ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1140.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1140/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2006 o dovoláních obviněných V. J., a Ing. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 6 To 63/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 1/2000, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 6 To 63/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc obviněných V. J. a Ing. J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000, byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a obviněný Ing. J. K. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2, 4 tr. zák., kterých se dopustili tím, že obviněný V. J., jako předseda představenstva obchodní společnosti A. O., a. s. (ode dne 27. 11. 1997 pod obchodní firmou A. O., a. s. – v likvidaci), a současně jako jeden z jednatelů a jeden ze společníků obchodní společnosti J., spol. s r. o. (ode dne 3. 1. 1996 pod obchodní firmou N., s. r. o.),
využil svých funkcí v těchto obchodních společnostech, jež měly obdobný předmět podnikání – nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, pronájem,
po vzájemné dohodě a za součinnosti obviněného Ing. J. K., jenž byl dalším z jednatelů a společníků v obchodní společnosti J., spol. s r. o.,
realizoval svůj plán, směřující k neoprávněnému odčerpání značných finančních prostředků ze společnosti A. O., a. s., formou vytvoření nepodložené pohledávky, použité k následnému realizovanému zápočtu sloužícímu k získání jedné z nemovitostí této obchodní společnosti,
a proto dne 31. prosince 1994 v O. uzavřeli značně nevýhodnou Smlouvu o půjčce a zřízení zástavního práva mezi společnostmi A. O., a. s., v postavení dlužníka, zastoupenou obviněným V. J., předsedou představenstva, a společností J., spol. s r. o., v postavení věřitele, zastoupenou obviněným J. K.,
přičemž tato značně nevýhodná smlouva nahradila již platnou Smlouvu o půjčce, uzavřenou ve stejném postavení obou společností již dne 25. listopadu 1994,
kdy oproti dřívější platné smlouvě ze dne 25. listopadu 1994 v této nové značně nevýhodné smlouvě ze dne 31. prosince 1994, týkající se půjčky 3.000.000,- Kč, jednak pozměnili:
- článek I. Smlouvy ze dne 25. listopadu 1994, kde byla stanovena původně výpůjční doba na dobu od 25. listopadu 1994 do 15. ledna 1995 na novou výpůjční dobu od 25. listopadu 1994 do 31. prosince 1994,
- článek III. Smlouvy ze dne 25. listopadu 1994, v němž byla stanovena původně smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně na 7 % z dlužné částky denně,
- článek IV. Smlouvy ze dne 25. listopadu 1994, jehož původní znění týkající se vystavení vlastní směnky na viděnou bez protestu na částku 3.100.000,- Kč, nahradili ustanovením o zřízení zástavního práva k objektu s pozemkem zapsaných u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví vedeném pro katastrální území a obec B. u O.,
a jednak nahradili:
- článek V. Smlouvy ze dne 25. listopadu 1994 novým ustanovením, že dlužník tímto věřitele zplnomocňuje k tomu, aby tyto uvedené nemovitosti za něj jeho jménem kdykoli, počínaje dnem 1. ledna 1995, prodal za cenu nejméně odpovídající ½ určené úředním znaleckým odhadem a výtěžek z prodeje použil na úhradu svých pohledávek, uvedených v této dohodě, popř. je zatížil zástavním právem a k tomuto účelu se zavázal vystavit věřiteli příslušnou plnou moc,
načež na podkladě této značně nevýhodně uzavřené kupní Smlouvy o půjčce a zřízení zástavního práva ze dne 31. prosince 1994 v důsledku nesplacení peněžní částky 3.000.000,- Kč a nově sjednané nepřiměřené smluvní pokuty ve výši 7 % z dlužné částky denně, si zajistil v období od 1. 1. 1995 do 20. 10. 1995 peněžitou pohledávku ve výši 10.340.031,- Kč, kterou následně s nesplacenou dlužnou částkou 3.000.000,- Kč použili k zápočtům, sloužícím v konečném důsledku k získání nemovitosti, uvedené v článku IV. Smlouvy o půjčce ze dne 31. prosince 1994,
a takto získali odčerpáním peněžní pohledávky ve výši 10.340.031,- Kč, prospěch pro obchodní společnost J., spol. s r. o., na úkor obchodní společnosti A., a. s., O.
Za tento trestný čin byl obviněný V. J. odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to jako fyzické osobě, statutárnímu zástupci právnické osoby a členu statutárního orgánu právnické osoby na dobu 7 let. Obviněnému Ing. J. K. byl za uvedený trestný čin uložen podle §128 odst. 4 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl také podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to jako fyzické osobě, statutárnímu zástupci právnické osoby a členu statutárního orgánu právnické osoby na dobu 4 let.
Tento rozsudek napadli oba obvinění V. J. a Ing. J. K. odvoláními, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 6 To 63/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. J. uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a obviněného Ing. J. K. uznal vinným pomocí k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustili tím, že obviněný V. J., jako předseda představenstva obchodní společnosti A. O., a. s. (ode dne 27. 11. 1997 pod obchodní firmou A. O., a. s. – v likvidaci), a současně jako jeden z jednatelů a jeden ze společníků obchodní společnosti J., spol. s r. o. (ode dne 3. 1. 1996 pod obchodní firmou N., s. r. o.),
využil svých funkcí v těchto obchodních společnostech, jež měly obdobný předmět podnikání – nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, pronájem,
po vzájemné dohodě a za součinnosti obviněného Ing. J. K., jenž byl dalším z jednatelů a společníků v obchodní společnosti J., spol. s r. o.,
realizoval svůj plán, směřující k neoprávněnému odčerpání značných finančních prostředků ze společnosti A. O., a. s., formou vytvoření nepodložené pohledávky, použité k následnému realizovanému zápočtu sloužícímu k získání jedné z nemovitostí této obchodní společnosti,
a proto dne 31. 12. 1994 v O. uzavřeli značně nevýhodnou Smlouvu o půjčce a zřízení zástavního práva mezi společnostmi A. O., a. s., v postavení dlužníka, zastoupenou obviněným V. J., předsedou představenstva, a společností J., spol. s r. o., v postavení věřitele, zastoupenou obviněným Ing. J. K.,
přičemž tato značně nevýhodná smlouva nahradila již platnou Smlouvu o půjčce, uzavřenou ve stejném postavení obou společností již dne 25. 11. 1994,
kdy oproti dřívější platné smlouvě ze dne 25. 11. 1994 v této nové značně nevýhodné smlouvě ze dne 31. 12. 1994, týkající se půjčky 3.000.000,- Kč, jednak pozměnili:
- článek I. Smlouvy ze dne 25. 11. 1994, kde byla stanovena původně výpůjční doba na dobu od 25. 11. 1994 do 15. 1. 1995 na novou výpůjční dobu od 25. 11. 1994 do 31. 12. 1994,
- článek III. Smlouvy ze dne 25. 11. 1994, v němž byla stanovena původně smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně na 7 % z dlužné částky denně,
- článek IV. Smlouvy ze dne 25. 11. 1994, jehož původní znění týkající se vystavení vlastní směnky na viděnou bez protestu na částku 3.100.000,- Kč, nahradili ustanovením o zřízení zástavního práva k objektu s pozemkem zapsaných u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví vedeném pro katastrální území a obec B. u O.,
a jednak nahradili:
- článek V. Smlouvy ze dne 25. listopadu 1994 novým ustanovením, že dlužník tímto věřitele zplnomocňuje k tomu, aby tyto uvedené nemovitosti za něj jeho jménem kdykoliv, počínaje dnem 1. 1. 1995, prodal za cenu nejméně odpovídající ½ určené úředním znaleckým odhadem a výtěžek z prodeje použil na úhradu svých pohledávek, uvedených v této dohodě, popř. je zatížil zástavním právem a k tomuto účelu se zavázal vystavit věřiteli příslušnou plnou moc,
načež na podkladě této značně nevýhodně uzavřené Smlouvy o půjčce a zřízení zástavního práva ze dne 31. 12. 1994 v důsledku nesplacení peněžní částky 3.000.000,- Kč a nově sjednané nepřiměřené smluvní pokuty ve výši 7 % z dlužné částky denně získali prospěch pro obchodní společnost J., spol. s r. o., na úkor obchodní společnosti A. O., a. s.
