ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.19.2006.1
sp. zn. 4 Tz 19/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného V. (V.) H., proti rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 1955 sp. zn. 5 To 7/1955, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 1955 sp. zn. 5 To 7/1955, v části, jíž zůstal nedotčen výrok z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1955 sp. zn. 2 T 41/1954, o vině obviněného V. H. pomocí k trestnému činu rozkrádání národního majetku podle §7 odst. 2 a §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §194 a 197 odst. b) tr. ř. ve znění zákona č. 87/1950 Sb. a vyhlášky ministra spravedlnosti č. 1/1953 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §1 odst. 1, §2 odst. 3 a §160 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 97/1950 Sb. a vyhlášky ministra spravedlnosti č. 1/1953 Sb. v neprospěch obviněného V. H.
Citovaný rozsudek se v napadené části zrušuje .
Zrušuje se také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1955 sp. zn. 2 T 41/1954, ve výroku o vině pro pomoc k trestnému činu rozkrádání národního majetku podle §7 odst. 2 a §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., jakož i všechna další rozhodnutí, na oba rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak výrok usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 1991 sp. zn. Rt 142/1991, jímž byl obviněnému za pomoc k trestnému činu rozkrádání národního majetku podle §7 odst. 2 a §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., na který se rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nevztahovala, stanoven podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jako přiměřený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal ve prospěch zemřelého obviněného V. H. stížnost pro porušení zákona, v níž napadá rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 1955 sp. zn. 5 To 7/1955, a to ve výroku o vině pomoci k trestnému činu rozkrádání národního majetku podle §7 odst. 2 a §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák.).
Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že dne 16. 3. 1951 v P. po předchozí dohodě s E. K. vyzdvihl ze S. a z. v P. z vkladní knížky obnos ve výši 1.684.363,- Kčs tehdejší měny, patřící ČOS, tuto částku předal E. K., který spolu s K. N. s touto částkou nakládal jako s vlastní.
Stěžovatel napadenému rozsudku vytýká, že v době rozhodování o vině obviněného pomocí k tomuto trestnému činu bylo nutné prokázat vědomost o tom, že jiná osoba hodlá spáchat úmyslný trestný čin a současně i jeho vlastní úmysl ke spáchání tohoto trestného činu svou pomocí přispět.
Obviněný v přípravném řízení připustil, že byl o vybrání peněz požádán E. K., jehož dlouhá léta znal jako vedoucího činovníka sokolské obce. O tuto službu měl požádat vedoucí ČOS K. N., který prováděl konečné vyúčtování majetku ČOS po sjednocení tělovýchovy, a sám na to neměl čas. Obviněný požadovanou částku vyzvedl a ještě týž den předal E. K. O tomto muži věděl, že sice již není funkcionářem ČOS, ale současně věděl, že jak K. tak N. mají platnou plnou moc na likvidaci finančních záležitostí XI. Všesokolského sletu. Až později se obviněný od E. K. dověděl, že vybrané peníze použije N. na zaplacení pohledávek firmy, která je před znárodněním.
Podle názoru ministra spravedlnosti nebyl obviněný V. H. řádně vyslechnut v hlavním líčení, kde se pouze odvolal na svou výpověď z přípravného řízení, mimo prokurátorem předložené předmětné vkladní knížky nebyl proveden žádný jiný důkaz, byť měl přinejmenším být vyslechnut K. N., případně pokladník banky, kde byla částka vyzvednuta k okolnostem výběru vkladu. Nedostatečná skutková zjištění našla svůj odraz i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde subjektivní stránka trestného činu vůbec zmiňována není. Byť podstatou odvolacích námitek obviněného bylo právě tvrzení o nedostatku zavinění, odvolací soud se s jeho obhajobou nevypořádal zákonným způsobem a označil ji za účelovou. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že pochybná je i výše škody, jež měla být trestným činem způsobena, neboť ke spáchání skutku došlo v roce 1951, a k odsouzení došlo v roce 1955, tedy po měnové reformě z roku 1953, aniž se tato okolnost jakkoli projevila ve výroku o vině.
Ministr spravedlnosti vytkl tehdejšímu Nejvyššímu soudu coby soudu odvolacímu, že nedostál svým zákonným povinnostem, které mu vyplývaly z ustanovení §160 odst. 2, §194 a §197 odst. 2 tr. ř. z roku 1950, nezjistil namítaná pochybení soudu prvního stupně, a pokud odvolaní obviněného V. H. zamítl jako nedůvodné, porušil zákon.
Závěrem mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v napadené části rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 1955 sp. zn. 5 To 7/1955, byl porušen v neprospěch obviněného zákon v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek v napadené části zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj.aby přikázal orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Především považuje Nejvyšší soud za žádoucí provést rekapitulaci trestního řízení, jež se v trestní věci obviněného V. H. konalo. V této souvislosti je třeba upřesnit i okolnost, že ve výše uvedeném výroku rozsudku jsou uvedena dvě křestní jména obviněného. Nejvyšší soud z obsahu všech přiložených trestních spisů zjistil, že obviněný byl označován střídavě oběma křestními jmény, tedy V. i V., sám své žádosti a přípisy podepisoval jako V. H. Vzhledem k tomu, že se již nepodařilo zjistit přesné znění křestního jména obviněného, byl označen oběma způsoby proto, aby nevznikla pochybnost, že se jedná o touž osobu.
Obviněný V. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1955 sp. zn. 2 T 41/1954 uznán vinným trestným činem sdružování proti republice podle §80 odst. 1 tr. zák. a pomocí k trestnému činu rozkrádání národního majetku podle §7 odst. 2 a §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. Podle rozsudku se uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1. v době od roku 1945, případně od léta 1950 v P. a na jiných místech republiky ve smyslu směrnic, které s E. K. a případně dalšími osobami vypracoval, obviněný postupně vytvořil rozsáhlou a centrálně řízenou síť důvěrníků reakčně zaměřených bývalých funkcionářů S., příp. k této organizaci přistoupili a vytvářeli organizační předpoklady k obnově Československé obce sokolské ve formě jakou měla před únorem 1948; soustavně tím vyvolával i nedůvěru v pevnost našeho státního zřízení, příp. utvrzoval kolísavé živly, že naše státní zřízení bude v dohledné době zásahem zvenčí odstraněno, zúčastňovali se tajných schůzek, používali krycích jmen a krycích adres a do této protistátní akce zapojili celou řadu osob v různých krajích; tedy založili organizaci v úmyslu podvracet samostatnost republiky nebo její lidově demokratické zřízení nebo společenský řád, kterou jsou zaručeny Ústavou, příp. k takové organizaci přistoupili,
2. dne 16. března 1951 v P. po předchozí dohodě s E. K. vyzdvihl ze S. a z. v P. z vkladní knížky obnos ve výši 1.684.363,- Kčs tehdejší měny, patřící Československé obci sokolské, tuto částku předal E. K., který s touto částkou spolu s jistým K. N. nakládal jako s vlastní; tedy někomu úmyslně poskytl pomoc k tomu, aby se zmocnil věcí z národního majetku v úmyslu nakládat s ní jako s vlastní, přičemž činem byla způsobena značná škoda.
Za to byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 roků, dále trest propadnutí celého jmění jakož i trest ztráty čestných práv občanských na dobu 10 let.
Obviněný podal proti rozsudku odvolání a v jeho neprospěch také tehdejší krajský prokurátor v Praze.
Bývalý Nejvyšší soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 2. 1955 sp. zn. 5 To 7/1955 odvolání obviněného V. H. zamítl a z podnětu odvolání krajského prokurátora zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině, pokud jím obviněný a spoluobvinění F. K., S. V., M. K., J. T. a J. N. byli uznáni vinnými trestným činem podle §80 odst. 1 tr. zák. Nově byl skutek kvalifikován jako trestný čin velezrady podle §78 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zák. Trestná činnost byla spatřována v tom, že „v době od roku 1948, příp. od léta 1950 v P. a na jiných místech republiky ve smyslu směrnic, které s E. K. a příp. dalšími osobami vypracovali obvinění V. H., vytvářeli rozsáhlé organizační předpoklady k zajištění obnovy Československé obce sokolské s týmiž cíli a v téže organizační formě jako v předmnichovské republice, a to pro případ zvratu našeho lidově demokratického státního zřízení, s kterýmžto zvratem počítali jako s důsledkem ozbrojeného střetnutí mezi západem a východem, účastnili se tajných schůzek, používali krycích jmen a krycích adres a do této protistátní akce zapojili celou řadu osob v různých krajích Čech a Moravy, takže vybudovali tajnou organizaci v úmyslu, aby v příhodném okamžiku přispěla k úspěšnému a hladkému průběhu zvratu našeho státního zřízení“.
Vzhledem ke změně části výroku o vině zrušil Nejvyšší soud také výroky o trestech a obviněnému V. H. nově za shora uvedené trestné činy uložil trest odnětí svobody v trvání 14 let, trest ztráty čestných práv občanských na dobu 10 let a trest propadnutí celého jmění.
Obviněný V. H. požádal v roce 1968 o provedení rehabilitace ve smyslu zákona č. 82/1968 Sb., a o tomto návrhu rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 1974 sp. zn. Tr 262/1968. Tímto rozsudkem byl dle §15 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1968 Sb., ve znění zákona č. 70/1970 Sb., zrušen jako vadný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1955 sp. zn. 2 T 41/1954 ve spojení s rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 1955 sp. zn. 5 To 7/1955, u obviněných V. H., F. K., S. V., M. K., J. T. a J. N. pokud se týkala výroku o vině trestným činem velezrady podle §78 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zák. a rovněž byl zrušen celý výrok o trestu. Současně byla zrušena i všechna rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Obviněný spolu s dalšími vyjmenovanými osobami byl uznán vinným trestným činem podvracení republiky podle §98 odst. 1 tr. zák. z roku 1960 za použití §16 odst. 1 tr. zák., jehož se měli dopustit tím, že „všichni v době od roku 1949, příp. od léta 1950 v P. a na jiných místech republiky ve smyslu směrnic, které s E. K., příp. jinými osobami vypracoval obviněný V. H., postupně vytvořili rozsáhlou a centrálně řízenou síť důvěrníků reakčního zaměření, bývalých funkcionářů S., příp. k této organizaci přistoupili, vytvářeli organizační předpoklady k obnově Československé obce sokolské ve formě jakou měla před únorem 1948, soustavně tím vyvolávali nedůvěru v pevnost našeho státního zřízení, příp. utvrzovali kolísavé živly, že naše zřízení bude v dohledné době zásahem zvenčí odstraněno, zúčastňovali se tajných schůzek a do této protistátní akce zapojili celou řadu osob v různých krajích“. Za to byl obviněnému s přihlédnutím k nedotčenému výroku o vině podle §245 odst. 3 tr. zák. z roku 1950 uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Současně byl vysloven trest propadnutí celého jmění. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Současně byl podle čl. 3 odst. 1 zákona č. 70/1970 Sb. zamítnut návrh obviněného na provedení přezkumného řízení ohledně trestného činu rozkrádání národního majetku podle §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. z roku 1950. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 12. 1973.
V souvislosti s existencí zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. podal obviněný V. H. dne 21. 12. 1990 návrh ke Krajskému soudu v Praze na provedení rehabilitačního řízení vztahující se k výše uvedenému odsouzení podle rehabilitačního zákona. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 1991 sp. zn. Rt 142/1991 byl podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 1973 sp. zn. Tr 262/1968, pokud jím byl obviněný V. H. uznán vinným trestným činem podvracení republiky podle §98 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 140/1961 Sb., a trestní stíhání obviněného pro uvedený trestný čin bylo zastaveno. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na zrušenou část rozsudku obsahově navazující k datu kdy byla vydána. Za trestný čin rozkrádání národního majetku byl obviněnému podle §245 odst. 1, odst. 3 tr. zák. stanoven podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jako přiměřený trest odnětí svobody v trvání 1 roku s tím, že na tento trestný čin se rehabilitace podle odst. 1 rehabilitačního zákona nevztahuje.
Z výše uvedeného výčtu je patrno, že z původního odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1955 sp. zn. 2 T 41/1954 ve spojení s rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu v Praze ze dne 15. 2. 1955 sp. zn. 5 To 7/1955 zůstává stále v platnosti odsouzení obviněného V. H. pro pomoc k trestnému činu rozkrádání národního majetku podle §7 odst. 2 a §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., takže stížnost pro porušení zákona směřuje pouze do této části rozhodnutí.
Z obsahu přezkoumávaného trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný jak v přípravném řízení tak u hlavního líčení popřel, že měl vědomost o záměru K. N. a E. K. použít vyzvednuté peníze z vkladní knížky pro jiné účely než ty, které souvisely s oficiálním vyrovnáním majetku Československé obce sokolské. Poukazoval na to, že E. K. znal řadu let jako předního činovníka ČOS, stejně tak neměl pochybnosti o tom, že K. N. provádí konečné vyúčtování spojené s XI. Všesokolským sletem,. Měl proto důvěru k těmto osobám a nenabyl pochybností o tom, že peníze budou užity pro oficiální vyrovnání majetku ČOS. Obviněný V. H. opakovaně uvedl, že žádost K. o vyzvednutí peněz hodlal realizovat pouze za situace, kdy dostane písemné potvrzení ČOS pro spořitelnu, neboť se obával, že tak vysokou hotovost mu pokladník na přepážce nevyplatí. Když následujícího dne takovéto písemné potvrzení s razítkem ČOS obdržel, předložil jej pokladníkovi ve spořitelně v R. ul. Ten pak před obviněným ověřoval telefonicky v souvislosti s výběrem částky, zda má tuto sumu vyplatit v hotovosti, přičemž volal na telefonní číslo, které bylo na obviněným předloženém písemném potvrzení ČOS. Pokladníkovi zřejmě bylo z T. domu potvrzeno, že obviněný je oprávněn k výběru peněz, proto požadovanou hotovost obviněnému vyplatil a ten ji dle svého tvrzení téhož dne předal E. K..
Teprve dodatečně se obviněný od E. K. na schůzce v kavárně dověděl, že N. peníze použije k jinému účelu. Když se obviněný dověděl, že K. N. byl zatčen, zašel za E. K. a sdělil mu, že tuto záležitost ohlásí bezpečnostním úřadům. K. obviněného prosil, aby to nedělal, že K. N. byl zatčen pro úplně jinou záležitost, která s vybranou sumou peněz nesouvisí, a aby mu neubližoval. Když pak v roce 1952 jej E. K. požádal, aby několika potřebným členům S. předal různě vysoké finanční částky, nabyl podezření, že by se mohlo jednat částečně o peníze, které vybral z vkladní knížky, to však nevěděl jednoznačně.
Z protokolu o hlavním líčení, které se konalo před soudem prvního stupně je zřejmé, že obviněný při svém výslechu dne 6. 12. 1954 připustil, že se činů, jež jsou v obžalobě uvedeny dopustil. Odkázal na své výpovědi z přípravného řízení, které označil za úplné, a nečinil návrhy na doplnění řízení. V hlavních líčeních, která proběhla ve dnech 11. a 12. 1. 1955 obviněný zopakoval svou obhajobu, že nevěděl o tom, že vybrané peníze nepůjdou na účel sokolských záležitostí. O správnosti svého jednání byl utvrzen jednak tím, že dostal písemné pověření z T. domu, jednak tím, že na jeho žádost si pokladník před vyplacením částky ještě vše telefonicky ověřil a na podkladě předloženého potvrzení částku vyplatil.
Obviněný uvedl, že od útlého dětství byl vychováván v ideálech sokolského hnutí, v jednom z výslechů uvedl, že také pro činnost v tomto hnutí byl po okupaci ČSR v roce 1939 německými úřady perzekvován a uvězněn. I toto jeho osobní zaměření jej vedlo k tomu, že chtěl v potížích vyhovět K. a N., o jejichž charakteru nepochyboval.
Intervenující prokurátor předložil v hlavním líčení jako důkaz vkladní knížku S. a z. v P. – ústředna P., R. znějící na heslo a listinu nadepsanou „Zmocnění“ s administrativním protokolem o výpovědi obviněného V. H. Jaký byl obsah těchto dokladů není zřejmé, neboť protokol o hlavním líčení příslušnou protokolaci v tomto směru postrádá, avšak z následné výpovědi obviněného v hlavním líčení lze usoudit, že se jednalo o ono písemné zmocnění k výběru finanční hotovosti, jež si od K. N. vyžádal a posléze ve spořitelně předložil.
Aniž byly provedeny důkazy jiné, dospěl krajský soud jako soud prvního stupně k výroku o vině obviněného pomocí k trestnému činu rozkrádání národního majetku. Takto provedené dokazování však nebylo v souladu s ustanovením §1 odst. 1 tr. ř. z roku 1950, podle něhož bylo účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Úkolem nalézacího soudu bylo také řídit se ustanovením §2 odst. 3 tr. ř., a to spravedlivě rozhodovat o trestných činech, přičemž podle §160 odst. 2 tr. ř. mohl soud při rozhodování v hlavním líčení přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny v hlavním líčení. Této povinnosti soud prvního stupně nedostál, neboť dokazování omezil pouze na výslech obviněného, aniž provedl důkazy další. Výslech E. K. sice nemohl být proveden, neboť ještě před procesem s obviněným H. emigroval, bylo však možné vyslechnout jako svědka K. N. k okolnostem výběru peněz, domluvy s obviněným a rozsahu informací, které mu jak N. tak K. poskytli o tom, k čemu budou peníze použity a proč je nemohou vybrat sami. Nebyl opatřen žádný důkaz k prověření obhajoby obviněného, zda K. N. v kritické době pracoval jako finanční tajemník ústředí Československé obce sokolské, a v tomto směru nebylo ani okrajově přihlédnuto k tomu, že to K. N. ve své výpovědi ze dne 23. 7. 1954 (podsvazek obviněného H. u svazku č. V-2515-MV) jednoznačně potvrdil. Vyslechnut měl být také pokladník S. a z. v R. ulici, P. kde byl proveden výběr peněz, a to k prověření obhajoby obviněného, že byla prověřována pravost písemného oprávnění k výběru peněz, jeho výslechem rovněž měly být prověřeny další podrobnosti obhajoby obviněného ke způsobu jednání ve spořitelně. Uvedené důkazy bylo možno v době konání hlavního líčení před soudem prvního stupně provést, a jen tak mohl nalézací soud „náležitě zjistit“ trestný čin, jak bylo uvedeno v citovaném ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Z výčtu pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil je patrno, že jeho závěry o tom, že se obviněný tohoto trestného činu dopustil, neměly oporu v provedených důkazech.
Nadto trestný čin rozkrádání národního majetku podle §245 tr. zák. byl trestným činem úmyslným a toto úmyslné zavinění bylo nutné obviněnému náležitě prokázat coby nezbytného znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu. Provedenými důkazy však nebylo prokázáno, že by obviněný měl vědomost o tom, že jiná osoba hodlá spáchat úmyslný trestný čin.
Pomoci k trestnému činu podle §7 odst. 2 tr. zák. se dopustil ten, kdo někomu úmyslně poskytl pomoc ke spáchání trestného činu. Pomocí bylo zejména poskytování prostředků, odstraňování překážek, rada, utvrzování v předsevzetí nebo slib přispět po trestném činu. Je třeba konstatovat, že provedeným dokazováním nebyla zjištěna ani jedna z uvedených zákonných forem pomoci, a právní závěry soudu prvního stupně jsou tak zcela nepodložené.
Uvedená pochybení měl napravit bývalý Nejvyšší soud jako soud druhého stupně, který byl podle §194 tr. ř. povinen při rozhodování v odvolacím řízení přezkoumat správnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl podat odvolatel odvolání; musel přitom pečovat o odstranění těch vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků. Byť obviněný v písemném odůvodnění svého odvolání na všechna výše uvedená pochybení a nedostatek subjektivní stránky výslovně poukázal, odvolací soud se odstraněním vad řízení nezabýval, sám dokazování nedoplnil a pouze paušálně odmítl obhajobu obviněného jako neopodstatněnou. Tímto procesním postupem porušil ustanovení §197 písm. b) tr. ř., podle něhož soud v odvolacím řízení mohl odvolání zamítnout rozsudkem proto, že nebylo důvodné. V posuzované trestní věci bylo zamítnutí odvolání svévolným procesním aktem a pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení neměl odvolací soud zákonné předpoklady.
V neposlední řadě Nejvyšší soud při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona plně přisvědčil i další uplatněné stížnostní námitce, že totiž byla ve výroku o vině zcela vadně uvedena výše škody, neboť byť se skutek stal v roce 1951, rozhodováno o něm bylo až v roce 1955, přičemž v závěru o výši škody se musela odrazit skutečnost, že v roce 1953 proběhla v tehdejším Československu měnová reforma, při níž byly uplatněny přepočtové koeficienty do částek 500 Kč v poměru 1:5, nad tyto částky v poměru 1:50. Není možno pominout, že právě řádně stanovená výše škody byla kvalifikačním momentem pro stanovení odpovídající právní kvalifikace trestného činu.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 1955 sp. zn. 5 To 7/1955, a to v části, jíž zůstal nedotčen výrok z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1955 sp. zn. 2 T 41/1954, o vině obviněného V. H. pomocí k trestnému činu rozkrádání národního majetku podle §7 odst. 2 a §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., byl v neprospěch obviněného V. H. porušen zákon v ustanoveních §194 a §197 odst. b) tr. ř. z roku 1950 a vyhlášky ministra spravedlnosti č. 1/1953 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §1 odst. 1, §2 odst. 3 a §160 odst. 2 tr. ř. z roku 1950 a vyhlášky ministra spravedlnosti č. 1/1953 Sb.
Poté Nejvyšší soud citovaný rozsudek v napadené části zrušil. Zrušil také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1955 sp. zn. 2 T 41/1954, a to ve výroku o vině pro pomoc k trestnému činu rozkrádání národního majetku podle §7 odst. 2 a §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. z roku 1950, jakož i všechna další rozhodnutí, na části zrušených rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V této souvislosti je zejména nutno citovat výrok usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 1991 sp. zn. Rt 142/1991, jímž byl obviněnému V. H. za pomoc k trestnému činu rozkrádání národního majetku podle §7 odst. 2 a §245 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. z roku 1950, na který se rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nevztahovala, stanoven podle §2 odst. 2 rehabilitačního zákona jako přiměřený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Věc byla přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento procesní postup je nutným důsledkem závěru Nejvyššího soudu, že jak nalézací tak odvolací soud neprovedly dostatečná skutková zjištění. Nejvyšší soud může sám při zrušení napadeného rozhodnutí ve věci rozhodnout podle §271 odst. 1 tr. ř. pouze tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Pokud jde o určení věcně příslušného soudu, vycházel Nejvyšší soud ze zjištěné výše škody ve vztahu k výkladovému pravidlu uvedeném v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. k §247 tr. zák. a §17 odst. 1 tr. ř. a contrario. Pokud jde o určení místní příslušnosti, pak Nejvyšší soud vycházeje z ustanovení §18 odst. 1 tr. ř. a zjištění, že čin byl spáchán v ústředně S. a z. R., P., jako místně příslušný soud určil Obvodní soud pro Prahu 1.
Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného V. H., nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel (§275 odst. 1 tr. ř.). Řízením na podkladě stížnosti pro porušení zákona se v daném případě míní nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž i další řízení, k němuž má dojít podle §270 odst. 1 tr. ř. (srov. R 18/1967). V tomto případě proběhne kompletní řízení až do pravomocného rozhodnutí, v daném případě zřejmě zprošťujícího rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á