ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.25.2006.1
sp. zn. 4 Tz 25/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 15. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení předcházejícím v ustanoveních §154 odst. 2 a §206 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného P. P.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, byl obviněný P. P. uznán vinným,
pod bodem 1.) – 7.) trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák.,
pod bodem 6.) trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák.,
pod bodem 8.) a 9.) trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil tím, že :
napsal a rozesílal prostřednictvím faxového přístroje bez identifikace čísla odesilatele a v jednom případě osobně doručil dopisy, a to:
1.)dne 6. 6. 2001 adresovaný vyšetřovateli Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 5, kapitánu F. H., který proti němu vedl trestní stíhání pod ČVS: OV5-1215/2000 pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zákona, kdy v souvislosti s kauzou majetku paní R. urazil a tituloval hrubými a hanlivými výrazy uvedenými ve spise,
2.)ve dnech 10. 7., 15. 7., 16. 7., 17. 7., 18. 7., 10. 8., 18. 8., 22. 8., 31. 8. a 3. 9. 2001 adresované vyšetřovatelce Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 2 podpraporčici P. Š., která proti němu vedla trestní stíhání pod ČVS: OV2-215/2002 pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zákona, ve kterých jí a další osoby a to JUDr. E. J., státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, JUDr. I. M., státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, které dozorovaly jeho trestní věc a soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. P. N., který proti němu vedl trestní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 148/2000 (3 T 162/2001), ve kterých je tituluje a uráží nevhodnými, hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise,
3.)ve dnech 27. 6., 16. 7., 18. 7., 28. 7., 7. 8., 13. 8., 15. 8., 27. 9., 5. 10. a 19. 10. 2001 adresované soudci Obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. P. N. v souvislosti s trestním řízením, které proti němu bylo vedeno pod sp. zn. 2 T 148/2000 (3 T 162/2001) a kde uráží soudce hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise, stejně tak další orgány činné v trestním řízení jako státní zastupitelství a Policii ČR,
4.)ve dnech 22. 7., 25. 7., 26. 7., 28. 7., 29. 7., 31. 7., 5. 8., 6. 8., 7. 8., 8. 8., 10. 8., 31. 8., 26. 9. a 6. 10. 2001 adresované státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 JUDr. E. J., která proti němu podala obžalobu pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zákona pod sp. zn. 2 Zt 410/2000 a ve kterých jí a další pracovníky justice a Policie ČR tituluje a uráží hrubými, vulgárními výrazy uvedenými ve spise,
5.)ve dnech 26. 6., 13. 7., 26. 9. a 6. 12. 2001 adresované JUDr. J. Č., řediteli Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 v souvislosti s řešením dopravní situace na B. m., ve kterých ho tituluje a uráží hanlivými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise,
6.)ve dnech 18. 8. a 10. 9. 2001 adresované L. R., tiskové mluvčí Ministerstva dopravy a spojů ČR v souvislosti se zaváděním nových testů pro autoškoly a ve dnech 18. 10., 19. 10., 23. 10. a 11. 12. 2001 adresovaný podpraporčici L. H., policistce Policie ČR, místního oddělení Benediktská, Praha 1 v souvislosti s prověřováním trestního oznámení podaného na jeho osobu L. R., ve kterých obě tituluje a uráží hanlivými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise, přičemž s dopisy zasílanými L. R. se mohli seznámit a seznámili i další pracovníci Ministerstva dopravy a spojů ČR,
7.)ve dnech 19. 10., 22. 10., 17. 11., 23. 11. a 10. 12. 2001 adresované Vrchnímu soudu v Praze a Nejvyššímu soudu ČR v Brně, ve kterých hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise napadá soudkyni Vrchního soudu v Praze JUDr. N. Ž., JUDr. Z. F. a JUDr. L. Ř. v souvislosti s jejich rozhodováním v občanskoprávním sporu, ve kterém by obžalovaný vystupoval jako žalobce, vedeným pod sp. zn. 1 Co 71/2001, a sp. zn. 1 Co 6/99,
8.)ve dnech 25. 1., 18. 1., 22. 1., 27. 1., 30. 1., 3. 2., 13. 3. a 14. 3. 2002 adresované plukovníkovi J. Č., řediteli Policie ČR obvodního ředitelství Praha 5, ve kterých hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise útočí na práci obvodního ředitele, jeho podřízených, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, ministra vnitra ČR a státních úředníků,
9.)ve dnech 18. 1., 30. 1., 4. 2., 3. 3., 5. 3., 10. 3. a 13. 3. 2002 adresované JUDr. I. M., státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, Obvodnímu soudu pro Prahu 3, Městskému státnímu zastupitelství v Praze, JUDr. E. J., státní zástupkyni Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a JUDr. J. L., obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 5, ve kterých hrubými a vulgárními výrazy uvedenými ve spise útočí na práci státních zástupců, soudců a orgánů Policie ČR.
Za to byl obviněnému v sazbě §206 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 2 písm b) tr. zák. uložen úhrnný peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč. Podle §53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 500,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, podal obviněný P. P. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. P. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, také v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §154 odst. 2 a §206 odst. 1 tr. zák.
V písemném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti v prvé řadě upozornil na skutečnost, že obviněný P. P. častoval nevhodnými, hrubými a vulgárními výrazy konkrétní fyzické osoby, které měly sice převážně postavení veřejného činitele, přičemž však není zřejmé, zda obviněný útočil proti státním orgánům jako instituci. Stěžovatel dále poukázal na nutnost odlišování pojmů státní orgán a veřejný činitel, s čímž souvisí také různý rozsah ochrany, kterou trestní zákon každému z nich poskytuje.
Ministr spravedlnosti proto považoval za základní nedostatek v rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze právní názor, že ustanovení §154 odst. 2 tr. zák. poskytuje ochranu i v případě, že cílem obsahu urážlivých dopisů je znevážit celý státní orgán, kdy konkrétní osoba soudce, státního zástupce či policejního úředníka je pouze zosobněním státního orgánu, který podle obviněného nevykonává své pracovní povinnosti kvalitně, a existuje tak úmysl hrubými výrazy a zesměšňováním urazit státní orgán jako celek.
V případě trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. ř. ministr spravedlnosti napadenému rozhodnutí vytýká, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá skutkové podstatě trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., neboť se nemůže jednat o nepravdivé údaje, které jsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů a poškodit jí v zaměstnání, jak dovodily soudy obou stupňů. Znamená to, že není dána objektivní stránka trestného činu pomluvy jakožto obligatorní znak skutkové podstaty tohoto trestného činu. Navíc písemnost, která byla adresovaná poškozené L. R., nebyla určena k tomu, aby se s jejím obsahem seznámil širší okruh občanů, před nimiž by přímo mohla být ohrožena vážnost jmenované poškozené, což je situace naprosto shodná, jako v případě dalších nevhodných dopisů adresovaných zbývajícím poškozeným figurujícím v dané věci. Ani ohledně těchto zbývajících útoků, které byly dosud právně kvalifikovány jako dva samostatné pokračující trestné činy útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., se nemůže jednat o trestné činy pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného P. P. porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, dále zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátil orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo podle §271 odst. 1 tr. ř. po zrušení věci sám také rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle ustanovení §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Základní námitkou uplatněnou ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona je nesprávný výklad pojmu „státní orgán“ jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu útok na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák.
Na tuto právní problematiku nahlíží Nejvyšší soud níže rozvedeným způsobem:
Trestného činu útoku na státní orgán podle ustanovení §154 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon.
Tento trestný čin spadá mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných podle třetí hlavy zvláštní části trestního zákona a v tomto rámci je jedním z trestných činů proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele podle prvního oddílu uvedené hlavy. Útok na státní orgán je upraven v ustanoveních §153 – 154 trestního zákona, útok na veřejného činitele v ustanoveních §155 – 156 trestního zákona. Z této systematiky je patrno, že výkon pravomoci státního orgánu a výkon pravomoci veřejného činitele jsou dva odlišné objekty dvou vzájemně různých trestných činů. Rozdílnost pojmů „státní orgán“ a „veřejný činitel“ je zjevná i z ustanovení §89 odst. 9 tr. zák., které stanoví, že „veřejným činitelem je při splnění dalších podmínek mimo jiné i volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu“. Je proto třeba vždy náležitě zvažovat, zda jednání, jímž je napadán výkon pravomoci, směřuje proti státnímu orgánu jako instituci nebo proti veřejnému činiteli jako osobě. Vztah mezi pojmy „státní orgán“ a „veřejný činitel“ je takový, že veřejný činitel je zásadně představitelem státního orgánu, respektive, že státní orgán plní své funkce prostřednictvím aktů vykonávaných osobami, z nichž některé mají postavení veřejného činitele, avšak to ještě samo o sobě neznamená, že útok směřující proti osobě veřejného činitele, byť v souvislosti s výkonem jeho pravomoci, je útokem proti státnímu orgánu jako instituci, v jejímž rámci veřejný činitel působí.