Za tento trestný čin byl obviněnému V. J. uložen podle §128 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to jako fyzické osobě, statutárnímu zástupci právnické osoby a členu statutárního orgánu právnické osoby na dobu 5 let. Obviněný Ing. J. K. byl za toto jednání podle §128 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Také tomuto obviněnému byl dále podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to jako fyzické osobě, statutárnímu zástupci právnické osoby a členu statutárního orgánu právnické osoby na dobu 5 let.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 6 To 63/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000, podali obviněný V. J. prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. K. a Ing. J. K. prostřednictvím obhájce JUDr. V. V. dovolání shodně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný V. J. ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, včetně námitek, které uplatnil v rámci odvolání, a v souvislosti s tím konstatoval, že nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že právní věta rozsudku nekoresponduje se skutkovou podstatou trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák., tak jak je popsána v trestním zákoně. Právní větu, kterou použil soud, zákon nezná, neboť soud v právní větě uvedl, že obviněný získal uvedeným činem pro sebe a jiného prospěch, což však není znakem dané skutkové podstaty. Dále, z hlediska právní kvalifikace neobsahuje popis skutku ve vztahu k obviněnému J. skutkové okolnosti, které mají význam pro závěr, zda to byl on, kdo realizoval svůj plán směřující k neoprávněnému odčerpání značných finančních prostředků ze společnosti A. O., a. s., a kdo měl získat prospěch pro obchodní společnost J., spol. s r. o. Dovolatel poukázal v této souvislosti na to, že s ohledem na rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zcela jasně prokázáno, že on sám již svůj plán zrealizovat nemohl, nemovitosti neprodával a předmětnou pohledávku nepoužil k započtení. Pouze podepsal ve skutkové větě specifikovanou smlouvu.
Následnou výtku směřoval obviněný k neexistenci stejného či obdobného předmětu činnosti u obou předmětných společností, a poukázal též na formální rozpor mezi údaji ve skutkové a právní větě výroku o vině, kdy soud v právní větě uvedl „stejný předmět činnosti“ a ve skutkové větě se mělo jednat o „obdobný předmět podnikání“. Shodnost předmětu podnikání dovodil pak odvolací soud pouze z nomenklatury potřebné ke statistickým údajům udávajícím předmět podnikání, když pro účely registrace jednotlivých živností je nutné určitý druh podnikání generalizovat, nicméně ve skutečnosti se každá z obou společností zabývala zcela odlišnou činností. Zde tedy dovolatel poukázal na absenci zjištění, zda si obě společnosti fakticky konkurovaly, to znamená, co bylo skutečným předmětem činnosti. Dále též dovolatel konstatoval v souvislosti s tím i absenci zjištění, jak do jejich případné konkurence mohla zasáhnout smlouva o půjčce, která je z obecného pohledu výrazem spolupráce, nikoli konkurence, a s předměty činnosti obou společností neměla vůbec nic společného. Jednání obviněného se tedy vůbec nemohlo dotknout objektu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a proto ani nemohla být naplněna jeho skutkové podstata.
Nesprávně právně posouzen byl podle názoru dovolatele i znak „na úkor“, a to opět s poukazem na objekt daného trestného činu. Podstatou podle obviněného je, že zisk z jinak dovoleného obchodu v důsledku zneužití informací získá jedna společnost na úkor druhé, nezíská jej tedy společnost, na jejíž úkor byl takový obchod uzavřen. Újma, která pak takto jedné ze společností vznikne, spočívá ve skutečnosti, že se její majetek nezvětší, ač by k tomu při řádném chodu věcí došlo, a onen prospěch z dovoleného obchodu získá společnost, která v důsledku zneužití informací o možnosti obchod uzavřít, smlouvu o dovoleném obchodu fakticky uzavřela. Znak na úkor tedy neznamená ke škodě, nýbrž namísto jedné ze zúčastněných společností, a neděje se tak uzavřením jakékoli smlouvy. Obviněný v tomto směru popřel úmysl způsobit svým jednáním škodu a vůbec jednat na úkor společnosti A. O., a. s., a dále namítl, že nelze v jeho jednání nalézt příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem, neboť tento následek nenastal pouhým podpisem smlouvy, ale až jednáním Ing. J. K. a dalších osob – nesplácením dlužné částky a započtením pohledávek, které s ohledem na ukončení funkcí ve statutárních orgánech dovolatel již nemohl nijak ovlivnit.
