ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1102.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1102/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. října 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. Z. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 13 To 160/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 60/2004, takto:
Podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného Z. F. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 2 T 60/2004, byl obviněný Ing. Z. F. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., za který mu byl podle §255 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 13 To 160/2006, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Ing. Z. F. podle §255 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku, napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřoval v závěru soudů obou stupňů, že jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele společnosti TOS R. , a.s., vyplývala z manažerské smlouvy a z ustanovení §74 písm. g) zákoníku práce. Obviněný byl do funkce vedoucího zaměstnance - generálního ředitele společnosti jmenován jednostranným právním úkonem, a nemohl tak smluvně převzít povinnost spravovat majetek zaměstnavatele. Obdobně považoval za nesprávné tvrzení, že tato povinnost je vedoucím zaměstnancům uložena zákonem, neboť správa majetku zaměstnavatele není předmětem úpravy zákoníku práce. Za porušení takové povinnosti pak nelze považovat porušení pracovní kázně. Podle vyjádření obviněného došlo ve věci rovněž k nesprávnému hmotně právnímu posouzení smluv o obchodní spolupráci společnosti TOS R. , a. s., a společnosti P. , s. r. o., z období přelomu let 1998 a 1999. Šestiprocentní provize z těchto smluv se týkala všech obchodních případů společnosti TOS R., a. s. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí, aniž by vyslovil další požadovaný výrok dovolacího soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru není pochyb o odpovědnosti generálního ředitele a místopředsedy představenstva společnosti za opatrování majetku společnosti, vědom si však rozhodnutí senátu 7 Tdo, na něž obviněný ve svém dovolání poukázal, a zejména nedostatečných podkladů pro renomované vyjádření, navrhl, aby Nejvyšší soud při prokázané existenci důkazů, z nichž by vyplývala povinnost obviněného k ochraně majetku společnosti, podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud shledal, že většina námitek obviněného po obsahové stránce odpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Jedná se o tvrzení, podle kterých jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele nevyplývala z manažerské smlouvy ani taková povinnost nevyplývala z ustanovení §74 písm. g) zákoníku práce a podle kterých byl do funkce vedoucího zaměstnance jmenován jednostranným právním úkonem, a proto takovou povinnost nemohl ani smluvně převzít. Již na tomto místě je vhodné předeslat, že senát 5 Tdo trestního kolegia Nejvyššího soudu rozhodující o podaném dovolání na základě rozvrhu práce námitkám obviněného nepřisvědčil a považuje je za zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že v otázce výkladu hmotného práva aplikovaného na posuzovaný případ existuje dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vychází z odlišné interpretace ustanovení §§73 a 74 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zák. práce) ve vztahu k §255 odst. 1 tr. zák., nemohl senát 5 Tdo ve věci rozhodnout.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu.
Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Poměr osoby k cizímu majetku je založen na jejím právním vztahu vůči jiné fyzické osobě (rodič, poručník, opatrovník dítěte aj.) nebo právnické osobě (obchodní společnosti, družstvu, územně samosprávnému celku aj.), resp. státu (státní organizaci či organizační složce státu). Společným jmenovatelem všech uvedených vztahů je, že určité osobě je svěřena správa či opatrování určité části majetku jiné osoby. Tato správa či opatrování se projevuje v alespoň částečné delegaci oprávnění spojených s výkonem vlastnického práva k věcem náležejícím do majetku nebo výkonem jiných práv náležejících k jiným majetkovým hodnotám zahrnutým do majetku (pohledávkám aj.). Takto bývají z vlastnického práva typicky delegována oprávnění užívat věci náležející k majetku určitým způsobem nebo s nimi nakládat. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že osoba jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu dané povinnosti. Může k němu dojít konáním (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byla povinna. Způsoby porušení povinnosti mohou být velmi různorodé, může se jednat např. o dispozice s cizím majetkem v podobě uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného či spravovaného majetku nebo o případ neoprávněného nebo nehospodárného nakládání se svěřeným majetkem.
Zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek má řada osob na základě různých zákonných ustanovení, např. rodiče vůči svým dětem (srov. §37a odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů – „jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře“), obdobně pěstoun či opatrovník vůči majetku dítěte, správce dědictví ustanovený soudem (srov. §175r odst. 2 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – „správce dědictví může s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu“), dále člen statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této společnosti nebo družstva (srov. např. §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – „členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře…“), správce konkursní podstaty, nucený správce banky, likvidátor obchodní společnosti, osoby oprávněné činit jménem státu právní úkony při hospodaření s majetkem státu (srov. §14 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů – „majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností…“) aj. Povinnost ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. tedy nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Obdobně jako ve výše uvedených případech je povinnost spravovat, resp. opatrovat, cizí majetek platným zákoníkem práce uložena zaměstnanci. Podle §73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Podle §74 písm. g) zák. práce pak vedoucí zaměstnanci jsou povinni zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele.
Z hlediska naplnění znaku povinnosti „zákonem uložené“ je podstatné, aby taková povinnost byla pachateli uložena konkrétním ustanovením zákona, tedy nikoli předpisem podzákonné právní síly (nařízením vlády, vyhláškou ministerstva aj.). Potom je nerozhodné, na základě jaké právní skutečnosti došlo ke vzniku uvedeného právního vztahu osoby k opatrovanému či spravovanému majetku, tj. na základě volního jednání (např. jmenováním či uzavřením pracovní, manažerské aj. smlouvy), právní události (např. zrozením dítěte) či z protiprávního stavu. Přichází tedy v úvahu i situace, kdy zákon ukládá určitou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek určité osobě, jejíž vztah k tomuto majetku (resp. cizí osobě - majiteli) je založen smlouvou. Pro rozlišení, zda je ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. osobě uložena povinnost zákonem či smlouvou je rozhodné, zda kromě povinnosti zákonné je tatáž či obdobná povinnost osobě uložena také výslovným ustanovením smlouvy. V takovém případě nelze vyloučit ani současné naplnění obou formálních zákonných alternativních znaků uvedených v §255 odst. 1 tr. zák., tj. porušení zákonem uložené, jakož i smluvní, povinnosti spravovat cizí majetek.
Vzhledem k obsahu dovolacích námitek bylo třeba posoudit, zda obviněnému byla zákonem či smlouvou uložena povinnost opatrovat či spravovat majetek zaměstnavatele. Jako první bylo nutné určit jeho postavení ve společnosti TOS R. a zejména s přihlédnutím k obsahu jím uzavřené manažerské smlouvy vyhodnotit předběžnou otázku, zda byl zaměstnancem této společnosti. Teprve po vyhodnocení této otázky (srov. §9 odst. 1 tr. zák.) bylo možno zabývat se jeho povinnostmi ve vztahu k majetku společnosti.
Podle rozsudku Okresního soudu v Rakovníku se obviněný Ing. Z. F. dopustil jednání spočívajícího v tom, že jako generální ředitel společnosti TOS R. , a. s., porušil svoji povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti, neboť jako generální ředitel TOS R. , a. s., úmyslně nezabránil plnění této společnosti za přijaté faktury specifikované ve výroku rozsudku, vystavené společností P., s. r. o., jejichž obsahem byla provize za obchody, uskutečněné mezi společnostmi TOS R. , a. s., a Š. JS, s. r. o., na základě uzavřené smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 16. 12. 1997, a to přesto, že věděl, a to jak z pozice generálního ředitele společnosti TOS R. , a. s., tak i z pozice bývalého jednatele společnosti P. , s. r. o., že finanční přínos pro společnost TOS R. , a. s., díky obchodnímu případu „T. R. , a. s., – Š. JS, s. r. o.,“ z přelomu roku 1998/1999 byl jen 60 000,- Kč, a také, že na uvedeném obchodním případu se společnost P. , s. r. o., nijak nepodílela a na provizi tak nemá nárok, přičemž fakturováním uvedené provize vznikla pohledávka společnosti P. , s. r. o., za společností TOS R. , a. s. Vzhledem k tomu, že společnost TOS R. , a. s., měla naopak pohledávku za společností P. , s. r. o., došlo postupně k uzavření dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků mezi těmito společnostmi, a daným jednáním způsobil společnosti TOS R. , a. s., škodu v celkové výši 32 166 259,10 Kč.
V tzv. právní větě výroku rozsudku soud prvního stupně uvedl, že obviněný porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, označil tedy obě možné alternativy spáchání daného činu, aniž by uvedl, kterou z nich (či obě) kladl obviněnému za vinu. Stejně tak lze výroku odsuzujícího rozsudku vytknout, že neuvádí citaci zákonného ustanovení, které měl obviněný svým počínáním porušit, jakožto podkladu k závěru o naplnění znaku porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat či spravovat majetek jiného. Tento nedostatek částečně odstranil až odvolací soud (str. 5 rozsudku), když uvedl, že obviněnému jako generálnímu řediteli, tedy vedoucímu zaměstnanci TOS R. , a. s., vyplývala povinnost spravovat (opatrovat) majetek zaměstnavatele z manažerské smlouvy a také přímo z §74 písm. g) zák. práce, tedy povinnost zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Tomuto závěru přisvědčil i senát 5 Tdo Nejvyššího soudu.
Jak již bylo naznačeno, v daném trestním řízení bylo povinností soudů jako předběžnou otázku vyřešit, zda obviněný má se společností TOS R. , a. s., uzavřenou smlouvu o výkonu funkce ve smyslu ustanovení §66 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zda je v témže smyslu jiným orgánem společnosti a nachází se v obchodně právním závazkovém vztahu ke společnosti upravovaným výlučně obchodním zákoníkem, nebo zda je zaměstnancem společnosti a jeho vztah k zaměstnavateli je pracovním poměrem právně regulovaným zákoníkem práce.
Manažerská smlouva uzavřená mezi společností TOS R. , a. s., a obviněným jakožto generálním ředitelem téže společnosti (č.l. 25 a násl.) upravuje povinnosti ředitele v článku 1. Podle něj bude obviněný vykonávat funkci generálního ředitele s právy a povinnostmi vyplývajícími ze stanov akciové společnosti, z obchodního zákoníku, zákoníku práce a dalších obecně závazných právních předpisů a vnitřních předpisů akciové společnosti. Stanovy akciové společnosti TOS R. (č.l. 34 a násl.) upravují postavení generálního ředitele v čl. 23. Generální ředitel je podle jeho výslovného ustanovení zaměstnancem společnosti, který řídí společnost v rozsahu pravomocí udělených mu představenstvem a stanovami společnosti. Generální ředitel společnosti TOS R. , a. s., s výše uvedeným postavením byl tedy zaměstnancem společnosti a nikoli jejím statutárním či jiným orgánem, jehož postavení by upravoval obchodní zákoník. Na manažerskou smlouvu a postavení obviněného proto nepřicházela v úvahu aplikace §66 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a tedy ani přiměřená aplikace ustanovení téhož zákona o mandátní smlouvě. V posuzovaném případě je tak vzhledem k dikci manažerské smlouvy (srov. též preambuli „… uzavřeli dnešního dne ve smyslu ustanovení §244 zákoníku práce … tuto smlouvu o individuálních pracovních a mzdových podmínkách…“ nebo její čl. VII „…Organizace bude řediteli, stejně jako každému jinému zaměstnanci …“), jakož i obsahu stanov společnosti TOS R. , a. s., nepochybné, že generální ředitel společnosti byl jejím zaměstnancem a odsuzující rozsudek byl založen na správném vyřešení této otázky. Obviněným namítaná okolnost, že jeho pracovní poměr byl založen jmenováním, na tomto závěru nic nemění, neboť jmenování je relevantní právní skutečností zakládající pracovní poměr (dvoustranný právní vztah) vedoucích zaměstnanců k zaměstnavateli (srov. §27 odst. 4 zák. práce). Lze přisvědčit tvrzení dovolatele, že jmenování jakožto jednostranný právní úkon nelze ztotožnit se smlouvou (dvoustranným právním úkonem), na právní vztah obviněného se společností TOS R. , a. s., a jeho obsah však tato okolnost neměla vliv.
Po vyřešení předběžné otázky tím způsobem, že obviněný byl zaměstnancem společnosti TOS R. , a. s., bylo možno přistoupit k posouzení námitky obviněného, podle které mu nebyla zákonem uložena povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podle právního názoru senátu 5 Tdo Nejvyššího soudu vyplývala obviněnému, jakožto vedoucímu zaměstnanci, povinnost spravovat, resp. opatrovat majetek zaměstnavatele přímo z §74 písm. g) zák. práce, která je v tomto ustanovení definována jako povinnost zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Dovolatel Ing. Z. F. však v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku na podporu svých argumentů odkázal mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003. V něm byl vysloven právní názor opačný, tj. že povinnost, která je sankcionována ustanovením §255 tr. zák., nevyplývá z ustanovení o základních povinnostech zaměstnanců podle §73 odst. 1 zák. práce, resp. z ustanovení o základních povinnostech vedoucích zaměstnanců podle §74 zák. práce.
Senát 7 Tdo trestního kolegia Nejvyššího soudu na podporu svého názoru v rozhodnutí uvedl, že v systematice zákoníku práce jsou §73 odst. 1 písm. a), d) a §74 písm. g) zák. práce zařazeny do části druhé, která upravuje pracovní poměr, a v tomto rámci jsou obsahem hlavy druhé, která upravuje pracovní kázeň a pracovní řád. Přitom jde o úpravu základních povinností zaměstnanců (§73 odst. 1 zák. práce), resp. základních povinností vedoucích zaměstnanců (§74 zák. práce). Z této povahy citovaných ustanovení plyne, že uvedené základní povinnosti mají všichni zaměstnanci obecně při výkonu jakéhokoli zaměstnání v pracovním poměru bez ohledu na povahu konané práce. To znamená, že tato ustanovení nemají žádný zvláštní vztah ke správě majetku zaměstnavatele a neukládají zaměstnancům povinnost spravovat majetek zaměstnavatele. Uvedená ustanovení na obecné úrovni vyjadřují, co je obsahem pracovní kázně, ale nevyjadřují žádnou konkrétní povinnost ve vztahu ke správě majetku zaměstnavatele. Pokud by za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. bylo považováno již samotné porušení základních povinností zaměstnanců, resp. základních povinností vedoucích zaměstnanců, zakotvených v §73 odst. 1 zák. práce a v §74 zák. práce, znamenalo by to v podstatě kriminalizaci porušování pracovní kázně.
V další části odůvodnění svého rozhodnutí senát 7 Tdo konstatoval, že podmínkou naplnění zákonného znaku „poruší podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek“ ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák., je porušení takové povinnosti, kterou má pachatel ze zákona upravujícího nikoli pracovní kázeň, nýbrž správu majetku nějakého subjektu odlišného od pachatele, resp. která mu byla na podkladě takového zákona uložena. Z dikce §255 odst. 1 tr. zák. vyjadřující uvedený zákonný znak je podle senátu 7 Tdo zřejmé, že mezi zákonem, podle něhož má pachatel povinnost, o jejíž porušení jde, a správou majetku poškozeného subjektu musí být přímý vztah v tom smyslu, že správa tohoto majetku je předmětem úpravy daného zákona. V rámci této zákonné úpravy může být povinnost týkající se správy cizího majetku vymezena obecně, např. jako povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, nebo může být vymezena s různou mírou konkrétnosti tak, že za stanovených podmínek osoba vykonávající správu cizího majetku musí ohledně tohoto majetku nebo jeho části postupovat určitým způsobem, případně nesmí se spravovaným majetkem nebo jeho částí určitým způsobem nakládat, apod. Pouze porušení takové povinnosti je při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti důvodem k závěru, že jde o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Závěrům rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1194/2003 pak podle názoru senátu 7 Tdo koresponduje také, jaký význam uvedeným povinnostem přikládá judikatura, byť při výkladu zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. a) tr. zák. Konkrétně bylo v rozhodnutí poukázáno na judikát č. 28/1992 Sb. rozh. tr.
Jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. bylo v trestní věci sp. zn. 7 Tdo 1194/2003 posuzováno jednání obviněného, který jako zaměstnanec ve funkci ředitele pobočky banky poskytl k její škodě v případech, kdy nebyla zajištěna reálná návratnost, bez odpovídajícího zajištění a nad rámec svých pravomocí vyplývajících z organizačních předpisů a plné moci vystavené generálním ředitelem finanční prostředky, eventuálně finanční výhody různým podnikatelským subjektům. Stejně jako v dané věci tedy bylo podstatou skutku záměrné jednání vedoucího zaměstnance ke škodě na majetku zaměstnavatele a podstatou právní kvalifikace podle ustanovení trestního zákona bylo vyhodnocení významu ustanovení §§73 a 74 zák. práce ve vztahu k §255 odst. 1 tr. zák. Proto nebylo v posuzovaném případě možné přisvědčit názoru odvolacího soudu vyslovenému na str. 6 rozsudku napadeného dovoláním, podle kterého se rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1194/2003 zabývalo odlišnou problematikou a nebylo nutné na toto předcházející rozhodnutí reagovat.
