ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.976.2006.1
sp. zn. 33 Odo 976/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. R., proti žalovanému m. F. M., o 37.349,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 74/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2005, č. j. 8 Co 18/2005-45, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 8 C 74/2003-23, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 37.349,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 12. 3. 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně obdržela na základě dohody ze dne 7. 2. 1997 od O. ú. ve F.-M. příspěvek na zakoupení motorového vozidla podle vyhlášky č. 182/1991 Sb. ve výši 100.000,- Kč. Rozhodnutím ze dne 13. 10. 1997, č. j. soc. 552/20/97-S., jí tento příspěvek byl odejmut a žalobkyni byla uložena povinnost k jeho vrácení ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Dne 23. 6. 1998 vydal O. ú. ve F.-M. příkaz k provedení srážek ze mzdy podle §78 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, na částku 100.000,- Kč. Usnesením O. s. ve F.-M. ze dne 30. 9. 1999 byl nařízen podle stejného vykonatelného rozhodnutí okresního úřadu výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky ve výši 98.130,- Kč. S odkazem na §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dospěl soud prvního stupně k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Částky, které podle žalobkyně představují bezdůvodné obohacení, byly formou srážek ze mzdy poukázány na účet O. ú. ve F.-M., který ještě před podáním žaloby zanikl. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení by mohl jít k tíži Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“) podle části sto sedmnácté čl. CXVII bodu 14. zákona č. 320/2002 Sb. Protože právo hospodaření s finančními prostředky, které byly sraženy z příjmu žalobkyně, přešlo dnem 1. 1. 2003 na Úřad, je vyloučeno, aby se nároku na vydání bezdůvodného obohacení mohla žalobkyně domáhat proti žalovanému. Kromě toho bylo-li důvodem plnění správní rozhodnutí ze dne 13. 10. 1997 ukládající žalobkyni povinnost k zaplacení, není možno dovodit, že okresní úřad získal žalovanou částku jako jednu z forem bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 nebo §454 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j. 8 Co 18/2005-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry, které převzal i pro odvolací řízení, a shodně se soudem prvního stupně s odkazem na důvody, které soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, dospěl k závěru o nedostatku hmotněprávní pasivní legitimace žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom spojuje s otázkou, „zda je možné, aby jeden právní subjekt byl aktivně legitimován k vymáhání pohledávky a v případě zjištění neoprávněnosti takové pohledávky aby mohl být zavázán ke vrácení zcela jiný právní subjekt, který ani peníze získané předchozím vymáháním neobdržel“. Žalovanou částku vymáhal O. ú. ve F.-M. na základě nařízeného výkonu rozhodnutí. Podle části sto osmnácté čl. CXVIII bodu 3. zákona č. 320/2002 Sb. zahájený výkon rozhodnutí má (po ukončení činnosti okresních úřadů) provést územně samosprávný celek, jehož příjmem se vymožené částky stanou. Protože se podle dovolatelky neuplatní část sto sedmnáctá čl. CXVII bod 14. uvedeného zákona, je žalované město ve věci pasivně legitimováno. Dovolatelka připustila, že nařízenému výkonu rozhodnutí se nemohla bránit, protože dokud nebylo zrušeno podkladové rozhodnutí, nelze nařízený výkon rozhodnutí „napadnout“. Proto jediným řešením bylo podání této žaloby, kde by soud jako předběžnou otázku posuzoval platnost podkladového rozhodnutí. Ať již pohledávka státu (vymáhaná okresním úřadem) přešla či nepřešla na žalované město, mělo být žalobě vyhověno. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytkla, že nepřihlédl k vadě řízení k níž došlo před soudem prvního stupně a která spočívala v tom, že nebylo rozhodnuto o návrhu na vstup Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových do řízení jako vedlejšího účastníka. I když tento subjekt byl vyzván ke vstupu a sdělil, že vstoupit do řízení nehodlá, měl soud prvního stupně o tom vydat rozhodnutí. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, takže přípustnost dovolání lze zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání je podle něj přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu dovolací důvod, jímž lze vznést námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Z tohoto důvodu nemůže založit přípustnost dovolání výhrada dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, když nebylo vydáno rozhodnutí o vedlejším účastenství Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za předpokladu, že právní otázka řešená v napadeném rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka pasivní legitimace územní samosprávné jednotky (obce) ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého soudním výkonem rozhodnutí, jehož titulem bylo správní rozhodnutí ukládající dovolatelce povinnost k plnění, se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím vyskytuje jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. však dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a (s výjimkou poukazu na to, že – podle ní vadně – nebylo vydáno rozhodnutí o účasti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení jako vedlejšího účastníka) ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně obsahově vymezila.
