ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.963.2005.1
sp. zn. 33 Odo 963/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. C., s. r. o., proti žalovaným 1) V., společnost s ručením omezeným, a 2) G. E. S. s. r. o., o 1,647.251,40 Kč s příslušenstvím a přikázání stavby do vlastnictví žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 2/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2005, č. j. 14 Co 373/2004-262, takto:
Dovolání se odmítají.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2004, č. j. 11 C 2/2003-222, ve znění opravného usnesení ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 C 2/2003-249, výrokem I. rozhodl, že právní základ nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného je opodstatněný, s tím, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Výrokem II. přikázal stavbu prodejny stavebnin, postavenou na pozemku parcelního čísla 891 v katastrálním území a obci K., zapsanou na LV č. 884 u Katastrálního úřadu P.-v., za náhradu do vlastnictví žalobkyně s tím, že o výši náhrady a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Soud prvního stupně předeslal, že jeho v pořadí první rozsudek ze dne 16. května 2000, č. j. 24 C 162/98-117, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2000, č. j. 20 Co 385/2000-138, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. prosince 2002, č. j. 22 Cdo 981/2001-158. Protože soud prvního stupně byl vázán závazným názorem dovolacího soudu, nepovažoval za relevantní výhrady žalovaných o neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu vlastnictví sporných nemovitostí na žalobkyni, a námitky o protiprávnosti vydání pozemků parc. č. st. 891, 589/1 a 589/3 M. V. B. pro rozpor se zákonem č. 229/1991 Sb. Protože rozhodnutí Pozemkového úřadu P.-v. ze dne 21. 2. 1997, č. j. PÚ R 514-31, bylo vydáno příslušným správním orgánem v rámci jeho pravomoci, nebyl soud prvního stupně oprávněn jeho věcnou správnost přezkoumávat a podle §135 odst. 2 o. s. ř. z něj vycházel.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že shora citovaným rozhodnutím Pozemkového úřadu P.-v. ze dne 21. 2. 1997 byly M. V. B. vydány pozemky parc. č. st. 891, 589/1 a 589/3 v katastrálním území K. Z parcely č. 589/1 je oplocena část o výměře 2.166 m2 a z parcely č. 589/15 je oplocena část o výměře 1.705 m2, které tvoří areál o celkové výměře 3.871 m2 užívaný druhou žalovanou k provozu prodejny stavebnin. Přestože nebyl odstraněn spor o tom, jakou plochu ze zabraných parcel fakticky první žalovaná v rozhodném období užívala, soud prvního stupně dokazování v tomto směru neprováděl se závěrem, že dokazování o rozsahu užívání bude provedeno až po právní moci mezitímního rozsudku. Prvá žalovaná nebyla oprávněna pozemky žalobkyně tvořící areál stavebnin užívat a je povinna vydat bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného. Stavba prodejny stavebnin byla podle soudu prvního stupně sice postavena na základě stavebního povolení ze dne 15. 3. 1996, č. j. 163/ST/96, a zkolaudována rozhodnutím Stavebního úřadu v K. ze dne 9. 7. 1997, č. j. 578/ST/97, ale druhá žalovaná i přes procesní poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázala existenci výslovného souhlasu původního vlastníka se stavbou na pozemku. Za udělení souhlasu nelze považovat pasáž nájemní smlouvy ze dne 3. 1. 1995, kde je sjednáno, že „uvedený pozemek je nájemci poskytnut jako užitková plocha pro sklad stavebnin a jejich prodej, s možností řešit na pozemku potřebná zázemí jím realizovaných podnikatelských činností“(smlouvu o nájmu pozemků ze dne 23. 8. 1995 považoval soud prvního stupně za neplatnou). Stavba na pozemku č. st. 891/1 je tedy stavbou neoprávněnou podle §135c občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a protože není účelné provést její odstranění, rozhodl soud prvního stupně o jejím přikázání do vlastnictví žalobkyně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze 21. ledna 2005, č. j. 14 Co 373/2004-262, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přikázání stavby prodejny stavebnin na pozemku parcelního č. st. 891/1 do vlastnictví žalobkyně za náhradu a ve výroku o základu nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného za období od 1. 9. 1997 do 10. 1. 2001 potvrdil, v rozsahu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 4. 1997 do 31. 8. 1997 jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Po zopakování dokazování uzavřel, že zcela mimo areál užívaný prvou žalovanou jsou parcely č. 589/13 a č. 139, které byly předmětem nájemní smlouvy ze dne 3. 1. 1995. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. r. s.“) pod č. R 11/2000 považuje odvolací soud za správný závěr, že žalované nemohou zpochybnit kupní smlouvy uzavřené mezi V. M. B. a žalobkyní. Za významné pro věc odvolací soud nepovažuje rozhodnutí Městského úřadu O. V. ze dne 4. 12. 2002, neboť jeho účinky nemají vliv na předchozí právní úkony. Pokud jde o neoprávněnou stavbu, považoval odvolací soud obě nájemní smlouvy z roku 1995 s P. c. s. a. s. za irelevantní pro souzený spor, jelikož se obě vůbec netýkají sporných pozemků a smlouva z 23. 