ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1305.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1305/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2006 o dovoláních obviněných Ing. A. N. a Ing. D. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 4 To 100/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 176/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. A. N. a Ing. D. F. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 3 T 176/2000, byli obvinění Ing. A. N. a Ing. D. F. uznáni vinnými trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že obviněný Ing. A. N. jako předseda představenstva E. T. a Ing. D. F. jako člen představenstva této společnosti, podepsali dne 26. 11. 1996 v B., okres T., smlouvu mezi E. T. a E. P., na základě které E. T. půjčují E. P. částku 165.440.000,- Kč, přičemž 160.000.000,- Kč bylo určeno na nákup vlastních akcií a úhradu dluhu společnosti E. P., s. r. o., Fondu národního majetku za vítězství ve veřejné soutěži na koupi 100 % akcií společnosti E. T. a 5.440.000,- Kč na úhradu zprostředkovatelského úvěru a tohoto jednání se dopustili přesto, že úvěr byl poskytnut společnosti E. T. úvěrovou smlouvou ze dne 26. 11. 1996 prostřednictvím společnosti V. I. P. C., a. s., P., prostřednictvím K. b., a tímto jednáním porušili ustanovení §161e zákona 513/1991 Sb., kterým je kogentně zakázáno společnostem poskytovat půjčky pro nabytí jejich akcií.
Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §127 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění Ing. A. N. a Ing. D. F. odvoláními, o kterých Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 4 To 100/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že obviněný Ing. D. F. jako člen představenstva a Ing. A. N. jako předseda představenstva společnosti E. z. T., a. s., a obviněný Ing. A. N. současně jako jednatel společnosti E. z. P., spol. s r. o., uzavřeli dne 26. 11. 1996 v B., okres T., úvěrovou smlouvu, na základě které E. z. T., a. s., v postavení věřitele poskytly dlužníku společnosti E. z. P., spol. s r. o., úvěr ve výši 165.440.000,- Kč, který byl použit dlužníkem na zaplacení kupní ceny ve výši 160.000.000,- Kč Fondu národního majetku České republiky podle smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 29. 7. 1996, kterou Fond národního majetku České republiky úplatně převedl na E. z. P., spol. s r. o., akcie společnosti E. z. T., a. s., a dále na zaplacení částky nejméně ve výši 4.998.000,- Kč společnosti V. I. P. C., a. s., P., jako odměny za zprostředkování úvěru, který byl poskytnut K. b. P., s. p. ú., společnosti E. z. T., a. s., smlouvou o úvěru č. 21/SDÚ/96 ze dne 26. 11. 1996, a tímto jednáním oba obviněný porušili ustanovení §161e zákona č. 513/1991 Sb., kterým je kogentně zakázáno společnostem poskytovat půjčky pro nabytí jejich vlastních akcií.
Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §127 odst. 1 tr. zák., a to každý k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu oběma obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 4 To 100/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 3 T 176/2000, podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. K., CSc. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod dále oba dovolatelé shodně odůvodnili tím, že vymezení skutku odvolacím soudem nemůže obstát již pouhým porovnáním se zákonem č. 513/1991 Sb., který žádné ustanovení §161e neobsahuje. Následně dovolatelé namítli, že formulace skutku odvolacím soudem se dosti odchyluje od formulace obžaloby i soudu prvního stupně, přičemž k odsouzení došlo za situace, kdy existence předmětné smlouvy mezi společnostmi E. z. T., a. s., a E. z. P., spol. s r. o., ze dne 26. 11. 1996, nebyla v řízení před soudem prokázána, obviněnými byla popřena a před soudem byl proveden důkaz pouhou kopií listiny, která neprokazuje nepochybně existenci skutečné listiny, podepsané podle rozsudku obviněnými. Poté oba odvolatelé ve svých dovoláních podrobně rozvedli námitky, jimiž zpochybnili existenci této smlouvy, a to zejména ve vztahu k její skutečné existenci a k totožnosti osob, které ve skutečnosti tuto smlouvu podepsaly. Zmínili, že ani žádný ze svědků se k otázce existence této smlouvy nevyjádřil, a polemizovali se závěry nalézacího soudu na straně 6 odůvodnění jeho rozhodnutí, i s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně. Dále shodně uvedli, že znakem skutkové podstaty trestného činu podle §127 odst. 1 tr. zák. je úmysl opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody. Jak bylo namítáno již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustili jednání, pro které byli postaveni před soud, v úmyslu opatřit sobě ve značném rozsahu neoprávněné výhody. Soud první stupně se touto otázkou náležitě nezabýval, když pouze konstatoval uvedený úmysl obviněných, a odvolací soud toto sice na jedné straně připustil, ale zároveň konstatoval, že nemá pochybnosti o tom, že úmyslem obviněných bylo opatření neoprávněných výhod. Za situace, ve které odvolací soud v podstatě souhlasil s důvodností odvolání, bylo na místě bez dalšího prvostupňový rozsudek zrušit a nikoli dohledávat, v čem lze úmysl obviněných spatřovat. Tímto postupem odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Z výsledků řízení vyplynulo, že ve skutečnosti společnost E. z. T., a. s., žádnou půjčku ani úvěr společnosti E. z. P., spol. s r. o., neposkytla, neboť svědek Ing. P. O. soudu řekl, že mezi těmito společnostmi nedošlo k žádným finančním přesunům, tudíž nebylo naplněno základní ustanovení předmětné smlouvy a k poskytnutí úvěru nedošlo, takže skutek nebyl dokonán. Poslední námitka směřuje k tomu, že obvinění svým jednáním neporušili pravidla týkající se hospodářské soutěže, když nemohli zasáhnout jiného soutěžitele, přičemž v této souvislosti oba dovolatelé odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98 (č. 23/1999-I. Sb. rozh. tr.).
Z těchto důvodů oba obvinění Ing. A. N. a Ing. D. F. shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a sám hned rozhodl ve věci rozsudkem, kterým obviněné zprostí viny.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných Ing. A. N. a Ing. D. F. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 24. 8. 2006 uvedl, že obsah obou dovolání, která jsou téměř doslovně identická, ve velké míře neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, respektive v nich uplatněná argumentace naplňuje tento dovolací důvod pouze zdánlivě. Oba obvinění vznášejí námitky proti procesu dokazování – čili proti povaze důkazů a způsobu jejich hodnocení soudem – a vyvozují z toho závěr, že se žádného skutku popsaného ve výroku rozsudku nedopustili. Zejména to platí o jejich výhradách vůči závěru o existenci půjčky částky 160.000.000,- Kč. Tyto výhrady směřují výlučně proti skutkovému základu samotnému a zpochybňují nikoli právní kvalifikaci, nýbrž existenci děje popsaného ve výroku o vině, čímž nemohou naplnit zvolený důvod dovolání. Pokud pak dále dovolatelé namítají, že jejich protiprávní jednání se vymezuje ustanovením §161e obchodního zákoníku, které v tomto právním předpise vůbec neexistuje, pak státní zástupce uvedl, že jde o tvrzení zcela mylné, neboť toto ustanovení bylo do zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, vtěleno s účinností od 1. 7. 1996, tedy před datem spáchání trestné činnosti obviněných a figuruje v tomto právním předpise doposud. Pokud nakonec zpochybňují oba obvinění naplnění subjektivní stránky, pak státní zástupce odkázal zejména na stranu 8 rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento vysvětluje, v čem konkrétně tento znak skutkové podstaty souzeného trestného činu spočívá. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se na základě těchto důvodů domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí některého z obou dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že obě dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl oběma obviněnými uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud v tomto směru zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Oběma obviněnými Ing. A. N. a Ing. D. F. uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedené dikce tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Pod tímto dovolacím důvodem obvinění namítli jednak neexistenci ustanovení §161e v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jednak neprokázání existence předmětné smlouvy mezi společnostmi E. z. T., a. s., a E. z. P., spol. s r. o., ze dne 26. 11. 1996 v řízení před soudem, a konečně absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §127 odst. 1 tr. zák., spočívající v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, s tím, že z těchto důvodů nebyly naplněny všechny znaky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud k tomu především považuje za nutné uvést, že trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, poruší závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. Toto ustanovení chrání zájem na svobodném rozvoji hospodářské soutěže v rámci závazných pravidel hospodářského styku. Objektem trestného činu podle §127 tr. zák. je hospodářská kázeň. Pokud jde o obecné normy stanovící závazná pravidla hospodářského styku, přicházejí v úvahu mimo např. ustanovení upravujících nedovolené omezování hospodářské soutěže ve smyslu zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, především některá kogentní ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (účinném k době provedení předmětné operace – dále jen „obchodního zákoníku“), která regulují činnost podnikatelských subjektů, a to v konkrétním případě společnosti E. z. T., a. s., jako akciové společnosti, ve smyslu konfliktu zájmů vymezeného v §161e odst. 1 obchodního zákoníku. Jde o úmyslný trestný čin, který musí zahrnovat nejen všechny ostatní znaky vymezené v §127 tr. zák., ale musí zde být dán na straně pachatele i tzv. druhý úmysl opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody. Neoprávněnými výhodami se zde rozumí takové zvýhodnění hospodářského subjektu, kterému právně závazná pravidla hospodářského styku mají zabránit. Může jít o výhody materiální, ale i nemateriální povahy. Neoprávněné výhody mají zpravidla ten důsledek, že konkurent, který porušil závazná pravidla hospodářského styku, získává lepší postavení na trhu a někdy může i diktovat podmínky na trhu v určitém teritoriu a období.
