ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.15.2006.1
sp. zn. 4 Tz 15/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. března 2006 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. G., proti pravomocnému rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/1949, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/1949, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §145, §146 písm. c), §149 říšského zákona č. 19/1855, v neprospěch obviněného J. G.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/91.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. G., z p r o š ť u j e obžaloby bývalého vojenského prokurátora Brno, sp. zn. O-1202/49, pro skutek spočívající v tom, že po nastoupení základní vojenské služby dne 1. 10. 1949 u vojenského útvaru v P. odmítl převzít na rozkaz účetního setniny voj. S. L. a velitele štábního kapitána F. S. služební pušku za účelem výcviku s ní, odvolávaje se na svoje náboženské přesvědčení S. J., čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855).
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, byl obviněný J. G. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855), kterého se dopustil tím, že po nastoupení základní vojenské služby dne 1. 10. 1949 u vojenského útvaru v P. odmítl převzít na rozkaz účetního setniny voj. S. L. a velitele štábního kapitána F. S. služební pušku za účelem výcviku s ní, odvolávaje se na svoje náboženské přesvědčení S. J. Za uvedené jednání byl obviněný J. G. odsouzen k trestu žaláře v trvání 12 měsíců, zostřenému jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém třetím měsíci trestu. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Proti rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, ve vztahu k ustanovením §145, §146 písm. c), §149 v. t. z.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného J. G. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1948 a rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv, podle něhož má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Je sice pravdou, že §15 odst. 2 Ústavy ČSR z roku 1948 stanovil, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Takovou výjimku však nelze aplikovat na svobodu svědomí, jež je základním lidským právem absolutním a pro posouzení případů odpírání vojenské služby základním právem určujícím. Ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená základní práva a svobody obviněného J. G. však bývalý Krajský vojenský soud v Brně nerespektoval. Tento čin byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. G. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejprve Nejvyšší soud považoval za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochoval pouze opis rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, neobsahující odůvodnění.
Nejvyšší soud proto podle §267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z opisu napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.
Podle ustanovení §145 v. t. z. se zločinu porušení subordinace dopustí ten, kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí, dopouští se porušení subordinace.
Podle ustanovení §146 písm. c) v. t. z. se odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se dít nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného.
Podle ustanovení §149 v. t. z. odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán buď viník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště týkal-li se rozkaz nějakého služebního výkonu proti nepříteli, nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením.
Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze opis rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, který neobsahoval odůvodnění, považuje za nutné uvést následující.
Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že obviněný J. G. po nastoupení základní vojenské služby odmítl převzít na rozkaz účetního setniny voj. S. L. a velitele štábního kapitána F. S. služební pušku jen z toho důvodu, že výcvik se zbraní byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Krajský vojenský soud však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení §145, §146 písm. c), §149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855).
Z výše uvedeného lze dovodit, že obviněný se měl dopustit zločinu porušení subordinace z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného J. G. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal J. G. vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855).
V daném případě ohledně napadeného rozsudku proběhlo u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně rehabilitační řízení pod sp. zn. 1 Rtv 14/1991. Syn obviněného L. G. podal žádost podle §4 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve prospěch svého otce J. G. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně žádost jmenovaného usnesením ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, podle §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítl jako nedůvodnou. Na základě řádně a včas podané stížnosti bylo toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušeno v celém rozsahu usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 6. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 27/1991. Dále byl zrušen i výrok o trestu v rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49 a všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu navazovala. Proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře, sp. zn. 4 Rtvo 27/1991, byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona, která však byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 149/2001, zamítnuta.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, odsoudil obviněného J. G. (zemřelého dne 22. 12. 1980) podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž podle §24 odst. 1 a §25 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 2. 11. 1991. Pro úplnost zbývá dodat, že také proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/1991, byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona, která však byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 4 Tz 89/2005, zamítnuta.
Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c), §149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855), v neprospěch obviněného J. G. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1949, sp. zn. Ktr 420/49, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného J. G. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855), obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.