8. 1995 je pro neurčitost neplatná. Z těchto důvodů je rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadly „v celém rozsahu“ obě žalované (dále též „dovolatelky“) dovoláním, jehož přípustnost vyvozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud „dovolání připustil“ a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní význam napadeného rozhodnutí je dán řešením deseti otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá. Žalované nesouhlasí se závěrem, že M. V. B. nabyl platně rozhodnutím Pozemkového úřadu P.-v- ze dne 21. 2. 1997, č. j. PÚ R 514-31, pozemky, které poté prodal kupní smlouvou žalobkyni. Nejsou srozuměny s principem nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí o restituci, je-li správní rozhodnutí evidentně nezákonné, a pokládají otázku, zda je soud oprávněn přezkoumávat správnost pravomocného správního rozhodnutí (bod I. dovolání). Dovolacími námitkami pod body II. – V. a VII. napadají závěr o vlastnictví žalobkyně ke sporným pozemkům prostřednictvím zpochybnění platnosti „třetí“ kupní smlouvy. Kupní smlouvu považují za neplatnou pro neurčitost ujednání o kupní ceně a nedostatek identifikace převáděných nemovitostí. S ohledem na pochybení katastrálního úřadu, který přes zmíněné vady kupní smlouvy povolil vklad vlastnického práva pro žalobkyni, neměly soudy z takového rozhodnutí katastrálního úřadu podle §135 o. s. ř. vycházet ani jím být vázány. V té souvislosti dovolatelky zpochybnily platnost vkladu do katastru nemovitostí, jehož účinky nastaly již k datu 1. 9. 1997, když kupující připojil svůj podpis ke kupní smlouvě až dne 10. 12. 1997, tj. v průběhu řízení o vkladu vlastnického práva, byl-li vklad zapsán až dne 6. 1. 1998. Pod body VI. a IX. dovolání vyjadřují žalované nespokojenost se závěry odvolacího soudu o neplatnosti nájemních smluv ze dne 3. 1. 1995 a 23. 8. 1995 z důvodu jejich neurčitosti, zejména pro neuvedení výměry pozemku č. 589/1, který byl pronajat. Od závěru o platnosti těchto smluv se totiž odvíjí i existence souhlasu původního vlastníka pozemků se zřízením stavby prodejny stavebnin. Na základě citovaných nájemních smluv první žalovaná souhlasem disponovala (bod X. dovolání), a proto nemůže jít o stavbu neoprávněnou. K otázce výše bezdůvodného obohacení (bod VIII. dovolání) poukazují na rozhodnutí MÚ O. V. ze dne 4. 12. 2002 s názorem, že do tohoto dne nemohla žalobkyně žádat bezdůvodné obohacení ve výši nájemného v jiné sazbě, než jaká odpovídá nájmu zemědělského pozemku. Z uvedených důvodů dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání. Nepovažuje je za přípustné s odkazem na judikaturu dovolacího soudu „v obdobných věcech“. Navíc odvolací soud nemohl připustit dovolání proti svému rozhodnutí, neboť platný občanský soudní řád mu takové právo nedává. V otázce aktivní legitimace žalobkyně poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, který její aktivní legitimaci dovodil.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nelze přehlédnout, že předmětem řízení jsou dva nároky, přičemž žalobkyně každý z nich uplatňuje proti samostatnému subjektu (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 11 C 2/2003-197). Žaloba na zaplacení částky 1,647.251,40 Kč s příslušenstvím směřuje výlučně proti první žalované – V., společnosti s ručením omezeným, naproti tomu nárok na vypořádání vztahu k neoprávněné stavbě jen proti druhé žalované - G. E. S. s. r. o. Každá z žalovaných je proto účastnicí jen toho řízení, které se jí týká; dovolání, kterým je napadán rozsudek odvolacího soudu oběma žalovanými „v celém rozsahu“, je proto v části týkající se první žalované a nároku na vypořádání vztahu k neoprávněné stavbě, stejně tak jako druhé žalované a nároku na zaplacení částky, podáno neoprávněnou osobou (nikoliv účastníkem řízení). Nejvyšší soud proto musel dovolání první žalované proti výroku o přikázání stavby do vlastnictví žalobkyně a dovolání druhé žalované proti výroku o základu nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnout.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a (s výhradou toho, co je uvedeno v předchozím odstavci) k tomu oprávněnými osobami, zabýval ve zbývajícím rozsahu nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalovaných založena, jelikož napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, avšak nikoliv proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Kasační rozhodnutí (tj. rozhodnutí, jímž byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. května 2000, č. j. 24 C 162/98-117, zrušen) vydal Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací a nikoliv jako soud odvolací, což ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výslovně jako podmínku přípustnosti dovolání vyžaduje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, publikované v časopisu Soudní judikatura č. 20/98, jako SJ 147/98). Na tom nemůže změnit nic ani nesprávné poučení odvolacího soudu, že podle jeho názoru je dovolání přípustné; nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2003 jako R 51/2003).
