ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.68.2006.1
sp. zn. 4 Tz 68/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. června 2006 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. N., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 29/54, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 29/54, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestní zákon) v neprospěch obviněného A. N.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný A. N. z p r o š ť u j e obžaloby býv. prokurátora Nižší vojenské prokuratury v Brně pro skutek spočívající v tom, že dne 3. 11. 1953 nenastoupil, jak byl podle povolávacího rozkazu řádně mu doručeného povinen, vojenskou základní službu a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je S. J., čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestní zákon).
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 29/54, byl obviněný A. N. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestní zákon), kterého se dopustil tím, že dne 3. 11. 1953 nenastoupil, jak byl podle povolávacího rozkazu řádně mu doručeného povinen, vojenskou základní službu a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je S. J. Za uvedené jednání byl obviněný A. N. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/4 roku a k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem podle §68 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním. Podle §43 zákona č. 86/1950 Sb. (trestní zákon) byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 citovaného zákona na 3 roky. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 9. 1954.
Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 29/54, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. N. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného A. N. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 a dále článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle §5 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebyl v této věci podán. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného A. N. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z dokazování vyplývalo, že v dané věci je třeba pečlivě objektivizovat důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 29/54, byl porušen zákon v neprospěch obviněného A. N. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejprve Nejvyšší soud považoval za nutné konstatovat, že měl při svém rozhodování k dispozici pouze opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 29/54.
Nejvyšší soud proto podle §267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z opisu napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.
Podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestní zákon) se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustí ten, kdo se v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 29/54, považuje za nutné uvést následující.
Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí a dále z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že obviněný A. N. nenastoupil, jak byl podle povolávacího rozkazu řádně mu doručeného povinen, vojenskou základní službu jen z toho důvodu, že výkon vojenské služby byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestní zákon).
Z výše uvedeného lze dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu nenastoupení služby v branné moci z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného A. N. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal A. N. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestní zákon).
Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestní zákon) v neprospěch obviněného A. N. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 29/54, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného A. N. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (trestní zákon) obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.