V neposlední řadě obviněný V. J. odvolacímu soudu vytkl, že mu nesprávně vymezil rozsah uloženého trestu zákazu činnosti. Tento rozsah je pro možnost další obživy obviněného zcela likvidační a tudíž nesplňuje účel, který zákonodárce v souvislosti s možností uložení trestu zákazu činnosti zamýšlel, když je obviněnému zakázáno podnikat v uvedeném oboru i jako fyzické osobě, protože téměř žádný podnikatel, není-li živnost koupě zboží dokonce jeho hlavní činností, se bez této živnosti neobejde, nechce-li se vystavovat trestnímu stíhání za nedovolené podnikání. Tento trest je také uložen v rozporu se zákonem, který dovoluje uložit trest zákazu činnosti jen pachateli, který se dopustil trestné činnosti v souvislosti se svým působením ve statutárních orgánech obchodních společností. Odvolací soud neměl obviněnému vázat trest zákazu činnosti na předmět podnikání, nýbrž pouze na účast ve statutárních orgánech.
V závěru svého dovolání obviněný V. J. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 6 To 63/2005, případně i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000, a aby přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. J. K. v rámci jím podaného dovolání uplatnil také dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve stručně namítl, že v rámci tohoto dovolacího důvodu namítá nesprávné právní posouzení ve vztahu k souzenému skutku, který, tak jak je v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu popsán, nenaplňuje skutkovou podstatu pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2 tr. zák., a to zejména po subjektivní a objektivní stránce, a není ani trestným činem. V doplnění dovolání pak dovolatel své výhrady podrobněji rozvedl a namítl, že pokud soud k vyjádření toho, v čem měla spočívat dovolatelova pomoc, použil výraz „po vzájemné dohodě a součinnosti“, pak z tohoto není s ohledem na znění ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. zřejmé, v čem měla jeho pomoc konkrétně spočívat, a to z hlediska formy této pomoci vyjádřené v právní větě rozsudku, tj. jak měl konkrétně utvrzovat spoluobviněného v přesvědčení, aby spáchal trestný čin. V popisu skutku uvedené slovní spojení „po vzájemné dohodě a za součinnosti“ tento znak účastenství na trestném činu nepochybně nevystihuje. Dále shodně s obviněným J. namítl, že formálně sice měly obě společnosti stejný předmět činnosti, ve skutkové větě uvedený „obdobný předmět podnikání – nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, pronájem“, nicméně fakticky obě společnosti podnikaly v rozdílných oborech a vzájemně si nekonkurovaly. Ohledně subjektivní stránky dovolatel rozvedl, že z popisu skutku není zřejmé, že by obviněný v rozhodné době věděl či alespoň byl srozuměn s tím, že obě předmětné společnosti měly stejný či obdobný předmět podnikání.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. J. K. uvedl, že na základě těchto skutečností je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 6 To 63/2005, a to v části, ve které bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodnuto o vině a o trestu, a v této části věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby sám rozhodl o tom, že se dovolatel podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných V. J. a Ing. J. K. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřila tak, že žádná z uplatněných námitek není způsobilá zvrátit správný způsob posouzení jednání nejen prvého odvolatele V. J., ale i závěr o účastenské formě trestné činnosti druhého dovolatele Ing. J. K., který svým podílem účasti ze své statutární pozice k uzavření jednostranně nevýhodného smluvního závazku povinné firmy, zastoupené V. J., za podmínek §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. dopomohl.
Námitky obou dovolatelů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství neshledala důvodnými a vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn oběma dovolateli v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Obvinění V. J. a Ing. J. K. uplatnili shodně dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je uvedeno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obou obviněných V. J. a Ing. J. K., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla tato dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněný V. J. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k rozsudku soudu druhého stupně svou první právní námitku týkající se toho, že právní větu použitou odvolacím soudem ve výroku o vině, trestní zákon nezná, neboť v ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. není podmínkou naplnění trestného činu zneužívání informací v obchodním styku „získání prospěchu pro sebe a jiného“, jak však odvolací soud nesprávně v právní větě kladl oběma obviněným za vinu. V tomto směru obviněný V. J. dále rozvedl, že pro závěr o získání prospěchu pro sebe a jiného neexistuje žádné skutkové zjištění.
Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Nejvyšší soud musí konstatovat, že ze zákonného vymezení tohoto trestného činu skutečně neplyne žádná další podmínka v podobě „získání prospěchu pro sebe nebo pro jiného“, byť pachatel musí jednat v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, a proto se právní závěr odvolacího soudu obsažený v právní větě výroku o vině jeví nejasným, neboť odvolací soud nejenže do právní věty přidal formulaci, kterou zákon v předmětném odstavci 2 §128 tr. zák. neobsahuje, ale navíc v této formulaci ani nerozlišil, kdo konkrétně a v jaké výši měl případný prospěch získat, když uvedl „a získal pro sebe a jiného prospěch“. V tomto směru nenavazuje právní věta ani na skutková zjištění obsažená ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, kde se uvádí, že získali prospěch pro obchodní společnost J., spol. s r. o., na úkor obchodní společnosti A. O., a. s., aniž by byl tento prospěch jakýmkoli způsobem konkretizován, popř. vyčíslen. Získání značného prospěchu či prospěchu velkého rozsahu je pak obsaženo až v okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle odstavců 3 a 4 §128 tr. zák., které však odvolací soud neshledal na rozdíl od soudu prvního stupně naplněné, a proto je námitka obviněného V. J. v těchto směrech odůvodněná.
Další pochybení spatřovali oba dovolatelé V. J. a Ing. J. K. v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil taktéž naplnění znaku „člen orgánu a společník více organizací se stejným nebo obdobným předmětem činnosti“. Podle právní věty uvedené odvolacím soudem, totiž měl být tento znak naplněn ve variantě stejný předmět činnosti, zatímco podle skutkové věty shledal odvolací soud naplněn tento znak ve variantě obdobný předmět podnikání. Také v tomto směru je tento rozpor s ohledem na výše uvedenou citaci zákonného ustanovení, ať už je jakkoli formální, zcela zřejmý a odvolací soud tak ve svém rozsudku, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000, nedostál své přezkumné povinnosti. Z významu pojmů „obdobný“ a „stejný“ vyplývá, že tyto pojmy nejsou totožné a ve vztahu k předmětu činnosti by bylo možno říci, že aby se jednalo o stejný předmět činnosti u obou společností, musí být zapsán naprosto shodně u jedné i u druhé. Naproti tomu obdobným bude předmět činnosti v tom případě, pokud vymezení předmětů sice nebude shodné, ale náplň činnosti prvního předmětného podnikatelského subjektu bude souviset či bude odvislá od předmětu činnosti druhého podnikatelského subjektu, zejména pak pokud budou svým obsahem obě činnosti směřovat například ke stejnému druhu podnikatelských aktivit. Z tohoto důvodu je nutno považovat i tuto námitku za odůvodněnou.
Pokud pak obviněný V. J. namítl, že v případě obou zúčastněných obchodních společností, v jejichž statutárních orgánech on figuroval, nebylo možno u nich shledat stejný ani obdobný předmět jejich činnosti, neboť sice jejich činnost měla formálně shodný název – koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, ale faktický obsah předmětů podnikání byl u každé ze společností tak odlišný, že si ve skutečnosti nekonkurovaly, považuje k tomu Nejvyšší soud za nutné uvést, že trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., postihuje tzv. selftrading. Toto ustanovení chrání zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti, ale i v jiných oblastech podnikání, včetně poskytování půjček a úvěrů. Zákaz konkurence upravuje ustanovení §65 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), které pokud jde o osoby a rozsah, v jakém tyto osoby podléhají zákazu konkurenčního jednání, odkazuje na ustanovení o jednotlivých společnostech (§84, §99, §136, §196 a §249 obch. zák.). V té souvislosti je však nutné zdůraznit, že vzhledem k tomu, že trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. není blanketovou (odkazovací) skutkovou podstatou, ale naopak je skutkovou podstatou popisnou, neboť její znaky jsou přímo popsány v ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku (srov. č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud s odkazem na znění tohoto ustanovení trestního zákona konstatuje, že jedním z předmětů podnikání u obou společností současně byla „koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej“. Tento předmět podnikání měly tedy obě společnosti shodný a obviněný se účastnil na podnikání obou z nich, přičemž uzavřel shora specifikovanou Smlouvu o půjčce a zřízení zástavního práva ze dne 31. 12. 1994. K tomu je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může být shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů z hlediska trestní odpovědnosti podle §128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (viz č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.). Proto není tato námitka poukazující na faktický obsah zmíněného předmětu podnikání důvodnou.
Další pochybení obviněný V. J. spatřoval v tom, že mezi jeho jednáním a následkem jednání, který nastal až realizováním jím podepsaných smluv, není příčinná souvislost, protože samotným podpisem smlouvy nemohlo dojít ke zmenšení majetku poškozené společnosti A., a. s., když až následným jednáním dalších osob, ke kterému došlo v době, kdy již v této společnosti nefiguroval, došlo k realizaci zástavního práva. K tomu Nejvyšší soud jen stručně podotýká, že tuto skutečnost zohlednil v právní kvalifikaci již odvolací soud, který dovolatelovo jednání podřadil pouze pod ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. a nepoužil již odstavec 4 téhož ustanovení, jak ve své rozsudku ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000, učinil soud nalézací, přičemž takto odvolací soud postupoval právě s přihlédnutím k tomu, že dovolatel v době realizace zejména smlouvy o zřízení zástavního práva nebyl již členem představenstva společnosti A. O., a. s., a za tuto společnost tedy již nemohl jakkoli ovlivnit plnění smlouvy o půjčce, k jejímuž zajištění zástavní smlouva sloužila. Tato námitka je tedy v dovolacím řízení prakticky bezpředmětná, byť Nejvyšší soud je toho názoru, že obviněný V. J. sice již nebyl členem statutárního orgánu dlužníka, nicméně až do doby realizace zajišťovacího institutu stále ještě byl statutárním zástupcem – jednatelem věřitele, jímž byla společnost J., s. r. o. Nicméně s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius již závěr odvolacího soudu nelze nikterak změnit. Tato výhrada dovolatele je tedy vzhledem k výše uvedenému také neopodstatněná.
Podobně je tomu i s výkladem pojmu „na úkor“, kterým je třeba podle ustálené judikatury rozumět situaci, ve které pachatel dá popud nebo přímo uzavře smlouvu, která je nevýhodná pro jednu (nebo více) z organizací nebo podniků, v nichž pachatel působí. Nevýhodná je taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci (podnik) vůči druhé, přičemž nemusí jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla bude. Z těchto důvodů nelze souhlasit s výkladem uvedeného pojmu podaného v dovolání obviněným V. J.
Obviněný Ing. J. K. ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl vůči napadenému rozhodnutí výhradu spočívající v tom, že mu odvolací soud nesprávně v právní větě svého rozhodnutí kladl za vinu, že pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2 tr. zák. se měl dopustit tím, že úmyslně poskytl jinému pomoc utvrzováním v přesvědčení ke spáchání daného trestného činu. Ve skutkové větě však je jeho jednání popsáno odlišně a nenaplňuje znaky pomoci k předmětnému trestnému činu po stránce objektivní.
Nejvyšší soud k této výhradě dovolatele konstatuje, že soud druhého stupně skutečně v právní větě výroku o vině uvedl, že pomoc k danému trestnému činu ze strany obviněného Ing. J. K. měla spočívat v utvrzování v přesvědčení ke spáchání daného trestného činu.
Účastníkem trestného činu ve formě pomoci je podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ten, kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci však uvádí trestní zákon pouze demonstrativně.
