ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.109.2006.1
sp. zn. 4 Tz 109/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. října 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných P. D., a J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 12 To 25/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2005, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp.zn. 12 To 25/2006, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §228 odst. 1, §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. v neprospěch obviněných P. D. a J. L.
Napadený rozsudek se zrušuje ve výroku pod bodem III., kterým odvolací soud z podnětu odvolání poškozených zastoupených zmocněnci JUDr. K., JUDr. B. a JUDr. M. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005, ve výroku o náhradě škody a ve vztahu k těmto poškozeným učinil vlastní rozhodnutí o náhradě škody.
Zrušuje se též část výroku pod bodem II. napadeného rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. L. proti výroku o náhradě škody z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005.
Dále se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005, ve výroku o náhradě škody týkající se poškozených:
1) T. B.,
2) J. L.,
3) J. T.,
4) Mgr. V. U.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poškození zastoupení zmocněnci JUDr. J. B., JUDr. J. K. a JUDr. J. M. uvedení v bodě III. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze pod čísly 1 až 597 se odkazují se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005, byli obvinění P. D. a J. L. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. jehož se dle zjištění soudu dopustili tak, že dne 2. 6. 1996 společně založili 1.Č. t. ú. s., s.r.o., s předmětem podnikání - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, realitní kancelář, ekonomické poradenství a poradenská činnost ve stavebnictví a v rozporu s deklarovanou činností sami nebo prostřednictvím dalších osob nabízeli k prodeji produkty společnosti, v hodnotě 5.000,-Kč za jeden s tím, že zmíněná společnost garantuje poškozeným případný zpětný odkup s úrokem 19 % ke dni 1. 1. 1999, a v téže době organizovali semináře na celém území ČR, na kterých prezentovali svůj podnikatelský záměr, kde také jednak sami a nebo prostřednictvím dalších osob nabízeli k prodeji výše uvedené produkty, přičemž zájemcům o koupi produktů tvrdili, že jejich finanční prostředky budou sloužit k navýšení jmění společnosti a toto odůvodňovali záminkou, že po dosažení základního jmění ve výši 500.000.000,- Kč společnost získá výhodný úvěr ve výši 230.000.000,- US dolarů pro jejich podnikatelský záměr. Dále zájemcům tvrdili, že jejich podnikatelský záměr je povolen a garantován státními orgány, garantovali kupcům zpětný odkup uvedených produktů k datu 1. 1. 1999 s úrokem 19 %, což však nedodrželi ani dodržet nemohli, neboť takto získané finanční prostředky vylákali k vlastnímu obohacení na úkor poškozených a k datu zpětného odkupu byl na kontě společnosti nulový zůstatek. Tímto jednáním vylákali nejméně 28.980.000,- Kč od jednotlivých poškozených.
Za uvedené jednání byl obviněnému P. D. uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování agentáží a obstaravatelské činnosti a v zákazu výkonu funkce prokuristy a činností spojených se shromažďováním a správou finančních prostředků třetích osob na dobu 8 roků. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 1 T 40/98, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. L. byl uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností spojených se shromažďováním a správou finančních prostředků třetích osob na dobu 5 roků.
Podle §228 odst.1 tr. ř. byla oběma obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným (sloupce 1, 2, 3), bytem / se sídlem (sloupec 4) škodu v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku (sloupec 5), když poškození kteří se připojili s částkou vyšší, než činila prokázaná výše škody, případně s nárokem obsahujícím i nevyplacené provize, mzdy a odměny, byli podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
K rozhodnutí o náhradě škody soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že u poškozených, kteří se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody řádně připojili a v jejichž případě bylo prokázáno, že jim byla způsobena škoda a v jaké výši, bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obou obviněných společně a nerozdílně nahradit poškozeným škodu v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku. Jelikož se část poškozených připojila i s částkou vyšší, než jaká byla skutečně prokázána, byli tito poškození se zbytky svých nároků odkázáni podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně jako poškození, kteří požadovali nevyplacené provize, mzdy, odměny, neboť se nejedná o škodu způsobenou trestným činem.
Proti rozsudku podali odvolání obvinění P. D. a J. L. V podaných odvoláních, která směřovala do výroku o vině, trestu i náhrady škody oba obvinění navrhli, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl v celém rozsahu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Rozsudek Městského soudu v Praze odvoláním napadli prostřednictvím svých zmocněnců JUDr. J. B., JUDr. J. K. a JUDr. J. M. také poškození. Namítali, že soud I. stupně nepostupoval správně pokud jim nepřiznal další škodu, v daném případě příslušenství škody (slíbených 19 % navýšení) a přiznané a nevyplacené provize ze zprostředkovatelských smluv. Dále požadovali náklady spojené s vymáháním investovaných peněz. Zmocněnec JUDr. J. K. rovněž požadoval zaslání opisu rozsudku pro každého poškozeného k jeho rukám.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 12 To 25/2006, rozhodl o odvoláních obviněných a poškozených zastoupených zmocněnci JUDr. K., JUDr. B. a JUDr. M. proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze tak, že v bodě I. z podnětu odvolání obviněného P. D. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Pod bodem II. odvolání obviněného J. L. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
V bodě III. z podnětu odvolání poškozených zastoupených zmocněnci JUDr. K., JUDr. B. a JUDr. M. rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k těmto poškozeným a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným zastoupeným zmocněnci JUDr. K., JUDr. B. a JUDr. M. níže uvedené částky. Odvolací soud poškozené vepsal do tabulky bez podání vysvětlivek, co který údaj znamená v důsledku čehož se u některých poškozených objevují celkem 3 částky, u jiných není uvedeno bydliště případně není zřejmé zda se jedná o místo narození nebo místo bydliště apod.
Rozhodnutí o náhradě škody odvolací soud odůvodnil tím, že těmto poškozeným nebyl přiznán nárok na náhradu škody, respektive jim nebyl přiznán v takové výši, v jaké byl požadován, aniž by soud prvního stupně specifikoval důvod tohoto postupu. Stejně tak je podle názoru odvolacího soudu nutno souhlasit s námitkou poškozených, že škoda vznikla zaviněním obžalovaných a poškozeným proto měly být kromě vložené částky vyplaceny i úroky. Pokud takto soud I. stupně nepostupoval porušil trestní řád v ustanovení §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. a vrchní soud proto výrok o náhradě škody vztahující se k poškozeným zastupovaným zmocněnci JUDr. K., JUDr. B. a JUDr. M. zrušil a ve věci rozhodl sám tak, že odvoláním poškozených plně vyhověl. Odvolací soud rovněž jako oprávněnou vyhodnotil námitku JUDr. K., že mu mělo být doručeno tolik rozsudků, kolik poškozených zastupoval a uložil soudu I. stupně, aby toto napravil.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 12 To 25/2006, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných P. D. a J. L. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §258 odst. 1 písm. f) tr. ř., §228 odst. 2, §229 odst.1 a §62 odst. 2 tr. ř. a dále v ustanoveních §39, §442 odst. 1 a §121 odst. 3 obč. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že přezkoumáním spisového materiálu zjistil, že se Vrchní soud v Praze jako soud odvolací citovanými ustanoveními důsledně neřídil.
Poukazuje na výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze, z něhož je patrno, že na číslech listů 19.974 až 20.000 trestního spisu v případě poškozených, uvedených pod č. 1 - 201, byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně „níže uvedené částky. . .“, přičemž následuje tabulka, která na č. l. 19.974 (na str. 2 rozsudku) až č. l. 20.000 (str. 8 rozsudku) obsahuje m.j. tři sloupce s uvedením různých částek. Jak vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze, obvinění P. D. a J. L. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit všechny v jeho výroku uvedené částky. Tento závěr však zcela odporuje samotným zjištěním Vrchního soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že sloupce nejsou nijak nadepsány, není patrné, která částka co přesně znamená. Lze sice dovodit, že se snad může jednat zleva v prvním ze tří sloupců v pravé části tabulky o částku, která je součtem hodnot, v prostředním sloupci jsou pravděpodobně výdaje poškozeného plus ušlý zisk a konečně třetí sloupec odpovídá nejspíše součtu prvních dvou částek, avšak zcela jasná interpretace chybí. Například v případě prvního poškozeného P. A. uložil odvolací soud obviněným společně a nerozdílně zaplatit částku 69.900,-Kč, namísto celkové částky 34.950,-Kč. Podle jeho rozsudku jsou tak obvinění neodůvodněně povinni zaplatit poškozeným dvojnásobek soudem zjištěné výše škody. V rozsudku Vrchního soudu v Praze také zcela chybí individualizace jednotlivých poškozených, konkrétně na č. l. 20.007 (str. 15 rozsudku) až 20.013 (str. 21 rozsudku). Výrok není formulován jasně, přesně a jednoznačně tak, aby byl podle ustanovení §251 až §271 občanského soudního řádu skutečně vykonatelný. Nejedná se přitom o chyby v pouhém vyhotovení rozsudku, které by bylo možno opravit podle §131 tr. ř. v pravomoci předsedy senátu jako písařské chyby nebo zřejmé nesprávnosti, neboť stejné, tj. neúplné a zavádějící údaje, jsou obsaženy i v protokolu o veřejném zasedáni ze dne 2. 5. 2006.
Vedle zmíněné nepřezkoumatelnosti výroku o náhradě škody poukázal na nesoulad nároku poškozených přisouzený Vrchním soudem v Praze s ustanoveními občanského zákona, a to §442 odst. 1 a §121 odst. 3 obč. zák. Podle jeho názoru v této trestní věci poškozeným nelze přiznat nárok na 19 % navýšení vložené částky, protože získání finančních prostředků formou prodeje, jednotlivým poškozeným bylo podle samotného závěru soudů obou stupňů podvodné. Od počátku bylo zřejmé, že žádný zisk vytvořen nebude a ani nemohl být. Pokud by nebyly finanční prostředky vylákány od poškozených podvodným způsobem, nebyli by obvinění souzeni pro trestný čin podvodu. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodování zcela pominul ustanovení §39 obč. zák. Pokud sám soud dospěl k závěru, že obvinění spáchali trestný čin, což znamená, že se dopustili jednání odporujícího zákonu, přičemž trestného jednání se dopustili tím, že uzavírali s poškozenými smlouvy o nákupu, přičemž součástí těchto smluv bylo ujednání o nároku na vyplacení 19 % navýšeni vložené částky v určitém čase, což obvinění vysvětlili úmyslem získat větší počet zájemců o jejich podnikatelský záměr, je nutno konstatovat, že takové smlouvy jsou právě podle §39 obč. zák. neplatné od samého počátku. Proto v daném trestním řízení proti obviněným nebylo možno přiznat poškozeným v rámci rozhodování o nároku na náhradu škody i „ušlý“ zisk v podobě 19 % navýšení vložené částky.
Součástí spisu nejsou veškeré doklady od jednotlivých poškozených (v řízení vystupuje přes 1.100 poškozených), ze kterých by bylo možno přesně stanovit konkrétní částky, které jednotliví poškození vynaložili na uplatnění nároku na uhrazení pohledávky. Stejně tak spornou je i otázka nároku poškozených na úhradu prostředků, které vynaložili na úhradu seminářů, nákupu propagačních materiálů, a dále otázka oprávněnosti nároku na vyplacení provizí, jejichž výše a vyplacení bylo vázáno na určitou pozici toho kterého poškozeného v systému multilevel — marketingu, přičemž nelze přehlédnout právě ust. §39 obč. zák. o neplatnosti právních úkonů a skutečnost, že i tito poškození se stávali součástí podvodného systému v postavení, kdy i oni získávali další a další poškozené a tudíž se také oni podíleli na vzniku škody. Bylo by tedy právě povinností poškozených, aby nesli důkazní břemeno v případném soudním sporu. Takový rozsah dokazování by však evidentně přesáhl rámec dokazování v adhezním řízení, daný ust. §229 odst. 1 tr. ř.
Dále se ve stížnosti pro porušení zákona zabývá otázkou doručování rozhodnutí zmocněncům poškozených. Dle jeho názoru Vrchní soud v Praze pochybil i v závěru odůvodněni rozsudku, pokud k odvolání zmocněnců poškozených do odůvodnění zahrnul pokyn, aby bylo zmocněncům poškozených doručeno tolik rozsudků, kolik zastupovali poškozených. Ačkoli tento pokyn není obsažen ve výroku rozsudku, nelze jej přijmout ani v dané podobě, protože nemá oporu v trestním řádu. Z ustanovení §45a a §62 odst. 2 tr. ř. nevyplývá, že by soud měl doručovat vyhotovení rozsudku zmocněnci ve více, než jednom vyhotovení. Pokud by zákonodárce měl na mysli doručování rozhodnutí zmocněnci v počtu vyhotovení odpovídajícím počtu jím zastupovaných poškozených, obsahovala by formulace §62 odst. 2 tr. ř. plurál, tj. „doručují se písemnosti....,, a nikoli existující singulár „doručuje se písemnost. . . .“. Zmocněnec v trestním řádu zastupuje poškozeného, vykonává jeho práva v jeho prospěch, a to za každého jednotlivého poškozeného z celkového počtu. Doručením rozsudku k rukám zmocněnce je učiněno procesním předpisům zadost, protože toto vyhotovení rozsudku obsahuje výroky týkající se všech jím zastupovaných poškozených a je jen na zmocněnci, zda a jakým způsobem bude v zájmu poškozených postupovat. Povinností zmocněnce není doručování rozsudku jednotlivým poškozeným. Zmocněnec poškozeného vykonává ve smyslu citovaných ustanoveni úkony pouze ve vztahu k trestnímu řízení, které ve vztahu k poškozeným končí právní mocí rozsudku. Poškozeným nic nebrání vyžádat i pro případné další mimotrestní řízení opis rozsudku od soudu. Ve svém důsledku by proto respektováním posledně uvedeného názoru odvolacího soudu vznikly enormní a nadbytečné ekonomické náklady.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, č.j. 12 To 25/2006 -19973, byl v neprospěch obviněných P. D. a J. L. porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. f), §228 odst. 2, §229 odst. 1, §62 odst. 2 tr. ř. a dále v ustanoveních §39, §442 odst. 1 a §121 odst. 3 obč. zák., podle §269 odst. 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, č.j. 12 To 25/2006 -19973 zrušil, dále zrušil i všechna další rozhodnutí, na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Podle §228 odst. 2 tr. ř. výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.
Podle §229 odst. 1 tr. ř., není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad, nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným orgánem.
Podle §154 odst. 1 tr. ř. byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena, povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.
Podle §155 odst. 2 tr. ř. o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení nebo jiné náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně; nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Kromě podmínek daných v ust. §257 tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. tehdy, je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku nesprávné.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle §121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Podle §450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Ustanovení §39 obč. zák. upravující neplatnost právních úkonů stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům.
Podle §44 odst. 2 tr. ř., je-li počet poškozených mimořádně vysoký, a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v přípravném řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.
Podle §45a tr. ř. veškeré písemnosti určené poškozenému se doručují na adresu, kterou poškozený uvede. Má-li zmocněnce, doručuje se pouze jemu; to neplatí, jestliže se poškozenému zasílá výzva, aby osobně něco vykonal.
Podle §62 odst. 2 tr. ř. má-li obviněný obhájce a poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, doručuje se písemnost pouze obhájci nebo zmocněnci, pokud zákon nestanoví jinak.
Nejvyšší soud konstatuje, že uvedenými zákonnými ustanoveními se Vrchní soud v Praze při vydávání rozsudku ze dne 2. 5. 2006, sp.zn. 12 To 25/2006, důsledně neřídil.
Nejvyšší soud se předně zabýval námitkou ministra spravedlnosti, že ve výroku o náhradě škody z rozsudku Vrchního soudu v Praze u poškozených pod body 1 až 201 není zřejmé jakou částku ve vztahu k těmto poškozeným mají obvinění společně a nerozdílně zaplatit a v případě poškozených uvedených na straně 15 – 21 výroku rozsudku chybí individualizace jednotlivých poškozených.
V §228 odst. 2 tr. ř. jsou stanoveny obsahové náležitosti výroku o povinnosti obžalovaného k náhradě škody. Rozsudek, kterým byl obžalovaný zavázán nahradit poškozenému škodu, tvoří exekuční titul pro případ, že by povinnost k náhradě škody nebyla splněna dobrovolně. Přesné označení osoby oprávněného - u fyzické osoby se vyžaduje údaj o jejím jménu a příjmení, datum a místo narození, bydliště, zaměstnání apod. U právnické osoby pak označení jejího obchodního jména, právní formy obchodní společnosti či jiné právnické osoby, popř. další údaje potřebné k její identifikaci, zejména je-li obchodní jméno snadno zaměnitelné. Přesné označení nároku, který byl poškozenému přiznán - uvede se konkrétní plnění co do druhu a výše.
Shora uvedeným podmínkám ovšem výrok o náhradě škody učiněný v rozsudku Vrchního soudu v Praze neodpovídá. Vrchní soud převzal zařazení poškozených do tabulek od městského soudu, ale již toto nedoplnil o vysvětlivky (jak to učinil městský soud), co která kolonka obsahuje. Tak se stalo, že v případě poškozených zastoupených zmocněncem JUDr. J. B. obsahuje tabulka 7 sloupců, u poškozených zastoupených zmocněncem JUDr. J. K. 6 sloupců (posléze 7 sloupců) a u poškozených zastoupených zmocněncem JUDr. J. M. 4 sloupce.
V případě poškozených zastoupených zmocněncem JUDr. J. M. (vedeni pod čísly 415 až 597, strana 19.987 – 19.993 spisu) nelze hovořit o přesném označení poškozeného, když u jednotlivých poškozených není uvedeno bydliště, místo narození ani místo zaměstnání. U poškozených zastoupených zmocněncem JUDr. J. K. (vedeni pod čísly 202 až 414, strana 19.980 – 19.987 spisu) se lze domnívat, že údaj v prvním sloupci je údajem o místě narození a údaj ve sloupci 5 a 6 je místem jejich bydliště. U poškozených zastoupených zmocněncem JUDr. J. B. (vedeni pod čísly 1 až 201, strana 19.974 – 19.980 spisu) je ve sloupci 4 výčet měst a zde je možno pouze předpokládat, že se jedná o místa narození jednotlivých poškozených. Údaj o místě bydliště u těchto poškozených chybí. Pokud jde o označení nároku na náhradu škody, který byl poškozeným pod čísly 1 až 201 výroku rozsudku přiznán (poškození zastoupeni zmocněncem JUDr. J. B.) obsahuje tabulka celkem 3 sloupce s uvedením různých částek. Jak vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze byla obviněným uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným „níže uvedené částky“, tzn. všechny ve výroku uvedené částky. Součet částek uváděných u jednotlivých poškozených tak několikanásobně přesahuje obviněnými skutečně způsobenou škodu a odporuje samotným zjištěním Vrchního soudu v Praze. Jak již bylo uvedeno sloupce nejsou nijak označeny a není ani zřejmé co která částka znamená.
Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že takto formulovaný výrok o náhradě škody je nepřezkoumatelný a v rozporu s ustanovením §228 odst. 2 tr. ř. Nejedná se přitom o chyby v pouhém vyhotovení rozsudku, které by bylo možno opravit podle §131 tr. ř., neboť stejné, tj. neúplné a zavádějící údaje, jsou obsaženy v protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 5. 2006 i v protokolu o hlasování ze dne 2. 5. 2006 (č. l. 19.972 spisu).
Z hlediska dalších námitek uvedených ve stížnosti pro porušení zákona je třeba uvést, že podle §39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům, neplatný. V daném případě byli obvinění uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. jehož se dle zjištění soudu dopustili tak, že dne 2. 6. 1996 společně založili 1.Č. t. ú. s., s.r.o., a v rozporu s deklarovanou činností nabízeli k prodeji produkty společnosti, v hodnotě 5.000,- Kč za jeden list s tím, že zmíněná společnost garantuje kupcům případný zpětný odkup těchto listin s úrokem 19 % ke dni 1. 1. 1999, což však nedodrželi ani dodržet nemohli, neboť takto získané finanční prostředky vylákali k vlastnímu obohacení.
V projednávaném případě vycházel odvolací soud ze skutkového stavu, který nebyl odvolateli – poškozenými zpochybněn, tj. že získání finančních prostředků formou prodeje, jednotlivým poškozeným bylo podvodné, když obvinění již v době uzavírání jednotlivých kupních smluv jednali v podvodném úmyslu s vědomím toho, že garantovaný zpětný odkup zakoupených poškozenými je zcela nereálný. K uzavření kupních smluv tak došlo jednáním odporujícím zákonu a takovýto právní úkon byl s ohledem na ustanovení §39 obč. zák. neplatný.
Platnými právními úkony jsou takové projevy vůle (§34 obč. zák.), které mají všechny zákonem stanovené náležitosti, t.j. projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Ustanovení §39 obč. zák. stíhá sankcí neplatnosti právní úkony contra legem, in fraudem legis a contra bonos mores; vymezuje tak tři skutkové podstaty nedovolenosti právních jednání. V projednávaném případě nepochybně o platný právní úkon nešlo, neboť jednání obviněných, jak bylo uvedeno shora, bylo již od samého počátku vedeno úmyslem se obohatit uvedením někoho v omyl, šlo o jednání odporující zákonu, úkon od počátku absolutně neplatný a z toho důvodu nebylo možné přiznat poškozeným v rámci rozhodování o nároku na náhradu škody ujednání ve smlouvách obsažená, tzn. příslušenství pohledávky - „ušlý“ zisk v podobě 19 % navýšení vložené částky. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil se závěrem obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona, že součástí spisu nejsou veškeré doklady od jednotlivých poškozených, ze kterých by bylo možno přesně stanovit konkrétní částky, které jednotliví poškození vynaložili na uplatnění nároku na uhrazení pohledávky. Stejně tak spornou je i otázka nároku poškozených na úhradu prostředků, které vynaložili na úhradu seminářů, nákupu propagačních materiálů, a dále otázka oprávněnosti nároku na vyplacení provizí, jejichž výše a vyplacení bylo vázáno na určitou pozici toho kterého poškozeného v systému multilevel - marketingu, přičemž nelze přehlédnout právě ust. §39 obč. zák. o neplatnosti právních úkonů a skutečnost, že i tito poškození se stávali součástí podvodného systému v postavení, kdy i oni získávali další a další poškozené a tudíž se také oni podíleli na vzniku škody. Bylo by tedy právě povinností poškozených, aby nesli důkazní břemeno v případném soudním sporu. Takový rozsah dokazování by však evidentně přesáhl rámec dokazování v adhezním řízení, daný ust. §229 odst. 1 tr. ř. Pro úplnost je třeba uvést, že o nároku poškozeného na náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce rozhoduje po právní moci rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně (§155 odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou ministra spravedlnosti, že pokud k odvolání zmocněnců poškozených zahrnul odvolací soud do odůvodnění pokyn, aby bylo zmocněncům poškozených doručeno tolik rozsudků, kolik zastupovali poškozených, postupoval v rozporu s ust. §45a a §62 odst. 2 tr. ř.
Ustanovení §44 odst. 2 tr. ř., které bylo do zákona zařazeno novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. stanoví, že je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném řízení státní zástupce poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody; ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvém úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. Jestliže by celkový počet zvolených zmocněnců vzrostl na více než šest a poškození se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr s přihlédnutím k zájmům poškozených soud. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.
Zákonodárce zařazením tohoto znění reagoval na případy, kdy jedním trestným činem je poškozena řada osob (řádově i tisíce), byť ve své podstatě často jde jednotlivě o relativně nízké částky. V případech, kdy za této situace má orgán činný v trestním řízení respektovat všechna procesní práva poškozených, včetně vyrozumívání o úkonech a rozhodnutích kde to zákon stanoví, vznikají nejen obrovské nároky na financování trestního řízení státem, ale samotný průběh trestního řízení a jeho výsledek je ohrožen množstvím úkonů, které je třeba provádět. Proto bylo navrženo a posléze schváleno, aby v takových případech měl soud možnost vyslovit, že poškození mohou svá práva vykonávat pouze prostřednictvím omezeného počtu společných zmocněnců. Tím není dotčeno právo poškozených své nároky na náhradu škody uplatnit podle jejich povahy v občanském soudním nebo jiném řízení.
Ustanovení §45a tr. ř. bylo do trestního řádu doplněno novelou č. 265/2001 Sb. jednak v souvislosti s úpravou v §44 odst. 2 tr. ř., jednak v zájmu usnadnění styku orgánů činných v trestním řízení s poškozeným a současně i proto, aby poškozený měl reálnou možnost se účastnit na trestním řízení a využívat svých procesních práv.
Jestliže je poškozený zastoupen zmocněncem doručuje se jen tomuto zmocněnci. Platí to i pro doručování společnému zmocněnci (§44 odst. 2 tr. ř.), a to od doby, kdy si takového společného zmocněnce všichni poškození ve zde upravených případech zvolí.
Podle §130 odst. 3 tr. ř. mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci; mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci. Podle §196 odst. 1 tr. ř. neučinil-li soud některé z rozhodnutí uvedených v §188 odst. 1 a 2, dá předseda senátu opis obžaloby doručit obžalovanému a jeho obhájci, a je-li obžalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, také jeho zákonnému zástupci; opis obžaloby dá doručit poškozenému, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé. Bylo-li v obžalobě navrženo zabrání věci náležející jiné osobě než obžalovanému, dá předseda senátu doručit opis obžaloby též této osobě.
Ze shora uvedeného výčtu je zřejmé, že zákonodárce právě s ohledem na možnost vzniku obrovských nákladů s financováním trestního řízení státem, právě v případech velkého počtu poškozených přistoupil k novelizaci ustanovení §44 odst. 2 tr. ř. provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Bylo by proti smyslu zákona, kdyby se rozhodnutí soudu mělo, byť prostřednictvím zmocněnce poškozených, doručovat všem poškozeným. Stejná situace je v případě doručování obžaloby zmocněnci poškozených, kdy se zmocněnci zastupujícímu více poškozených rovněž doručuje pouze jedna obžaloba. Zmocněnec poškozených tyto zastupuje v trestním řízení a uplatňování jejich nároku po právní moci rozhodnutí soudu se ho již nikterak netýká. Poškozeným nic nebrání vyžádat si pro případné další mimotrestní řízení opis rozsudku od soudu, když předložení opisu rozsudku není ve všech případech při uplatňování jejich nároku v občanskoprávním řízení bezpodmínečně třeba.
