ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1065.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1065/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. září 2006 o dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 8 To 30/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 208/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 8 To 30/2006, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 11 T 208/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 11 T 208/2005, byl obviněný J. H. uznán vinným trestnými činy znásilnění §241 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a podle §241 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 8 To 30/2006, zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný J. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy že bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku, který spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vytkl soudu prvního stupně nesprávnou aplikaci §12 tr. zák., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §§172 odst. 1 písm. e) a 226 písm. d) tr. ř. Oběma rozhodnutím soudů nižšího stupně pak vytkl porušení §11 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Soudy obou stupňů odmítly důkaz znaleckým posudkem MUDr. V. Š., ze kterého vyplynulo, že rozpoznávací schopnosti obviněného v době spáchání trestného činu byly zcela vymizelé. Orgány činné v trestním řízení i po vypracování tohoto znaleckého posudku pokračovaly v trestním řízení, ačkoli mělo být zastaveno. V hlavním líčení pokládala intervenující státní zástupkyně i soud znalkyni otázky nepřípustným způsobem, přičemž se domáhaly v podstatě právních závěrů od MUDr. V. Š., ačkoli je má činit výlučně soud. Znalkyně podala ve svém posudku medicínské vysvětlení zdravotního stavu obviněného, z něhož měl soud dovodit jednoznačný právní závěr o vymizení rozpoznávacích i ovládacích schopností obviněného. Na druhé straně znalkyně MUDr. M. H. ve svém posudku nepřípustně citovala ustanovení §12 tr. zák. Obviněný rovněž namítal podjatost této znalkyně, která v minulosti léčila obviněného, jakož i jeho rodinného příslušníka, a svou péči zanedbala. Soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo jednoduše uvěřily jednomu ze znaleckých posudků. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně, aniž by vyslovil další požadavek na rozhodnutí dovolacího soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedla, že s totožnou argumentací obviněného se vypořádal soud druhého stupně a nebyly důvody aplikace §12 tr. zák. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm g), l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného zpochybňující aplikaci §12 tr. zák., podle kterých rozpoznávací schopnosti obviněného v době spáchání trestného činu byly zcela vymizelé, po obsahové stránce odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud jim věcně přisvědčil.
Podle §12 tr. zák. není za čin trestně odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Závěr o příčetnosti obviněného je závěrem právním, který soud činí na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů, zejména odborných závěrů znalců, k nimž dospěly v rámci znaleckého zkoumání. Znalecký důkaz je jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními z tohoto hlediska relevantními skutečnostmi. Nepříčetnost obviněného by tedy v posuzovaném případě byla okolností vylučující uznání obviněného vinným trestným činem. Hodnocení její existence či neexistence tedy musí vyústit v jednoznačný závěr soudu o stavu pachatele v době páchání trestné činnosti.
Podle výroku rozsudku Městského soudu v Brně se obviněný dopustil trestného činu znásilnění tím, že dne 3. 6. 2005 v době kolem 04.00 hod. v k.ú. V., v chatové oblasti Š., na spodní části patrové postele znásilnil Z. M., a to tím způsobem, že ji nejdříve uhodil otevřenou dlaní přes tvář a přestože se mu bránila, díky své tělesné a fyzické převaze jí stáhl kalhoty a pak i kalhotky, držel jí obě ruce, pak jí násilím roztáhl nohy a vykonal na ní proti její vůli soulož do pochvy, kdy svým jednáním jí způsobil hematomy vpravo na krku, v pravé části hrudníku, na pravé paži a na vnitřní straně stehen.
