ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.201.2005.1
sp. zn. 4 Tz 201/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. února 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 61 To 422/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 64/2005, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 61 To 422/2005, a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2, §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. f), odst. 2, §259 odst. 2, §259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněné R. K.
Napadený rozsudek se zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §256 tr. ř. se odvolání poškozených Mgr. F. M. a T. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 4 T 64/2005, z a m í t a j í.
Odůvodnění:
Obviněná R. K. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 4 T 64/2005, uznána vinnou trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustila tím, že dne 9. 12. 2004 kolem 22.15 hod. v P. na ulici Š. ve velkém sále P. L. v podnapilém stavu v nestřeženém okamžiku odcizila poškozenému Mgr. F. M., batoch Deuter v hodnotě 800 ,- Kč, ve kterém byl Notebook zn. Acer Travel Mate 634 Lcs s optickou myší v hodnotě 26 700,- Kč, a když byla krátce na to poškozeným Mgr. F. M. a jeho manželkou T. M., zadržena a odcizený batoh jí byl jimi odebrán, ve snaze uniknout ze sevření T. M., která ji do příjezdu hlídky Policie ČR držela, T. M. kousla do předloktí levé ruky, čímž jí způsobila zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a následné léčení.
Za to byla obviněná odsouzena k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Mgr. F. M., zastoupený zmocněncem Mgr. P. H., advokátem se sídlem P. – M. S., Z., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 3. 9. 2005.
Proti shora uvedenému rozsudku, konkrétně proti výroku o náhradě škody si podali odvolání poškození T. M. a Mgr. F. M., o němž rozhodoval Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 61 To 422/2005, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak městský soud znovu rozhodl tak, že obviněné R. K. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozenému Mgr. F. M. na náhradě škody částku 4 708,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §259 odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek doplněn o výrok, jímž se poškozená T. M., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazuje s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněné R. K. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 61 To 422/2005. Tímto rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, §43 odst. 3, §206 odst. 2, §229 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněné.
V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti uvedl, že škoda uplatněná poškozeným Mgr. M. není v příčinné souvislosti s jednáním obviněné, které je trestným činem. Obviněné totiž nemůže jít k tíži následný postup Policie ČR, jež zajistila notebook za účelem znaleckého ocenění. Policejní orgán mohl za tímto účelem pořídit fotodokumentaci, což by patrně pro potřeby znaleckého posudku postačilo, popř. mohla být poškozenému dána možnost předložit notebook policii až poté, co to bude pro něj z hlediska uložených dat únosné.
Pokud pak odvolací soud uložil obviněné povinnost uhradit poškozenému škodu spočívající v jeho nákladech na pořízení kopie dat z předmětného počítače, rozhodl v rozporu s §43 odst. 3 tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení má poškozený nárok na náhradu škody, jež mu byla způsobena trestným činem.
Navíc pak Městský soud v Praze k výši uplatněného nároku poškozeného neprovedl žádné důkazy a spokojil se s jednostranným prohlášením poškozeného o výši způsobené škody, které nebylo ničím dalším prověřováno. Tím bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., i když je nutno zdůraznit, že kdyby soud takovéto šetření prováděl, porušil by současně ustanovení §229 odst. 1 tr. ř. To proto, protože takové dokazování by přesáhlo potřeby trestního stíhání a protáhlo by je.
Zákon byl podle stěžovatele porušen i tím, že odvolací senát učinil výrok podle §229 odst. 2 tr. ř., kterým odkázal poškozeného Mgr. M. se zbytkem nároku na náhradu škody, resp. s náklady právního zastoupení, na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto výrokem odvolací soud znemožnil, aby o uvedených nákladech poškozeného rozhodl nalézací soud po právní moci rozsudku. Odvolací soud tak neprávem vytkl nalézacímu soudu, že o uplatněných nákladech potřebných k účelnému uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody v trestním řízení nerozhodl. Takový výrok ale není podle stěžovatele možné učinit v rozsudku, ale až po právní moci rozsudku usnesením podle §154 tr. ř.
Zákon byl dále porušen i v tom ohledu, že poškozená T. M., ač se nepřipojila řádně s nárokem na náhradu škody, byla odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Jelikož poškozená svůj nárok na náhradu škody vůbec nespecifikovala co do jeho výše, nebylo možno považovat takovéto připojení se k trestnímu řízení za řádné, a tudíž ani nemohlo být podle ministra spravedlnosti vůbec o tomto nároku rozhodováno.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 61 To 422/2005, byl porušen zákon ve výroku o náhradě škody v ustanoveních §2 odst. 5, §43 odst. 3, §206 odst. 2, §229 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněné R. K. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, a to včetně všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle §271 odst. 1 nebo §271 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §43 odst. 1 tr. ř. ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.
Podle §43 odst. 2 tr. ř. za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.
Podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Podle §154 odst. 1 tr. ř. byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena, povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.
Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v hlavním líčení po přednesení obžaloby založil zmocněnec poškozených do spisu připojení se s nárokem na náhradu škody a sdělil, že Mgr. F. M. požaduje na obviněné náhradu škody ve výši 4 708,- Kč s tím, že se jedná o škodu, kterou poškozený utrpěl v souvislosti s odcizeným notebookem. Dále zmocněnec poškozených ve jménu T. M. uplatnil nárok na náhradu škody proti obviněné, jež jí vznikla ve formě bolestného, které ale dosud nebylo vyjádřeno ani minimální částkou. Následně zmocněnec poškozených požadoval úhradu nákladů právního zastoupení ve výši 6 375,- Kč, které představují náklad poškozených vzniklý v souvislosti s přibráním zmocněnce.
Nalézací soud odůvodnil svůj výrok o náhradě škody tím, že uplatněný nárok poškozeného Mgr. M. nelze pokládat za přímou škodu způsobenou trestným činem obviněné. Poškozenému sice byly odcizeny obviněnou věci, tyto mu však byly vráceny nepoškozené. Následná škoda, kterou obviněný uplatnil, pak není v příčinné souvislosti s jednáním obviněné. Uvedený notebook si policie ponechala za účelem vyžádání znaleckého posudku z oboru ekonomiky. Je otázkou, zda tuto věc nemohla policie poškozenému vrátit a dohodnout se s ním, aby ji ke znaleckému zkoumání předložil později, až dokončí svou práci. Stejně tak mohlo být uvažováno i o tom, zda znalci nepostačí fotografie uvedené věci s doklady k ní. Lze tedy shrnout, že odnětím odcizené věci obviněné a jejím vrácením poškozenému došlo k uvedení do původního stavu. Proto další nakládání s věcí a tím vzniklé výdaje poškozeného již nemohou jít na vrub obviněné. Z tohoto důvodu byl poškozený s tímto nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pokud se týká poškozené M., její připojení se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody bylo podle obvodního soudu neurčité, a tudíž nebylo řádné, a proto o tomto nároku nemohl soud vůbec rozhodovat.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací, pak vyplývá, že obvodní soud rozhodl formálně nesprávně, neboť se k trestním řízení připojili s nárokem na náhradu škody oba poškození. Nalézací soud přesto rozhodl výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. toliko ohledně poškozeného Mgr. M. Navíc svoje rozhodnutí v odůvodnění dostatečně nevysvětlil. Je třeba souhlasit s tím, že obvodní soud nepřiznal poškozeným uplatněný požadavek na zaplacení nákladů jejich právního zastoupení zmocněncem, neboť náklady tohoto zastoupení nejsou škodou způsobenou trestným činem a nemůže o nich být rozhodováno výrokem podle §228 tr. ř., jak se odvolatelé domáhali. Povinnost obviněného nahradit poškozeným náklady potřebné k účelnému uplatnění jejich nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce je upravena v ustanovení §154 odst. 1 tr. ř. O jejich výši rozhodne až po právní moci odsuzujícího rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně, a to samostatným usnesením podle §155 odst. 2 tr. ř. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že poškození mají v zásadě nárok na náhradu nákladů svého právního zastoupení v trestním řízení, nicméně tento nárok je řešen až následně a nemůže být součástí rozhodnutí podle §228 tr. ř. V tomto směru je tedy odvolání obou poškozených zcela nedůvodné. Proto městský soud poškozeného odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. s náklady právního zastoupení na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu se odvolací soud ztotožnil s podaným odvoláním poškozeného Mgr. M. a ve shodě s ním shledal důvodným požadavek na přiznání náhrady škody ve výši 4 708,- Kč, jenž představuje náklady poškozeného spojené s kopírováním a vytištěním dat. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že předmětný počítač byl dne 10. 12. 2004 vydán policii a poškozenému byl vrácen až dne 10. 1. 2005. Tuto okolnost je třeba respektovat, neboť poškozený byl povinen se řídit pokyny policejného orgánu a v souvislosti s uplatněným nárokem nelze spekulovat, že měl být zvolen jiný postup, byť to bylo zcela reálné. Poškozený logicky vysvětlil, že měl v počítači odbornou studii, kterou musel neprodleně odevzdat klientovi, a proto po dohodě s policií si z počítače vzal harddisk, z něhož nechal odborným způsobem vyjmout dne 14. 12. 2004 potřebné dokumenty. Poškozený pak tuto zaplacenou službu doložil potvrzením. Z uvedeného vyplývá, že uplatněná škoda vznikla v přímé příčinné návaznosti na odebrání počítače, přičemž k jeho odnětí došlo v bezprostřední příčinné souvislosti s trestnou činnosti obviněné. Odvolací soud má proto zato, že příčinná souvislost mezi trestnou činností a uplatněnou škodou nebyla přerušena a požadavek poškozeného na přiznání náhrady škody je důvodný.
Pokud odvolací soud odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou M. s celým jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, odůvodnil to tím, že požadavek této poškozené na náhradu škody je zjevně zcela neopodstatněný.
Nejvyšší soud se postupně zabýval jednotlivými výroky odvolacího soudu ohledně náhrady škody. Pokud se týká toho, že podle rozhodnutí odvolacího soudu je obviněná povinna podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozenému Mgr. M. částku 4 708,- Kč, nemohl se Nejvyšší soud s tímto výrokem ztotožnit. Je tomu tak proto, že v adhezním řízení lze podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozenému přiznat pouze náhradu škody, za kterou obviněný odpovídá podle ustanovení příslušných hmotně právních zvláštních předpisů, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. Tyto předpisy totiž specificky upravují vznik nároku na náhradu škody, jeho obsah a rozsah, okruh oprávněných osob, způsob náhrady škody, společnou odpovědnost více osob, možnosti snížení náhrady škody, podmínky splatnosti a zániku tohoto závazku a další otázky podstatné pro vlastní rozhodnutí soudu v adhezním řízení. Vzhledem k významu hmotně právních ustanovení zvláštních předpisů musí soud v odůvodnění svého rozhodnutí na ně poukázat a vyložit, proč o ně nárok na náhradu škody včetně jeho konkrétní výše opírá.
V případě obviněné R. K., která se dopustila trestného činu krádeže, se jedná o náhradu škody podle občanského zákoníku, jež se konkrétně opírá o ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. To stanoví, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Pokud pak jde o rozsah škody, je nutné si uvědomit, že rozsah škody směrodatný pro posouzení otázky viny obviněného nemusí být shodný se škodou, která byla způsobena trestným činem, a která je významná pro rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení. Při zjišťování škody, jako znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže, lze zpravidla za škodu považovat jen úbytek na cizím majetku odpovídající ceně věci, která byla předmětem útoku, nikoliv však další škodlivé majetkové následky činu, popř. ušlý zisk podle §442 odst. 1 obč. zák., jež mohou být poškozenému přisouzeny v adhezním řízení společně se škodou rozhodnou pro právní kvalifikaci trestného činu. Vždy je ale nutné, aby vyčíslená škoda, která je v adhezním řízení přikázána k náhradě obviněnému, byla kryta jeho zaviněním ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák.
Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že náhrada škody, ke které může být obviněný, jenž se dopustil trestného činu krádeže, v rozsudku zavázán výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. se podle §442 odst. 1 obč. zák. může skládat jednak z částky představující hodnotu věci v době činu a jednak i z částek představujících další škodlivé majetkové následky ve sféře poškozeného, jako např. náklady, které poškozený vynaložil na vyhledání odcizené věci a na její návrat na místo, kde byla odcizena. Třetí složku škody způsobené trestným činem krádeže, kterou rovněž nelze zahrnout do škody, jako znaku skutkové podstaty trestného činu, pak může představovat ušlý zisk ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák.
Pokud městský soud v odůvodnění svého usnesení autoritativně konstatoval, že škoda, kterou poškozený uplatnil na základě potvrzení o zaplacení odborné služby v souvislosti s opatřením dat z předmětného počítače, který se toho času nacházel v držení policie, vznikla v přímé příčinné souvislosti s odebráním notebooku, přičemž k jeho odnětí došlo v bezprostřední příčinné souvislosti s trestnou činností obviněné, nemohl se Nejvyšší soud s tímto názorem ztotožnit. Předmětná škoda, kterou poškozený v adhezním řízení proti obviněné uplatnil, totiž nevznikla v bezprostřední příčinné souvislosti se zaviněným jednáním obviněné, neboť zmíněný následek vznikl pouze v důsledku zvoleného vyšetřovacího postupu policie. Obviněná při svém jednání nebyla schopna takovýto následek předvídat, což znamená, že u ní nebylo dáno zavinění ve vztahu k tomuto následku ani ve formě nevědomé nedbalosti. Odhlédnout v této souvislosti nelze ani od poznatku, vyplývajícího ze znaleckého posudku Dr. P. P. z 18. 1. 2005, z něhož je patrné, že při oceňování původně odcizeného notebooku tento vůbec neměl k dispozici a musel vycházet pouze z jeho popisu v protokolu o trestním oznámení a z dalších jím získaných informací. Nabízí se proto otázka, proč předmětný notebook nebyl policií poškozenému Mgr. M. vydán mnohem dříve než 10. 1. 2005. Je však evidentní, že Městský soud v Praze neměl splněny zákonné podmínky, aby mohl podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. v uvedeném smyslu rozhodnout.
Dalším výrokem odvolacího soudu, jenž byl napaden stížností pro porušení zákona, byl výrok podle §229 odst. 2 tr. ř. o tom, že se poškozený odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to v souvislosti s tím, že poškozený uplatil nárok na náhradu nákladů svého právního zastoupení. Je třeba podotknout, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí naprosto správně uvedl, že povinnost obviněného nahradit poškozeným náklady potřebné k účelnému uplatnění jejich nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce je upravena v ustanovení §154 odst. 1 tr. ř. O jejich výši rozhodne až po právní moci odsuzujícího rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně, a to samostatným usnesením podle §155 odst. 2 tr. ř. Z uvedeného podle městského soudu tedy jednoznačně vyplývá, že poškození mají v zásadě nárok na náhradu nákladů svého právního zastoupení v trestním řízení, nicméně tento nárok je řešen až následně a nemůže být součástí rozhodnutí podle §228 tr. ř. S tímto konstatováním městského soudu se Nejvyšší soud plně ztotožnil a zdůrazňuje, že podle §228 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje o majetkové škodě způsobené trestným činem, přičemž ustanovení §229 odst. 1 tr. ř. se použije tehdy, pokud není podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.
Je tudíž zjevné, že všechna shora uvedená ustanovení se vztahují k otázce rozhodování o náhradě škody a nikoli o náhradě nákladů poškozeného, jež poškozenému vznikly v souvislosti s účelným uplatněním jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. I přes shora citované naprosto správné konstatování odvolacího soudu o tom, že rozhodování o nákladech trestního řízení včetně povinnosti obviněného k náhradě nákladů poškozeného je řízením podle trestního řádu, a tudíž trestním řízením ve smyslu ustanovení §12 odst. 10 tr. ř., odkázal městský soud nesprávně výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného s nárokem na náhradu nákladů na přibrání zmocněnce označeném jako zbytek nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Lze tudíž uzavřít, že nalézací soud rozhodl zcela správně, když v rozsudku o nákladech řízení vzniklých poškozenému nerozhodoval a tuto problematiku ponechal na další samostatné rozhodování o nákladech trestního řízení.
Vzhledem k okolnosti, že městský soud měl podle odůvodnění svého rozhodnutí za to, že se poškozená T. M. připojila k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody řádně a včas, ovšem její nárok byl neopodstatněný, považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve poukázat na doslovné znění ustanovení §43 odst. 3 tr. ř., podle něhož poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Jmenovaná poškozená sice v konkrétním případě svůj nárok přesně specifikovala co do důvodu, nikoliv však co do jeho výše a to ani v minimálním rozsahu, když její zmocněnec u hlavního líčení před zahájením dokazování uvedl, že poškozená uplatňuje svůj nárok z důvodu bolestného, jehož výše není doposud vyjádřena. Vzhledem k tomu, že uvedené připojení se s nárokem na náhradu škody nelze považovat za řádné, nebylo ani možné o tomto nároku podle §228 tr. ř. vůbec rozhodovat, což tudíž automaticky vylučuje postup podle ustanovení §229 odst. 1 tr. ř. a odvolací soud takovýto výrok neměl vyslovovat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 61 To 422/2005, byl porušen zákon v ustanoveních §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2, §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. f), odst. 2, §259 odst. 2, §259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněné R. K. Dále Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že věc lze s konečnou platností rozhodnout v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona postupem podle §271 odst. 1 tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady škody bylo správné a dalšího šetření v daném směru není potřebné a proto sám odvolání poškozených Mgr. F. M. a T. M. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 4 T 64/2005, podle §256 tr. ř. zamítl, jako nedůvodná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c