ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.64.2006.1
sp. zn. 4 Tz 64/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 1. června 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. M., proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 2 T 29/2005, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 2 T 29/2005, byl obviněný M. M. uznán vinným dvěma trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jichž se dopustil tím, že:
1. přestože mu byla rozhodnutím magistrátu města M. B., správního odboru, dopravních přestupků, č. j.: správ.1230-93772/DN-1108/2003, ze dne 9. 3. 2004, které nabylo právní moci dne 7. 4. 2004, uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí, uvedenou sankci nerespektoval a dne 12. 4. 2004 kolem 1:35 hodin v P., okr. N., v ul. H. řídil osobní automobil tov. zn. Škoda 105, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, obvodního oddělení P.,
2. přestože mu byl rozhodnutím Magistrátu města M. B., správního odboru, dopravních přestupků, č. j. : správ.1230-93772/DN-1108/2003, ze dne 9. 3. 2004, které nabylo právní moci dne 7. 4. 2004, uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, uvedenou sankci nerespektoval a dne 13. 1. 2005 kolem 16:10 hodin v P., okr. N., řídil osobní automobil tov. zn. Ford Sierra, přičemž byl v ulici H. kontrolován hlídkou Policie ČR, obvodního oddělení P.
Za trestný čin ad 1) výroku mu byl v sazbě §247 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. (správně mělo být uvedeno §35 odst. 2 tr. zák.) uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle §35 odst. 1 tr. zák.(35 odst. 2 tr. zák.) byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu pro Prahu – východ, sp. zn. 1 T 176/2004, ze dne 13. 4. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin ad 2) výroku mu byl v sazbě §171 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 15 měsíců.
Tento rozsudek nabyl právní moci dne 20. 4. 2005.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. M. Namítá v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanoveních §35 odst. 2, §36 a §45a odst. 1 tr. zák. a v řízení předcházejícím také v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na skutečnost, že obviněný byl rovněž odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 3 T 103/2005, jednak pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jednak pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za což mu byl uložen trest obecně prospěch prací ve výměře 400 hodin a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let. Toto předchozí odsouzení obviněného M. M. sice nebylo v době rozhodování soudu ve věci sp. zn. 2 T 29/2005, vyznačeno v rejstříku trestů, neboť odsouzení ještě nebylo pravomocné, ale jelikož se jedná o odsouzení téhož soudu, mělo a mohlo být zjištěno lustrací. Tím, že Okresní soud v Nymburce nezohlednil uvedené předchozí odsouzení, nedoplnil dokazování provedením důkazu spisem Okresního soudu v Nymburce 3 T 103/2005, porušil zákon tím, že nezjistil vztah souhrnnosti k druhému posuzovanému skutku a jednak tím, že obviněnému uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, čím překročil maximální možnou výměru pro tento druh trestu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že výrokem o trestu obecně prospěšných prací z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 2 T 29/2005, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. M. v ustanovení §35 odst. 2, §36, §45a odst. 1 tr. zák. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu obecně prospěšných prací, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle ustanovení §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se při projednávání stížnosti pro porušení zákona především zabýval otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle §266 odst. 1 tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Při výkladu citovaného ustanovení je nutno vycházet nejen z jeho gramatického znění, ale je třeba je interpretovat také za použití systematické metody výkladu v širších souvislostech ostatních ustanovení trestního řádu upravujících ostatní mimořádné opravné prostředky a v návaznosti na nedávné změny právní úpravy, které se přímo či nepřímo dotýkají institutu stížnosti pro porušení zákona jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím vydaným v trestním řízení.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba na základě interpretace platné právní úpravy obnovy řízení a stížnosti pro porušení zákona dospět k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání obou uvedených mimořádných opravných prostředků, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení. K uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících argumentů.
1.) Z požadavku ústavnosti a zákonnosti každého úkonu trestního řízení vyplývá, že k nápravě vad pravomocného rozhodnutí je třeba zásadně volit ten mimořádný opravný prostředek, který umožňuje nápravu vadného stavu a současně respektuje základní ústavní a zákonné zásady trestního řízení v co nejširší míře.
