ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.11.2006.1
sp. zn. 4 Tz 11/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 14. března 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněné D. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 5 To 530/2004, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
¨
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 7. 2004, sp.zn. 6 T 9/2004, byla obviněná D. P. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v K.-N. M., okres K., na tř. D., jako vedoucí školní jídelny Základní školy D. neodvedla řádně vybrané finanční prostředky od jednotlivých strávníků za hodnotu obědů, část peněz za stravné si ponechala a zbytek odevzdala do pokladny školy, čímž zapříčinila vznik dluhu ve výši 15.630,90 Kč za období od 1. 9. 1999 do 30. 6. 2000, 59.135,30 Kč za období od 1. 9. 2000 do 30. 6. 2001, 94.869,- Kč za období od 1. 9. 2001 do 30. 6. 2002, 106.860,60 Kč za období od 1. 9. 2002 do 30. 6. 2003, kdy tímto jednáním způsobila Základní škole D. škodu v celkové výši 276.441,80 Kč. Za výše uvedené jednání byl obviněné D. P. uložen podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále byl obviněné D. P. uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu 4 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné D. P. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému statutárnímu městu K. na účet Základní školy K.-N. M., tř. D., částku ve výši 276.442,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 7. 2004, sp.zn. 6 T 9/2004, podala obviněná D. P. v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 5 To 530/2004, výše uvedené odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění usnesení Krajský soud v Ostravě uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, mají oporu v procesně provedených důkazech, které okresní soud řádně vyhodnotil a vyvodil z nich i správné závěry právní. V odůvodnění usnesení se dále odvolací soud zabýval námitkami obviněné obsaženými v odvolání.
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolání obviněné D. P. bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 3 Tdo 734/2005, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 5 To 530/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné D. P. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., §89 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve vztahu k §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky namítl, že pokud jde o zjišťování výše škody, soudy obou stupňů se postavily na stanovisko, že je-li částka obviněnou do pokladny školy skutečně odevzdaná menší o 276.441,80 Kč od hodnot skutečně připravených a vydaných obědů a nákladů na ně, pak částku, kterou obviněná od strávníků vybrala, musela použít ve svůj prospěch, a je nutno ji považovat za způsobenou škodu. Podle ministra spravedlnosti však takový závěr není možné v rozsahu zjišťování následku trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. jako zjištění výše způsobené škody akceptovat, a to z toho důvodu, že škoda nebyla zjištěna jako souhrn peněžních prostředků, které obviněná svému zaměstnavateli zcizila, ale jako ryze teoretický výpočet, v rámci kterého byla od skutečné spotřeby kuchyně odečtena částka zanesená v evidenci výběru stravného. Výše schodku byla vypočítávána v časové ose zpětně tak, že byl porovnán objem obviněnou odvedených peněz s jakousi fiktivní částkou vypočítanou z násobku počtu strávníků a hodnoty jednotlivých obědů. Předpoklad o finanční potřebnosti kuchyně se stal podkladem pro stanovení výše schodku a následně i škody. Výši škody, tak jak byla stanovena v trestním řízení, není podle stěžovatele možné akceptovat, neboť na takto způsobenou výši údajné škody může mít vliv řada dalších faktorů, např. špatná kalkulace jídelny, a objasnění těchto možností vzniku schodku nebyla v průběhu trestního řízení věnována náležitá pozornost.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 5 To 530/2004, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství i obhájce obviněné navrhli stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí vytýká, že výši škody, tak, jak byla stanovena v trestním řízení, není možné akceptovat, že škoda nebyla zjištěna jako souhrn peněžních prostředků, které obviněná svému zaměstnavateli zcizila, ale jako ryze teoretický výpočet. Výše schodku byla vypočítávána tak, že byl porovnán objem obviněnou odvedených peněz s jakousi fiktivní částkou vypočítanou z násobku počtu strávníků a hodnoty jednotlivých obědů.
