ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.181.2005.1
sp. zn. 4 Tz 181/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obhájkyně JUDr. V. B., v trestní věci obviněné V. J. rozené S., vedené Okresním soudem Plzeň – město pod sp. zn. 5 T 51/2001, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 7 To 178/2005, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 7 To 178/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obhájkyně JUDr. V. B.
Odůvodnění:
Opatřením soudce Okresního soudu Plzeň – město ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 5 Nt 1040/2000, byla obviněné V. J., stíhané pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ustanovena na dobu, po kterou budou trvat důvody nutné obhajoby, obhájkyně JUDr. V. B.
Opatřením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 5 T 51/2001, byla podle §151 odst. 3 tr. ř. určena obhájkyni JUDr. V. B. záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 10 050,- Kč.
Obviněná V. J. byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 5 T 51/2001, zproštěna obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – město ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 4 Zt 2058/2000.
Podáním ze dne 27. 1. 2005 navrhla obhájkyně JUDr. V. B. ve věci obviněné V. J. Okresnímu soudu Plzeň – město vydání rozhodnutí podle §151 odst. 3 tr. ř. o přiznání odměny ustanoveného obhájce a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce v celkové výši 20 349,- Kč včetně DPH.
Usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 5 T 51/2001, byla podle §151 odst. 2, 3 tr. ř. určena obhájkyni JUDr. V. B. odměna a náhrada hotových výdajů celkové výši 17 100,- Kč bez DPH s tím, že DPH ve výši 19 % byla obhájkyni přiznána pouze za úkony provedené po datu 1. 5. 2004, tedy v částce 1 339,50 Kč. Celkem bylo tedy JUDr. V. B. přiznáno 18 439, 50 Kč. Ohledně částky 1 909, 50 Kč byl návrh obhájkyně zamítnut.
Proti tomuto usnesení si podala JUDr. V. B. stížnost, o níž rozhodoval Krajský soud v Plzni, který ji usnesením ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 7 To 178/2005, jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obhájkyně JUDr. V. B. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 7 To 178/2005. Napadeným usnesením byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. a k ustanovení §21 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v neprospěch jmenované obhájkyně.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že se s názorem plzeňských soudů obou stupňů tak, jak byly prezentovány v odůvodněních příslušných rozhodnutí, nelze ztotožnit. Tento názor stěžovatel opírá o stanovisko Ministerstva financí České republiky, odboru č. 18 – Daně z přidané hodnoty ze dne 7. 10. 2004, čj. 18/104 358/2004 – 181, jež se týká problematiky dne uskutečnění zdanitelného plnění u právní služby – nutné obhajoby. Toto stanovisko si v jiné obdobné věci vyžádal u ministerstva financí Vrchní soud v Praze. Podle názoru zaujatého v citovaném stanovisku je dnem poskytnutí právní služby, jak podle zákona o dani z přidaného hodnoty účinného do 30. 4. 2004, tak i podle nového zákona o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb. účinného od 1. 5. 2005, den poskytnutí posledního úkonu advokáta v dané věci.
Tento výklad zákona o DPH pak není podle názoru stěžovatele v rozporu ani s ustanovením §41 odst. 5 tr. ř., jež stanoví, že nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. Podle §12 odst. 10 tr. ř. se trestním stíháním rozumí trestní řízení v úseku od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, popř. jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé.
Pokud pak Krajský soud v Plzni i Okresní soud Plzeň – město zaujaly právní názor, že každý z úkonů právní služby provedených obhájcem je dnem uskutečnění zdanitelného plnění, resp. že povinnost zaplatit DPH vzniká na konci každého zdaňovacího období, nelze tomuto názoru přisvědčit. Obhájkyně JUDr. V. B. totiž v trestní věci obviněné V. J. poskytla právní službu a doložila osvědčení, že je plátcem DPH. Tím splnila základní podmínky pro postup podle ustanovení §151 odst. 2 věty druhé tr. ř. za středníkem v nyní platném znění i podmínky podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Pokud tedy obhájkyně poskytla právní službu ke dni 23. 11. 2004, tj. za účinnosti novelizovaného ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. a za účinnosti zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, pak měla nárok i na částku odpovídající DPH z celkové odměny a náhrady hotových výdajů spojených s poskytnutím právní služby za obhajobu obviněné V. J.
Vzhledem k tomu, že uvedené pochybení soudu prvního stupně nebylo stížnostním soudem napraveno a správné rozhodování o nákladech řízení má velký význam pro usměrnění praxe, ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 7 To 178/2005, byl porušen zákon v neprospěch ustanovené obhájkyně JUDr. V. B. v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. a k ustanovení §21 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §151 odst. 2 tr. ř. účinného od 1. 5. 2004 obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.
Z odůvodnění usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 5 T 51/2001, Nejvyšší soud zjistil, že okresní soud přezkoumal jednotlivé položky uplatňované obhájkyní, přičemž vycházel z platného advokátního tarifu – vyhl. MS ČR č. 177/1996 Sb., a vyhl. č. 237/2004 Sb., o DPH (správně: zákona č. 237/2004 Sb., o kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření). Obhájkyně ve věci vykonala 12 úkonů právní pomoci tak, jak je vyúčtovala, a za tyto jí náleží odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 17 100,- Kč bez DPH. Pokud jde o daň z přidané hodnoty, pak podle vyhlášky, která nabyla účinnosti dnem 1. 5. 2004, soud vypočítal DPH pouze z částky 7 050,- Kč, která zahrnuje 4 úkony provedené po datu 1. 5. 2004 po 1 350,- Kč, 4 režijní paušály po 75,- Kč a 2 x náhradu za promeškaný čas po 675,- Kč. DPH, kterou soud přiznal obhájkyni, tedy činí 1 339,50 Kč. V částce 1 909, 50 Kč soud návrh obhájkyně zamítl jako nedůvodný.
Proti usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 5 T 51/2001, si podala obhájkyně stížnost, v níž poukázala na znění zákonného ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném od 1. 5. 2004. Podle tohoto ustanovení má ustanovený obhájce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštních předpisů s tím, že je-li obhájce plátcem DPH, zvyšuje se uvedený nárok o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Obhájce může ze zákona uplatnit nárok na odměnu až po pravomocném skončení trestního stíhání, ke kterému v dané věci došlo nabytím právní moci zprošťujícího rozsudku, tedy dnem 23. 11. 2004 již za účinnosti novelizovaného trestního řádu. Podle ustanovení §21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o DPH je plátce povinen přiznat daň na výstupu ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastal dříve. Podle §21 odst. 6 písm. a) téhož zákona se při poskytnutí služby zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu, a to tím dnem, který nastal dříve. Dnem poskytnutí právní služby je den poskytnutí posledního právního úkonu advokáta v dané věci, kterým je v daném případě účast obhájkyně na hlavním líčení dne 23. 11. 2004, kdy bylo ve věci vydáno rozhodnutí, které se stalo téhož dne pravomocným. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je pak nepochybné, že obhájkyní byla právní služba poskytnuta v době účinnosti zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Obhájkyni tak měla být přiznána DPH z částky 17 100,- Kč, jenž představovala součet všech nároků obhájkyně v dané věci bez DPH.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého zamítavého usnesení uvedl, že okresní soud postupoval správně, pokud obhájkyni přiznal DPH pouze z částky odpovídající těm úkonům právní služby, které byly obhájkyní provedeny po 1. 5. 2004, tedy až poté, co nabylo účinnosti novelizované ustanovení §151 odst. 2 tr. ř., z něhož vyplývá, že nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů se zvyšuje o částku odpovídající DPH, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o DPH. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 237/2004 Sb. nabyla účinnosti od 1. 5. 2004, avšak neobsahuje žádná intertemporální ustanovení, z nichž by bylo možné dovodit, zda právní vztahy vniklé před účinností zákona č. 237/2004 Sb., jenž novelizoval trestní řád, se řídí novou právní normou či nikoliv, tedy zda i nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony právní pomoci provedené před její účinností se zvyšuje o částku odpovídající 19% DPH. V takovém případě je nutno při výkladu a aplikaci zákona vycházet zejména z požadavků právní jistoty, z nepřípustnosti retroaktivity zákona a z toho, že uskutečnitelná zdanitelná plnění lze rozlišit na ta, která byla obhájkyní poskytnuta před účinností novely trestního řádu a po její účinnosti. To je podle názoru krajského soudu v souladu i s přechodnými ustanoveními zákona č. 235/2004 Sb., o DPH (viz §111 odst. 4, 5 zák.). Pro přiznání DPH tak není rozhodné, kdy obhájkyně mohla uplatnit či uplatnila nárok na odměnu u soudu, ale to, za účinnosti kterého právního předpisu úkony právní služby provedla.