Již v přípravném řízení bylo policejním orgánem nařízeno vyšetření duševního stavu obviněného a za tím účelem byla přibrána znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. V. Š. Ta v písemném znaleckém posudku (č.l. 141 a násl.) dospěla k závěru, že obviněný trpí těžkou duševní poruchou – hraniční poruchou osobnosti, kterou trpěl i v době spáchání obou trestných činů. Proto nemohl rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost a ovládat své jednání. Zároveň však znalkyně uvedla, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podstatnou měrou zmenšeny. Vzhledem k nejasnému tvrzení znalkyně o duševním stavu obviněného v písemném znaleckém posudku provedl okresní soud její výslech u hlavního líčení. Přes opakované jasné dotazy předsedkyně senátu MUDr. V. Š. v podstatě setrvala na své diagnóze, tedy, že obviněný trpí hraniční poruchou osobnosti, v důsledku čehož byly u něho nejméně podstatně zmenšeny rozpoznávací a ovládací schopnosti. Pokud jde o míru jejich snížení, vyjádřila se tak, že jejich zachování je natolik bezvýznamné, že nemohlo „ochránit tu situaci“. Pokud byla dotazována na srovnání svých výsledků vyšetření se závěry znalců, kteří vypracovávali znalecké posudky v předchozích trestních věcech obviněného, vyslovila přesvědčení, že její posudek s nimi není v rozporu.
Z důvodu odstranění nejasností při posuzování otázky duševního stavu obviněného přibral Městský soud v Brně znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. M. H., a současně též znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, prof. PhDr. M. S., CSc, za účelem nového zkoumání duševního stavu obviněného. Tito znalci vypracovali písemný znalecký posudek (č.l. 237 a násl.), jehož závěry potvrdili také u hlavního líčení. Oba shodně uzavřeli, že obviněný v době spáchání činů netrpěl duševní chorobou ve smyslu psychózy, trpí však smíšenou poruchou osobnosti. Jeho rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány, schopnosti ovládací pak sníženy nepodstatnou měrou vlivem požitého alkoholu. Posledně uvedený znalecký posudek, který oba zpracovatelé potvrdili v hlavním líčení, se stal podkladem odsuzujícího rozsudku. Městský soud závěry MUDr. M. H. a prof. PhDr. M. S., CSc., považoval za jednoznačné, logické a přesvědčivé, tudíž při posuzování trestní odpovědnosti obviněného za oba trestné činy v dané trestní věci učinil právní závěr, že jednal jako zcela příčetný pachatel. Totožné hodnocení znaleckých posudků učinil i soud druhého stupně, který taktéž vyšel zejména z tvrzení znalkyně MUDr. M. H. (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání shledal vadu v právním posouzení existence, resp. snížení či vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného při páchání obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným rozsudkem soudu I. stupně, který považoval za správný i odvolací soud. Ohledně naplnění nezbytného předpokladu uznání viny trestným činem znásilnění (ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin vydírání viz níže) v podobě příčetnosti obviněného není ve skutkovém stavu věci, resp. ve skutečnostech objasněných v dosavadním řízení, přesvědčivý podklad, který by vylučoval pochybnosti o možné nepříčetnosti obviněného v době spáchání činu. Jak správně konstatoval odvolací soud, znalecký posudek MUDr. M. H. a prof. PhDr. M. S., CSc., nebyl revizním znaleckým posudkem, ale toliko dalším, v pořadí druhým znaleckým posudkem vypracovaným v dané věci. Aniž by chtěl Nejvyšší soud jakkoli zasahovat do hodnocení tohoto důkazního prostředku resp. výpovědí znalců v hlavním líčení ze strany soudů nižšího stupně, je zřejmé, že zpracovatelé druhého znaleckého posudku dospěli k diametrálně odlišným odborným závěrům ve vztahu k rozpoznávacím a ovládacím schopnostem obviněného v době spáchání trestných činů, než jaké konstatovala znalkyně MUDr. V. Š. Ve vztahu k posouzení příčetnosti obviněného je posudek MUDr. M. H. a prof. PhDr. M. S., CSc., příliš jednoznačný a kategorický v tom, že jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti nebyly vůbec dotčeny i přes konstatování o existující smíšené poruše osobnosti. Přestože závěr těchto dvou znalců je v evidentním rozporu s posudkem MUDr. V. Š. a nekoresponduje ani posudku MUDr. J. N. založeném ve spise na č.l. 119 a násl., který byl vypracováván na obviněného v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 T 12/2003, oba znalci vyslovili přesvědčení, že znalecké posudky se z forenzně psychiatrického hlediska podstatně neliší. V písemném zpracování posudku rovněž MUDr. J. N. cituje závěry jiných znalců, kteří vyšetřovali duševní stav obviněného v únoru 2001 v souvislosti s jeho tehdejším trestním stíháním pro trestný čin podvodu, a tito znalci rovněž konstatovali podstatné snížení ovládacích schopností obviněného v důsledku vady osobnosti při zachování rozpoznávacích schopností. Tito znalci dokonce navrhli uložení ochranné psychiatrické léčby v ústavní formě.
