ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.119.2006.1
sp. zn. 4 Tz 119/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. V., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP- 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-83/53, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-83/53, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného J. V.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. V., se podle §226 písm. b) tr. ř.
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
pro skutek spočívající v tom, že
dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v N. po nástupu vojenské základní služby tuto odmítl vykonávati s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení,
v čemž obžaloba prokurátora bývalé Nižší vojenské prokuratury v Brně spatřovala trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb.
protože tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-83/53, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen trestního zákona z roku 1950), kterého se dopustil tím, že dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v N. po nástupu vojenské základní služby tuto odmítl vykonávati s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Za to mu byl v sazbě §270 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Dále byl podle §43 tr. zák. z roku 1950 uložen i trest ztráty čestných práv občanských a ztráty práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. z roku 1950 na dobu tří let.
Citovaný rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, t. j. 15. 12. 1953
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-83/53, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. V. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím byl zákon v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, a to z důvodů uvedených v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel poukázal v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I ÚS 671/2001 a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003 v jiné trestní věci z roku 1953. Poukázal na skutečnost, že v době, kdy se obviněný měl protiprávního jednání dopustit, tehdejší právní řád neumožňoval žádnou alternativu k výkonu základní vojenské služby. Výrok napadeného rozhodnutí byl podle jeho názoru učiněn v rozporu se základními principy demokratické společnosti.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-83/53, byl v neprospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 (správně mělo být zřejmě uvedeno ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950), a to z důvodů uvedených v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté nechť postupuje podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí orgánu, o jehož rozhodnutí jde, nebo podle §271 odst. 1 tr. ř., tj., aby případně rozhodl ve věci sám.
Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-83/53, ověřenou kopii sdělení bývalého Nižšího vojenského prokurátora v Brně ze dne 18. 5. 1955 o prominutí zbytku trestu odnětí svobody, a ověřenou kopii rehabilitačního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, sp. zn. 1 Rtv 57/92.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Z opisu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-83/53, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 dopustil tím, že dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v N. po nástupu vojenské základní služby tuto odmítl vykonávat s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že obviněný své záporné stanovisko k výkonu služby odůvodňoval tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Dále uvedl, že si je vědom trestních následků svého jednání. Tuto obhajobu však považoval bývalý Nižší vojenský soud z hlediska posouzení viny obviněného za právně irelevantní. Uvedl, že přestože je každému občanu republiky zajištěna svoboda náboženského přesvědčení, toto nesmí být na újmu plnění občanských povinností, zejména povinnosti vykonávat vojenskou službu. Tím, že obviněný po nástupu vojenské základní služby ji odmítl vykonávat s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950.
V předmětné trestní věci podal obviněný J. V. dne 1. 10. 1992 návrh zrušení napadeného rozsudku v přezkumném řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 15. 10. 1992, sp. zn. 1 Rtv 57/92, podle §6 odst. 1 s použitím §9 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítl, neboť byl podán opožděně. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že podle §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, bylo možno podat návrh na zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Rehabilitační zákon nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1990, lhůta k podání návrhu tak končila dnem 1. 7. 1992
Nejvyšší soud při posuzování trestní věci obviněného J. V. připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného J. V., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejich uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-83/53, byl v neprospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve věci poté za podmínek §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal procesní podmínky pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení. Věc byla náležitě objasněna, není zapotřebí provádět další důkazy a při formulování rozhodnutí mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která bývalý Nižší vojenský soud učinil. Skutek spočívající v tom, že obviněný dne 1. 11. 1953 u svého útvaru v N. po nástupu vojenské základní služby tuto odmítl vykonávati s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, není trestným činem, a proto byl obviněný obžaloby pro uvedený skutek zproštěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á