Ze skutkové věty napadeného rozhodnutí vyplynulo, že obviněný hlavnímu pachateli pomohl ve spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §128 odst. 2 tr. zák. hlavně podepsáním shora specifikované smlouvy jménem společnosti J., s. r. o., přičemž z této skutkové věty není zřejmé, v čem mělo spočívat údajné „utvrzování v přesvědčení“ obviněného V. J. spáchat shora uvedený trestný čin. Odvolací soud proto pochybil, když pomoc obviněného hlavnímu pachateli spatřoval v utvrzování v přesvědčení hlavního pachatele, které ani není v ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. uvedeno jako součást demonstrativního výčtu (zde je uvedeno jen utvrzování „v předsevzetí“), když jednání obviněného Ing. J. K., které je mu podle výroku o vině napadeného rozsudku kladeno za vinu, o utvrzování v předsevzetí (podle zákona) či v přesvědčení (podle výroku rozsudku) spáchat trestný čin nesvědčí. Proto také tuto výhradu Nejvyšší soud shledal důvodnou.
S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je třeba přisvědčit oběma dovolatelům, že ohledně shora uvedených opodstatněných námitek je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, a proto Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podaná dovolání obviněných V. J. a Ing. J. K. ve výše vymezeném rozsahu důvodnými.
V důsledku toho Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných V. J. a Ing. J. K. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 6 To 63/2005. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se odvolací soud především zaměří na správnou právní kvalifikaci jak jednání obviněného V. J., tak i obviněného Ing. J. K., když právní kvalifikace jeho jednání je na základě zásady akcesority odvislá od právní kvalifikace jednání hlavního pachatele. Přitom odvolací soud napraví své pochybení a právní věty výroku o vině ve svém rozhodnutí uvede ve znění obsaženém v příslušném ustanovení trestního zákona, konkrétně v §128 odst. 2 tr. zák., resp. v §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., s tím, že uvede správně i ty znaky, které jsou v příslušném ustanovení uvedeny alternativně, a to v návaznosti na skutkovou větu výroku o vině. Vzhledem k tomu, že již dříve neshledal obviněného V. J. vinným též podle odstavce 4 ustanovení §128 tr. zák., a ve skutkové větě ani není vyčíslena výše údajně získaného prospěchu pro obchodní společnost J., spol. s r. o., vypustí z předmětné právní věty výroku o vině její část, hovořící právě o získání prospěchu pro sebe a jiného. Obdobně bude postupovat i ve skutkové větě výroku o vině, pokud nebude možno údajný prospěch blíže skutkově konkretizovat, popř. vyčíslit.
Dále si soud druhého stupně ujasní, v jakých variantách jsou jednáním obviněného V. J. naplněny zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., a toto správně vyjádří nejen ve skutkové větě, ale i v právní větě výroku o vině svého rozsudku, přičemž předmět činnosti posoudí v souladu se shora uvedenými právními názory Nejvyššího soudu.
Obviněný Ing. J. K. kromě výtky směřující k nenaplnění objektivní stránky uplatnil ještě i námitku týkající se nedostatku subjektivní stránky souzeného trestného činu, který měl spočívat v tom, že dovolatel nevěděl, ani nebyl srozuměn s tím, že předmět činnosti společnosti A., a. s., je stejný či podobný jako předmět společnosti J., spol. s r. o.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve smyslu shora citovaného ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství ve formě pomoci předpokládá úmysl směřující k účasti na konkrétním úmyslném trestném činu tím, že pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu nebo jeho pokusu, přičemž čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty.
Nalézací soud ve svém odůvodnění stručně uvedl, že zavinění obviněného Ing. J. K. ve formě přímého úmyslu vyplývá již ze samotného popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině. Soud odvolací měl názor odlišný, neboť o obou obviněných shledal přítomnost zavinění pouze ve formě úmyslu nepřímého (viz odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na straně 26 a 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí), aniž by však tento svůj závěr odlišný od posouzení zavinění nalézacím soudem náležitě odůvodnil. Proto je třeba, aby se i na tuto otázku odvolací soud zaměřil ve svém novém rozhodnutí.