Podle názoru senátu 5 Tdo vychází rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1194/2003 z nesprávného výkladu pojmu povinnost opatrovat či spravovat majetek. Předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. je, že pachatel poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba si uvědomit, že právní povinnost je nutnost právního subjektu chovat se určitým způsobem stanovená právní normou. Právní norma jakožto základní elementární prvek systému práva je (jedno) obecně závazné pravidlo chování, uznávané a vynucované státem. Souhrn (několika) právních norem upravujících jeden druh společenského vztahu je právní institut, tento je oproti právní normě vyšším prvkem systému práva a spočívá ve stanovení více druhově (věcně) spřízněných subjektivních práv a právních povinností (např. pracovní kázeň). Ve vztahu k naplnění znaku „podle zákona uložené povinnosti“ skutkové podstaty uvedené v §255 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že k jeho naplnění je nezbytným porušení nejméně jedné právní povinnosti stanovené zákonem. Z formálního hlediska je tedy zapotřebí porušení alespoň jedné právní normy zákonné právní síly. K tomuto nezbytnému předpokladu zákon klade navíc kvalitativní požadavek na věcné zaměření porušované právní normy (povinnosti), neboť tato se musí vztahovat k opatrování nebo správě cizího majetku. Ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. nestanoví žádné formální požadavky na institut, jehož právní norma (povinnost) musí být porušena, tím spíše nepřikládá žádný právní význam dotčenému právnímu předpisu (zákonu) či dokonce odvětví práva. Z uvedeného je třeba jednoznačně dospět k závěru, že při posuzování naplnění formální stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. je nerozhodné, v jakém zákoně je povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek uvedena a jakého právního institutu je součástí. Ze stejného důvodu je při posuzování naplnění znaku „povinnosti“ skutkové podstaty tohoto trestného činu zásadně vyloučen systematický výklad, tedy výklad zohledňující zařazení porušené zákonné povinnosti v systému objektivního práva, resp. v určitém zákonném předpise. Pokud jde konkrétně o zákoník práce, je z formulace povinností stanovených zaměstnancům a vedoucím zaměstnancům (§§73 a 74) zřejmé, že upravují povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele a nikoli spravovat. Přestože se tyto dva pojmy obsahově překrývají, jde z hlediska trestního práva o alternativní znaky skutkové podstaty, přičemž je evidentní, že zaměstnanci, a to ani vedoucí zaměstnanci, nejsou těmito ustanoveními pověřeni správou majetku zaměstnavatele, nýbrž jeho opatrováním. Porušení této povinnosti „opatrovat“ je poté sankcionováno již samotným zákoníkem práce, za splnění dalších podmínek pak takové jednání může být považováno za trestné.
Vzhledem k uvedenému senát 5 Tdo nesouhlasí s úvahami uvedenými v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, podle kterých je z hlediska naplnění znaků §255 odst. 1 tr. zák. významné zařazení §§73 a 74 v systematice zákoníku práce do části upravující pracovní poměr a hlavy upravující pracovní kázeň a pracovní řád, a podle kterých mezi zákonem, podle něhož má pachatel uloženou povinnost a správou majetku poškozeného subjektu musí být přímý vztah v tom smyslu, že správa tohoto majetku je předmětem úpravy daného zákona. (Senát 7 Tdo však právě nijak nezohlednil povinnost zaměstnance majetek opatrovat.) Je nepochybné, že citovaná ustanovení jsou stanovena zákonem. Z hlediska naplnění formálních znaků daného trestného činu je irelevantní, zda povinnosti uvedené v citovaných ustanoveních zákoníku práce mají všichni zaměstnanci obecně při výkonu jakéhokoli zaměstnání. Ze systematického výkladu nelze podle názoru senátu 5 Tdo dospět k závěru, že tato ustanovení nemají žádný zvláštní vztah ke správě majetku zaměstnavatele a neukládají zaměstnancům povinnost spravovat majetek zaměstnavatele. Tento senát zaujímá závěr opačný, neboť z pohledu naplnění znaku „opatrovat nebo spravovat majetek jiného“ lze posuzovat výlučně obsah dané konkrétní (jedné) právní povinnosti, a to bez ohledu na její systematické zařazení v zákoně či objektivním právu. Je nepochybné, že zařazení určité právní povinnosti v rámci právní úpravy institutu pracovní kázně nikterak „nesnižuje“ její právní sílu (závaznost) ani její význam. Výklad senátu 7 Tdo uvedený v citovaném rozhodnutí je výkladem nepřiměřeně restriktivním, nacházejícím se v rozporu se smyslem §255 odst. 1 tr. zák., neboť de facto rozšiřuje znaky skutkové podstaty daného trestného činu o znak požadující, aby povinnost byla uložena „podle zákona či části zákona upravujících hospodaření s majetkem“. Zákonodárce však takový formální znak do skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku nezahrnul a požadavek jeho naplnění znamená zužování dosahu trestní represe nad rámec předvídaný zákonem. Výklad podaný v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1194/2003 taktéž zakládá mezeru v právu, neboť neumožňuje trestní postih jednání zaměstnance, který jednal způsobem předvídaným v §255 tr. zák. a přitom se zaměstnavatelem uzavřel pracovní smlouvu obsahující toliko esenciální náležitosti vymezené v §29 odst. 1 zák. práce nebo sice jakkoli obsáhlou pracovní smlouvu, která pouze neobsahuje konkrétnější vymezení povinností obsažených v §§73 a 74 zák. práce. Přitom např. v posuzovaném případě došlo k naplnění znaků dané skutkové podstaty generálním ředitelem společnosti ve vysoké intenzitě (srov. škodu ve výši 32 mil. Kč), tedy s relativně vysokým stupněm společenské nebezpečnosti. Sociální důsledky dekriminalizace popsaného jednání jistě nebyly záměrem zákonodárce. V praxi by uvedená mezera v právu zakládala beztrestnost a nepostihnutelnost významné skupiny společensky nebezpečných jednání.
Je třeba uvést, že právní teorií i praxí je typicky za povinnost odpovídající §255 odst. 1 tr. zák. považována nutnost postupovat s péčí řádného hospodáře (srov. např. shora citované §37a odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, či §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, aj.). Na tuto praxi ve svém rozhodnutí poukázal také senát 7 Tdo. Nelze proto souhlasit s jeho závěrem, že formulace „řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou a zničením“ resp. „zabezpečovat přijetí včasných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele“ pouze na obecné úrovni vyjadřují, co je obsahem pracovní kázně, ale nevyjadřují žádnou konkrétní povinnost ve vztahu ke správě majetku zaměstnavatele. Naopak je evidentní, že uvedené formulace vyjadřují nutnost chování subjektu při opatrování majetku vynucovanou státem a dikce těchto povinností jsou dostatečně určité a konkrétní na to, aby mohly být podřazeny pod ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. Oproti relativně obecně vyjádřené povinnosti péče řádného hospodáře se přitom jedná o vymezení konkrétnější.
Tvrzení že pachatel trestného činu uvedeného v §255 odst. 1 tr. zák. musí porušit povinnost, kterou má ze zákona upravujícího nikoli pracovní kázeň, nýbrž správu majetku nějakého subjektu odlišného od pachatele, resp. která mu byla na podkladě takového zákona uložena, je nesprávné. Je založeno na nepochopení významu institutu pracovní kázně, která přesto, že je obecným pojmem, je v zákoníku práce (§73 a násl.) konkretizována dostatečným způsobem, aby umožňovala postih nejen marginálních deliktů (jak by naznačoval výklad senátu 7 Tdo), ale i závažných protiprávních jednání zaměstnance. V praxi může činit obtíže určit, který zákon jako primární předmět úpravy právně reguluje „správu majetku nějakého subjektu“ nebo alespoň institut vztahující se k takovéto správě. Naopak je nepochybné, že povinnosti týkající se správy majetku jiného subjektu jsou velmi často obsaženy v předpisech, které mají zcela odlišný primární předmět úpravy než správu majetku určitého subjektu. Za zákon upravující správu majetku je možno považovat zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. jeho §1). Správa majetku soukromoprávních subjektů však v našem právním řádu není upravena komplexně, je „roztříštěna“ v mnoha zákonech, jejichž primárním předmětem úpravy je zpravidla regulace též zcela odlišných vztahů než jen vztahů vznikajících v souvislosti se správou majetku. Ustanovení obsahující povinnost opatrovat nebo spravovat majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. jsou obsažena např. v již citovaných zákonech č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, č. 99/1963, občanském soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů, a v dalších právních předpisech. Podle §1 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, upravuje tento zákon postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související – také obchodní zákoník primárně správu majetku neupravuje a obsahuje jen několik ustanovení vztahujících se k nakládání s majetkem cizí osoby. Obdobnou fragmentární úpravu správy majetku jiné osoby jako výše citované zákony představují i §73 odst. 1 písm. d) zák. práce a §74 písm. g) zák. práce.
Je také nesprávný závěr vyslovený v rozhodnutí senátu 7 Tdo, podle kterého by subsumpce povinností uvedených v §73 odst. 1 písm. d) zák. práce a §74 písm. g) zák. práce pod ustanovení §255 tr. zák. znamenala kriminalizaci porušování pracovní kázně. Je totiž nepochybné, že ne každé porušení pracovní kázně je trestným činem – tím je jen takové porušení, které vykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti a které naplňuje formální znaky některé ze skutkových podstat trestného činu, např. u základní skutkové podstaty definované v §255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje mimo jiné způsobení škody nikoli malé. Okolnost, že došlo k porušení pracovní kázně nemá sebemenší vliv na závěr o naplnění formálních znaků daného trestného činu a sama o sobě nikterak nesnižuje ani jeho stupeň společenské nebezpečnosti.
Pokud Nejvyšší soud v rozhodnutí 7 Tdo 1194/2003 poukázal na rozhodnutí č. 28/1992 Sb. rozh. tr., jedná se o odkaz nepřiléhavý. Podle tzv. právní věty tohoto judikátu za osobu, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §248 odst. 3 písm. a) tr. zák. je možné považovat jen takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního anebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavní úlohou péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Taková povinnost může vyplývat z právního předpisu (např. zákonný zástupce nezletilé osoby, opatrovník aj.) anebo ze smlouvy (plné moci). Je však třeba rozlišovat mezi obecnější povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek a zvláštní povinnosti hájit zájmy poškozeného. V případě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku je zvlášť uložená povinnost hájit zájmy poškozeného zákonným znakem nikoli jeho základní skutkové podstaty, nýbrž kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. Citovaný judikát sice vypovídá o tom, že za naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. v podobě pachateli zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného nelze považovat porušení ustanovení §73 zák. práce, resp. §74 zák. práce, jako argument pro závěr o nenaplnění také základní skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. však citované rozhodnutí nelze použít. Tento právní názor není v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1454/2004, neboť i v tomto případě bylo předmětem posuzování porušení zvlášť uložené povinnosti, ani s rozhodnutím ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 869/2003, ve kterém bylo rozhodováno ohledně obviněného v postavení funkcionáře odborové organizace.
Senát 5 Tdo souhlasí se závěrem citovaného rozhodnutí senátu 7 Tdo, podle kterého samo překročení pravomocí daných dohodou o plné moci bez dalšího neznamená porušení smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek, jestliže tato povinnost není obsahem dohody o plné moci, a ztotožnil se i s dalším důvodem rozhodnutí senátu 7 Tdo, jež jej vedla ke zrušením jím přezkoumávaného rozhodnutí, tj. chybějící odkaz na zákonné ustanovení, které obviněný porušil, v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Přesto nebylo možné se ztotožnit s obecným závěrem vysloveným senátem 7 Tdo, podle kterého povinnost, která je trestně sankcionována ustanovením §255 odst. 1 tr. zák., nevyplývá z ustanovení o základních povinnostech zaměstnanců podle §73 odst. 1 zák. práce, resp. z ustanovení o základních povinnostech vedoucích zaměstnanců podle §74 zák. práce. Tento závěr je možné akceptovat pouze ve vztahu ke spáchání trestného činu podle §255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., nikoli však ve vztahu k §255 odst. 1 tr. zák., tedy ani ke spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku obecně.
Senát Nejvyššího soudu 5 Tdo, jemuž byla nyní posuzovaná věc podle rozvrhu práce přidělena, tedy dospěl k odlišnému právnímu závěru než senát 7 Tdo v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, neboť podle jeho názoru znak porušení povinnosti opatrovat či spravovat majetek trestného činu uvedeného v §255 odst. 1 tr. zák. lze naplnit i porušením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, jakož i §74 písm. g) zák. práce. Otázka aplikace §255 odst. 1 tr. zák. v tomto smyslu, a tudíž ani rozdílnost právních názorů stran této problematiky dosud nebyla vyřešena stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu. Za popsaného stavu proto v souladu s ustanovením §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senát č. 5 Tdo postoupil věc obviněného Ing. V. F. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová