ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.908.2005.1
sp. zn. 33 Odo 908/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně T. spol. s r. o., proti žalovaným 1) F., státní podnik „v likvidaci“, a 2) F. a. s. o 218.882,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 15/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. února 2005, č. j. 40 Co 1325/2004-117, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. února 2005, č. j. 40 Co 1325/2004-117, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2004, č. j. 26 C 15/2003-102, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. září 2004, č. j. 26 C 15/2003-102, rozhodl o tom, že v řízení bude nadále na straně a) žalovaného pokračováno s Českou republikou-Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. února 2005, č. j. 40 Co 1325/2004-117, změnil usnesení soudu prvního stupně, tak, že nepřipustil, aby na místo dosavadního prvního žalovaného F., státní podnik „v likvidaci“, do řízení vstoupila Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí. Vyšel ze stejného zjištění jako soud prvního stupně, že dosavadní první žalovaný F., státní podnik „v likvidaci“, byl po zahájení řízení v důsledku ukončení likvidace vymazán z obchodního rejstříku a ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v případě nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), vznikajícího na její úkor výplatou náhrady za ztrátu na výdělku Z. D., nelze aplikovat v otázce procesního nástupnictví ustanovení §251 zákoníku práce (dále jen „zák. práce“), neboť tomu brání ustanovení §5 odst. 2 zák. č. 111/1990 Sb. o státním podniku, podle kterého stát neodpovídá za závazky podniku, pokud zákon nestanoví jinak. V projednávané věci není předmětem řízení nárok bývalé zaměstnankyně z titulu odpovědnosti za škodu, nýbrž nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a otázku procesního nástupnictví nutno posuzovat podle právní úpravy odpovědnosti státu za závazky likvidovaného státního podniku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a důvodnost opírá o §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky výklad zákona o státním podniku v otázce odpovědnosti státu za závazky státního podniku přijatý odvolacím soudem je nesprávný. Podle §251 zák. práce ve znění platném do 28. května 1992 nepochybně přešla povinnost odškodňovat pracovní úraz po provedené likvidaci ze státního podniku F. na stát. Odvolací soud zcela ponechal stranou otázku toho, jak se s pohledávkou dovolatelky vypořádala likvidátorka; proces likvidace podniku neměl být ukončen dříve, než soud rozhodne v tomto řízení o uplatněné pohledávce. Hovoří-li zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, v §3 odst. 3 mimo jiné o tom, že stát neručí za závazky podniku mimo případy, kdy to stanoví zákon, pak právě ustanovení §251 zák. práce představuje takovou výjimku, podle níž stát převzal ze zákona závazky k odškodnění pracovního úrazu za zaniklý státní podnik. Pokud stát „ručí“ za závazky státního podniku, vyplývající z odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání, potom jej tíží i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že dovolatelka místo něj plnila to, co v důsledku přechodu povinnosti měl plnit on sám. S těmito argumenty dovolatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.) a že je podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že je dovolání opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady nebyly v dovolání vytčeny, ani z obsahu spisu nevyplývají.
Podle §90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle §107 odst. 3 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Podle §107 odst. 5 věta prvá o. s. ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.
Ztratil-li první žalovaný po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), nastala překážka postupu řízení, v důsledku které - i bez návrhu dovolatelky ze dne 18. května 2004 – musel soud prvního stupně vyšetřit, zda povaha věci umožňuje pokračovat v řízení a zda je tu procesní nástupce, který po zániku prvního žalovaného vstoupil do těch práv a povinností, která jsou předmětech řízení; návrhem dovolatelky, kdo je podle ní procesním nástupcem účastníka řízení, není soud s přihlédnutím k §107 odst. 1 věta první o. s. ř. vázán. Rozhodování o procesním nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení vychází ze zásady, podle které soud rozhoduje o tom, zda konkrétní subjekt je procesním nástupcem zaniklého účastníka řízení a proto s ním bude v řízení pokračováno (srovnej §107 odst. 1 věta třetí, §107 odst. 2 a §107 odst. 3 o. s. ř.). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, například proto, že účastník nemá žádného právního nástupce, který by převzal právo nebo povinnost, o než v řízení jde, soud řízení zastaví (§107 odst. 5 věta prvá o. s. ř.). Z tohoto pohledu nemůže být napadené usnesení věcně správné, pokud odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se nepřipouští, aby na místo dosavadního prvního žalovaného do řízení vstoupila Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že zaniklý účastník řízení nemá procesního nástupce, je to důvod pro zastavení řízení (§107 odst. 5 věta prvá o. s. ř.) a nikoliv k vydání negativního rozhodnutí o tom, že žalobkyní označený subjekt není procesním nástupcem prvního žalovaného; výrok usnesení odvolacího soudu ostatně odpovídá dikci ustanovení §107a o. s. ř. (procesnímu nástupnictví při singulární sukcesi) a nikoliv §107 o. s. ř. (procesnímu nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení). Podle §107 o. s. ř. buď má nezpůsobilý účastník s ohledem na povahu věci procesního nástupce, a soud proto rozhodne usnesením o tom, že bude pokračováno v řízení s tím, kdo převzal práva či povinnosti, o které v řízení jde, nebo povaha věci brání pokračování řízení proto, že účastník žádného procesního nástupce nemá, a pak soud rozhodne podle §107 odst. 5 věty prvé o. s. ř. o zastavení řízení. Nemá-li první žalovaný žádného procesního nástupce, měl odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušit, a pokud by nebyl dán důvod došetřit potřebné skutečnosti, měl řízení vůči němu zastavit. Odvolací soud svým postupem zatížil řízení tzv. jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §2 odst. 1 zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.
Podle §3 odst. 3 zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik neručí za závazky státu a stát neručí za závazky podniku, není-li zákonem stanoveno jinak.
Podle §6 odst. 1 písm. a) zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik se zrušuje rozhodnutím zakladatele o zrušení podniku s likvidací nebo bez likvidace podle zvláštního zákona.
Podle §9 odst. 1 zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, nepřešlo-li celé jmění podniku na právního nástupce (§8), provede se likvidace, pokud zvláštní zákon nestanoví jiný způsob vypořádání jeho majetkových poměrů.
Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, ze dne 2. února 2004 vyplývá, že F. státní podnik „v likvidaci“, byl – po provedené likvidaci – usnesením Krajského soudu v Ostravě vymazán ke dni nabytí právní moci (18. 3. 2004) z obchodního rejstříku.
Je nutno zdůraznit, že v řízení není uplatňován nárok z titulu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, nýbrž nárok opírající se o vydání bezdůvodného obohacení, získaného plněním za jiného. V takovém případě je procesním nástupcem zaniklého účastníka ten, na koho přešla povinnost bezdůvodné obohacení vydat. Odpovědnost státu, jak ji dovozuje dovolatelka, je vyloučena ustanovením §3 odst. 3 zák. č. 77/1997 Sb. o státním podniku (nesprávně odvolacím soudem odkázáno na §5 odst. 2 zák. č. 111/1990 Sb., který pozbyl účinnosti dnem 1. 7. 1997 a k datu výmazu prvního žalovaného z obchodního rejstříku nebyl tedy účinný). Dovolatelkou použitá argumentace ustanovením §251 zák. pr. v otázce právního nástupnictví má význam jen ve vztahu k nároku Zdeňky Drážné vůči státu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, č. j. 21 Cdo 1704/2003, publikované v časopise Soudní judikatura č. 2/2004, pod č. 31), nikoliv však již ve vztahu mezi státem a dovolatelkou s ohledem na předmět řízení a ukončenou likvidaci státního podniku; nebyl-li nárok dovolatelky na vydání bezdůvodného obohacení vypořádán v průběhu likvidace státního podniku (§6 odst. 1 písm. a) a §9 odst. 6 zák. č. 77/1997 Sb. a §70 a. n. zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), pak stát za takový závazek neručí, neboť tuto odpovědnost vylučuje §3 odst. 3 zák. č. 77/1997 Sb. a jiný zákon státu povinnost k plnění za zaniklý státní podnik v takovém případě neukládá.
Přestože dovolacím argumentům o nesprávnosti napadeného usnesení pro chybné závěry o procesním nástupnictví nebyly shledány dovolací soud nepřihlédl, nezbylo v konečném důsledku, než pro shora uvedenou vadu řízení, k níž dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna, neboť měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené usnesení zrušit. Jelikož v otázce procesního nástupnictví důvody zrušení platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu