ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.130.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 130/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2006 o dovolání, které podal obviněný T. L. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 14 To 116/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 198/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 2. 2005, sp. zn. 13 T 198/2004, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že v přesně nezjištěný den v první polovině měsíce června 2004 v T. v K. ul. před domem přesvědčil svou tehdejší přítelkyni P. V. , aby mu půjčila finanční hotovost ve výši 50 000 Kč údajně na zaplacení blíže nespecifikovaného dluhu s tím, že celou částku jí vrátí nejpozději do 10 dní, ačkoli to od počátku neměl v úmyslu, přičemž P. V. mu předmětnou částku půjčila 2 až 3 dny poté, totiž dne 10. 6. 2004 v P. na parkovišti E. , načež obviněný v termínu splatnosti ani později, i přes opakované urgence, skutečně půjčku ani částečně nesplatil, a způsobil tak P. V. , škodu ve výši 50 000 Kč.
Obviněný T. L. byl rovněž uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. téhož výroku, tedy tím, že v přesně nezjištěný den kolem poloviny července 2004 okolo 16.00 hodin a následujícího dne okolo 00.30 hodin v obou případech z nezjištěného telefonního čísla telefonoval na mobilní telefon P. V. , která byla v T. , a této v souvislosti s jejími předchozími opakovanými urgencemi o vrácení půjčky specifikované pod bodem 1. tohoto výroku vyhrožoval fyzickou újmou, pokud toho nezanechá a pokud ho nepřestane hledat.
Za to byl obviněnému T. L. uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Táboře napadl obviněný T. L. odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 14 To 116/2005, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému T. L. doručen dne 10. 8. 2005, jeho obhájci dne 1. 8. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 7. 2005.
Dne 27. 9. 2005 napadl obviněný T. L. prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Byť obviněný tvrdí, že toto usnesení napadá v celém rozsahu, vzhledem k uplatněné argumentaci je směřuje zejména proti jeho výroku v té části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání proti bodu 1. výroku o vině uvedenému v rozsudku soudu prvního stupně, v jehož rámci byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný má za to, že zmíněné jednání neobsahuje znaky tohoto trestného činu, a tudíž nenaplňuje jeho skutkovou podstatu. Obviněný svůj závěr dovozuje především z výpovědi samotné poškozené P. V. , která měla údajně v řízení o odvolání prohlásit, že věřila obviněnému, že vrátí finanční částku. Podle obviněného se tak nejedná o trestný čin, ale o civilně právní záležitost mezi ním a poškozenou. Jak dále obviněný dodává, poškozená měla podat civilní žalobu, přičemž on měl v té době majetek a finanční příjem, z něhož mohl dluh uhradit.
Obviněný T. L. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k a §265l tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného T. L. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je víra poškozené P. V. ve vrácení peněz jenom dalším důsledkem omylu, do kterého byla uvedena obviněným, tedy z ní nelze činit závěr o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Pro právní kvalifikaci skutku potom státní zástupce shledává zcela irelevantním, zda se poškozená snažila vylákané peníze získat zpět podáním občanskoprávní žaloby či nikoli, nebo zda měl obviněný k dispozici finanční prostředky a zdroj příjmu, neboť z jeho jednání je zřejmé, že od samého počátku neměl v úmyslu vrátit peníze. Státní zástupce tak závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný T. L. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný T. L. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný T. L. v rámci své argumentace především namítá, že poškozená P. V. jím nebyla uvedena v omyl, neboť jak sama údajně uvedla, věřila, že jí obviněný vrátí půjčené peníze. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že podstatou trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je klamavé jednání, které v jedné ze svých alternativ spočívá v tom, že pachatel úmyslně předstírá další osobě nepravdivé skutečnosti, jimiž ji uvádí v omyl. Důsledkem takového postupu je potom stav, když tato další osoba uvěří pachateli, resp. považuje nepravdivé skutečnosti za pravdivé, a na základě toho provede určitý úkon či jinou dispozici, která vede jednak k obohacení (pachatele nebo jiného subjektu) a jednak ke škodě (osoby uvedené v omyl nebo jiného subjektu). Pokud tedy poškozená P. V. důvěřovala tvrzení obviněného stran úhrady finanční částky, nedokládá to, jak se domnívá obviněný, nedostatek v naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu, ale naopak je to potvrzením správnosti použité právní kvalifikace. Obviněný totiž zjevně uváděl a také uvedl poškozenou v omyl ve vztahu k vrácení půjčky, přičemž od počátku neměl v úmyslu vrátit půjčené peníze. Zmíněná dovolací námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
Obviněný T. L. dále ve svém dovolání tvrdí, že celý skutek není trestným činem, ale civilně právní záležitostí ve vztahu mezi ním a poškozenou P. V. , přičemž pokud by poškozená podala žalobu, mohlo vzhledem k jeho majetku dojít k úhradě dluhu.
Podle názoru Nejvyššího soudu má jednání obviněného T. L. , popřípadě celý posuzovaný skutek, nepochybně i soukromoprávní aspekt, přičemž poškozená mohla podat žalobu k příslušnému soudu na zaplacení půjčených peněz. Současně je však dán i trestně právní charakter stíhaného skutku, neboť obviněný svým jednáním nepochybně naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Za takových okolností nebrání soukromoprávní stránka věci tomu, aby mohl být skutek kvalifikován i trestněprávně, a stejně tak je bez významu skutečnost, zda poškozená využila možnosti podat žalobu, či jaká byla výše majetku obviněného, z něhož bylo možné uhradit dluh. Ostatně trestní zákon podle výslovné dikce ustanovení §1 tr. zák. chrání i oprávněné zájmy fyzických osob, a to mimo jiné pohrůžkou tresty a ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), aniž by byla tato trestněprávní ochrana podmíněna využitím prostředků jiných odvětví práva. I v uvedeném rozsahu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Obviněný T. L. tak svým jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jak je již bylo výše vyloženo, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., tedy soudy činné dříve ve věci rozhodly správně. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný T. L. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y