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Přípustnost dovolání nastává, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále vyplývá, že dovolání podle něho je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi M. V. B. a žalobkyní a na závěru o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 23. 8. 1995, přičemž řešení těchto otázek dovolatelky zpochybnily (body II., III., IV., V., VI., VII. a IX. dovolání).
Přezkum těchto závěrů - dle přesvědčení Nejvyššího soudu - především postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétních právních úkonů (podle individuálních okolností daného případu), mající význam právě a jen pro projednávanou věc (nepřesahuje rámec tohoto případu). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tyto výhrady proto založit nemohou.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani otázka nepřezkoumatelnosti či vázanosti soudů správním rozhodnutím o restituci majetku podle zákona č. 229/1991 Sb. (bod I. dovolání), neboť tuto otázku zodpověděl dovolací soud již v rozsudku ze 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném pod R 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod R 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nemůže jít ani pro řešení otázky, zda může žalobkyně požadovat bez existence dohody po první žalované vyšší nájemné z pozemku náležejícího do zemědělského půdního fondu, než kolik stanovil zákon (bod VIII. dovolání). Tato otázka nebyla totiž pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud se, stejně jako soud prvního stupně, ve svém rozhodnutím zabýval jen základem nároku a nikoliv jeho výší. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, popřípadě na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.
Z vymezení poslední otázky (bod X. dovolání) vyplývá, že druhá dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem, k němuž v dané věci dospěl odvolací soud. Výtkou, že byl dán předchozí souhlas vlastníka pozemku ke zřízení stavby, nezpochybňuje druhá dovolatelka právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu věci a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, druhá dovolatelka ve skutečnosti výhrady nevznáší. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že druhá dovolatelka není ve věci pasivně legitimována. Jinak řečeno výtka nesprávnosti napadeného rozhodnutí je založena na kritice správnosti skutkových zjištění.
Právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledává ani v rozporu s hmotným právem - s ustanovením §451 odst. 1 a §135c odst. 1 a 2 obč. zák.
Z pohledu pasivní a aktivní legitimace (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.) je nepochybné, že se první žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, když v rozhodném období užívala pozemky ve vlastnictví žalobkyně, přičemž za toto užívání jí ničeho nezaplatila.
Jestliže je dovolací soud povinen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.), potom nebyl-li prokázán souhlas vlastníka pozemku se zřízením stavby na jeho pozemku, jde o neoprávněnou stavbu podle §135c obč. zák. Podle tohoto ustanovení může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit. Nebude-li na místě odstranění stavby, přikáže ji soud do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud s tím souhlasí; současně rozhodne o výši náhrady, kterou je povinen vlastník pozemku zaplatit stavebníkovi, aby nedošlo na straně vlastníka pozemku k získání bezdůvodného obohacení. Při řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je třeba brát do úvahy především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv bylo neoprávněně zasaženo. Jestliže s tím souhlasí vlastník pozemku, lze při rozhodování dle §135c obč. zák. pozemek zastavěný neoprávněnou stavbou přikázat za náhradu do vlastnictví stavebníka, a to i proti jeho vůli (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, publikovaný jako R 42/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud jejich dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud ČR nerozhodoval, neboť tímto jeho usnesením řízení nekončí (§243b odst. 5 věta prvá, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října. 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu