ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.208.2005.1
sp. zn. 4 Tz 208/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 11. ledna 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. A., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 3 To 925/2004, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
V trestním řízení, které bylo proti obviněnému J. A. vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 36/2004, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., rozhodl samosoudce JUDr. M. B. podle §31 odst. 1 a §30 odst. 2 tr. ř. usnesením ze dne 12. 10. 2004, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť v projednávané věci nebyl činný jako státní zástupce.
Obviněný J. A. podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 3 To 925/2004, zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. proti posledně citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. A. Podle jeho názoru byl tímto rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §30 odst. 1, odst. 2 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Stěžovatel vytýká usnesení Okresního soudu v Ostravě nesprávné právní posouzení zjištěných skutečností, jehož důsledkem bylo nevyloučení samosoudce JUDr. M. B. z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 2 tr. ř. Zákonné podmínky dané tímto ustanovením, tj. činnost v téže věci v postavení vedoucího státního zástupce, posoudil samosoudce pouze z hlediska činnosti při výkonu dozoru státního zástupce podle §174 odst. 2 tr. ř. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v době od 1. 6. 1996 do 31. 5. 2003, kdy zastával funkci vedoucího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, v konkrétních věcech zpravidla žádné úkony sám jakožto orgán činný v trestním řízení nečinil, konali je samostatně řadoví státní zástupci. Pokud však využil svého oprávnění a do věci zasáhl, byl o tom vždy záznam v dozorovém spise státního zastupitelství, anebo úkon učinil svým vlastním jménem. Šlo o ojedinělé případy, neboť jeho úkolem nebylo samostatně vykonávat dozor v konkrétních věcech, ale provádět řídící, metodickou a kontrolní činnost. Danou trestní věc přidělil k vyřízení státní zástupkyni Mgr. H. Š., což nelze považovat za výkon funkce státního zástupce, ale činnost ryze technickou a administrativní.
Ministr spravedlnosti namítl, že tyto úvahy postrádají komplexní přístup k právní úpravě činnosti státního zástupce. Především byla opomenuta ustanovení §12c a §12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, která upravují dohled vedoucího státního zástupce jako nástroje přímé kontroly působnosti státního zastupitelství, který umožňuje vedoucímu státnímu zástupci nejen zasahovat do jednotlivých trestních věcí, ale udílet pokyny konkrétním státním zástupcům, jak mají postupovat ve věcech, v nichž oni sami provádějí dozor, a to i v převážné většině případů bez jakékoli písemné dokumentace takových kroků. Ze zákonné úpravy v ustanoveních §12c a §12e zákona o státním zastupitelství, jakož i ze skutečnosti, že jiná zjištění než ta, která uvedl JUDr. B., soud neučinil a také stěží učinit mohl, vyplývá, že vznikly oprávněné pochybnosti a nepodjatosti tohoto samosoudce, který byl ve věci činný jako státní zástupce vykonávající dohled, již z titulu své předchozí funkce vedoucího státního zástupce a jeho zákonných oprávnění s touto funkcí spojených, a že podmínky dané ustanoveními §30 odst. 1, odst. 2 tr. ř. pro vyloučení samosoudce JUDr. M. B. byly naplněny.
Pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani krajský soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil neúplnému a nesprávnému posouzení věci prvoinstančním soudem, a stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., čímž porušil zákon v neprospěch obviněného.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 3 To 925/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. A. v namítaném rozsahu, aby toto usnesení bylo podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušeno, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátil orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší soud především zjistil, že pro rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona bylo třeba objasnit některé okolnosti, a v tomto směru provedla předsedkyně senátu šetření podle §276 tr. ř. Výsledky těchto šetření byly podle §235 odst. 2 tr. ř. užity jako důkazy u veřejného zasedání před Nejvyšším soudem, přičemž k těmto důkazům také Nejvyšší soud při posouzení věci přihlédl a hodnotil je.
Z obsahu předloženého trestního spisu bylo zjištěno, že obviněný J. A. byl na návrh státní zástupkyně vzat v přípravném řízení do vazby podle §68 odst. 1 tr. ř. usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2003 sp. zn. 0 Nt 3302/2003, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b), c) tr. ř. Z obsahu návrhu Okresního státního zastupitelství v Ostravě na č. l. 1 - 2 tohoto spisu je patrno, že tak učinila Mgr. H. Š., byť v odůvodnění rozhodnutí soudu (č. l.14) se uvádí, že tak bylo učiněno na návrh Okresního státního zástupce v Ostravě.
V této trestní věci byla Okresnímu soudu v Ostravě dne 11. 2. 2004 na obviněného J. A. a další dva spoluobviněné podána obžaloba pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Věc byla přidělena podle rozvrhu práce do senátu 6 T a jejím vyřízením byl pověřen Mgr. M. P. Ve věci se konala ve dnech 22. 4. 2004 a 18. 6. 2004 hlavní líčení, poslední pak bylo odročeno na neurčito. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 10. 2004 je patrno, že věc pod stejnou spisovou značkou začal projednávat samosoudce JUDr. M. B., aniž je z obsahu trestního spisu patrno, co bylo důvodem změny osoby samosoudce, když žádné rozhodnutí předsedy soudu o důvodech této změny ve spise založeno není, a důvod nevyplývá ani z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 10. 2004.
Před zahájením hlavního líčení vznesl obviněný J. A. prostřednictvím svého obhájce námitku podjatosti samosoudce JUDr. M. B., jejíž obsah není zaprotokolován. Bezprostředně vyhlášené usnesení okresního soudu uvádí, že samosoudce JUDr. M. B. není podle §30 odst. 1, odst. 2 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci. Teprve z odůvodnění ústně podané stížnosti, která je obsahem protokolu o hlavním líčení, je zřejmé, že podstatou vznesené námitky bylo konstatování, že v době zahájení trestního stíhání obviněného a jeho vzetí do vazby, zastával JUDr. M. B. funkci vedoucího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě. Obhájce analogicky poukázal na důvody vyloučení soudce z rozhodování o vině a trestu, rozhodoval-li dříve o vazbě (§30 odst. 2 tr. ř.).
Okresní soud v Ostravě v odůvodnění usnesení ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. 6 T 36/2004, uvedl, že v době od 1. 6. 1996 do 31. 5. 2003 působil samosoudce JUDr. M. B. jako vedoucí státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, avšak jako vedoucí státní zástupce v konkrétních trestních věcech zpravidla žádné úkony jako orgán činný v trestním řízení nečinil. Pokud využil svého oprávnění do věci zasáhnout, musel by o tom být v dozorovém spise státního zástupce záznam. K takovýmto zásahům docházelo vzácně, v konkrétní věci obviněného byla věc po nápadu přidělena k rozhodování Mgr. Š., o podání návrhu na vzetí obviněného do vazby nerozhodoval a ve věci neprováděl ani jakékoli jiné úkony.
Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 3 To 925/2004, jímž rozhodoval o podané stížnosti obviněného J. A. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 6 T 36/2004, zcela převzal argumentaci obsaženou v usnesení okresního soudu. Z protokolu o neveřejném zasedání stížnostního soudu je zřejmé, že kromě přečtení podstatného obsahu trestního spisu sp. zn. 6 T 36/2004, nebyly v tomto zasedání provedeny žádné jiné důkazy.
Pro úplnost je třeba uvést, že ve věci samé již bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu. Obviněný J. A. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 6 T 36/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 3 To 392/2005, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, jakož i k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu práce v bezpečnostních službách na dobu tří roků.
Nejvyšší soud konstatuje, že povinností Krajského soudu v Ostravě v souvislosti s rozhodováním o stížnosti obviněného proti usnesení soudu prvního stupně, bylo opatřit si potřebné důkazy a ty ve vztahu k vzneseným stížnostním námitkám obviněného vyhodnotit. Krajský soud v Ostravě se jednostranně spokojil pouze s tvrzeními, která uvedl samosoudce v rozhodnutí, jimiž důvody svého vyloučení z rozhodování ve věci negoval, a která bez dalšího přejal, aniž uvedené údaje jakkoli ověřoval, aby jejich správnost potvrdil či vyvrátil. V tomto ohledu nepostupoval důsledně v intencích ustanovení §147 odst. 1 tr. ř., z něhož mu vyplývá povinnost přezkoumat správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, tak řízení předcházející napadenému usnesení. Provedené řízení o stížnosti obviněného tak krajskému soudu neskýtalo potřebný podklad pro rozhodnutí ve věci samé, neboť skutková zjištění nebyla učiněna v rozsahu, který byl pro zákonné rozhodnutí potřebný. Nejvyšší soud však konstatuje, že tato vada řízení neměla vliv na správnost konečného rozhodnutí, nadto důkazy v tomto směru byly v řízení před Nejvyšším soudem dodatečně provedeny.
Především si Krajský soud v Ostravě nikterak neověřoval v jakém období JUDr. M. B. pracoval na Okresním státním zastupitelství v Ostravě, a v kterém období vykonával funkci vedoucího státního zástupce tohoto státního zastupitelství, a vycházel zřejmě jen z osobní informovanosti o této problematice, což není validním důkazem ve věci, a takováto informace nemá povahu tzv. notoriety. Nejvyšší soud z písemné zprávy vedoucí okresní státní zástupkyně v Ostravě JUDr. T. K. ze dne 13. 12. 2005 zjistil, že JUDr. M. B. byl vedoucím státním zástupcem tohoto státního zastupitelství v době od 1. 6. 1996 do 30. 5. 2003. Krajský soud v Ostravě rovněž pochybil, pokud si neopatřil spisy Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3302/2003 a 0 Nt 4285/2003, z jejichž obsahu by zjistil, zda dozorující státní zástupkyně Mgr. H. Š. činila návrh na vzetí obviněného J. A. do vazby svým vlastním jménem či jménem vedoucího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, obdobně, zda návrhy obviněného na propuštění z vazby se stanoviskem státního zastupitelství k takovému návrhu postupovala k rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě jménem svým či jménem vedoucího státního zástupce. Z obsahu těchto spisů, které si Nejvyšší soud vyžádal a provedl jimi důkaz, bylo zjištěno, že všechny úkony prováděla Mgr. Š. svým jménem. Krajský soud v Ostravě rovněž nikterak neprověřoval, zda v dozorovém spise Okresního státního zastupitelství sp. zn. 3 Zt 334/2003, vedeném o trestní věci obviněného, je obsažen písemný pokyn vedoucího státního zástupce okresního státního zastupitelství k tomu, aby byl obviněný vzat do vazby, případně jakýkoli jiný pokyn učiněný v souvislosti s dalším procesním postupem v této trestní věcí. Nejvyšší soud poté, co důkaz tímto spisem provedl, zjistil, že JUDr. M. B. nebyl v této trestní věci činný, neboť spis neobsahuje žádný jím písemně učiněný pokyn, ani záznam, že by do spisu nahlížel, kontroloval jej či vydal pokyn ústní, případně že by Mgr. Š. s ním konzultovala procesní postup v této trestní věci. Konečně pak Krajský soud v Ostravě si neopatřil vyjádření Mgr. H. Š. k tomu, zda takovéto pokyny byly případně vydány vedoucím státním zástupcem okresního státního zastupitelství ústně. Z písemného vyjádření Mgr. H. Š. ze dne 2. 1. 2006 vyplývá, že si již na podrobnosti případu pro časový odstup nevzpomíná, avšak má zato, že žádné ústní pokyny v této věci od JUDr. B. v postavení vedoucího státního zástupce nedostala.
Z ustanovení §12c zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, zejména ve znění zákona č. 14/2002 Sb., a pozdějších novel (dále jen zákon o státním zastupitelství), vyplývá, že výkonem oprávnění stanovených tímto zákonem k zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství při výkonu působnosti státního zastupitelství, je dohled.
Podle §12e odst. 1 zákona o státním zastupitelství je vedoucí státní zástupce oprávněn vykonávat dohled nad postupem státních zástupců působících u státního zastupitelství, v jehož čele stojí, a dávat jim pokyny k postupu při vyřizování věcí v příslušnosti tohoto státního zastupitelství. Postup státních zástupců může sjednocovat i pokyny vztahujícími se na více věcí určitého druhu. Výkonem tohoto oprávnění může pověřit i jiného státního zástupce. Podle odstavce 2 a 3 tohoto zákonného ustanovení může vedoucí státní zástupce pokyny vydávat písemně i ústně.
Z citovaných ustanovení zákona o státním zastupitelství tak vyplývá, že vedoucí státní zástupce může vstoupit do kterékoli trestní věci ve stadiu přípravného řízení, která je u státního zastupitelství, v jehož čele stojí, řešena, a tímto způsobem určovat směr a způsob procesního postupu při vyřizování konkrétní trestní věci, vyjma případů, kdy by byl takový pokyn v rozporu se zákonem. Postup v takovéto situaci podrobně řeší odst. 2 - 4 ustanovení §12e zákona o státním zastupitelství. V posuzované trestní věci bylo zjištěno, že JUDr. M. B. tohoto zákonného oprávnění v uvedené trestní věci nevyužil a do procesního postupu nikterak nezasahoval, kterýžto závěr má oporu nejen v jeho vyjádření, ale i v provedených důkazech.
Pokud jde o zobecnění závěru zda vedoucí státní zástupce státního zastupitelství může nebo nemůže být v téže trestní věci posléze činný jako soudce rozhodující o vině a trestu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující.
Účelem ustanovení trestního zákona, jimiž je upraveno vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení, je upevnit důvěru účastníků řízení a veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Ustanovení §30 tr. zák. o důvodech vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce, státního zástupce, vyšetřovatele či policejního orgánu k určitým osobám na trestním řízení zúčastněných nebo k věci samé (§30 odst. 1 tr. zák.), anebo je výsledkem osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení (§30 odst. 2 tr. zák.). Nestrannost v intencích ustanovení §30 tr. zák. je nutno definovat jako absenci předsudku (podjatosti), s rozlišením nestrannosti subjektivní a objektivní. Soudce může být subjektivně absolutně nestranný, ale přesto jeho nestrannost může být vystavena oprávněným pochybnostem vzhledem k jeho statusu a funkcím, které ve věci vykonával. Objektivní posouzení nestrannosti „záleží v otázce, zda nezávisle na chování soudce určité ověřitelné skutečnosti neopravňují pochybovat o jeho nestrannosti. Může tu mít význam i jevová stránka věci. Jde o důvěru, kterou musejí mít k soudům demokratické společnosti strany a v trestních věcech v prvé řadě obviněný. Za vyloučeného se proto musí považovat každý soudce, u něhož je oprávněná obava, že není nestranný“( rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci H. v. D. z 24. 5. 1989, A č. 154). Tuto objektivní nestrannost však nelze chápat tak, že cokoli, co může vzbudit pochybnost o nestrannosti soudce, jej automaticky vylučuje jako soudce nikoli nestranného. Obava z absence nestrannosti soudce se musí zakládat na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech. Evropský soud pro lidská práva označil za neslučitelnou funkci žalobce (státního zástupce) a soudce tehdy, byla-li účast státního zástupce v přípravném řízení alespoň minimální (např. v rozsudku P. v. B. z 1. 10. 1982, A č. 53 postačilo k vyloučení soudce, který byl před tím funkcionářem státního zastupitelství, že pouze kontroloval spis). Tyto závěry Evropského soudu pro lidská práva však vyžadují prokazatelný zásah státního zástupce do průběhu řízení a naopak nejsou budovány na principu vyloučení tohoto orgánu z pozdějšího rozhodování o vině a trestu apriorně už jen na podkladě samotného faktu existence funkce státního zástupce. Vyslovit závěr, že vedoucí státní zástupce již jen pouhým faktem, že by mohl postupovat podle §13 zákona o státním zastupitelství, je diskvalifikován z pozdějšího rozhodování věci v pozici soudce, by znamenalo nepřípustně rozšířit požadavek na objektivní nestrannost. Pokud ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. výslovně uvádí, že k vyloučení státního zástupce a dalších vyjmenovaných subjektů dochází tehdy, byl-li činný v projednávané věci ve svém předchozím postavení, pak tato činnost musí mít konkrétně prokázanou podobu jeho osobní aktivity.
Vzhledem k okolnostem uvedeným výše, neshledal Nejvyšší soud v projednávané trestní věci stížnost pro porušení zákona důvodnou, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á