ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.137.2005.1
sp. zn. 4 Tz 137/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných D. J. a J. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 153/2003, ohledně obviněného D. J. a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003, ohledně obviněného J. R., jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci jmenovaných obviněných vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 28 T 47/2000 a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 153/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, 3, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného D. J.
Napadené usnesení se zrušuje v části, v níž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného D. J.
II. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, 3, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného J. R.
Napadené usnesení se zrušuje v části, v níž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného J. R.
III. Z r u š u j e se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, ve výroku o náhradě škody.
IV. Z r u š u j í se také všechna další rozhodnutí na zrušené části citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Obvinění D. J. a J. R. byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jichž se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že dne 10. 9. 1999 kolem 9.00 hod. po předchozí vzájemné dohodě vnikli společně s dalšími dvěma dosud nezjištěnými pachateli do rodinného domku v L., ul. K., kde fyzicky napadli majitele J. M., kterému přehodili přes hlavu hadr, poté ho srazili k zemi, kde do něho kopali, v důsledku čehož utrpěl zlomeninu 10. a 11. žebra vlevo a s tímto zraněním ho poté odvlekli do obytné místnosti, ve které ho připoutali ke křeslu a znemožnili mu tak pohyb i obranu a poté z domku odcizili různé druhy starožitných předmětů, zejména pozdně barokní komodový trojdílný sekretář, barokní komodu, různé druhy stolků, vitrínek a dále obrazy, nástěnné bicí hodiny, porcelánové figurky a šperkovnici, vše v hodnotě 3 116 000,- Kč, přičemž část věcí v hodnotě 481 000,- Kč sice z domku vystěhovali, ale ponechali je na zahradě a další věci odvezli nákladním automobilem tovární značky AVIA ke škodě J. M.
Za to byli oba obvinění odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozenému J. M. v O., trvale bytem K., L., škodu v částce 3 116 000,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku si podal obviněný J. R. odvolání, které Vrchní soud v Praze, svým usnesením ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003, podle §256 tr. ř. zamítl. Rovněž obviněný D. J. si podal proti uvedenému rozsudku odvolání. Jeho trestní věc byla podle §23 tr. ř. v průběhu odvolacího řízení vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného J. pak bylo též zamítnuto podle §256 tr. ř., a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 153/2003.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných D. J. a J. R. proti výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 153/2003, a ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003, a to výslovně jen proti těm jejich částem, ve kterých byl rozsudek soudu prvního stupně ponechán beze změny ve výroku o náhradě škody. Citovanými rozhodnutími byl podle stěžovatele porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §44 odst. 3 a §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněných.
V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti předně zdůraznil, že výrok o vině byl v předmětné trestní věci učiněn na základě dokazování provedeného a zhodnoceného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž uložené tresty pak podle ministra spravedlnosti odpovídají hlediskům pro ukládání trestu podle §31 tr. zák. i účelu trestu ve smyslu §23 tr. zák.
Obstát však podle stěžovatele nemůže výrok o náhradě škody. Problém je nutno spatřovat v tom, že poškozený J. M. neuplatnil řádně a včas nárok na náhradu škody způsobem předpokládaným v ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. Poškozený se totiž v přípravném řízení k otázce náhrady škody nevyjadřoval a pouze při svém výslechu dne 3. 2. 2000 uvedl, že není pojištěn a že se bude připojovat k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Poškozený tak nehledě na problematičnost formulace „budu se připojovat“ neuvedl ani minimální výši svého nároku, jakož ani to, proti kterým osobám nárok uplatňuje. Součástí spisového materiálu pak není žádné podání poškozeného, kterým by uplatnění nároku na náhradu škody upřesnil. Ani z protokolu o hlavním líčení není patrné, že by poškozený učinil před zahájením dokazování návrh, kterým by svůj nárok na náhradu škody řádně uplatnil.
