ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.2.2006.1
sp. zn. 4 Tz 2/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 23. února 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného J. W., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 9 To 81/1996, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr.ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 24. 5. 1996, sp.zn. 1 T 34/95, byl obviněný J. W. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 5. 11. 1992. Toto jednání spočívalo v tom, že dne 5. 11. 1992 kolem 20.50 hodin ve V., okr. D., po předchozí vzájemné dohodě zahrnující rozdělení úkolů všem obviněným, směřující k usmrcení poškozeného J. K., za použití střelných zbraní, za účelem získání peněz od tohoto poškozeného, najel obviněný V. M. k vozidlu poškozeného zn. Škoda 120, obviněný P. N. se pokusil vystřelit na poškozeného z pistole zn. ČZ, ráže 9 mm, pro poruchu zbraně se mu nepodařilo z pistole vystřelit, na to obviněný A. M. vystřelil 4x na poškozeného z pistole typu Ealther PPK, ráže 7,65 mm, Browning, způsobil mu průstřel předloktí levé ruky, přičemž k dokonání trestného činu obviněných zabránila obranná reakce poškozeného, který se při střelbě sklonil a z místa činu odjel. Za výše uvedené jednání byl obviněnému J. W. uložen podle §219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 12 roků. Podle §39a odst. 3 tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu dalších obviněných, a to V. M., P. N. a A. M.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 24. 5. 1996, sp.zn. 1 T 34/95, podali jak obvinění J. W., V. M., P. N. a A. M., tak státní zástupkyně v zákonné lhůtě odvolání. Trestní věc obviněného J. W. s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav Vrchní soud v Praze usnesením podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému projednání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 1996, sp. zn. 1 To 52/96, rozhodl výše citovaný soud tak, že se odvolání obviněných V. M., P. N. a A. M. a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítají.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 9 To 81/96, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného J. W. zamítnuto. V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Praze uvedl, že v řízení napadenému rozsudku předcházejícím, ve kterém nedošlo k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci, zejména na možnost uplatnění práva na obhajobu, byly provedeny všechny potřebné důkazy k bezpečnému zjištění všech rozhodných skutečností a byl vytvořen dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu věci i trestní odpovědnosti obviněného. Skutková zjištění, která se odrazila ve výroku o vině napadeného rozsudku, jsou správná a vychází z hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. tyto důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dospěl ke skutkovým zjištěním, proti nimž nemá odvolací soud výhrad a považuje je za úplná a správná. Měnit cokoli na skutkových závěrech učiněných na podkladě všech provedených důkazů nutných k řádnému zjištění skutkového stavu věci by bylo v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů již zmíněného ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před nímž jsou tyto prováděny, a odvolacímu soudu nepřísluší do tohoto procesu jakkoli zasahovat, pokud z provedených důkazů nejsou vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají, či pokud takové hodnocení neodporuje zásadám formální logiky. Těmito vadami však napadený rozsudek netrpí a zjištěný skutkový stav je tak třeba plně akceptovat. V odůvodnění usnesení se dále odvolací soud zabývá námitkami obviněného obsaženými v odvolání.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 9 To 81/96, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. W. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §256 tr. ř., §258 tr. ř. ve vztahu k §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) a §9 odst. 2 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky namítl, že nebyla řádně prověřena obhajoba obviněného a zejména, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, považoval soud za správnou a pravdivou výpověď obviněného A. M. učiněnou v přípravném řízení, ve které uvedl, že se na přepadení poškozeného J. K. připravovali již předtím, že si měli určitým způsobem dělit úkoly a že účelem přepadení mělo být získání finančních prostředků. V průběhu hlavního líčení však obviněný A. M. svoji výpověď zásadním způsobem změnil a popřel, že by došlo k jakékoli dohodě mezi obviněnými, která by směřovala k usmrcení poškozeného J. K. Přesto, že soud prvního stupně měl k otázce údajné předchozí dohody obviněných pouze k dispozici odvolanou výpověď obviněného A. M., vyšel z ní jako z hodnověrného důkazu. Dále ministr spravedlnosti uvedl, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně uvádí pouze nepřesný údaj o tom, že jednání obviněných předcházela vzájemná dohoda zahrnující rozdělení úkolů bez toho, že by tuto dohodu v popisu skutku soud blíže konkretizoval a že by uvedl jednotlivé konkrétní úkoly těch kterých obviněných. Další námitkou obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona bylo, že mezi obviněnými nemohlo dojít k žádné přesné dohodě o místě nebo hodině, kde se sejdou, a dále, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů přehlížel některé významné skutečnosti, např. že obviněný J. W. měl sedět v autě na zadním sedadle, takže měl mít hlavu skloněnou mezi řidiče a spolujezdce a měl se s nimi bavit. To podle stěžovatele do určité míry vyvrací tvrzení, že by mělo z jeho strany dojít k útoku na poškozeného. Dále stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí vytýká neobjektivní hodnocení důkazů soudem prvního stupně ve vztahu k tomu, zda byla nebo nebyla přelepena SPZ vozidla, ve kterém obvinění jeli. Stížností pro porušení zákona je také namítáno, že znalci při vypracování znaleckých posudků vycházeli mj. ze svědeckých výpovědí provedených pracovníky Kriminální služby a nikoli z výpovědí provedených řádným procesním způsobem, odkazují i na výpověď svědka J., který v řízení vyslechnut nebyl. Stěžovatel uvedl, že neobjasněno zůstalo, proč jednání pachatelů zůstalo pouze ve stádiu pokusu, když podle jiných skutkových závěrů soudu prvního stupně měla být mezi spoluobviněnými předem uzavřena dohoda o tom, že poškozený J. K. by měl být při útoku usmrcen, a dále považuje za nepodložené zjištění soudu prvního stupně ohledně případné motivace jednání obviněného a následný závěr soudu, že šlo o motivaci zištnou. Ve stížnosti pro porušení zákona je dále namítáno, že soud se nezabýval ani případnou nepřiměřeností trestu.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 9 To 81/96, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla stížnost pro porušení zákona zamítnout.
Obviněný sám i prostřednictvím svého obhájce navrhl vyhovět stížnosti pro porušení zákona a zprostit obžaloby.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, především když považoval za správnou a pravdivou výpověď obviněného A. M. učiněnou v přípravném řízení, kterou však obviněný v průběhu hlavního líčení zásadním způsobem změnil. Dále uvádí, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně uvádí pouze nepřesný údaj o tom, že jednání obviněných předcházela vzájemná dohoda zahrnující rozdělení úkolů bez toho, že by tuto dohodu v popisu skutku soud blíže konkretizoval a že by uvedl jednotlivé konkrétní úkoly těch kterých obviněných, které měli plnit. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí nebyla správná, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry. Ze spisového materiálu vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybil, pokud vycházel z výpovědi obviněného A. M. jako z hodnověrného důkazu. Obviněný A. M. ve své výpovědi ze dne 7. 10. 1994 (č. l. 332 - 338) uvedl, že se na přepadení poškozeného J. K. připravovali již předtím, že si měli určitým způsobem dělit úkoly a že účelem přepadení mělo být získání finančních prostředků. Tyto skutečnosti opakovaně uvedl i ve své výpovědi před soudcem dne 8. 10. 1994 (č. l. 306 - 308) a také při provedené rekonstrukci dne 7. 10. 1994 (č. l. 339 - 341). Soud při svém rozhodování přihlédl i k dalším důkazům, které výpověď obviněného A. M. potvrzují, a to k zadrženému dopisu obviněného A. M. (č. l. 328) a poznámkám obviněného J. W. (č. l. 441). Provedené důkazy Krajský soud v Ústí nad Labem náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněného J. W. Nelze akceptovat ani námitku týkající se absence bližší konkretizace dohody obviněných ve skutkové větě, neboť soud se v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval rozdělením úkolů a dohodou obviněných směřující k usmrcení poškozeného J. K., tedy i jednáním obviněného J. W. a tím, jaká byla jeho konkrétní úloha při spáchání výše uvedeného trestného činu.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že mezi obviněnými nemohlo dojít k žádné přesné dohodě o místě nebo hodině, kde se sejdou, a dále, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů přehlížel některé významné skutečnosti, např. že obviněný J. W. měl sedět v autě na zadním sedadle, takže měl mít hlavu skloněnou mezi řidiče a spolujezdce a měl se s nimi bavit. I to podle stěžovatele do určité míry vyvrací tvrzení, že by mělo z jeho strany dojít k útoku na poškozeného. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí nebyla správná, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry i ve vztahu ke shora popsaným námitkám. Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy Krajský soud v Ústí nad Labem náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněného J. W.
Dále stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí vytýká neobjektivní hodnocení důkazů soudem prvního stupně ve vztahu k tomu, zda byla nebo nebyla přelepena SPZ vozidla, ve kterém obvinění jeli. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze tuto námitku akceptovat. K výše uvedenému se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vyjádřily, když konstatovaly, že obvinění jsou usvědčováni zejména výpovědí svědka M. L., který shodně v přípravném řízení a pak i při hlavním líčení uvedl, že měl dostatečný výhled a čas ke sledování projíždějícího vozidla a že SPZ nebyla zablácená, ale byl na ní souvislý tmavý pruh a byly vidět jen bílé okraje značky. Tato výpověď svědka M. L. pak potvrzuje i první výpověď obviněného A. M. z přípravného řízení o přelepení SPZ vozidla zn. Favorit.
Stížností pro porušení zákona je namítáno, že znalci při vypracování znaleckých posudků vycházeli mj. ze svědeckých výpovědí provedených pracovníky Kriminální služby a nikoli z výpovědí provedených řádným procesním způsobem, odkazují i na výpověď svědka J., který v řízení vyslechnut nebyl. Nejvyšší soud považuje tuto námitku za neopodstatněnou, neboť ze svědecké výpovědi svědka J. zmiňované v úvodní popisné části posudků a dalších materiálů, které do trestního spisu posléze zařazeny nebyly, znalci nevyvozují žádné závěry. Tito znalci byli v hlavním líčení vyslechnuti, na závěrech svých znaleckých posudků setrvali a současně uvedli, že namítané materiály při zpracování těchto posudků nemají zásadnějšího významu a nemohou ve svém důsledku zavdat příčinu pro oprávněné zpochybňování správnosti těchto závěrů, neboť při zpracování znaleckých posudků především vycházejí z vlastního zkoumání vyšetřovaných a výsledků testů, které byly zadány. Touto skutečností se ve svém odůvodnění podrobně zabýval i odvolací soud.
Stěžovatel také namítá, že neobjasněno zůstalo, proč jednání pachatelů zůstalo pouze ve stádiu pokusu, když podle jiných skutkových závěrů soudu prvního stupně měla být mezi spoluobviněnými předem uzavřena dohoda o tom, že poškozený J. K. by měl být při útoku usmrcen. Podle ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. je pokus trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. V posuzovaném případě obvinění začali naplňovat objektivní stránku trestného činu vraždy a bezprostředně ohrozili předmět svého útoku, tj. poškozeného J. K. Pokus je charakterizován, na rozdíl od dokonaného trestného činu, především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. V daném případě k následku, tj. ke smrti poškozeného, nedošlo pouze díky okamžité reakci poškozeného po prvním výstřelu. Nejvyšší soud dále považuje za nutné uvést, že se k výše uvedenému nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyjádřily.
Podle stěžovatele je také zcela nepodložené zjištění soudu prvního stupně ohledně případné motivace jednání obviněného a závěr soudu, že šlo o motivaci zištnou zcela nepodložený. K uvedené námitce je třeba dodat, že zištná motivace výše uvedeného skutku vyplynula nejen ze závěrů znaleckých posudků z oboru psychologie, ale také z výpovědi obviněného A. M. ze dne 7. 10. 1994 a také ze zadrženého dopisu ze dne 10. 10. 1994. Motivací spáchání skutku se ve svém odůvodnění zabýval soud prvního stupně a Nejvyšší soud se s citovaným odůvodněním plně ztotožňuje.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí dále vytýká, že soud se nezabýval ani případnou nepřiměřeností trestu ve vztahu k tomu, že obviněný J. W. nikdy nebyl soudně trestán a za údajný pokus trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. mu byl uložen trest ve výměře 12 roků. S výše uvedenou námitkou se oba soudy náležitě vypořádaly. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že Krajský soud v Ústí nad Labem při ukládání trestu postupoval v souladu s ustanovením §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák., přihlédl ke značně vysokému stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného J. W., jehož motivem byla zištnost, jakož i k možnosti nápravy a jeho poměrům. Při svém rozhodnutí neopomenul ani jeho dosavadní bezúhonnost a odpovídajícím způsobem diferencoval jeho účast na faktické realizaci projednávaného trestného činu. Podle §266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že v daném případě se nejedná o zřejmý nepoměr trestu k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele a uložený druh trestu není ani ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V §2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného J. W. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněný J. W. popíral spáchání pokusu trestného činu vraždy. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného J. W., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu – přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 - 8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, sou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné
a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Praze, který zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného J. W., nepochybil. Nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí podrobně a výstižně zdůvodnil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného J. W., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 9 To 81/1996, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
4 Tz