Právní posouzení příčetnosti obviněného, založené na míře snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného v době spáchání obou skutků, je v daném případě založeno na posudku, který vzbuzuje pochybnosti zejména z hlediska hodnocení osobnosti obviněného resp. odborných závěrů o vadě jeho osobnosti, kterou shodně konstatovali již všichni předchozí znalci, kteří vypracovávali znalecké posudky v různých trestních věcech obviněného. Za této situace měl být vzhledem k rozporným tvrzením znalců a důležitosti otázky trestní odpovědnosti obviněného vypracován znalecký posudek ústavu, který by odstranil pochybnosti v odborných závěrech stran duševního stavu obviněného v době páchání posuzované trestné činnosti. Tato vada sama o sobě se stala důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu I. instance dovolacím soudem. K pochybnostem ohledně posudku MUDr. M. H. však také přispělo (srov. rozsudek Městského soudu v Brně, str. 6), že obviněný ještě před hlavním líčením vznesl námitky vůči osobě této znalkyně, které odůvodnil tím, že byla v minulosti ošetřující lékařkou jeho dědečka, následkem její léčby měl dědeček obviněného zemřít a rodiče obviněného podali na MUDr. M. H. žalobu. Znalkyně sama vypověděla, že tehdy skutečně rodina pacienta na ni podala žalobu a v proběhlém soudním sporu nebylo shledáno žádné pochybení v lékařské péči. Podle jejího tvrzení však jí v době vyšetření obviněného nebyl znám příbuzenský poměr k tomuto pacientovi, proto se subjektivně necítila podjatá. Další námitku obviněného, že znalkyně v minulosti ošetřovala i jeho, přitom nelze z dosavadních zjištění vyvrátit, naopak se jeví pravděpodobná, neboť obviněný byl hospitalizován v srpnu 2000 v Psychiatrické léčebně v B. – Č., kde je zaměstnaná i MUDr. M. H.
Kromě výše popsaných nejasností ohledně psychického a zdravotního stavu obviněného v době spáchání trestného činu znásilnění lze vyslovit obdobné pochybnosti také u skutku popsaného pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Je zřejmé, že obviněný jej spáchal za okolností, které svědčí buď o ovlivnění jeho jednání alkoholem či jinou návykovou látkou nebo o existenci poruchy osobnosti či jiné psychické diagnózy. Způsob spáchání činu popsaný v odsuzujícím rozsudku totiž nemá charakter typického páchání trestného činu vydírání příčetným pachatelem. Navíc nutno upozornit na určité pochybení v popisu skutkového zjištění soudy, a který je v rozporu s výpovědí poškozené, a to, že obviněným vznesený požadavek předložení legitimace poškozenou nebyl doprovázen tím, že by na ni přímo plynovou pistolí mířil, nýbrž ji měl položenou na svém klíně. Také dotaz na M. L. a následné vystoupení obviněného z vozidla poškozené svědčí spíše o zkratkovitém jednání postrádajícím jakýkoli náznak racionality. Také z tohoto důvodu se Nejvyššímu soudu jeví vhodné opětovné a nepochybné zjištění ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného v době, kdy se tohoto jednání dopustil. Dosavadní znalecké posudky totiž v podstatě nijak nerozlišovaly jednotlivé skutky, pro které je obviněný trestně stíhán v předmětné věci.
Napadené usnesení jakož i předcházející odsuzující rozsudek tedy trpí vadou nesprávného hmotně právního posouzení příčetnosti obviněného v době páchání obou trestných činů. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 8 To 30/2006, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 11 T 208/2005. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvého stupně. V něm bude nutné vyžádat znalecký posudek ústavu, event. instituce specializované na znaleckou činnost v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem vyloučení pochybností o duševním stavu obviněného osobami, které nebudou vzbuzovat možnosti osobních vazeb k rodině a osobě obviněného. Teprve na podkladě odborných závěrů o výsledcích znaleckého zkoumání bude možné právní posouzení obou skutků podle ustanovení trestního zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. září 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová