ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.6.2006.1
sp. zn. 4 Tz 6/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. března 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obhájkyně JUDr. V. B., v trestní věci obviněného F. S., vedené Okresním soudem Plzeň – město pod sp. zn. 9 T 72/2004 proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 7 To 329/2005, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 7 To 329/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obhájkyně JUDr. V. B.
Odůvodnění:
Opatřením soudce Okresního soudu Plzeň – město ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. 5 Nt 634/2004, byla obviněnému F. S., stíhanému pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. ustanovena na dobu, po kterou budou trvat důvody nutné obhajoby, obhájkyně JUDr. V. B.
Trestní stíhání obviněného F. S. bylo pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 9 T 72/2004, jako nepřípustné zastaveno.
Podáním ze dne 19. 7. 2005 navrhla obhájkyně JUDr. V. B. ve věci obviněného F. S. Okresnímu soudu Plzeň – město vydání rozhodnutí podle §151 odst. 3 tr. ř. o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce v celkové výši 25 079, 25 Kč včetně DPH.
Usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 9 T 72/2004, byla podle §151 odst. 2, 3 tr. ř. určena obhájkyni JUDr. V. B. odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 22 158,- Kč s tím, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty (DPH) ve výši 19 % byla obhájkyni přiznána pouze za úkony provedené po datu 1. 5. 2004, tedy v částce 1 083,- Kč. Ohledně částky 2 921,25 Kč byl návrh obhájkyně zamítnut.
Proti tomuto usnesení podala JUDr. V. B. stížnost, o níž rozhodoval Krajský soud v Plzni, který ji usnesením ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 7 To 329/2005, jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Toto usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 7 To 329/2005, napadl ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížností pro porušení zákona, podané ve prospěch obhájkyně JUDr. V. B. Citovaným usnesením byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. a k ustanovení §21 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v neprospěch jmenované obhájkyně.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že pokud Krajský soud v Plzni i Okresní soud Plzeň – město zaujaly právní názor, že ustanovené obhájkyni náleží DPH pouze za úkony provedené po 1. 5. 2004, nelze tomuto názoru přisvědčit. Obhájkyně JUDr. V. B. totiž v trestní věci obviněnému F. S. poskytla právní službu pro účely daně z přidané hodnoty ke dni 26. 5. 2005 a doložila osvědčení, že je plátcem DPH. Tento názor stěžovatel opírá o stanovisko Ministerstva financí České republiky, odboru č. 18 – Daně z přidané hodnoty ze dne 7. 10. 2004, čj. 18/104 358/2004 – 181, jež se týká problematiky dne uskutečnění zdanitelného plnění u právní služby – nutné obhajoby. Podle názoru stěžovatele i podle názoru zaujatého v citovaném stanovisku je dnem poskytnutí právní služby, jak podle zákona o dani z přidaného hodnoty účinného do 30. 4. 2004, tak i podle nového zákona o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb. účinného od 1. 5. 2005, den poskytnutí posledního úkonu právní pomoci advokátem v dané věci, kterým byla v konkrétním případě účast obhájkyně na hlavním líčení, kde bylo vyhlášeno usnesení o zastavení trestního stíhání.
Pokud tedy obhájkyně pro účely daně z přidané hodnoty poskytla právní službu ke dni 26. 5. 2005, kdy bylo trestní stíhání obviněného pravomocně zastaveno, tj. za účinnosti novelizovaného ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. a za účinnosti zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, pak měla nárok i na částku odpovídající DPH z celkové odměny a náhrady hotových výdajů spojených s poskytnutím právní služby za obhajobu obviněného F. S.
Pro úplnost ministr spravedlnosti podotkl, že obhajobu provedenou v rámci trestního stíhání a následného trestního řízení je třeba posuzovat z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty, jako množinu jednotlivých úkonů obhájce, když teprve pravomocné rozhodnutí ve věci samé, respektive rozhodnutí v příslušném trestním řízení, je spojeno se zánikem obhajoby, tj. s ukončením poskytování právní služby.
Vzhledem k tomu, že uvedené pochybení soudu prvního stupně nebylo stížnostním soudem napraveno a správné rozhodování o nákladech řízení má velký význam pro usměrnění praxe, navrhl ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 7 To 329/2005, byl porušen zákon v neprospěch obhájkyně JUDr. V. B. v ustanoveních §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. a k ustanovení §21 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §151 odst. 2 tr. ř. účinného od 1. 5. 2004 obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.
Z odůvodnění usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 9 T 72/2004, Nejvyšší soud zjistil, že okresní soud přezkoumal jednotlivé položky uplatňované obhájkyní, přičemž vycházel z platného advokátního tarifu – vyhl. MS ČR č. 177/1996 Sb. Obhájkyně ve věci vykonala 8 úkonů právních služeb, za které jí náležela odměna po 1 350,- Kč, dále 1 úkon právní služby, za který jí byla přiznána odměna ve výši 2 700,- Kč a dále 10 úkonů právních služeb, za něž jí náležela odměna ve výši ½ sazby, tj. po 675,- Kč. Paušální náhrada hotových výdajů byla obhájkyni přiznána podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, když obhájkyně žádala přiznání 11 režijních paušálů po 75,- Kč, tj. 825,- Kč. Obhájkyně požadovala rovněž přiznání 19% DPH z částky 21 075,- Kč. Ohledně tohoto požadavku obhájkyně bylo soudem postupováno v souladu s právním názorem Krajského soudu v Plzni prezentovaného v rozhodnutí ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 50 To 313/2004. Podle něho je možné zvýšit přiznanou částku za obhajobu o DPH pouze u těch úkonů právních služeb, které byly poskytnuty po účinnosti novely trestního řádu č. 237/2004 Sb. v souvislosti se zákonem č. 235/2004 Sb., jenž nabyl účinnosti od 1. 5. 2004. Vzhledem k tomu, že obhájkyně učinila 16 úkonů právních služeb před 1. 5. 2005, byl návrh na přiznání částky odpovídající DPH z těchto úkonů zamítnut a částka odpovídající DPH byla přiznána pouze za úkony právních služeb provedené po 1. 5. 2004. Celkem byla obhájkyni přiznána částka odpovídající DPH ve výši 19% z částky 5 700,- Kč, což činí 1 083,- Kč. Celkem byla tedy obhájkyni přiznána odměna ve výši 22 158,- Kč, přičemž v částce 2 921,25 Kč byl její návrh zamítnut.
Proti usnesení Okresního soudu Plzeň – město si podala obhájkyně stížnost, v níž poukázala na znění zákonného ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném od 1. 5. 2004. Podle tohoto ustanovení má ustanovený obhájce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštních předpisů s tím, že je-li obhájce plátcem DPH, zvyšuje se uvedený nárok o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Obhájce může ze zákona uplatnit nárok na odměnu až po pravomocném skončení trestního stíhání, ke kterému v dané věci došlo nabytím právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání, tedy dnem 26. 5. 2005 již za účinnosti novelizovaného trestního řádu. Podle ustanovení §21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o DPH je plátce povinen přiznat daň na výstupu ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastal dříve. Podle §21 odst. 4 písm. a) téhož zákona se při poskytnutí služby zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu, a to tím dnem, který nastal dříve. Dnem poskytnutí právní služby je pro účely uplatnění DPH den poskytnutí posledního úkonu advokáta v dané věci, kterým je v daném případě účast obhájkyně na hlavním líčení dne 26. 5. 2005, kdy bylo ve věci vydáno konečné rozhodnutí. Podle obhájkyně není pro přiznání DPH rozhodné, zda provedla některé úkony před nabytím účinnosti zákona č. 237/2004 Sb. Shodný názor na danou problematiku totiž zastává i Ministerstvo financí České republiky, Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 7 To 134/2004, i Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 9 To 292/2005. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je podle obhájkyně nepochybné, že předmětná právní služba byla poskytnuta v době účinnosti zákona č. 235/2004 Sb. o DPH a soud měl tedy ve svém rozhodnutí částku odpovídající DPH v zákonné výši z částky 21 075,- Kč obhájkyni přiznat.