Lze proto uzavřít, že respektováním názoru odvolacího soudu, aby zmocněnci poškozených bylo doručeno tolik rozsudků, kolik poškozených zastupoval, by vznikly enormní a nadbytečné ekonomické náklady. S ohledem na výše uvedené není možno s takovýmto názorem souhlasit.
Nejvyšší soud ovšem jinak shledal skutkové i právní závěry Vrchního soudu v Praze oprávněnými, odůvodněnými a důkazně plně podloženými, nezjistil žádné pochybení ve výroku o vině a ve výroku o trestu. Plně zákonné a zcela opodstatněné bylo shledáno i rozhodnutí o druhu a způsobu výkonu uložených trestů odnětí svobody a zákazů činností u obou obviněných, přičemž odvolací soud nepochybil ani úvahou, že na obviněné je nutno již působit dostatečně důraznými tresty.
Nad rámec pochybení vytýkaných ve stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze (v postavení odvolacího soudu) zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005, byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému T. B., zastoupenému zmocněncem JUDr. J. B. způsobenou škodu přesto, že poškozený sdělil, že 4 ks podílových listů předal svému strýci J. S. a škoda mu proto nevznikla. Rovněž u poškozených zastoupených zmocněncem JUDr. J. B., J. T., a Mgr. V. U., Městský soud v Praze rozhodl o povinnosti obviněných zaplatit těmto poškozeným způsobenou škodu přesto, že z návrhu zmocněnce, který byl soudu předložen dne 6. 6. 2005 a byl také v hlavním líčení konaném dne 3. 10. 2005 čten vyplývá, že těmto poškozeným škoda nevznikla a k trestnímu řízení se nepřipojují.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 12 To 25/2006, byl porušen zákon v ustanoveních §228 odst. 1, §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. v neprospěch obviněných P. D. a J. L. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku pod bodem III., jímž odvolací soud z podnětu odvolání poškozených zastoupených zmocněnci JUDr. K., JUDr. B. a JUDr. M. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005, ve výroku o náhradě škody a následně ve vztahu k těmto poškozeným učinil vlastní rozhodnutí o náhradě škody. Jelikož bylo odvolání obviněného J. L. pod bodem II. výroku napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. v celém rozsahu zamítnuto, tzn. i v části směřující proti výroku o náhradě škody z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005, zrušil Nejvyšší soud také v tomto rozsahu část výroku pod bodem II. napadeného rozsudku.
Dále s ohledem na shora uvedená pochybení vycházeje ze skutkového stavu jak byl zjištěn rozsudek městského soudu a potvrzen rozsudkem vrchního soudu, když stížnost pro porušení zákona nesměřovala a ani jinak nezpochybňovala správnost a zákonnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 12 To 25/2006, v části týkající se výroku o vině i trestu, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 49 T 3/2005, ve výroku o náhradě škody jímž byla obviněným P. D. a J. L. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným T. B., J. L., J. T., a Mgr. V. U. způsobenou škodu.
Nejvyšší soud také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak již bylo uvedeno shora poškození zastoupení zmocněnci JUDr. J. B., JUDr. J. K. a JUDr. J. M. požadovali zaplacení další škody, v daném případě příslušenství (slíbených 19 % navýšení), přiznané a nevyplacené provize ze zprostředkovatelských smluv a náklady spojené s vymáháním investovaných peněz přičemž jejich odvolání vrchní soud v plném rozsahu vyhověl. Jelikož takovýto postup byl shledán v rozporu se zákonem, Nejvyšší soud vedle zrušení napadeného rozsudku pod bodem III., rozhodl o těchto poškozených tak, že je odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ostatní výroky v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze zůstaly nedotčeny.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Vypracoval:
JUDr. Petr Šabata