ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.70.2006.1
sp. zn. 4 Tz 70/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. M., proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2003 sp. zn. 2 T 178/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2003 sp. zn. 2 T 178/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného F. M.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2003 sp. zn. 2 T 178/2003, byl obviněný F. M. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 6. 12. 2003 kolem 22.00 hodin se zdržoval v prostoru železniční stanice P. h. n., ačkoliv mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 76/1993, ze dne 30. 4. 1993, který nabyl právní moci dne 2. 6. 1993, uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou. Za to mu byl v sazbě §171 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Citovaný rozsudek nabyl právní moci téhož dne, t. j. 9. 12. 2003.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2003 sp. zn. 2 T 178/2003, podal minstr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného F. M. Namítá v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky ve spojení s čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, uveřejněného pod č. 20/1998 Sb., a v ustanovení §9 odst. 1 a §2 odst. 5 tr. ř. v řízení předcházejícím.
V písemném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku stěžovatel upozornil na skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 2 opomenul posoudit samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., zda trest vyhoštění, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 1993, sp. zn. 3 T 76/1993, a který měl obviněný mařit, není dotčen amnestií prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, která se může vztahovat na obviněného F. M. s ohledem na jeho občanství České a Slovenské Federativní republiky ke dni 31. 12. 1992 a horní hranici trestní sazby uloženého trestu podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný navíc sám v protokolu o výslechu na č. l. 19 namítal, že trest vyhoštění byl prezidentem republiky zrušen. Obvodní soud pro Prahu 2 tedy nezjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. K přetrvávání uvedeného nezákonného stavu přispělo také opomenutí Obvodního soudu pro Prahu 1, který nerozhodl, zda a do jaké míry je osoba, jíž je pravomocně uložen trest, tedy obviněný F. M., účastna amnestie, a tím porušil ustanovení §368 tr. ř.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, aby případně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 178/2003, Nejvyšší soud zjistil, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství podal u tohoto soudu dne 8. 12. 2003 návrh na potrestání obviněného F. M. pro trestný čin kvalifikovaný jako maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 poté rozsudkem ze dne 9. 12. 2003 sp. zn. 2 T 178/2003, uznal obviněného při stejném popisu skutku a právní kvalifikaci ve shodě s podaným návrhem na potrestání vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a v sazbě §171 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoliv mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců nebo peněžitým trestem.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí se měl obviněný dopustit tím, že nerespektoval trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 1993 sp. zn. 3 T 76/1993. Tímto rozsudkem byl obviněný F. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., za který mu byl podle §57 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území republiky. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 2. 6. 1993.
Ustanovení čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998 stanoví, že byly prominuty tresty vyhoštění nebo jejich nevykonané zbytky pravomocně uložené přede dnem tohoto rozhodnutí osobám, které k 31. 12. 1992 byly občany České a Slovenské Federativní republiky, za trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující pět let. Účinky citovaného rozhodnutí prezidenta o amnestii nastaly dnem uveřejnění ve Sbírce zákonů, t. j. dne 3. 2. 1998.
Za trestný čin krádeže podle 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, peněžitý trest nebo trest propadnutí věci. Obviněný se narodil dne ve S., okr. S., a do konce roku 1992 byl občanem České a Slovenské Federativní republiky. Na obviněného F. M. se tedy čl. III. citovaného rozhodnutí prezidenta republiky z 3. 2. 1998 o amnestii jednoznačně vztahuje.
V době, kdy byl obviněný dne 6. 12. 2003 zadržen na železniční stanici P. h. n., byl již rozhodnutím o amnestii obviněnému trest vyhoštění, který byl obviněnému uložen shora citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 1993, sp. zn. 3 T 76/1993, prominut. Znamená to, že se obviněný zdržoval na území České republiky legálně, a nemohl tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., pro který byl napadeným rozsudkem uznán vinným.
Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 v napadené trestní věci vydal rozsudek, aniž by jako předběžnou otázku ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. řešil, zda se na odsouzení obviněného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 1993 sp. zn. 3 T 76/1993, vztahuje amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Tomuto postupu nebránila skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 jakožto soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§368 tr. ř.), dosud o účasti obviněného na amnestii z 3. 2. 1998 nerozhodl. Vzhledem k deklaratornímu účinku takovéhoto rozhodnutí, účinky amnestijního rozhodnutí nastaly již jeho uveřejněním ve Sbírce zákonů, t. j. dne 3. 2. 1998. Od tohoto dne pak měl obviněný právo vstupu na území České republiky i pobytu zde v souladu s příslušnými zákony o pobytu cizinců a nemohl se tak dopustit protiprávního jednání, pro které byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným, jak již konstatováno výše.
Za tohoto stavu věci nelze skutková zjištění, která Obvodní soud pro Prahu 2 učinil označit za úplná a nepochybná ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., přičemž v důsledku jejich neúplnosti rovněž hodnocení takto neúplně provedených důkazů nemůže konvenovat ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Povinností Obvodního soudu pro Prahu 2 naopak bylo postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž takováto povinnost se jednoznačně vztahuje i na zjištění okolností rozhodných jednak pro posouzení viny, jednak pro stanovení adekvátního druhu a výměry trestu.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2003 sp. zn. 2 T 178/2003, byl porušen zákon v ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a v řízení předcházejícím též v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného F. M. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Věc byla poté přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, což znamená, že posoudí jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. aplikaci amnestie prezidenta republiky z 3. 2. 1998, a z toho vyvodí adekvátní právní závěry.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á