ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.49.2006.1
sp. zn. 4 Tz 49/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. září 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných 1) Ing. M. H., 2) Z. M., 3) Ing. A. C h., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 9 To 84/2005, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Krajským státním zastupitelstvím v Praze byla dne 6. 6. 2005 podána u Krajského soudu v Praze obžaloba sp. zn. KZv 39/2004, na obviněné Ing. M. H., Z. M. a Ing. A. Ch., jíž byli obvinění z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 1 tr. zák. Protiprávního jednání se měli dopustit tím, že po předchozí dohodě mezi obviněným Z. M., jednatelem spol. H. A., s.r.o., se sídlem J., Ř., Ing. A. Ch., jednatelem společnosti CH., s.r.o., se sídlem P., J., zapsané do obchodního rejstříku dne 2. 8. 1994, s předmětem činnosti mimo jiné nákup a prodej zboží, v úmyslu získat majetkový prospěch vytvořili fiktivní podnikatelský záměr, který předstíral, že společnost hm, s.r.o. uzavře se společností H. A., s.r.o., kupní smlouvu na nákup výrobků v celkovém objemu ve výši 50.000.000,- Kč, a tyto výrobky prodá dalším odběratelům, k čemuž sloužila fiktivní kupní smlouva uzavřená dne 3. 8. 1994 mezi společností hm, s.r.o., zastoupenou obviněným Ing. M. H., a spol. H. A., s.r.o, zastoupenou obviněným Z. M., přičemž k této smlouvě přistoupila dodatkem č. 1 ze dne 28. 9. 1994 na stranu kupujícího společnost CH., s.r.o., zastoupená Ing. A.Ch., dále zfalšované objednávky, a to objednávka ze dne 25. 8. 1994 od spol. G., s.r.o., se sídlem T., K., S. P., objednávka ze dne 31. 8. 1994 od státního podniku P. k. a v. t., se sídlem P., a objednávka ze dne 31. 8. 1994 od firmy L.-I., se sídlem A., tyto zfalšované podklady pak předložil Ing. M. H., jednatel společnosti h., s.r.o., dne 22. 8. 1994 Komerční bance, a.s. pobočka Praha-centrum spolu se žádostí o úvěr ve výši 25.000.000,- Kč za účelem nákupu zboží, a to úvěrovou smlouvou uzavřenou dne 16. 9. 1994 s termínem splatnosti do dne 31. 8. 1995, přičemž úvěr byl zajištěn zástavní smlouvou k věci movité ze dne 16. 9. 1994, uzavřenou mezi bankou a obviněným Ing. A. Ch., fyzickou osobou, když zástavu představovaly nadhodnocené šperky ve výlučném vlastnictví obviněného Ing. A. Ch. v tržní hodnotě podle znaleckých posudků spol. A. I., a.s., P., ze dne 15. 8. 1994 a 12. 9. 1994 v částce 32.221.841,- Kč, protože podle úvěrové smlouvy bylo čerpání úvěrových prostředků podmíněno předložením faktur o nákupu zboží, vystavil tyto faktury za prodávajícího spol. H. A., s.r.o., obviněný Z. M., a to tři zálohové faktury na odběratele spol. h., s.r.o., a to fakturu ze dne 5. 8. 1994 na částku 9.000.000,- Kč, fakturu ze dne 19. 8. 1994 na částku 8. 000.000,- Kč a fakturu ze dne 5. 9. 1994 na částku 8.000.000,- Kč, přestože ke koupi zboží nikdy nedošlo, spol. H. A., s.r.o., nikdy zboží nedodala spol. h., s.r.o., ale ani dalším potencionálním odběratelům uvedeným na zfalšovaných objednávkách, údajná kupní smlouva, která měla být uzavřena mezi kupujícím spol. h., s.r.o., a prodávajícím spol. H. A., s.r.o., ani bance předložené zálohové faktury nebyly ve spol. H. A., s.r.o., po odchodu obviněného Z. M. nalezeny a finanční prostředky z poskytnutého úvěru, které poukázal obviněný Ing. M. H. příkazem k úhradě ze dne 20. 9. 1994 na účet spol. H. A., s.r.o., si v pokladně této společnosti vyzvedl v hotovosti ve dnech 21. 9., 23. 9. a 27. 9. 1994 obviněný Ing. A. Ch. v celkové výši 25.000.000,- Kč; tyto prostředky nebyly použity k účelu, ke kterému podle úvěrové smlouvy měly sloužit, když žádný nákup ani prodej výrobků v hodnotě 50.000.000,- Kč ani 25.000.000,- Kč se neuskutečnil, úvěr nebyl ani zčásti splacen a dlužná částka bance nemohla být uhrazena ani prostřednictvím realizace zástavy šperků, které měly ve skutečnosti hodnotu mnohonásobně nižší, než uváděla spol. A. I., a.s., P., ve svém znaleckém posudku při uzavírání úvěrové smlouvy, čímž způsobili poškozené Komerční bance, a.s., Praha, škodu ve výši 25.000.000,- Kč.