V této souvislosti je třeba uvést, že stížnost pro porušení zákona trestního řízení byla z hlediska ústavnosti opakovaně podrobena kritice ze strany právní teorie i praxe jako mimořádný opravný prostředek, který nerespektuje zásadu rovnosti účastníků trestního řízení a jehož pojetí není v plném souladu s ústavně zakotveným právem na spravedlivý proces (zejm. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993. Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona bylo projevem posílení moci výkonné vůči moci soudní, jako součást tehdejší koncepce dozoru prokuratury nad zákonností trestního řízení, která je však v rozporu se zásadami demokratického právního státu a nezávislým postavením soudů, jež je jedním z atributů právního státu. Ústavnost, resp. neústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona byla v minulosti opakovaně kritizována nejen právní teorií, ale i soudní praxí. V této souvislosti je významný zejména nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 424/2001 Sb., kterým byla zrušena ustanovení §272 a §276 věty čtvrté tr. ř., ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona zejména pokud je podána v neprospěch obviněného, narušuje princip rovnosti stran v trestním řízení, neboť oprávněním podat tento opravný prostředek disponuje pouze jedna strana, a to stát, jehož představitelem je ministr spravedlnosti.
Obnova řízení je naproti tomu mimořádným opravným prostředkem, který ústavní zásadu rovnosti stran trestního řízení plně respektuje. Podle §280 tr. ř. může podat návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného státní zástupce, v jeho prospěch tak může učinit sám obviněný, ale též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání (tyto osoby mohou podat takový návrh za stanovených okolností i proti vůli obviněného, mohou jej podat i po smrti obviněného). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na obnovení řízení je, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, právní nárok, soud rozhodující o návrhu na obnovu řízení je v těchto případech povinen obnovu řízení povolit.
Z uvedeného je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek nerespektuje základní zásady trestního řízení v takové míře, jako je tomu v případě obnovy řízení.
2.) Dále je třeba zmínit základní význam mimořádných opravných prostředků, kterým je nepochybně náprava konkrétních vadných pravomocných rozhodnutí. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že obnova řízení umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona, neboť náprava zde není omezena na případy, kdy byl zákon porušen v neprospěch obviněného.
Návrh na obnovu řízení může podat, jak již bylo uvedeno výše, nejen obviněný, ale též státní zástupce, který tak může učinit i v neprospěch obviněného. V řízení, které bylo obnoveno na základě takového návrhu pak může být vydáno nové rozhodnutí, které může vyznít z hlediska obviněného v jeho neprospěch.
V případě stížnosti pro porušení zákona je situace odlišná. Stížnost pro porušení zákona sice může ministr spravedlnosti podat jak ve prospěch obviněného, tak i v jeho neprospěch, popř. současně ve prospěch i neprospěch obviněného, možnost zrušit konkrétní napadené rozhodnutí a zjednat tak jeho nápravu je však poté, co byl zrušen §272 tr. ř. výše označeným nálezem Ústavního soudu, omezena pouze na ty případy, kdy je stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného. V ostatních případech rozhoduje Nejvyšší soud, shledá-li, že zákon byl porušen, pouze tzv. akademickým výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř., v těchto případech může mít rozhodnutí Nejvyššího soudu judikatorní význam spočívající v usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek, nemůže však vést k nápravě vadného pravomocného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že obnova řízení jako mimořádný opravný prostředek umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona a umožňuje tak v širší míře naplnit základní účel řízení o mimořádném opravném prostředku.
3.) Je třeba poukázat také na skutečnost, že v rámci obnovy řízení lze provést nápravu vadného rozhodnutí hospodárněji než v případě podání stížnosti pro porušení zákona. V případě stížnosti pro porušení zákona je pravidlem, že pokud Nejvyšší soud shledá porušení zákona a napadené rozhodnutí zruší, nerozhoduje ve věci sám, ale přikáže orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Naproti tomu v případě obnovy řízení platí, že pokud je návrh na obnovu řízení shledán důvodným, lze odstranit nedostatky napadeného rozhodnutí v obnovném řízení, které pravidelně následuje u soudu, který obnovu řízení povolil. Řízení o povolení obnovy řízení a následné řízení po povolení obnovy tak probíhá bez nutnosti vynaložit náklady spojené s činností Ministerstva spravedlnosti a rozhodováním Nejvyššího soudu, opomenout nelze ani skutečnost, že v případě obnovy řízení rozhoduje soud, který již věc dříve projednával, pravidlem bude proto pružnější a rychlejší průběh řízení.
4.) V uvedených souvislostech je třeba zmínit samotnou podstatu stížnosti pro porušení zákona a její význam v systému mimořádných opravných prostředků v trestním řízení. Právní úprava stížnosti pro porušení zákona sleduje dva základní cíle – nápravu vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, kdy se důsledky projeví zejména v konkrétním posuzovaném případě v novém řízení, výjimečně i novým rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, a dále usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.
