ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.26.2006.1
sp. zn. 4 Tz 26/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. dubna 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. D. a obviněného J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 1 T 69/95, byli obvinění M. D. a J. M. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se dopustili jednáním v období 1. 8. 1993 do 31. 12. 1993. Za toto jednání byl obviněným M. D. a J. M. uložen podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Dále byl podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. obviněným uložen peněžitý trest ve výši 2.000.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl každému z obviněných pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 4 let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 1997, sp.zn.1 T 69/95, podali obvinění M. D. a J. M. v zákonné lhůtě odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, sp. zn. 3 To 86/97, bylo rozhodnuto tak, že se podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu a podle §260 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci k došetření.
Pro úplnost zbývá dodat, že proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných M. D. a J. M., která však byla usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 9 Tz 174/98, zamítnuta.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, byli obvinění M. D. a J. M. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustili tím, že v D. v období měsíců září až prosince 2003 jako jediní společníci a jednatelé obchodní společnosti M., s.r.o., se sídlem v D., S., nakupovali lehký topný olej a další ropné produkty za cenu bez spotřební daně, které administrativní operací měnili na motorovou naftu a tak v postavení výrobců dále v množství nejméně 12.600 tun prodávali, aniž by již spotřební daň zaplatili nebo následný odvod této daně při prodeji zajistili, což vedlo k tomu, že spotřební daň ve výši nejméně 103.950.000,- Kč nebyla vyměřena a v důsledku toho došlo též k nižšímu odvodu daně z přidané hodnoty nejméně o částku 23.908.500,- Kč. Za výše uvedené jednání byl obviněným M. D. a J. M. uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Dále byl podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. oběma obviněným uložen peněžitý trest ve výši 1.300.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl každému z obviněných pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, podali obvinění M. D. a J. M. v zákonné lhůtě odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, rozhodl výše citovaný soud tak, že se odvolání obviněných M. D. a J. M. podle §256 tr. ř. zamítají. V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Praze uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem shromáždil ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. dostupné relevantní důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. pak shromážděné důkazy hodnotil po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z odůvodnění výše uvedeného rozsudku je patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, která byla uplatněna a jaké byly právní úvahy soudu prvního stupně, když posuzoval prokázané skutečnosti v otázce viny a trestu. V odůvodnění rozsudku se dále odvolací soud zabývá námitkami obviněných obsaženými v odvolání.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných M. D. a J. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 tr. ř., §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §264 tr. ř. v řízení předcházejícím.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky namítl, že z důkazů požadovaných Vrchním soudem v Praze při vrácení věci státnímu zástupci k došetření byl proveden pouze jediný, a to výslech svědka I. J. Dále ministr spravedlnosti uvedl, že pokud se napadený rozsudek opírá o provedený znalecký posudek, je třeba konstatovat, že se nejedná o posudek, který byl vyžadován Vrchním soudem v Praze. Posudek měl být totiž zpracován z nově opatřených důkazů a nikoli z těch, které již měl soud před prvním rozhodnutím ve věci. Pokud znalec nepostupoval podle výše uvedených pokynů, nemohl také jednoznačně vyslovit, co bylo do České republiky dovezeno, jak požadoval Vrchní soud v Praze. Na základě výše uvedeného pak ministr dovodil, že soud prvního stupně nerespektoval pro něj závazný právní názor Vrchního soudu v Praze vyplývající z kasačního rozhodnutí a znovu uznal obviněné M. D. a J. M. vinnými, a to na základě úplně stejných důkazů, které měl k dispozici při prvním rozhodnutí ve věci. Další námitkou obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona bylo, že daňové zákony v době, kdy došlo k jednání popisovanému v napadených rozhodnutích, byly ve stavu, kdy i pro odborníka ve věci bylo těžké se orientovat. Jednalo se o právní stav neurčitý, zavádějící a umožňující několikerý výklad. Podle stěžovatele pokud zákonodárce uzná za nezbytné termín používaný v zákoně vyložit (a tato potřeba z hlediska pojmu výroby zde byla), pak mělo být výkladové ustanovení součástí právní normy. Takové ustanovení však v době, kdy měli obvinění spáchat uvedenou trestnou činnost, neexistovalo. Soudy při ukládání trestu obviněným měly také přihlédnout k době, která uplynula od spáchaného jednání, a k době trvání trestního řízení.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl stížnost pro porušení zákona zamítnout.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že v případě provedeného znaleckého posudku se nejedná o posudek, který byl vyžadován Vrchním soudem v Praze, neboť měl být zpracován z nově opatřených důkazů a nikoli z těch, které již měl soud před prvním rozhodnutím ve věci. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že ke znaleckému posudku byl znalec Doc. Ing. S. H., Csc., po poučení podle §106 tr. ř. a §175 tr. zák. vyslechnut při hlavním líčení. Tento postup je v souladu s trestním řádem. Pokud stěžovatel vyvozuje nesprávnost tohoto znaleckého posudku ze skutečností, že znalec Doc. Ing. S. H., Csc. neměl k vypracování znaleckého posudku všechny potřebné a dostupné podklady, které požadoval Vrchní soud v Praze, pak tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Znalec Doc. Ing. S. H., Csc., zcela jednoznačně odpověděl na otázku položenou Vrchním soudem v Praze „jaký produkt byl do České republiky dovezen“ a dále uvedl, že důkazy požadované vrchním soudem pro odpověď na tuto otázku nejsou potřebné, je třeba vycházet z důkazů jiných, jak je níže uvedeno. Znalec při vypracování znaleckého posudku důkladně zhodnotil a posoudil všechny předložené doklady a uvedl, že doklady zmiňované v předmětném usnesení Vrchního soudu v Praze jako nejasné buď potvrzují závěry tohoto posudku, nebo jsou pro posuzování tohoto případu irelevantní. Z předložených dokladů pak bylo vybráno 254 mezinárodních drážních nákladních listů CIM, které byly kompletní a na základě kterých pak mohly být identifikovány ropné produkty dovezené v roce 1993 ze zahraničí pro společnost M., s.r.o. V posudku je dále uvedeno, že pro identifikaci dodaného zboží je směrodatné, jak produkt označil výrobce nebo dovozce v přepravních dokladech. Ze závěrů znaleckého posudku pak jednoznačně vyplývá, že v průběhu roku 1993 byl pro společnost M., s.r.o., dovezen ze zahraničí plynový olej, extra lehký topný olej a lehký topný olej.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 58/2002 (zejména svazek č. 8 a 9) vyplývá, že pokusy opatřit další listinné důkazy týkající se dovozu ropných produktů do České republiky nebyly úspěšné, avšak znalec je ani k vypracování znaleckého posudku nepotřeboval, jak sám uvedl. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že důkazy musí tvořit ve svém souhrnu logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno vyvodit jen jediný závěr. V posuzovaném případě všechny důkazy, potřebné k objasnění žalovaného skutku, soudy obou stupňů náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotily a tyto ve svém souhrnu svědčí o vině obviněných M. D. a J. M. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Stížnost pro porušení zákona dále uvádí, že v době, kdy měli obvinění spáchat uvedenou trestnou činnost, neexistovalo výkladové ustanovení, které by bylo součástí právní normy a které by jednoznačně vykládalo pojem „výroba“ obsažený v zákoně č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních. Jak sám stěžovatel uvádí ve stížnosti pro porušení zákona, jen soudům přísluší výklad zákonů. K výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že význam pojmu „výroba“ bylo možno dovodit za použití běžných interpretačních metod, včetně jazykového výkladu. Použitím výkladových metod pak lze dospět k závěru, že pojem „výroba“ byl ve skutečném významu mnohem širší a pokrýval nejen proces vytváření materiálních statků, ale jakoukoli cílevědomou činnost, která směřuje ke vzniku statků jak hmotných, tak nehmotných, sloužících k uspokojování určité potřeby, jíž může být i dosažení zisku. V souladu s výše uvedenými metodami výkladu pak krajský i vrchní soud dospěly k závěru, že výrobou lze rozumět také administrativní změnu označení výrobku v přepravních a obchodních dokladech. Nejvyšší soud se s citovaným závěrem plně ztotožňuje.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V §2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněných M. D. a J. M. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obvinění M. D. a J. M. popírali spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněných M. D. a J. M., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Velice podrobně a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. byla zejména v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem hodnocena výpověď svědka Ing. O. D. ve vztahu k vědomosti obviněných M. D. a J. M. platit v posuzovaném případě spotřební daň. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu – přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Nejvyšší soud z hlediska výše uvedené námitky stěžovatele přezkoumal i výrok o trestu u obou obviněných a s odkazem na ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. shledal, že trest u obviněných M. D. a J. M. není ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatelů ani není uložený druh trestu ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Praze, který zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněných M. D. a J. M., nepochybil. Nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněných M. D. a J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.