S odlišností pojmů „státní orgán“ a „veřejný činitel“ souvisí i různý obsah ochrany, kterou trestní zákon každému z nich poskytuje. Proti násilným útokům je rozsah této ochrany v podstatě stejný, protože trestnými činy jsou násilné útoky jak proti státnímu orgánu (§153 tr. zák.), tak proti veřejnému činiteli (§155 tr. zák.), a rozdíl je jen v míře ochrany z hlediska trestních sazeb. Proti verbálním útokům je rozsah ochrany stejný, pokud jde o vyhrůžky, protože vyhrůžky usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu jsou trestnými činy, směřují-li proti státnímu orgánu (§154 odst. 1 tr. zák.), i směřují-li proti veřejnému činiteli (§156 odst. 1 tr. zák). Jestliže verbální útoky mají formu urážky nebo pomluvy, poskytuje trestní zákon zvláštní ochranu pouze státnímu orgánu (§154 odst. 2 tr. zák.), ale neposkytuje ji veřejnému činiteli.
Trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. spáchaný tím, že pachatel hrubě urazí nebo pomluví státní orgán, nemá protipól v odpovídajícím trestném činu útoku na veřejného činitele, který by byl spáchán tím, že pachatel hrubě urazí nebo pomluví veřejného činitele. Původně byl rozsah této ochrany poskytované státnímu orgánu a rozsah ochrany poskytovaný veřejnému činiteli i v tomto směru stejný, protože hrubá urážka nebo pomluva veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon byla trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 3 tr.zák., avšak toto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 253/1997 Sb.
V rozsahu ochrany poskytované státnímu orgánu na straně jedné a veřejnému činiteli na straně druhé tak vznikla určitá disproporce, která znamená, že veřejný činitel ani v souvislosti s výkonem pravomoci nepožívá proti výrokům spočívajícím v urážkách nebo pomluvách nějaké zvláštní ochrany podle příslušných ustanovení trestního zákona, ale je trestním zákonem popřípadě zákony z jiných právních odvětví (§11 a násl. občanského zákoníku) chráněn jako kterákoli jiná fyzická osoba. Jestliže je veřejný činitel vystaven verbálním projevům byť i ničím nepodložené nespokojenosti a tyto projevy nelze podřadit pod ta ustanovení, která obecně chrání čest, pověst a dobré jméno všech fyzických osob, měla by být součástí jeho profesionálního přístupu k výkonu funkce i schopnost s takovýmito projevy se vyrovnat. Je však třeba na druhé straně konstatovat, že i míra této profesionality bude zřejmě mít své hranice, kdy již po subjektu vystavenému verbálním útokům, nebude možno spravedlivě požadovat, aby je snášel a toleroval. Trestní postih takovýchto projevů, navíc podle ustanovení určených nikoli k ochraně veřejných činitelů, ale k ochraně státních orgánů, by byl v jasném rozporu s principy demokratického právního státu. Legislativní změnu, jejíž podstatou je dekriminalizace urážek a pomluv veřejných činitelů, není možné v trestním řízení obcházet opětnou kriminalizací těchto jednání tím, že budou podřazována pod ustanovení určené k ochraně státních orgánů jako institucí, tj. pod ustanovení §154 odst. 2 tr. zák. o trestném činu útoku na státní orgán. Je evidentní, že za účinnosti ustanovení §156 odst. 3 tr. zák. by soudy jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin útoku na veřejného činitele, nikoli jako trestný čin útoku na státní orgán.
Základním nedostatkem v rozhodnutích soudů obou stupňů je právní názor, že ustanovení §154 odst. 2 tr. zák. poskytuje ochranu osobám. Toto ustanovení však chrání státní orgán jako instituci a nikoli jednotlivé fyzické osoby, které byť i v postavení veřejných činitelů v rámci činnosti státního orgánu působí. Jak již bylo podrobně rozvedeno výše, veřejným činitelům jako osobám poskytuje trestní zákon ochranu v ustanoveních o trestném činu útoku na veřejného činitele a nikoli v ustanoveních o útoku na státní orgán.
Pokud tedy, nahlíženo tímto právním názorem, obviněný P. P. podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, urážlivými, nevhodnými a vulgárními výrazy napadal konkrétní fyzické osoby, byl jeho takto prezentovaný projev zaměřen vůči těmto konkrétním osobám, a nelze dovozovat, že cílem obsahu dopisů bylo znevážit celý státní orgán, u něhož konkrétní osoby soudce, policejního důstojníka či státní zástupkyně působily. Pokud soudy obou stupňů k takovýmto právním závěrům ve svých rozhodnutích dospěly, nelze je označit za souladné se zákonem.
Tento právní názor nebude beze zbytku platit ve vztahu k trestné činnosti popsané pod body 8) a 9) výroku rozsudku, kde nejde o pokračování v trestném činu, ale o samostatné skutky vzhledem k tomu, že trestní stíhání pro ně bylo zahájeno usnesením ze dne 22. 3. 2002 (§12 odst. 11 tr. ř.).
K námitce ministra spravedlnosti ve vztahu k trestnému činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující:
Podle ustanovení §206 odst. 1 tr. ř. se trestného činu pomluvy dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Toto ustanovení nechrání kolektivy, instituce, úřady, právnické osoby apod., předmětem útoku je zde pouze jednotlivec. Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Nepravdivý údaj musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost u spoluobčanů, což je nutno hodnotit podle okolností konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým vlastnostem, povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření informace. Poškozením v zaměstnání, které je v zákoně uvedeno jako příklad možného ohrožení vážnosti, je např. možnost přeřazení na nižší či méně odpovědnou funkci, možnost výpovědi apod.
Podle výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, se obviněný dopustil trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. tím, že L. R., tiskové mluvčí Ministerstva dopravy a spojů zaslal dopis, ve kterém ji tituloval a urážel hanlivými a vulgárními výrazy, jež jsou podrobně uvedeny ve spise, přičemž s tímto dopisem se mohli seznámit a seznámili i další pracovníci zmíněného ministerstva, z čehož soudy obou stupňů dovodily právní závěr, že obviněný o jiném sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání.
Již ze skutkové věty rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, vyplývá, že písemnosti byly adresované přímo L. R. Informace v nich obsažené tedy zřejmě nebyly určeny ke sdělení osobě odlišné od osoby pomlouvané. Jednalo se o podání, která nebyla určena široké veřejnosti, obviněným to zřejmě ani nebylo zamýšleno, aby se s nimi seznamoval širší okruh spoluobčanů, u kterých by mohla být ohrožena vážnost tiskové mluvčí. Tato situace je shodná jako v případě dalších dopisů adresovaných zbývajícím poškozeným figurujícím v dané věci, a proto se ani ohledně těchto zbývajících útoků, které byly dosud právně kvalifikovány jako dva samostatné pokračující trestné činy útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., nemůže jednat o trestné činy pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák.
Z argumentace výše uvedené je zřejmé, že právní kvalifikace skutků, jimiž byl obviněný P. P. uznán vinným spácháním dvou samostatných pokračujících trestných činů útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., z nichž první byl dílem završen v jednočinném souběhu s trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., nemůže obstát a není v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že Městský soud v Praze nesplnil řádně svou přezkumnou povinnost, která mu vyplývá z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., pokud uvedená pochybení nezjistil, neboť jinak by nemohl usnesením ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, odvolání obviněného P. P. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnout.
Vzhledem k okolnostem výše uvedeným Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 61 To 37/2005, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, také v ustanoveních §154 odst. 2 a §206 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného P. P. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, současně také zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 25 T 89/2002, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Tento soud při opětném projednání věci posoudí, zda v případě některých útoků jednání obviněného nevykazuje znaky přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a posoudí také, zda eventuální odpovědnost obviněného nadále trvá vzhledem k ustanovení §20 odst. 1, odst. 2 citovaného zákona ve znění účinném od 1. 4. 2002. V takovém případě by měl věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupit orgánu, který je oprávněn o přestupku rozhodovat. V opačném případě pro neexistenci zákonných znaků žalovaných trestných činů bude muset o podané obžalobě rozhodnout postupem podle §226 tr. ř. a obviněného obžaloby zprostit.
Ve vztahu k jednáním, jež jsou popsána pod body 8) a 9) obžaloby provede dokazování v rozsahu výše vyjádřeného právního názoru a posoudí, zda verbální útoky směřovaly vůči konkrétní osobě či orgánu, přičemž obvodní soud učiní právní závěry v návaznosti na učiněná skutková zjištění a vyhodnocení těchto důkazů.
Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á