ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.924.2005.1
sp. zn. 33 Odo 924/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) JUDr. J. B., a b) JUDr. R. S., advokátů, proti žalované Č. T., a. s., o zaplacení částky 55.392,32 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pod sp. zn. 21 C 92/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 15 Co 276/2004-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se čtyřmi dílčími žalobami (viz usnesení o spojení věcí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 3. 2004, č. j. 21 C 92/2004-13) domáhali po žalované zaplacení částek 6.772,50 Kč s 0,25 % úrokem z prodlení denně od 16. 11. 2000 do 20. 2. 2004, 4.101,30 Kč s 0,25 % úrokem z prodlení denně od 10. 11. 2000 do 20. 2. 2004, 2.152,50 Kč s 0,25 % úrokem z prodlení denně od 27. 11. 2000 do 20. 2. 2004 a 5.617,50 Kč s 0,25 % úrokem z prodlení denně od 28. 11. 2000 do 20. 2. 2004. Žaloby odůvodnili tvrzením, podle kterého žalované na základě smlouvy ze dne 27. 4. 1999 poskytovali právní služby. V souvislosti s výpovědí citované smlouvy vyzvali žalovanou k zaplacení dosud neuhrazených nákladů právního zastoupení ve sporech jednotlivě specifikovaných, ve kterých byla náhrada nákladů řízení přisouzena žalované. Jednotlivě specifikované nároky opírali o ustanovení čl. VII odst. 3 citované smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2004, č. j. 21 C 92/2004-29, poté co v důsledku částečného zpětvzetí žalob zastavil řízení v rozsahu jistin jejichž součet činil 18.643,80 Kč, uložil žalované zaplatit žalobcům bez určení poměru částku 55.392,32 Kč, zamítl požadavek na zaplacení 0,38 Kč, rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva podle §566 obchodního zákoníku (dále opět jen „obch. zák.“), jelikož závazkový vztah vznikl mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§2 odst. 2, §261 odst. 1 obch. zák). Požadavek žalobců na zaplacení úroků z prodlení shledal oprávněným podle ustanovení §369 odst. 1 obch. zák., když zjistil, že žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou dílčích plateb za právní pomoc poskytnutou žalobci na základě smlouvy (v souhrnu představující částku 18.643,80 Kč) a že pro případ prodlení si smluvní strany sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně. Námitku žalované o rozporu takového ujednání s dobrými mravy neshledal důvodnou, protože výkon práva na zaplacení sjednaných úroků z prodlení neodporuje zásadám poctivého obchodního styku; tento závěr soud prvního stupně podrobně zdůvodnil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 15 Co 276/2004-64, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, neboť v tomto směru nebylo mezi účastníky řízení sporu, a konstatoval, že soud prvního stupně z úplně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil správné právní závěry. Sjednaný úrok z prodlení nepředstavuje - jak se snaží dovodit žalovaná – další nepřiměřenou odměnu žalobců za poskytnuté právní služby. Úrok z prodlení představuje sankci za porušení povinnosti žalované zaplatit včas žalobcům jejich odměnu. Argumentaci žalované o nutnosti přihlédnout ve věci ke specifikům vztahu advokát – klient, odmítl odvolací soud s tím, že je třeba respektovat nosnou zásadu občanskoprávních vztahů pacta sunt servanda, podle které smlouvy musí být plněny. V otázce nepoměru mezi výší příslušenství (55.392,32 Kč) k výši dlužné jistiny (18.643,80 Kč) odvolací soud uzavřel, že výše příslušenství je úměrná délce porušení povinnosti žalovanou, v jejíž moci bylo včasnou platbou výši příslušenství ovlivnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadené rozhodnutí má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam. Ten je dán nesprávným právním závěrem odvolacího soudu o tom, že ujednání o smluveném úroku z prodlení ve výši 0,25 % je platné. Obsahově důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 písm b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Neplatnost ujednání o výši úroku z prodlení spatřuje v jeho rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Ve vztahu mezi advokátem (žalobci) a jeho klientem (žalovanou) je nutno hranici jednání v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodu hledat totiž jinde, než u ostatních subjektů obchodního práva. Tak je tomu proto, že advokát je povinen se řídit etickými pravidly, zakotvenými nejen v zákoně o advokacii (zák. č. 85/1996 Sb.), ale i ve stavovských předpisech [zejména