V neposlední řadě se Vrchní soud v Olomouci bude v případě, že oba obviněné opět uzná vinnými, zabývat také výrokem o trestu zákazu činnosti, který vymezil u obou obviněných V. J. a Ing. J. K. tak, že tento trest spočívá v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, a to jako fyzické osobě, statutárnímu zástupci právnické osoby a členu statutárního orgánu právnické osoby na dobu 5 let. Pokud znovu shledá potřebu jeho uložení, musí pečlivě podle ustanovení §49 odst. 1 tr. zák. a v souladu s převažujícím názorem obsaženým v judikatuře posoudit v souvislosti s jakou činností bezprostředně spáchali obvinění V. J. a Ing. J. K. předmětný trestný čin, zejména s důrazem na jejich postavení a funkce v obou shora uvedených obchodních společnostech. Obviněný V. J. ve svém dovolání totiž také namítl, že trest zákazu činnosti byl nesprávně vztažen k předmětu podnikání, přičemž však nelze říci, že právě předmět podnikatelské činnosti má v jeho případě souvislost se spáchaným trestným činem, obzvlášť ve spojení se zákazem výkonu této činnosti jako podnikatelem – fyzickou osobou. Jinými slovy tedy dovolatel namítl, že pro vyslovení trestu zákazu činnosti v takové šíři nebyly dány zákonné podmínky.
Podle §49 odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Ustanovení §50 odst. 1 tr. zák. v návaznosti na to pak stanoví, že trest zákazu činnosti záleží v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis. Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestů, které mají pachateli přímo zabránit v dalším páchání trestné činnosti. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které zneužil nebo využil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem projevil vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti je však spáchání trestného činu v souvislosti s touto činností, přičemž souvislost v tomto smyslu bude daná především v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila. Pachateli pak lze trestem podle §49 odst. 1 zakázat jen tu činnost, v souvislosti se kterou se dopustil trestného činu.
Z přiloženého spisového materiálu a ze skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně Nejvyšší soud zjistil, že jednání obou obviněných bylo úzce vázáno na jejich postavení v obou společnostech, neboť obviněný V. J. byl členem statutárního orgánu (předsedou představenstva) či přímo statutárním orgánem (jednatelem) první či druhé předmětné společnosti A. O., a. s., a J., spol. s r. o., přičemž u druhé z nich byl i společníkem, a stejně tak i Ing. J. K. byl ve vztahu ke společnosti J., s. r. o., jejím jednatelem a společníkem. Jejich počínání bylo umožněno nikoli přímo předmětem činnosti obou společností – koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, nýbrž právě z valné části jejich funkcemi ve statutárních orgánech těchto společností. Aby byl splněn účel trestu zákazu činnosti vezme odvolací soud v úvahu, že podle §49 odst. 1 TrZ může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Tímto druhem trestu tedy lze zakázat jen takový druh činnosti, který má přímou, bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem, aby se uloženým trestem pachateli znemožnilo zneužít této činnosti k opětovnému spáchání trestné činnosti. To na jedné straně znamená, že vymezení druhu a rozsahu zakázané činnosti nemůže být příliš úzké, protože by nepostačovalo k dosažení účelu trestu a ponechávalo by pachateli prostor k dalšímu zneužití určité činnosti. Na druhé straně je druh a rozsah zakázané činnosti limitován souvislostí se spáchaným trestným činem a účelem trestu. Proto příliš široké a obecné vymezení zakázané činnosti by bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, stěžovalo jeho resocializaci a bylo by rovněž obtížně kontrolovatelné.
Tyto obecné požadavky odvolací soud ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti zatím nesplnil, neboť tím, že ve vztahu k předmětu podnikání – koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej – trest zákazu činnosti uložil oběma obviněným v rozsahu od fyzické osoby, přes statutárního zástupce právnické osoby (správně zřejmě „statutárního orgánu“) až ke členu statutárního orgánu právnické osoby, fakticky zakázal obviněnému podnikat ohledně tohoto předmětu podnikání, což vzhledem k okolnostem případu zřejmě odporuje citovaným ustanovením §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. a účelu trestu zákazu činnosti (srov. přiměřeně č. 20/1996 Sb. rozh. tr., zejména v odůvodnění).
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2006
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.