V této souvislosti je třeba uvést, že v případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání stížnosti pro porušení zákona i návrhu na obnovu řízení, budou důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona pravidelně nedostatky týkající se zjištěného skutkového stavu v konkrétní věci, nikoli však posouzení důležitých právních otázek. Je zřejmé, že taková stížnost pro porušení zákona nebude plnit výše uvedený cíl usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Druhý cíl stížnosti pro porušení zákona, tedy náprava vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, může být, jak bylo rozebráno výše, naplněn pouze v omezeném rozsahu. Z toho potom vyplývá, že stížnost pro porušení zákona v uvedených případech zpravidla nebude plnit cíle sledované právní úpravou stížnosti pro porušení zákona, i tato skutečnost je důvodem pro podporu závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona, pokud lze nápravu řešit cestou obnovy řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání návrhu na povolení obnovy řízení i stížnosti pro porušení zákona, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení, jako institut, který respektuje v širší míře základní zásady trestního řízení, ve větší míře umožňuje také naplnit základní účel opravného řízení, kterým je náprava vadného rozhodnutí. Současně platí, že v těch případech, kdy lze nezákonnost pravomocného rozhodnutí řešit prostřednictvím obnovy řízení, nelze se domáhat nápravy cestou podání stížnosti pro porušení zákona.
V projednávané trestní věci ministr spravedlnosti napadá skutečnost, že obviněnému měl být uložen souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť trestné činnosti, pro níž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 2 T 29/2005, se obviněný dopustil 12. 4. 2004 a 13. 1. 2005, tedy dříve, než mu byl dne 22. 3. 2005 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 3 T 103/2005.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce podal dne 24. 1. 2005 u Okresního soudu v Nymburce návrh na potrestání obviněného M. M. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Lustrum provedené dne 24. 1. 2005 a zaznamenané na č. l. 16 spisu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 2 T 29/2005, odkazuje na rejstřík trestů. V rejstříku trestů ze dne 14. 1. 2005 je jako poslední odsouzení obviněného uvedeno rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu – východ ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 1 T 176/2004. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce podal poté u Okresního soudu v Nymburce dne 1. 2. 2005 obžalobu na obviněného M. M. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Lustrum provedené dne 1. 2. 2005 a zaznamenané na č. l. 26 trestního spisu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 2 T 43/2005, osvědčuje, že u tohoto soudu bylo proti témuž obviněnému vedeno ještě další trestní řízení pod sp. zn. 2 T 29/2004 a dále odkazuje na rejstřík trestů. V rejstříku trestů ze dne 3. 12. 2004 je jako poslední odsouzení obviněného uvedeno rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu – východ ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 1 T 176/2004. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 2 T 43/2005, podle §23 odst. 3 tr. ř. spojil ke společnému projednání a rozhodnutí trestní věci vedené proti obviněnému M. M. u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 29/2005 a 2 T 43/2005. Vedoucím spisem byl stanoven spis sp. zn. 2 T 29/2005. Samosoudce Okresního soudu v Nymburce vydal dne 23. 3. 2005 ve věci sp. zn. 2 T 29/2005 rozsudek, jímž při stejném popisu skutků a užití právní kvalifikace jak byl uvedena obžalobě a návrhu na potrestání, uložil obviněnému podle §247 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svody v trvání 14 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle §171 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. mu uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 15 měsíců.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce poté podal dne 15. 3. 2005 u Okresního soudu v Nymburce obžalobu na obviněného M. M., dále na E. M., M. B. a T. M., přičemž obviněnému M. M. byla kladena za vinu jednání kvalifikovaná jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný M. M. byl poté trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 3 T 103/2005, uznán vinným v bodě 1) výroku trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák, v bodě 2) výroku trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za to mu byl v sazbě §238 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k 314e odst. 2 tr. ř. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třech let. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 22. 3. 2005 a právní moci nabyl dne 14. 4. 2005.
Je tedy zřejmé, že ve věci, jež je napadena stížností pro porušení zákona, byla trestná činnost spáchána dříve, než byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Nymburce, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 3 T 103/2005 (§314e odst. 5 tr. ř.), a že tedy měl být ukládán souhrnný trest dle zásad uvedených v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.
Okresní soud v Nymburce měl pro hodnocení okolností, jež jsou rozhodné z hlediska ustanovení §23 a §31 tr. zák. pro stanovení adekvátního druhu trestu a jeho výměry k dispozici opis z rejstříku trestů ze dne 14. 1. 2005, úřední záznamy o šetření k osobě podezřelého podané Komisí pro projednání přestupků Úřadu Městské části P., Č. a Komisí pro projednání přestupků Městského úřadu v Ch., dále pak ve spisu sp. zn. 2 T 43/2005 zprávu o pověsti podanou odborem občansko správním Městské části P. 19, Obecního úřadu v R. a opis rejstříku trestů ze dne 8. 12. 2004. Vzhledem k časové posloupnosti, jež je podrobně rozvedena výše, nemohl být údaj o odsouzení obviněného M. M. trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 3 T 103/2005 zjištěn ani z výslechů obviněného ze dne 13. 1. 2005 (sp. zn. 2 T 29/2005 i 2 T 43/2005), neboť předcházejí datu 22. 3. 2005. Při hlavním líčení konaném dne 15. 2. 2005 obviněný využil svého práva ve věci nevypovídat. Hlavních líčení konaných dne 2. 3. 2005 a dne 23. 3. 2005 se obviněný nezúčastnil.
Podle ustanovení §153 odst. 2 ve spojení s ustanovením §154 odst. 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001- Org., kterou byl vydán vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, je povinností vedoucího soudní kanceláře nebo zaměstnance, který byl pověřen vedením rejstříků, u věcí zapisovaných do rejstříku T a Nt zjistit, zda je nebo bylo proti téže osobě vedeno trestní stíhání. Výsledek lustrace se vyznačí na obžalobě či návrhu na potrestání. Vyznačení se provede otiskem razítka, datem a podpisem vedoucího soudní kanceláře nebo zaměstnance, který byl pověřen vedením rejstříků.
Z výše uvedeného dále vyplývá, že ve věcech vedených u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 29/2005 a sp. zn. 2 T 43/2005 proběhla lustrace dříve, než byla dne 15. 3. 2005 u tohoto soudu na obviněného M. M. podána obžaloba ve věci sp. zn. 3 T 103/2005. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s názorem ministra spravedlnosti uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, podle kterého k porušení zákona došlo na základě neúplně provedené lustrace, neboť je zřejmé, že vedoucí trestní kanceláře v době kdy dne 24. 1. 2005 a 1. 2. 2005 lustra prováděla, postupovala v souladu s ustanovení §153 odst. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001- Org., kterou byl vydán vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, neboť u tohoto soudu v té době nebylo ohledně M. M. vedeno jiné trestní stíhání. Samosoudce Okresního soudu v Nymburce proto s ohledem na výše uvedené o odsouzení obviněného M. M. trestním příkazem tohoto soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 3 T 103/2005, nevěděl a vědět nemohl.
Samosoudce Okresního soudu v Nymburce, který rozhodoval ve věci sp. zn. 3 T 103/2005, naopak věděl, že případu, jež posuzuje, předcházejí dvě trestní věci z roku 2005, vedené proti témuž obviněnému. Přesto je z jeho procesního postupu po nápadu obžaloby dne 15. 3. 2005 zřejmé, že nezjišťoval jaký je stav řízení ve věcech sp. zn. 2 T 29/05 a sp. zn. 2 T 43/05, a byť mohl z obsahu spisu sp. zn. 2 T 29/05 zjistit, že hlavní líčení je nařízeno na den 23. 3. 2005, přesto vydal dne 16. 3. 2005 trestní příkaz a ten nechal prostřednictvím příslušníka Justiční stráže obviněnému doručit dne 22. 3. 2005, aniž o tom samosoudce rozhodujícího ve věci sp. zn. 2 T 29/05 jakkoli informoval.
Podle §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Za nové skutečnosti se považují takové skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Takovou skutečností může být nepochybně i okolnost, že obviněný byl v jiné trestní věci pravomocně odsouzen, přičemž později rozhodujícímu soudu nebylo a ani nemohlo být v době rozhodování známo, že má ukládat souhrnný trest. Z hlediska úvah o trestu pak dodatečné zjištění takovéhoto dalšího odsouzení, k němuž měl být ukládán souhrnný trest, je onou novou skutečností v intencích ustanovení §278 odst. 1 tr. ř.
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného M. M. je naplněn základní předpoklad pro podání návrhu na obnovu řízení podle §278 odst. 1 tr. ř. Proto bylo třeba využít k nápravě napadeného rozhodnutí institut obnovy řízení a podat návrh na obnovu řízení. Z důvodů výše podrobně rozvedených potom vyplývá, že nezákonný stav nelze v daném případě řešit cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť je nutné přijmout restriktivní výklad ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona. Tento právní názor již byl vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 30/2004 a vychází též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 10/2004.
Nejvyšší soud současně dodává, že se nezabýval dalšími zákonnými předpoklady pro podání návrhu na obnovu řízení proti výroku o trestu (zda je trest ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo zda uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu), neboť tyto předpoklady jsou zákonem stanoveny zcela stejně jako u stížnosti pro porušení zákona, nejedná se tedy o odlišné předpoklady těchto opravných prostředků, proto jejich posouzení nemůže změnit závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci. Posouzení těchto předpokladů bude věcí soudu rozhodujícího o obnově řízení, bude-li návrh na obnovu řízení podán.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona není přípustná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á