Krajský soud v Praze na podkladě usnesení ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 2 T 42/2005, předložil věc podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 4 Ntd 11/2005, rozhodl podle §24 odst. 1 tr. ř., že příslušný k projednání a rozhodnutí věci je Městský soud v Praze.
Dne 15. 7. 2005 podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze u Krajského soudu v Praze další obžalobu ze dne 14. 7. 2006 sp. zn. KZv 76/2002, na obviněného Ing. A. Ch. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že v úmyslu získat majetkový prospěch, coby jediný společník a zakladatel společnosti CH., s.r.o., se sídlem P., Š., uvedl pracovníky Komerční banky, a.s., pobočky Praha – Smíchov, v omyl v řízení o poskytnutí úvěru na koupi a rekonstrukci hotelu P. v obci H. n. V., když předložil spolu se žádostí o úvěr ze dne 10. 2. 1994 smlouvy, které měly zastřít sklutečný úmysl obviněného použít úvěrové prostředky k jinému účelu, a to smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 4. 2. 1994, uzavřenou společností CH., s.r.o., zastoupenou obviněným jako jediným společníkem a zakladatelem společnosti, a společností V., Č.-r. společnosti, s.r.o, se sídlem P., V., zastoupenou rovněž obviněným coby jednatelem, která se zavazovala odkoupit zrekonstruovaný hotel P. za částku 48.000.000,- Kč, a dále smlouvu o dílo, uzavřenou nezjištěného dne na jedné straně coby objednatelem společností CH., s.r.o., zastoupenou opět obviněným , a na druhé straně, coby dodavatelem firmou Ing. A. Ch. – CH., se sídlem Ř., B., zastoupené obviněným coby fyzickopu osobou, na provedení rekonstrukce hotelu P. v částce 9.368.000,- Kč, na základě těchto podkladů jako jediný společník spol. CH., s.r.o., uzavřel dne 20. 4. 1994 s touto bankou smlouvu o poskytnutí krátkodobého úvěru, splatného do dne 30. 3. 1995, na jejímž základě vylákal částku 40.000.000,- Kč na koupi hotelu P. v obci H. n. V., ačkoli neměl v úmyslu prodávajícím V. J., a M. J., uhradit kupní cenu ve výši 31.500.000,- Kč, k čemuž se zavázal, a to kupní smlouvou uzavřenou s prodávajícími dne 24. 1. 1994 tak, že částku 17.000.000,- Kč obdrží prodávající při podpisu smlouvy, a zbylá část bude uhrazena do 30 dnů od provedení vkladu do katastru nemovitostí, dodatkem č. 1 z téhož dne došlo ke změně v úhradě částky 17.000.000,- v tom směru, že tato bude zaplacena ve splátkách dle splátkového kalendáře a ohledně zbytku kupní ceny bude uzavřen dodatek č. 2, přestože obviněný odčerpal v období od dubna do května 1994 všechny úvěrové prostředky, z kupní ceny uhradil prodávajícím pouze částku 3.350.000.- Kč, což představovalo dluh prodávajících vůči předchozí stavební firmě, při podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích úmyslně nepředložil kompletní kupní smlouvu, když zatajil dodatek č. 1, dodatek č. 2 ke kupní smlouvě nebyl nikdy uzavřen, přičemž ke koupi ani rekonstrukci hotelu nedošlo, načež prodávající dne 7. 1. 1997 z důvodu nezaplacení kupní ceny písemně odstoupili od kupní smlouvy, avšak nemovitost se stala součástí konkursní postaty majetku úpadce spol. CH., s.r.o., obviněný úvěr nezaplatil a nesplnil svůj závazek ani ze směnky znějící na 20.000.000,- Kč, kterou předal Komerční bance, a.s., při uzavírání úvěrové smlouvy jako záruku na zajištění úvěrových prostředků, čímž způsobil poškozené Komerční bance, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, škodu ve výši nejméně 40.000.000,- Kč.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 T 51/2005, opět podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. věc předložil Vrchnímu soudu v Praze, aby rozhodl o příslušnosti.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 9 Ntd 9/2005, rozhodl podle §24 odst. 1 tr. ř. tak, že příslušným k projednání věci je Městský soud v Praze.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 10 T 11/2005, podle §23 odst. 3 tr. ř. obě věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí, přičemž další řízení bylo nadále vedeno pod spisovou značkou 10 T 11/2005.
Týž soud vydal dne 26. 10. 2005, sp. zn. 10 T 11/2005, usnesení, jímž v neveřejném zasedání rozhodl, že
I.podle §188 odst. 1 písm. c) a §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., a to z důvodu, jež je uveden v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. se trestní stíhání obviněného Ing. M. H. zastavuje z důvodu promlčení,
II.podle §188 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. se trestní stíhání obviněných Z. M. a Ing. A. Ch. zastavuje.
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, z jejíhož podnětu Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní rozhodl usnesením ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 9 To 84/2005, a podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil v celém rozsahu, a věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných Ing. M. H., Z. M. a Ing. A. Ch. Podle názoru ministra spravedlnosti došlo napadeným usnesením k porušení zákona v ustanoveních §147 odst. 1 a 149 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. ve prospěch těchto obviněných.
Stěžovatel nemá výhrad k závěru, který Vrchní soud v napadeném usnesení učinil, že totiž trestní stíhání obviněného Ing. M. H. není promlčeno, a pokud v tomto směru výrok učiněný soudem prvního stupně vrchní soud zrušil, s tímto názorem se ministr spravedlnosti ztotožnil.
S názorem vrchního soudu, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje dostatečný popis stíhaných skutků, který by vystihoval všechny zákonné znaky příslušných skutkových podstat trestných činů, zejména že pak není dostatečným způsobem vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných, však stěžovatel zásadně nesouhlasí.
Trestní stíhání obviněného Ing. M. H., Ing. A. Ch. a Z. M. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. bylo zahájeno usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 12. 3. 2004, ČTS: PSP-2239/HK-3-234-04, přičemž inkriminovaný skutek je popsán tak, jak je výše uvedeno při doslovné citaci skutkové věty uvedené v obžalobě. Trestní stíhání, jež bylo zahájeno proti obviněnému Ing. A. Ch. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. usnesením ze dne 12. 3. 2004 téhož ČTS bylo rovněž detailně a podrobně popsáno a i v tomto ohledu stěžovatel argumentuje zněním skutkové věty, jež je uvedena v obžalobě. Ministr spravedlnosti nezpochybňuje zásadu, že popis skutku musí zahrnovat všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, tedy i vyjádření subjektivní stránky pachatele, což ovšem neznamená, že by nutně muselo být použito citace slov zákona, podle jeho názoru musí subjektivní stránka jednání pachatele z popisu skutku vyplývat. Závěr Vrchního soudu v Praze, vyjádřený v napadeném usnesení, že tomu tak v daném případě není, je mylný.
Úmysl obviněných úvěr od banky na základě nepravdivých tvrzení vylákat a nesplatit jej, následně zamezit i uspokojení banky jako věřitele ze zástavy, daný již v samém počátku inkriminovaného jednání, z popisu prvního skutku nepochybně vyplývá; to samozřejmě platí i pro popis skutku v obžalobě. Obdobná situace je i ve vztahu ke skutku popsanému v obžalobě ze dne 14. 7. 2005. Subjektivní stránka jednání obviněného Ing. A. Ch. je v popisu skutku jednoznačně vyjádřena. Jeho úmysl od banky na základě nepravdivých tvrzení vylákat úvěr, je z toho zřejmý.
Vrchnímu soudu v Praze nelze přisvědčit ani v tom, že by popis skutku odpovídal skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., zařazeného do trestního zákona až s účinností od 1. 1. 1998, a nikoli trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Pravdou je, že v popisu obou skutků je použito formulace v tom smyslu, že úvěr byl použit na jiný než stanovený účel. Alternativní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu (§250a odst. 1, 2 tr. zák.) skutečně postihuje již samotné uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, resp. samotné použití úvěru na jiný než sjednaný účel, a to i za situace, že úvěr je řádně splacen a škoda nevznikne, přičemž k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je nutný „poškozovací úmysl“ již na počátku jednání.
Z výše uvedených popisů skutků ovšem dle ministra spravedlnosti takovýto úmysl obviněných jednoznačně vyplývá, a to již z použitých termínů „obohatit se“ a „způsobit škodu“ – u pachatele trestného činu úvěrového podvodu v základní skutkové podstatě takový poškozovací úmysl dán není – on „pouze“ uvádí nepravdivé skutečnosti, aby úvěr získal, respektive získaný úvěr „pouze“ použije k jinému než sjednanému účelu, aniž by však měl v úmyslu jej nesplatit a tak jeho poskytovateli způsobit škodu.
