ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.148.2006.1
sp. zn. 4 Tz 148/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. H., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 13. 8. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 13. 8. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. H.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 26. 11. 1991, sp. zn. Rtv 601/90.
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. H. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského obvodového soudu Praha ze dne 3. 11. 1950, sp. zn. Vt 432/50, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §271 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že v B. dne 12. 10. 1950 odmítl při slavnostním zahájení výcviku přijmout zbraň – pušku s tvrzením, že se to protiví zákonům božím. Za to mu byl v sazbě §271 odst. 2 tr. zák. č. 86/1950 Sb. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 3. 11. 1950.
Bývalý Vojenský obvodový soud Praha rozhodl usnesením ze dne 13. 8. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, tak, že zrušil v rozsudku bývalého Nižšího vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 3. 11. 1950, sp. zn. Vt 432/50, výrok o trestu, včetně všech dalších rozhodnutí, která na původní rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 8. 1991.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 26. 11. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, byl obviněný J. H. při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1950, sp. zn. Vt 432/50, odsouzen v sazbě §280 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 13. 8. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. H. Namítá v ní, že napadeným usnesením byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.
Ve svém mimořádném opravném prostředku vytýká stěžovatel bývalému Vojenskému obvodovému soudu Praha, že zúžil rehabilitaci pouze na výrok o trestu, a výrok o vině ponechal bez náležité pozornosti, přestože smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení je zřejmé, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným J. H. je jeho respekt k zákonům božím, tj. zejména otázka svědomí. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z důvodu uplatnění svobody svědomí, považovat za trestný čin, když tímto jednáním obviněný J. H. pouze realizoval svá základní práva a svobody. Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Praze lze s ohledem na uvedené vytknout závěr o správnosti výroku o vině, při současném konstatování, že nepřiměřeně a vadně bylo postupováno pouze při ukládání trestu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 13. 8. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, byl v neprospěch obviněného J. H. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, dále aby zrušil také navazující rozsudek téhož soudu ze dne 26. 11. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud), přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn, a shledal, že zákon byl porušen.
Je nutno uvést, že Nejvyšší soud neměl fyzicky k dispozici spis bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze, sp. zn. Vt 432/50, neboť, jak vyplývá z písemné zprávy ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze, uvedený spis byl skartován již v období před povodněmi v roce 2002. Nejvyšší soud měl k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1950, sp. zn. Vt 432/50. Spis týkající se rehabilitace obviněného J. H., sp. zn. Rtv 601/90, nebyl dohledán ve spisovně Obvodního soudu pro Prahu 3, a proto byla provedena rekonstrukce tohoto spisu. Nejvyšší soud při svém rozhodování proto vycházel z kopie usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 13. 8. 1991, sp. zn. Rtv 601/90 a z kopie rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 26. 11. 1991, sp. zn. Rtv 601/90.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.
Podle ustanovení §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Praha, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného J. H., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud Praha se výrokem o vině obsaženém v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1950, sp. zn. Vt 432/50, blíže nezajímal, neboť jej považoval za správný a zákonný a zaměřil se pouze na posouzení výroku o trestu a došel k závěru, že tento výrok napadeného rozsudku je vadný, neboť se opírá o jiné ustanovení trestního zákona, než výrok o vině a uložená výměra trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Z uvedeného důvodu bývalý Vojenský obvodový soudu Praha usnesení ze dne 13. 8. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, napadený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Praha ze dne 3. 11. 1950, sp. zn. Vt 432/50, zrušil ve výroku o trestu. Stejný soud následně rozsudkem ze dne 26. 11. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, odsoudil obviněného J. H. při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Praha nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného J. H. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 13. 8. 1991, sp. zn. Rtv 601/90, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 11. 1991, sp. zn. Rtv 601/90.
Nejvyšší soud věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, jehož příslušnost je dána podle §7 odst. 1 rehabilitačního zákona, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§270 odst. 4 tr. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 31. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á