Nejvyšší soud po přezkoumání příslušných rozhodnutí považoval za nutné nejprve zdůraznit, že trestní řád je ryze procesním předpisem a byl s účinností od 1. 5. 2004 novelizován zákonem č. 237/2004 Sb., jenž byl přijat v souvislosti s novým zákonem o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb. Od 1. 5. 2004 mohou tedy orgány činné v trestním řízení postupovat výlučně podle trestního řádu č. 141/1961 Sb. ve znění zákona č. 237/2004 Sb. Tento princip pramení z obecné zásady procesního práva lex fori. To jinými slovy znamená, že procesní úkon, tedy úkon činěný podle trestního řádu, musí být zásadně prováděn podle procesního práva účinného v době, kdy se koná. Proto musí být postupováno podle trestního řádu účinného v době rozhodování vždy, i když skutečnost rozhodná pro rozhodování podle trestního řádu nastala před účinností příslušné novely trestního řádu. Výjimku z tohoto pravidla o časové působnosti mohou založit pouze přechodná a závěrečná ustanovení trestního řádu, popř. pozdější zákony, které trestní řád mění či doplňují, pokud samy obsahují zvláštní ustanovení o časové působnosti trestního řádu. Pokud nejsou žádná taková pravidla o zvláštní časové působnosti trestního řádu obsažena ani v zákonech, kterými je trestní řád měněn či doplňován, je nutno vždy postupovat podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon či rozhodnutí činěno.
Pokud pak krajský soud své rozhodnutí opřel o přechodné ustanovení k zákonu č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, (dále též zák. o DPH) přesněji o body č. 4. a 5. z ustanovení §111 citovaného zákona, pokládá Nejvyšší soud tuto argumentaci za nepřípadnou. To proto, že zmíněné body ustanovení §111 zák. o DPH upravují v souvislosti s přijetím nového zákona o DPH mimořádný termín pro podání daňového přiznání a dále zdaňovací období pro plátce DPH, kteří jinak podávají daňové přiznání za kalendářní čtvrtletí. Uvedený bod č. 4 totiž stanoví, že plátce, který podává daňové přiznání za kalendářní čtvrtletí, je povinen do 25. července 2004 podat daňové přiznání za měsíc duben 2004 podle dosavadních právních předpisů s tím, že podle bodu 5. je zdaňovacím obdobím pro plátce, který podává daňové přiznání za kalendářní čtvrtletí a tento plátce postupoval podle bodu 4., období od 1. května 2004 do 30. června 2004. Od 1. července 2004 plátce podává daňové přiznání podle §99 zák. o DPH. Z obsahu ustanovení §111 bodů č. 4, 5 zák. o DPH je tedy zřejmé, že tyto upravují pouze správu daně z přidané hodnoty v souvislosti s přechodem na novou právní úpravu bez jakéhokoliv vztahu k trestnímu řádu.
Jestliže pak měl krajský soud zato, že jednotlivé úkony právní pomoci poskytnuté ustanovenou obhájkyní v rámci nutné obhajoby jsou samostatnými zdanitelnými plněními, není tento právní názor v souladu se stanoviskem Ministerstva financí České republiky, odboru daně z přidané hodnoty, ze dne 7. 10. 2004, čj. 18/104 358/2004 – 181, jenž jako ústřední orgán státní správy na úseku daní zastává názor, že v případě poskytování právních služeb se za den poskytnutí právní služby, tedy za den uskutečnění zdanitelného plnění, považuje den poskytnutí posledního právního úkonu advokáta v dané věci, kterým je ukončena činnost advokáta. I když uvedené stanovisko ministerstva financí není všeobecně závazným výkladem zákona, bezesporu reflektuje přístup, jakým je otázka určení dne uskutečnění zdanitelného plnění u právních služeb (viz ustanovení §21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) posuzována územními finančními orgány.
V této souvislosti je nutno především zdůraznit, že posuzování otázky, kdy u právní služby poskytnuté ustanoveným obhájcem nastane či nastal den uskutečnění zdanitelného plnění, nepřísluší soudu rozhodujícímu o nákladech řízení v souvislosti s ukončením povinnosti ustanoveného obhájce obhajovat. Soud je v uvedeném trestním řízení podle zásady lex fori především povinen respektovat ustanovení §151 odst. 2 poslední věty tr. ř. účinného od 1. 5. 2004. Je tomu tak proto, že zákon č. 237/2004 Sb., který novelizoval trestní řád, neobsahuje žádná intertemporální ustanovení. Soud rozhodující ode dne 1. 5. 2004 o určení odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce je tudíž povinen určit ustanovenému obhájci na základě jeho uplatněného nároku odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního právního předpisu, jenž se u obhájce - plátce daně z přidané hodnoty - zvyšuje o částku, která odpovídá této dani, jíž je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštních právní předpisů státu, a to bez ohledu na to, kdy byly jednotlivé úkony právní služby provedeny.
Proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 7 To 178/2005, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. účinného od 1. 5. 2004 v neprospěch obhájkyně JUDr. V. B. Nejvyšší soud se ve svém rozhodování musel omezit toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. V daném případě však JUDr. V. B., v jejíž neprospěch byl zákon porušen, procesní postavení obviněné nemá a na postavení obviněné J. napadené rozhodnutí žádný vliv nemělo. Proto nebylo možné postupovat podle §269 odst. 2 a násl. tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c