Krajský soud proto neměl podle stěžovatele splněny podmínky k tomu, aby mohl v hlavním líčení o nároku na náhradu škody rozhodnout. To proto, že o nároku na náhradu škody nemůže soud rozhodnout z úřední povinnosti.
Pro úplnost stěžovatel uvedl, že i kdyby byl nárok poškozeného uplatněn řádně a včas, nebylo by možné přiznat poškozenému částku 3 116 000,- Kč v plné výši. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že obvinění část uloupených věcí v hodnotě 481 000,- Kč zanechali v bezprostřední blízkosti místa činu na zahradě domu, neboť se jim již nevešly na přistavené nákladní vozidlo. Uvedené předměty pak byly vráceny poškozenému. Proto o ně nebyl majetek poškozeného zmenšen.
Odvolací soud pak pochybení soudu prvního stupně nenapravil, byť výrok o náhradě škody přezkoumal. Následně pak konstatoval, že rozsudek nalézacího soudu nevykazuje vady a odvolání obviněných svými usneseními zamítl.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 153/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného D. J. a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. R., v obou případech v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení, které jim předcházelo, konkrétně výrokem o náhradě škody z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, v ustanoveních §44 odst. 3 a §228 odst. 1 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadená usnesení zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle ustanovení §270 odst. 1, popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §43 odst. 2 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001 poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Podle §206 odst. 2 tr. ř. po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3) /pozn. ve znění tr. ř. účinném do 31. 12. 2001 šlo o ustanovení §43 odst. 2/ ; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Podle §254 odst. 3 tr. ř. jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 28 T 47/2000 (č. l. 315 spisu) vyplývá, že poškozený J. M. byl u výslechu v přípravném řízení konaném dne 3. 2. 2000 poučen ve smyslu ustanovení §43 tr. ř., a následně prohlásil, že se bude připojovat k trestnímu řízení s nárokem na náhradu vzniklé škody, neboť není pojištěn. Žádná další písemnost ohledně uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody v přípravném řízení ve spise založena není. Po podání obžaloby se situace nezměnila. Hlavní líčení bylo ve věci zahájeno dne 28. 2. 2001. V protokolu o hlavním líčení v části, kde se konstatuje přítomnost osob před přednesením obžaloby státním zástupcem, jako poškozený Josef May uveden není. Je sporné, zda po přednesení obžaloby státním zástupcem předseda senátu vůbec konstatoval, že poškozený se k hlavnímu líčení nedostavil a přečetl jeho návrh ze zápisu, neboť se evidentně jedná o počítačový předtisk protokolu, který v této části není ničím konkrétním doplněn. Poté již bylo přistoupeno k výslechu prvního z obviněných.
Z uvedeného je tudíž zřejmé, že krajský soud neměl splněny zákonné podmínky k tomu, aby mohl ve věci meritorně rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu škody. Tyto podmínky nutné k tomu, aby soud mohl rozhodnout podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., upravuje ustanovení §43 odst. 2 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001 (a od 1. 1. 2002 pak ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. shodného znění), podle něhož je třeba návrh na náhradu škody učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Ustanovení §206 odst. 2 tr. ř. poté stanoví, že po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu.
V projednávaném případě však poškozený v přípravném řízení na č. l. 315 spisu pouze prohlásil, že se bude připojovat s návrhem na náhradu škody k trestnímu řízení. Poškozený ale do konání hlavního líčení svůj nárok na náhradu škody vůči obviněným neuplatnil a rovněž nespecifikoval jeho výši ani jeho právní důvod. Z protokolu o hlavním líčení pak jednoznačně nevyplývá, zda bylo před zahájením dokazování alespoň přečteno vyjádření poškozeného o tom, že se bude připojovat k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, když podle zápisu v tomto protokolu se poškozený k hlavnímu líčení před zahájením dokazování nedostavil. Skutečnost, že poškozený byl později téhož dne v hlavním líčení vyslýchán jako svědek, již nemohla nic změnit na tom, že svůj případný nárok na náhradu škody poškozený neuplatnil v souladu s trestním řádem. Z těchto důvodů krajský soud v adhezním řízení nemohl a neměl poškozenému J. M. přiznat nárok na náhradu škody v jakékoli výši, neboť o náhradě škody v rámci adhezního řízení nemůže soud nikdy rozhodnout ex officio sám.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že i v případě, že by se poškozený připojil k trestnímu řízení řádně a včas s nárokem na náhradu škody, nemohl mu krajský soud přiznat jako nárok na náhradu škody částku v té výši, jak byla zjištěna pro účely posouzení viny obviněných. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá nejen to, že obvinění se trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zmocnili předmětů v celkové částce 3 116 000,- Kč, ale i to, že uloupené věci vynesli na zahradu před dům a odváželi je přistaveným nákladním automobilem. Část uloupených věcí se jim však již do auta nevešla, a tak je ponechali na zahradě poškozeného. Tyto věci v celkové hodnotě 481 000,- Kč byly posléze do dispozice poškozeného vráceny. Proto by bylo možné v případě rozhodování o řádně a včasně uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody přiznat poškozenému pouze tu částku, jež by odpovídala hodnotě věcí, které poškozenému nebyly fyzicky vráceny. Pokud tedy krajský soud přiznal poškozenému nárok na náhradu škody a to dokonce ve výši škody zjištěné pro účely posouzení viny obviněných, porušil jednoznačně zákon v jejich neprospěch.
Pokud pak Vrchní soud v Praze, který přezkoumával odsuzující rozsudek soudu prvního stupně na základě odvolání obou obviněných v samostatných odvolacích řízeních, shora uvedené pochybení krajského soudu ve výroku o náhradě škody nezjistil a svými vlastními rozhodnutími nenapravil, a rozhodl ohledně obou obviněných tak, že jejich odvolání samostatnými shora uvedenými usneseními, jako nedůvodná zamítl, i on se dopustil porušení zákona v neprospěch obviněných.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud výrokem pod bodem I. podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 153/2003, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, 3, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného D. J. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného D. J.
Dále Nejvyšší soud výrokem pod bodem II. podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/2003, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, 3, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného J. R. Podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného J. R.
Výrokem pod bodem III. pak Nejvyšší soud zrušil též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, a to ve výroku o náhradě škody. Výrokem pod bodem IV. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část výše uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vzhledem k okolnosti, že se poškozený s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení řádně a včas v souladu s ustanovením §43 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nepřipojil, Nejvyšší soud ani nemohl poškozeného dalším samostatným výrokem odkázat s jeho potenciálním nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Jestliže pak obvinění, respektive jejich obhájci, v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona písemně, event. ústně přímo ve veřejném zasedání namítali, že v daném případě došlo neprávem k odsouzení obviněných, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat. Je tomu tak proto, že podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumává napadené či napadená rozhodnutí z hlediska zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Z uvedeného je zřejmé, že z jiných důvodů, než které jsou ministrem spravedlnosti uvedeny ve stížnosti pro porušení zákona, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumávat nemůže a navíc je co do rozsahu přezkumu omezen rovněž výrokem rozhodnutí, proti němuž ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podal. V konkrétním projednávaném případě ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona výlučně do výroku o náhradě škody, přičemž na jiném místě výslovně uvedl, že se ohledně výroků o vině a trestech u obou obviněných plně ztotožňuje se závěry nalézacího i odvolacího soudu. Pochybení nalézacího soudu pak podle podané stížnosti pro porušení zákona i rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívalo výlučně ve špatné aplikaci ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Nebylo tudíž možné aplikovat ani ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. poslední věty o tom, že k vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to vzhledem k výhradně procesní povaze zjištěné vady, která měla za důsledek nesprávnost výroku o náhradě škody, přičemž se samotným výrokem o vině tato vada neměla žádnou souvislost.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c