Podle názoru ministra spravedlnosti, vyjádřeném v podaném mimořádném opravném prostředku, se Vrchní soud v Praze mýlí, pokud předpokládá, že státní zástupce by měl obě usnesení policejního orgánu o zahájení, respektive o rozšíření trestního stíhání podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. zrušit a nahradit je novým vlastním usnesením podle §160 odst. 1 tr. ř. Tento názor je v logickém rozporu s jeho jiným, stížností pro porušení zákona napadeným názorem, že trestní stíhání obviněných nebylo vůbec procesně validním způsobem zahájeno. Je přitom zjevné, že v současnosti by trestní stíhání obviněných asi skutečně bylo promlčené.
Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona navrhnul, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 9 To 84/2005, byl porušen zákon v namítaném rozsahu ve prospěch obviněných Ing. M. H., Z. M. a Ing. A. Ch.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3 nebo §159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Trestní stíhání se zahajuje usnesením, které musí obsahovat povinné náležitosti usnesení podle §134 odst. 1 tr. ř., označení obviněného, výrok s opisem skutku, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, odůvodnění a poučení o opravném prostředku.
Jde o závažnou vadu přípravného řízení, jestliže usnesení o zahájení trestního stíhání tyto nezbytné náležitosti neobsahuje. Jedním z důležitých a esenciálních požadavků popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je i uvedení subjektivní stránky jednání osoby, tedy zavinění osoby, proti níž se trestní stíhání zahajuje, popřípadě i pohnutky, důležité je i uvedení následku. Všechny tyto okolnosti musí být uvedeny a vyjádřeny v usnesení o zahájení trestního stíhání tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění těchto základních znaků v konkrétním případě (srov. ÚS 43/1996, ÚS 30/2000, a další).
Vrchní soud v Praze v usnesení, jež je napadeno stížností pro porušení zákona, takovéto porušení výše uvedených základních předpokladů řádného zahájení trestního stíhání zjistil, a podle jeho názoru tak obě usnesení o zahájení trestního stíhání nekonvenují zákonným požadavkům §160 odst. 1 tr. ř. Konstatoval, že v popisech skutků chybí subjektivní stránka jednání obviněných. Vzhledem k tomu, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je trestným činem úmyslným, je tak pochybné, z čeho žalobce toto úmyslné zavinění s ohledem na popis skutku dovodil.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem vrchního soudu ztotožňuje. Je třeba konstatovat, že popis skutků, jež jsou obviněným kladeny za vinu, je velmi podrobný, avšak z tohoto objektivního popisu jednání obviněných nevyplývá okolnost zásadní, totiž, zda obvinění v době uzavírání předmětných smluv měli úmysl úvěry zaplatit či nikoli, jinými slovy zda podvodný úmysl obviněných byl dán již v době uzavírání smluv s peněžním ústavem, jak ustanovení §250 tr. zák. vyžaduje. Stížnosti pro porušení zákona nelze přisvědčit v závěru, že sám popis skutků je dostatečným popisem subjektivní stránky trestného činu, neboť z těchto skutečnosti zavinění ve formě úmyslu samo o sobě nevyplývá. Je mimo pochybnost, že popis skutků tak, jak je uveden v usneseních o zahájení trestního stíhání, je popisem skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., přičemž vzhledem k tomu, že skutková podstata tohoto trestného činu byla do trestního zákona pojata novelou zákona č. 253/97 Sb., s účinností od 1. 1. 1998, je nutno akcentovat ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o právní závěry o zákazu retroaktivity a úvahy k aplikaci pozdějšího zákonného ustanovení na posuzovaný případ, odkazuje Nejvyšší soud plně na přiléhavou právní argumentaci, jíž vrchní soud k této části problematiky v napadeném usnesení užil.
Za daného stavu Nejvyšší soud uzavírá, že trestní stíhání vůči obviněným nebylo zahájeno zákonným způsobem, naopak vrchní soud splnil svou přezkumnou povinnost a rozhodl v souladu se zákonem, pokud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 10 T 11/2005, zrušil, a věc podle §260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření. Pokyn vrchního soudu o rozsahu došetření je jednak v souladu s právním názorem výše uvedeným, jednak s opakovaně publikovanými nálezy Ústavního soudu k této právní problematice.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené neshledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou, proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á