ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.69.2006.1
sp. zn. 4 Tz 69/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. července 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného již zemřelého J. T., proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 4/1954, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 4/54, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §265 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.), v neprospěch obviněného J. T.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. T. z p r o š ť u j e obžaloby prokurátora býv. Nižší vojenské prokuratury v Brně pro skutky spočívající v tom, že
1. dne 30. 10. 1953 nenastoupil podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu vojenskou základní službu a povolávací rozkaz vrátil s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení,
2. dne 14. 11. 1953, když byl eskortován ke svému útvaru k nástupu vojenské základní služby, odmítl obléci si vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati výcvik s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení,
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. a trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť tyto skutky nejsou trestnými činy.
Odůvodnění:
Obviněný J. T. byl rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 4/54, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. a trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jichž se dopustil tím, že
1. dne 30. 10. 1953 nenastoupil podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu vojenskou základní službu a povolávací rozkaz vrátil s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení,
2. dne 14. 11. 1953, když byl eskortován ke svému útvaru k nástupu vojenské základní služby, odmítl obléci si vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati výcvik s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku nepodmíněně. Dále byl obviněnému podle §43 tr. zák. č. 86/1950 Sb. uložen trest ztráty čestných práv občanských a ztráty práv uvedených v ustanovení §44 odst. 2 citovaného tr. zák., a to na dobu tří let. Dále byl obviněný odsouzen k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem. Rozsudek pak nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 4/54 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného J. T. stížnost pro porušení zákona. Napadeným rozsudkem byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovením §265 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých shora citovaných ustanovení, kterými se býv. Nižší vojenský soud v Brně při svém rozhodování neřídil. Jednání obviněného směřovalo k uplatnění uvedeného základního práva, které mu bylo zaručeno ustanoveními §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 a dále článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Čin obviněného byl považován za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc přímo nevztahuje vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle §5 cit. zákona nebyl v této věci podán.
Ústavně i mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená základní práva a svobody obviněného však býv. Nižší vojenský soud v Brně nerespektoval. Trestní právo v kritické době chránilo práva a oprávněné zájmy jak společnosti, tak i jednotlivce, avšak intenzita ochrany zájmů společnosti byla ve výrazném nepoměru v neprospěch ochrany zájmů jednotlivce do té míry, že právní úprava kolidovala i s tehdy platnými a uznávanými základními právy a svobodami. Obviněný pak neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, přestože svoboda svědomí je základním lidským právem absolutní povahy.
Z tohoto hlediska se v případě shora popsaného jednání obviněného nemohlo jednat o trestný čin, k čemuž však býv. Nižší vojenský soud v Brně v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950 nepřihlédl a obviněného proto uznal vinným nedůvodně.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 4/54 byl v neprospěch obviněného J. T. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovením §265 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle §270 odst. 1, popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochovala jen kopie rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 4/54, což vyplývá ze sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 26. 4. 2006.
Nejvyšší soud pak přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející Nejvyšší soud přezkoumat nemohl, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z obsahu napadeného rozsudku Nejvyšší soud učinil závěr o tom, že zákon byl porušen.
Podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1956 kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně sp. zn. T 4/54 vyplývá, že obviněný se ke svému jednání plně doznal. Na svoji obhajobu uvedl, že konat vojenskou službu mu nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je svědek J. Tato obhajoba podle názoru nalézacího soudu nemohla obviněného vyvinit. Každému občanu je totiž ústavou zaručena svoboda jeho náboženského přesvědčení jen potud, pokud není v rozporu s jeho zákonnými povinnostmi. Tím, že obviněný odmítal plnit povinnosti související s výkonem vojenské základní služby, naplnil podle vojenského soudu svým jednáním skutkové podstaty uvedených trestných činů. K osobě obviněného bylo v původním řízení zjištěno, že jmenovaný pochází z rodiny dělníka a sám pracoval jako pomocný dělník v distribuci. Nebyl soudně trestán a ve svém okolí požívá dobré pověsti. Obviněný i jeho rodiče jsou svědky J.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný nenastoupil službu v branné moci podle §265 odst. 1 tehdy účinného tr. zák. a vyhýbal se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tehdy účinného tr. zák. z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i na projednávaný případ obviněného J. T. Z konfrontace napadeného rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal J. T. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. a trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.
Na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 4/54, byl v neprospěch obviněného J. T. porušen zákon v ustanoveních §265 odst. 1 a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutky, pro které byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestné činy, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného J. T. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c