Podle ustanovení §248 odst. 2 tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Z důkazních prostředků, které jsou obsaženy v trestním spise v projednávané trestní věci, vyplývá, že obviněná D. P. jako vedoucí školní jídelny vyhotovovala přehled vydaných obědů podle jednotlivých kategorií strávníků a vybírala peníze za obědy, tzn., že přijímala hotovostní platby od strávníků. Vedoucí školní jídelny pak odváděla přijaté finanční částky do hlavní pokladny, kde pokladní potvrdila příjem hotovosti vystavením stvrzenky, kterou předala vedoucí školní jídelny. Z provedených důkazních prostředků dále vyplývá, že obviněná D. P. každý měsíc vyhotovovala měsíční uzávěrku, tzv. „Rekapitulaci záznamu stravovaných osob a poplatků“ za daný měsíc, ve které byl obsažen souhrn vyúčtování stravného za daný měsíc a ze které je zřejmé, jaký počet obědů byl v uvedeném měsíci připravován. Tento souhrn pak stvrdila podpisem. Z důkazních prostředků dále vyplynulo, že schodek na stravném vznikl rozdílem finanční hotovosti, kterou obviněná odevzdávala do pokladny školy, a částkou, kterou měla vybrat od strávníků, při porovnání se skutečně připravenými a vydanými obědy na podkladě denních přehledů stravování podepsaných obviněnou. Nesrovnalosti mezi finanční hotovostí v pokladně školy a stvrzenkami, které byly obviněné při přijímání jejích plateb do pokladny školy předány, nebyly zjištěny. Stejně tak nebyly zjištěny žádné rozpory při vydávání obědů, např. nedostatečný počet porcí.
Námitce ministra spravedlnosti, že výše schodku byla vypočítávána tak, že byl porovnán objem obviněnou odvedených peněz s fiktivní částkou vypočítanou z násobku počtu strávníků a hodnoty jednotlivých obědů, nelze přisvědčit. V projednávané trestní věci se nejedná o fiktivní částku, ale o určitou sumu finančních prostředků, která měla být vybrána obviněnou jako stravné podle jednotlivých kategorií strávníků a výše stanovené prodejní ceny obědů (podle příslušné vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky), a následně odvedena do pokladny školy. Mezi peněžními prostředky, které měla obviněná vybrat od strávníků, a peněžními prostředky skutečně odvedenými do pokladny, však byl zjištěn rozdíl celkem v částce 276.441,80 Kč. Tato skutečnost je potvrzována jednak svědeckými výpověďmi svědkyň Ing. I. L., Z. S., J. K. a J. F., a jednak protokolem o výsledku mimořádné kontroly školní jídelny příspěvkové organizace Základní škola K. – N. M., třída D. Tato skutečnost je dále podporována také závěry znalce z oboru ekonomika, Ing. V. P., který ve svém znaleckém posudku jasně uvádí, že v případě neodvedené částky ve výši 276.441,80 Kč nejde o fiktivní účetní chybu, ale skutečný rozdíl mezi předpokládanou tržbou za inkasované stravné, tj. předpisem, a provedenými odvody peněz do hlavní pokladny, které uskutečnila vedoucí školní jídelny. To, že předmětné finanční prostředky za stravné měla obviněná vybrat ve výši, která je uvedena v souhrnu vyúčtování stravného, vyplývá z již zmíněné rekapitulace záznamu stravovaných osob a poplatků a dalších provedených důkazů a nezpochybňuje to ani obviněná. Závěr o vzniku i výši škody způsobené jednáním obviněné tedy koresponduje se skutkovými zjištěními soudů, přičemž při jejím výpočtu bylo postupováno správně.
Nejvyšší soud konstatoval, že otázkou, zda zjištěné jednání obviněné nese znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst.1, odst. 2 tr. zák., se okresní i krajský soud podrobně zabývaly a dospěly při jejím řešení ke správnému závěru. Dále považuje za nutné uvést, že nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí byla nesprávná, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry. Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaných skutků ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy Okresní soud v Karviné náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněné D. P.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V §2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také okresní soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněné D. P. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněná D. P. popírala spáchání trestného činu zpronevěry. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněné D. P., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu, zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu – přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Krajský soud v Ostravě, který zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněné D. P., nepochybil. Nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí podrobně zdůvodnil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné D. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 5 To 530/2004, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.