Žalobkyně na prvém místě uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobkyně zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného města tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Pasivní legitimace je hmotněprávní institut, určující, zda ten, kdo je žalován, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti; nedostatek pasivní (ale i aktivní) věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby po projednání věci. Otázku hmotněprávní věcné legitimace účastníků soud řeší v konečném rozhodnutí ve věci.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že v důsledku účinnosti zákona č. 320/2002 Sb. (čl. CXVII bod 14.) to nemůže být žalovaný, kdo se měl na úkor dovolatelky obohatit; navíc pak částky vymožené výkonem rozhodnutí nelze považovat za bezdůvodné obohacení.
Dovolatelka žalobou uplatňuje požadavek na zaplacení částky, která jí byla sražena v rámci výkonu rozhodnutí do 31. 10. 2002, tedy v době existence O. ú. ve F.-M., který ukončil svou činnost až 1. 1. 2003 (srov. část sto sedmnáctou, čl. CXVII bod 1. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů). Zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, byly s účinností od 1.1.2001 okresní úřady jako správní úřady státu výslovně prohlášeny za organizační složku státu bez právní subjektivity (§3 odst 1 a 2 cit. zákona). Podle §4 zákona č. 147/2000 Sb. příjmy a výdaje okresního úřadu byly součástí samostatné kapitoly státního rozpočtu. Pokud by po 1. 1. 2001 došlo k získání bezdůvodného obohacení přijetím plnění ve formách předvídaných §451 odst. 2 a §454 obč. zák. na účet okresního úřadu, tím, kdo by se takto obohatil, mohl být jedině stát; za dobu do tohoto data by tomu bylo obdobně, protože přebytky finančního hospodaření okresního úřadu koncem roku nepropadaly [§28 odst. 12 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí České republiky (rozpočtová pravidla republiky)] a s účinností zákona č. 219/2000 Sb. se majetek okresních úřadů stal majetkem ve vlastnictví státu, ke kterému okresnímu úřadu náleželo právo hospodaření.
Neobstojí výhrada dovolatelky, že na otázku pasivní legitimace nutno vztáhnout čl. CXVIII bod 3. zák. č. 320/2002 Sb., podle něhož výkon rozhodnutí zahájený okresním úřadem nebo výkon rozhodnutí, který bude možné zahájit až po nabytí účinnosti tohoto zákona, provedou územní samosprávné celky podle toho, na které územní samosprávné celky působnosti okresních úřadů podle tohoto zákona přešly, a že výnosy z takto provedených výkonů rozhodnutí jsou příjmem územních samosprávných celků, které výkon rozhodnutí provedly. Toto ustanovení dopadá jen na částky dosud v rámci výkonu rozhodnutí nevymožené a na pasivní legitimaci toho, komu byly po 1. 1. 2003 finanční prostředky připsány.
Jako přiléhavý se naopak jeví odkaz odvolacího soudu na závěry soudu prvního stupně, který dovodil podle čl. CXVII bodu 14. zákona 320/2002 Sb. nedostatek pasivní legitimace žalovaného města.
Neobstojí ani námitka vady řízení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], kterou dovolatelka spatřuje v nedostatku rozhodnutí o vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Pokud §93 odst. 2 věta druhá o. s. ř. připouští rozhodování soudu o vedlejším účastenství, pak jen v situaci, kdy některý z účastníků namítne nepřípustnost vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Soud se z vlastní iniciativy otázkou přípustnosti vedlejšího účastenství nezabývá. Není-li námitka nepřípustnosti vznesena, je třetí osoba vedlejším účastníkem bez dalšího okamžikem, kdy soudu oznámí, že vstupuje do řízení na straně některého z účastníků. Neprojeví-li taková osoba vůli do řízení vstoupit, nelze ji považovat za vedlejšího účastníka. Dovolatelka sice podáním ze dne 9. 2. 2004 vyzvala Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ke vstupu do řízení na straně žalované, ten ale do řízení vstoupit odmítl, a proto nenastala situace předvídaná v §93 odst. 2 větě druhé o. s. ř.
Řízení tedy žalobkyní vytýkanou procesní vadou netrpí a jestliže, jak bylo shora uvedeno, odvolací soud vyřešil právní otázku, která založila přípustnost dovolání žalobkyně, v souladu s hmotným právem, je napadený rozsudek správným rozhodnutím. Proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
Vít Jakšič,v. r.
předseda senátu