ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.139.2006.1
sp. zn. 4 Tz 139/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného Š. Z., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/1992, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/1992, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného Š. Z.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Š. Z. byl rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 103/53, který nabyl právní moci dne 7. 1. 1954, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 1. 11. 1953 ve svém útvaru v K. po nástupu základní vojenské služby tuto odmítl vykonávat a odvolával se na své náboženské přesvědčení. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem a ke ztrátě čestných práv občanských na 3 roky.
Obviněný Š. Z. požádal v souvislosti se shora uvedeným odsouzením dne 14. 3. 1992 o soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/92, bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 103/53, podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., zrušuje ve výroku o trestu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 6. 1992.
Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/92 bylo rozhodnuto tak, že obviněný Š. Z. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle článku V. z důvodů v části II. čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii bylo zastaveno jeho trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. Obviněný Š. Z. v zákonné lhůtě 15 dnů podle §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. prohlásil, že trvá na projednání věci.
Posléze bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/1992, při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 103/53, kterým byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb. rozhodnuto tak, že obviněnému Š. Z. se podle §227 tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 9. 1992.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Š. Z., a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/1992. Tímto usnesením a také navazujícím rozsudkem ze dne 10. 9. 1992 byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného Š. Z.
V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na zákonná ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, §270 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění s tím, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval.
Z napadeného rozsudku je podle stěžovatele patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo náboženské přesvědčení. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo také přiměřeně vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, jež nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby, jímž v podstatě pouze realizuje svá základní práva a svobody, považovat za trestný čin. Z tohoto pohledu lze usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/1992, vytknout závěr o správnosti výroku o vině.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/1992, byl v neprospěch obviněného Š. Z. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, zejména navazující rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/1992. Následně pak stěžovatel navrhl, aby bylo postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb. se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní mocoi, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §270 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný žil řádným životem, nebyl dosud soudně trestán a šlo u něj o prvé porušení platných zákonů v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě Š. Z., který byl odsouzen v roce 1954 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci §14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/1992, tak byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného Š. Z., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 20/92. Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/190 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného Š. Z. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Vypracoval:
JUDr. Petr Šabata v. r.