usnesení představenstva České advokátní komory (ČAK) č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky]. Etické normy totiž rozvíjejí obecnou úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, ke které jsou ve vztahu speciality. Protože ujednáním o výši smluveného úroku z prodlení došlo podle dovolatelky ze strany žalobců k porušení pravidel etiky advokátů (§16 a §17 zák. č. 85/1996 Sb. a čl. 5, 6 a 10 citovaného usnesení představenstva ČAK), je třeba při zohlednění specifik daného případu mít zato, že toto ujednání je neplatné. Tomuto závěru dále nasvědčuje neobvyklost sjednání vyššího úroku v těchto vztazích, skutečnost, že nejde o běžný obchodní vztah, a že žalobcům byla po celou dobu trvání smluvního vztahu vyplácena paušální odměna ve výši 90.000,- Kč. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním doručeným Nejvyššímu soudu ČR dne 6. 10. 2005 dovolatelka přednesla další tvrzení, podle kterých chybí smluvní základ uplatňovaného nároku a soudy obou stupňů nesprávně posoudily samotnou smlouvu, jelikož splatnost faktur nárokovaných žalobci nastala až po ukončení smlouvy o právní pomoci výpovědí, tj. po 30. 6. 2000. V důsledku toho nelze na nárok žalobců aplikovat čl. V. 8 smlouvy. Smlouva o poskytování právní pomoci zakotvovala nerovnoprávné postavení jejich účastníků, neboť odpovědnost za případnou škodu způsobenou žalobci limitovala částkou 1.000.000,- Kč, naproti tomu ve sporech, vedených nyní proti dovolatelce žalobci uplatňují celkem částku 8.000.000,- Kč. V závěru se dovolatelka pozastavila nad způsobem, jakým žalobci u soudů uplatňují nároky vůči ní; ač tak mohli učinit jedinou žalobou již v roce 2001, podali celkově asi 60 dílčích žalob, podstatnou část až v roce 2004. S obsáhlým odůvodněním dovolatelka dospívá k závěru, že tak učinili s úmyslem se na její úkor obohatit, neboť mimo žalobního požadavku požadují rovněž náklady svého právního zastoupení. Z obou důvodů považuje dovolatelka jejich jednání za neetické, nepožívající právní ochrany podle §265 obch. zák.
Žalobci navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto. Podle jejich názoru rozhodnutí ve věci nemá po právní stránce zásadní význam. Jediným relevantním důvodem dovolání je totiž námitka dovolatelky směřující proti výši sjednaného úroku z prodlení. Na základě obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu soudních řízení mezi žalobci a dovolatelkou dospěli k přesvědčení, že vymáhání dlužných úroků z prodlení není v rozporu s profesionální etikou a nesnižuje důstojnost advokátského stavu.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, pokud ovšem netvoří samostatný předmět řízení. Už v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud ČR názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a)] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 55.392,32Kč, představující úroky z prodlení ve výši 0,25 % denně z částky 6.772,50 Kč za dobu od 16. 11. 2000 do 20. 2. 2004 ve výši 20.182,05 Kč, z částky 4.101,30 Kč za dobu od 10. 11. 2000 do 20. 2. 2004 ve výši 12.283,39 Kč, z částky 2.152,50 Kč za dobu od 27. 11. 2000 do 20. 2. 2004 ve výši 6.355,26 Kč a z částky 5.617,50 Kč za dobu od 28. 11. 2000 do 20. 2. 2004 ve výši 16.571,62 Kč. Ačkoliv součet přisouzených částek přesahuje hranici 50.000,- Kč, skládá se tato částka ze čtyř samostatných nároků, vyplývajících z obchodněprávního vztahu, jak jej posoudily soudy obou stupňů (§261 obch. zák.). Protože v důsledku zpětvzetí žaloby v rozsahu jednotlivých jistin zůstalo předmětem řízení pouze příslušenství (z dílčích nezaplacených částek), je třeba zkoumat přípustnost dovolání z pohledu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. u každého samostatného nároku na zaplacení příslušenství.
Dílčí nároky na zaplacení příslušenství ale v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50.000,- Kč. Vzhledem k tomu je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 5/2000, pod poř. č. SJ 55/2000).
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, kteří by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení nevynaložili žádné náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Náklady spojené s podáním vyjádření k dovolání, sepsané advokátem, nelze za účelné považovat, neboť vyjádření se týkalo merita věci, jímž se dovolací soud ze shora uvedených důvodů nezabýval, a bylo proto pro rozhodnutí o dovolání bez významu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu