ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.142.2006.1
sp. zn. 4 Tz 142/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného I. G., proti trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T 532/93, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T 532/93, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného I. G.
Napadený trestní příkaz se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. se
z a s t a v u j e
trestní stíhání
obviněného I. G.,
pro skutek spočívající v tom, že dne 9. 9. 1993 ve V. na Okresní vojenské správě odmítl převzít povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby ke dni 5. 10. 1993 k VÚ H. n. M. a odmítl i možnost výkonu civilní služby, přičemž ke dnešnímu dni k určenému vojenskému útvaru nenastoupil a výkonu služby se nadále vyhýbá, ač mu byl povolávací rozkaz dne 9. 9. 1993 pracovníkem Okresní vojenské správy ve V. osobně vyhlášen,
v čemž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Vsetín, bylo dne 15. 11. 1993 pod sp.zn. ČVS: OVV-882/93 podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání proti obviněnému I. G., trvale bytem R. p. R., T., pro trestný nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák, kterého se měl dopustit tím, že dne 9. 9. 1993 na Okresní vojenské správě ve V. odmítl převzít povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby ke dni 5. 10. 1993 k VÚ H. n. M. a odmítl i možnost výkonu civilní služby, přičemž dosud k určenému vojenskému útvaru nenastoupil a výkonu služby se nadále vyhýbá, ač mu byl povolávací rozkaz dne 9. 9. 1993 pracovníkem Okresní vojenské správy ve V. osobně vyhlášen.
Trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T 532/93, byl obviněný I. G. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků. Trestní příkaz mu byl doručen dne 7. 1. 1994 a nabyl právní moci dne 18. 1. 1994.
Ministr spravedlnosti České republiky podal podle §266 odst. 1 tr. ř. proti trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T 532/93, k Nejvyššímu soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného I. G. Uvádí v ní, že tímto trestním příkazem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na skutečnost, že z kopie sdělení Okresní vojenské správy ve V., č.j. 3032/107, vyplývá, že dne 28. 6. 1993 tento orgán přijal prohlášení obviněného I. G. o odmítnutí vojenské služby podle §2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě a kopii tohoto dopisu zaslal okresnímu úřadu k dalšímu řízení. Z toho je zřejmé, že obviněný podal příslušné prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby podle §2 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb., z důvodů uvedených v §1 odst. 1 zákona o civilní službě, přičemž toto prohlášení obsahově odpovídalo požadavkům uvedeným v §2 odst. 3 zákona o civilní službě, neboť podle §2 odst. 5 zákona o civilní službě splňuje-li prohlášení náležitosti uvedené v odstavcích 1 a 3, postoupí je příslušná vojenská správa do 5 dnů od doručení příslušnému úřadu, což se také, jak se podává z předmětného sdělení obviněnému, stalo. Za této situace neměl být obviněný k výkonu vojenské základní služby již povoláván, ale mělo být vůči němu postupováno příslušným úřadem podle části druhé zákona o civilní službě. Uvedená kopie sdělení je pak podporována i osobním spisem obviněného I. G. Z listu poznámek osobního spisu vyplývá, že obviněný skutečně vojenské správě prohlášení k civilní službě dne 28. 6. 1993 podal.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T 532/93, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného. Stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou, neboť napadený trestní příkaz je v přímém protikladu k ústavně garantovanému právu na odepření vojenské služby z důvodů svědomí či náboženského vyznání. Dle jeho názoru okresní soud nepostupoval správně, pokud vycházel z tvrzení svědků B. a ing. K., když z provedených důkazů vyplývá, že vojenská správa ve V. dne 28. 6. 1993 prohlášení obviněného I. G. o odepření vojenské základní služby přijala, přitom prohlášení o odepření vojenské základní služby dle §2 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb. se týkalo pouze této vojenské služby a nikoli civilní služby. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky kromě toho, co navrhuje ministr spravedlnosti v bodě 1. stížnosti pro porušení zákona, vyslovil též porušení zákona v ustanovení článku 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci a obviněného I. G. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, za což mohl být potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb., je civilní službou služba, kterou je občan podléhající služební povinnosti povinen podle tohoto zákona vykonat, jestliže z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání odmítá vykonávat vojenskou základní (náhradní) službu nebo vojenská cvičení.
Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb., prohlášení o odepření výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo vojenských cvičení (dále jen \"prohlášení\") z důvodů uvedených v §1 odst. 1 může písemně podat jen odvedenec, jemuž byl povolen odklad vojenské základní služby, nejpozději do 5 dnů po skončení důvodu, pro který mu byl odklad povolen.
Podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení musí být v prohlášení uvedeny důvody a skutečnosti, jimiž chce občan své tvrzení doložit.
Podle odst. 5 citovaného zákonného ustanovení splňuje-li prohlášení náležitosti uvedené v odstavcích 1 a 3, postoupí je příslušná vojenská správa do 5 dnů od doručení úřadu stanovenému nařízením vlády České republiky nebo vlády Slovenské republiky.
Podle §3 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb., občané, kteří mají vykonat civilní službu, jsou povinni uposlechnout povolávacího příkazu, dostavit se v určeném termínu na stanovené místo v určené organizaci a plnit řádně úkoly s výkonem této služby spojené.
Podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení povolávací příkaz k nastoupení civilní služby vydává příslušný úřad, a to zpravidla do 2 let od podání prohlášení. Proti povolávacímu příkazu není přípustné odvolání.
Podle §2 odst. 5 tr. ř., v tehdy účinném znění, orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud ve Vsetíně se citovanými zákonnými ustanoveními důsledně neřídil.
Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 1 T 532/93, již v přípravném řízení byla shromážděna celá řada písemností předložených Okresní vojenskou správou ve Vsetíně, které měl okresní soud k dispozici, zejména osobní spis Okresní vojenské správy ve Vsetíně týkající se obviněného I. G. Z tohoto spisu i z výpovědi obviněného učiněné v přípravném řízení vyplynulo, že obviněný prohlášením, které obdržela Okresní vojenská správa ve V. dne 28. 6. 1993, odmítl vykonávat vojenskou základní službu. O této skutečnosti se vyjadřoval i svědek J. B., pracovník Okresní vojenské správy ve V.
Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly otázkou, zda prohlášení obviněného I. G. splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §2 odst. 1, odst. 3 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb. a spokojily se s vyjádřením svědka J. B., že písemné prohlášení obviněného ze dne 28. 6. 1993 nebylo z důvodů špatné formulace přijato. Z kopie sdělení Okresní vojenské správy ve V., č.j. 3032/107, která byla se stížností pro porušení zákona Nejvyššímu soudu předložena, vyplývá, že dne 28. 6. 1993 tento orgán přijal prohlášení obviněného I. G. o odmítnutí vojenské služby podle §2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě a kopii tohoto dopisu zaslal okresnímu úřadu k dalšímu řízení. Postoupení citovaného prohlášení okresnímu úřadu, tj. postup podle §2 odst. 5 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, byl přitom možný až po splnění podmínek uvedených v ustanovení §2 odst. 1, odst. 3 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě. Z uvedeného vyplývá, že prohlášení obviněného I. G. obsahově odpovídalo požadavkům uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě.
Za daného stavu věci neměl být obviněný k výkonu vojenské základní služby již povoláván, když dále mělo být vůči němu postupováno příslušným úřadem podle části druhé zákona o civilní službě (§3 odst. 3 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb.).
Na věci nemohlo nic změnit ani prohlášení obviněného, že odmítá i možnost civilní služby. V daném případě mělo být postupováno podle §2 odst. 5 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb., a teprve neuposlechnutí povolávacího příkazu podle §3 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb., který vydával příslušný okresní úřad, by mohlo mít pro obviněného trestněprávní následky.
Jak již bylo naznačeno shora, ze shromážděných důkazů vyplynulo, že obviněný I. G. s ohledem na svoje náboženské vyznání postupoval v souladu se zákonem o civilní službě, když podal k Okresní vojenské správě ve V. prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby podle §2 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, které Okresní vojenská správa ve V. přijala a postupem podle ustanovení §2 odst. 5 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, toto zaslala okresnímu úřadu k dalšímu řízení. V této fázi bylo již na příslušném okresním úřadu, kdy vyzve obviněného I. G. k výkonu civilní služby (§3 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě). Pokud i přes tyto skutečnosti byl obviněnému I. G. doručován Okresní vojenskou správou ve V. povolávací rozkaz, který obviněný odmítl převzít a k určenému vojenskému útvaru nenastoupil, nemohlo toto jeho jednání naplnit znaky trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na všechna výše uvedená zjištění Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 1. 1994, sp. zn. 1 T 532/93, byl porušen zákon v neprospěch obviněného I. G. v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Zrušením trestního příkazu se věc dostala do stadia po podání obžaloby. S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem pak Nejvyšší soud za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám a podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného I. G. zastavil, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.