Krajský soud v Plzni odůvodnil své rozhodnutí, kterým zamítl stížnost obhájkyně proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů tak, že okresní soud rozhodl správně, pokud obhájkyni přiznal částku odpovídající DPH pouze z úkonů provedených po 1. 5. 2004. To proto, že zákonem č. 237/2004 Sb. bylo novelizováno ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. tak, že v něm byla doplněna slova „tento nárok obhájce, je-li plátcem DPH, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu“. Tímto zvláštním předpisem se rozumí zákon č. 235/2004 Sb. o DPH. Novela trestního řádu, která nabyla účinnosti dnem 1. 5. 2004, pak neobsahuje žádné intertemporální ustanovení, z něhož by bylo možné dovodit, zda se právní vztahy vzniklé před její účinností řídí novou právní normou či nikoliv, tedy zda se nárok obhájkyně na odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony právní pomoci fakticky provedené před její účinností zvyšuje rovněž o částku odpovídající 19% DPH. V takovém případě je nutno podle názoru rozhodujícího senátu krajského soudu při výkladu a aplikaci zákona vycházet zejména z požadavků právní jistoty, z nepřípustnosti retroaktivity zákona a z toho, že uskutečněná zdanitelná plnění lze rozlišit na ta, která byla obhájkyní poskytnuta před účinností novely trestního řádu a na ta, které obhájkyně poskytla po její účinnosti. Tyto zásady měl na mysli zřejmě i zákonodárce při vydání nového zákona o DPH č. 235/2004 Sb., když z přechodných ustanovení konkrétně §111 bodu 1 vyplývá, že pro uplatnění DPH za období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro uplatnění práv s tím souvisejících platí dosavadní právní předpisy. Podle zákona o DPH se při poskytování služby považuje zdanitelné plnění za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu z výjimkou splátkového nebo platebního kalendáře, a to tím dnem, který nastal dříve (viz ustanovení §21 odst. 4 písm. a) zák. o DPH). Otázku, kdy je služba poskytnuta, však zákon neřeší.
Krajský soud v Plzni pak podotknul, že před rozhodnutím mu bylo známo stanovisko Ministerstva financí České republiky k uplatnění zákona o DPH ze dne 7. 10. 2004, které řeší problematiku dne uskutečnění zdanitelného plnění u právní služby, stejně jako některá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Plzni, jež se touto problematikou rovněž zabývají. Rozhodovací praxe jednotlivých senátů jmenovaných soudů však není v této otázce jednotná a žádné z jejich rozhodnutí ani stanovisko ministerstva financí není pramenem práva. Senát Krajského soudu v Plzni 7 To zastává ohledně předmětného problému názor, který vyjádřil ve svém rozhodnutí.
Nejvyšší soud po přezkoumání příslušných rozhodnutí považuje za nutné nejprve zdůraznit, že trestní řád je ryze procesním předpisem a byl s účinností od 1. 5. 2004 novelizován zákonem č. 237/2004 Sb., jenž byl přijat v souvislosti s novým zákonem o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb. Od 1. 5. 2004 mohou tedy orgány činné v trestním řízení postupovat výlučně podle trestního řádu č. 141/1961 Sb. ve znění zákona č. 237/2004 Sb. Tento princip pramení z obecné zásady procesního práva lex fori. To jinými slovy znamená, že procesní úkon, tedy úkon činěný podle trestního řádu, musí být zásadně prováděn podle procesního práva účinného v době, kdy se koná. Proto musí být postupováno podle trestního řádu účinného v době rozhodování vždy, i když skutečnost rozhodná pro rozhodování podle trestního řádu nastala před účinností příslušné novely trestního řádu. Výjimku z tohoto pravidla o časové působnosti mohou založit pouze přechodná a závěrečná ustanovení trestního řádu, popř. pozdější zákony, které trestní řád mění či doplňují, pokud samy obsahují zvláštní ustanovení o časové působnosti trestního řádu. Pokud nejsou žádná taková pravidla o zvláštní časové působnosti trestního řádu obsažena ani v zákonech, kterými je trestní řád měněn či doplňován, je nutno vždy postupovat podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon či rozhodnutí činěno.
Krajský soud odůvodnil svůj právní názor tím, že podle novelizovaného ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. se nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů, je-li obhájce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Toto novelizované ustanovení se však podle krajského soudu vztahuje pouze na ty úkony právní pomoci obhájce, které byly provedeny po datu 1. 5. 2004, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 237/2004 Sb., jenž v souvislosti s novým zákonem o DPH novelizoval trestní řád. Uvedený názor opřel krajský soud o přechodné ustanovení k zákonu č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, přesněji o bod č. 1 z ustanovení §111 citovaného zákona. Podle tohoto bodu hmotně právního ustanovení §111 zák. o DPH platí pro uplatnění daně z přidané hodnoty za období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro uplatnění práv s tím souvisejících, dosavadní právní předpisy.
Pokud pak krajský soud na základě ustanovení §111 bodu 1 zák. č. 235/2004 Sb. dospěl k závěru, že obhájkyni nelze v řízení o nákladech trestního řízení přiznat částku odpovídající DPH z odměny a náhrad hotových výdajů ustanoveného obhájce z úkonů právní pomoci provedených před 1. 5. 2004, pokládá Nejvyšší soud zmíněnou argumentaci za nepřípadnou. Je tomu tak z toho důvodu, že ustanovení §111 odst. 1 bod 1 upravuje problematiku uplatnění daně z přidané hodnoty v souvislosti s přechodem na novou právní úpravu tak, že pokud došlo k plnění podléhajícímu DPH v období před účinností nového zákona a ke skutečnému uplatnění této daně dojde až za účinnosti nového zákona o DPH, postupuje se v takovém případě z hlediska hmotného práva podle starého zákona o DPH stejně jako při zpětném posuzování práv a povinností vzniklých podle starého zákona o DPH. Zmíněné hmotně právní ustanovení tak zabraňuje retroaktivitě nového zákona o DPH bez jakéhokoliv vztahu k trestnímu řádu a v žádném případě nic neříká o tom, že by obhájce – plátce DPH neměl podle starého zákona o DPH povinnost z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést DPH. Novelizované ryze procesní ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. pak s účinností od 1. 5. 2004 stanoví, že nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů se vůči státu u obhájců – plátců DPH navyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen podle zákonných předpisů o DPH odvést státu. Smyslem tohoto ustanovení trestního řádu je pak to, aby nebyli z hlediska konečné výše odměny a náhrad za obhajobu diskriminování advokáti - plátci DPH oproti advokátům - neplátcům DPH.
Jestliže měl krajský soud zato, že obhájkyni přísluší částka odpovídající DPH pouze za úkony obhajoby provedené po 1. 5. 2004, a dospěl tak k závěru, že jednotlivé úkony právní pomoci poskytnuté ustanovenou obhájkyní v rámci nutné obhajoby jsou samostatnými zdanitelnými plněními, není tento právní názor v souladu se stanoviskem Ministerstva financí České republiky, odboru daně z přidané hodnoty, ze dne 7. 10. 2004, čj. 18/104 358/2004 – 181, jenž jako ústřední orgán státní správy na úseku daní zastává názor, že v případě poskytování právních služeb se pro účely daně z přidané hodnoty za den poskytnutí právní služby, tedy za den uskutečnění zdanitelného plnění, považuje den poskytnutí posledního úkonu advokáta v dané věci, kterým je ukončena činnost advokáta. I když uvedené stanovisko ministerstva financí není všeobecně závazným výkladem zákona, bezesporu reflektuje přístup, jakým je otázka určení dne uskutečnění zdanitelného plnění u právních služeb (viz ustanovení §21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) posuzována územními finančními orgány.
V této souvislosti je nutno především zdůraznit, že posuzování otázky, kdy u právní služby poskytnuté ustanoveným obhájcem nastane či nastal den uskutečnění zdanitelného plnění, nepřísluší soudu rozhodujícímu o nákladech řízení v souvislosti s ukončením povinnosti ustanoveného obhájce obhajovat. Soud je v uvedeném trestním řízení podle zásady lex fori především povinen respektovat ustanovení §151 odst. 2 poslední věty tr. ř. účinného od 1. 5. 2004. Je tomu tak proto, že zákon č. 237/2004 Sb., který novelizoval trestní řád, neobsahuje žádná intertemporální ustanovení. Soud rozhodující ode dne 1. 5. 2004 o určení odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce je tudíž povinen určit ustanovenému obhájci na základě jeho uplatněného nároku odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního právního předpisu, jenž se u obhájce - plátce daně z přidané hodnoty - zvyšuje o částku, která odpovídá této dani, jíž je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštních právní předpisů státu, a to bez ohledu na to, kdy byly jednotlivé úkony právní služby provedeny.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 7 To 329/2005, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř., účinného od 1. 5. 2004, v neprospěch obhájkyně JUDr. V. B. Nejvyšší soud se ve svém rozhodování musel omezit toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. V daném případě však JUDr. V. B., v jejíž neprospěch byl zákon porušen, procesní postavení obviněné nemá a na postavení obviněného napadené rozhodnutí žádný vliv nemělo. Proto nebylo možné postupovat podle §269 odst. 2 a násl. tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c