ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.141.2006.1
sp. zn. 4 Tz 141/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Š. K., proti pravomocnému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto-120/52, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto-120/52, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 3, §194 a §197 písm. b) zákona č. 87/1950 Sb. a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného Š. K.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušuje se i rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt – 4/52, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
s e z a s t a v u j e t r e s t n í s t í h á n í
obviněného Š. K., pro skutek spočívající v tom, že dne 3. května 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení,
čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt – 4 /52, byl obviněný Š. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen trestního zákona z roku 1950), kterého se dopustil tím, že dne 3. května 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Za to mu byl v sazbě §270 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 uložen trest odnětí svobody na dva roky.
Stížnost obviněného proti citovanému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt – 4 /52, byla usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto – 120/52, zamítnuta.
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto – 120/52, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Š. K. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanoveních §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §1 odst. 1 a §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb.(dále jen trestní řád z roku 1950), ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.
V písemném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti uvedl, že se v případě trestného činu obviněného Š. K. jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948, a dále čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, podle kterého má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo v sobě zahrnuje i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými. Ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená základní práva a svobody obviněného Š. K. bývalý Nižší vojenský soud v Brně nerespektoval. Trestní právo v kritické době chránilo práva a oprávněné zájmy jak společnosti, tak i jednotlivce, avšak intenzita ochrany zájmů společnosti byla ve výrazném nepoměru v neprospěch ochrany zájmů jednotlivce do té míry, že tím právní úprava kolidovala i s tehdy platnými a uznanými základními právy a svobodami. Obviněný Š. K. tak neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Svobodu svědomí je však třeba chápat jako právo absolutní a pro posouzení případů odepření vojenské služby jako právo určující. Z tohoto hlediska se v případě jednání obviněného Š. K. nemohlo jednat o trestný čin, k čemuž však bývalý Nižší vojenský soud v Brně v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950 nepřihlédl a obviněného Š. K. uznal vinným z tohoto trestného činu nedůvodně. Vzniklou nezákonnost nenapravil ani bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně, když napadeným usnesením rozhodl tak, že odvolání obviněného Š. K. zamítl.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto-120/52, a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, byl v neprospěch obviněného Š. K. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1 a §2 odst. 3 zák. trestního řádu z roku 1950, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, aby zrušil také rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt-4/52, jakož i všechna ostatní rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud především zkoumal, zda v posuzované věci je oprávněn k výkonu trestního soudnictví ve smyslu §13 tr. ř., neboť stížností pro porušení zákona je napadáno rozhodnutí bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, a tedy rozsudek cizozemského soudu. Z článku II. odst. 1 Přílohy č. I, která obsahuje přechodná a zmocňovací ustanovení zákona č. 558/1991 Sb., č. 25/1993 Sb., č. 292/1993 Sb., a č. 152/1995 Sb. vyplývá, že k řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů (před 1. 1. 1993) založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutí vyšších vojenských soudů, je příslušný Nejvyšší soud České republiky, pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízení se sídlem na území České republiky. Za tohoto stavu věci je nepochybné, že Nejvyšší soud České republiky je oprávněn konat řízení podle hlavy osmnácté trestního řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn, a shledal, že zákon byl porušen.
Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud měl k dispozici pouze opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47, ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt – 4/52. K dispozici však neměl ani spis ani opis rozhodnutí bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, sp. zn. Vto-120/52, pouze na kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47, sp. zn. Vt – 4/52, ze dne 19. 6. 1952, je vyznačeno, že Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto – 120/52, odmítl odvolání obviněného. Nejvyšší soud dále disponoval kopií usnesení o účasti obviněného Š. K. na rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 o amnestii, opisem zprávy pro rejstřík trestů a rehabilitačním spisem v uvedené trestní věci, sp. zn. Rtv 6/93.
Podle ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950 je úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Podle ustanovení §194 tr. ř. z roku 1950 soud při rozhodování v odvolacím líčení přezkoumá správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání; přitom pečuje o odstranění těch vad řízení, které by mohly způsobit nesprávnost těchto výroků.
Podle ustanovení §197 písm. b) tr. ř. z roku 1950 soud v odvolacím líčení zamítne odvolání proto, že není důvodné.
Podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47, ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt – 4/52, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný Š. K. se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. z roku 1950 dopustil tím, že dne 3. května 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že obviněný Š. K. nastoupil vojenskou základní službu dne 1. 11. 1951 a vzhledem k tomu, že tuto odmítl vykonávat odvolávaje se na svoje náboženské přesvědčení, byl odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 28. 11. 1951, sp. zn. Vt 385/51-B, pro vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Poté, co byl obviněný z výkonu uvedeného trestu propuštěn a odeslán k vojenskému útvaru v R., znovu dne 3. 5. 1952 odmítl vykonávat vojenskou základní službu, obléci si vojenský stejnokroj a vykonávat jakoukoliv práci, která by byla ve prospěch lidově demokratické armády.
Z odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt – 4/52, dále vyplývá, že obviněný Š. K. se ke svému jednání v plném rozsahu doznal a na svoji obhajobu uvedl, že mu jeho vyznání (S. J.) nedovoluje, aby vykonával službu v jakékoliv armádě, a že se to příčí božským zákonů, který obviněný jedině uznává. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně dospěl k závěru, že tato obhajoba obviněného nemůže zbavit viny. Přestože Ústava zaručuje všem občanům svobodu vyznání, toto jejich vyznání nemůže být důvodem, aby odpírali plnit občanské povinnosti uložené jim zákony. Ze svobody vyznání nemůže obviněný vyvozovat jakékoliv výhody při plnění všeobecných občanských povinností a zejména při plnění branné povinnosti.
V citovaném rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, je uvedeno, že obviněný odmítl vykonávat základní vojenskou službu již dne 1. 11. 1951, přičemž se odvolával na své náboženské přesvědčení, za což byl odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 28. 11. 1951, sp. zn. Vt 385/51-B. Také v posuzovaném případě obviněný odmítl vykonávat základní vojenskou službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání. Jeho úmysl tedy zjevně směřoval k tomu, aby se vojenské službě vyhnul trvale.
Pokud tedy obviněný byl odsouzen pro již citovaný trestný čin, byl odsouzen pro týž skutek a rozsudkem nalézacího soudu, jakož i rozsudkem odvolacího soudu byla porušena zásada ne bis in idem, tedy že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek, která je uvedena v č. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Tento právní názor je konformní s názory Ústavního soudu České republiky, vyjádřenými v nálezech např. I. ÚS 184/96 ze dne 20. 3. 1997, a IV. ÚS 81/95 ze dne 18. 9. 1995.
Jak bývalý Nižší vojenský soud v Brně, tak bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně rozhodovaly v rozporu s touto zásadou, porušily svou povinnost řádně vyhodnotit provedené důkazy, a odvolací soud nadto porušil povinnosti, jež mu vyplývaly z důsledné aplikace revizního principu.
Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitku, že v případě posuzovaného jednání obviněného Š. K. se nemohlo jednat o trestný čin a navrhl vyslovení porušení zákona v ustanoveních §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950. Přestože námitky stěžovatele lze považovat za důvodné a zakládající povinnost soudu zprostit obžalovaného obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a to s ohledem na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, Nejvyšší soud nepostupoval způsobem, který navrhl ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud totiž poté, co přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána a především předcházející řízení, konkrétně rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze PSP – 47, ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt - 4/52, shledal, že uvedeným rozsudkem byla porušena zásada ne bis in idem. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Trestní stíhání obviněného je tedy s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. f) nepřípustné.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto - 120/52, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3, §194, §197 písm. b) tr. ř. z roku 1950 a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 v neprospěch obviněného Š. K.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto - 120/52, v celém rozsahu. Dále zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP – 47 ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt – 4/52 a všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Protože byly splněny procesní podmínky uvedené v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř., mohl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout sám, a proto podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného Š. K. pro skutek spočívající v tom, že dne 3. května 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, v čemž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á