Jak Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu, jednání obviněných spočívalo zejména v tom, že obvinění jménem společností shora uvedených uzavřeli mezi těmito společnostmi smlouvu, kterou společnost E. z. T., a. s., v postavení věřitele poskytla dlužníkovi společnosti E. z. P., spol. s r. o., úvěr ve výši 165.440.000,- Kč, který dlužníkovi sloužil k zaplacení kupní ceny ve výši 160.000.000,- Kč Fondu národního majetku za akcie společnosti E. z. T., a. s., a dále na zaplacení částky nejméně ve výši 4.998.000,- Kč společnosti V. I. P. C., a. s., P., jako odměny za zprostředkování úvěru, který byl poskytnut K. b. P., s. p. ú., společnosti E. z. T., a. s., čímž právě tato společnost poskytla úvěr společnosti E. z. P., spol. s r. o., který v částce 160.000.000,- Kč sloužil k nákupu jejích vlastních akcií. K subjektivní stránce u obou obviněných se vyjadřoval nejprve soud první instance na straně 6 odůvodnění svého rozsudku, když úmysl obou obviněných logicky vyvodil z jimi uzavřených smluv, a to jednak ze smlouvy o úvěru č. 21/SDÚ/96 ze dne 26. 11. 1996 mezi K. b. P. a společností E. z. T., a. s., jednak z kopie smlouvy mezi společností E. z. T., a. s., v postavení věřitele a společností E. z. P., spol. s r. o., v postavení dlužníka, dále také z výpovědí pracovníků K. b. a společnosti V. I. P. C., a. s. Z tohoto postupu obou obviněných, který byl záměrný, a z podstaty věci vyplynulo, že nemohl být realizován bez přítomnosti úmyslné formy v jednání obou obviněných, nalézací soud vyvodil naplnění shora uvedené subjektivní stránky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., byť tento svůj závěr odůvodnil velmi stručně. Soud druhého stupně k námitkám obou obviněných v rámci odvolacího řízení sice z důvodu nepřesností v označení obchodních subjektů a formulační neobratnosti rozsudku prvního stupně k odvolání obou obviněných napadený rozsudek zrušil, nicméně jak na straně 6 svého rozsudku uvedl, skutková zjištění soudu prvního stupně jsou s uvedenými výhradami ve své podstatě správná a úplná. Soud nalézací nepochybil ani při hodnocení provedených důkazů a jeho závěr o tom, že jednání obviněných naplnilo skutkovou podstatu trestného činu uvedeného v §127 odst. 1 tr. zák., je rovněž správný. Uvedený úmysl obou obviněných odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyvodil z toho, že k jednání vymezenému ve skutkové větě výroku o vině došlo za souhlasu a součinnosti obou zúčastněných obchodních subjektů, za něž jednali právě obvinění, a následně oba obvinění bez ohledu na existenci či neexistenci písemné smlouvy o úvěru mezi společnostmi E. z. T., a. s., a E. z. P., spol. s r. o., aniž by její existenci jakkoli zpochybňoval, nepochybně reálně jednali ve shodě s obsahem této smlouvy. Již v odvolacím řízení tedy obvinění uplatnili námitku neexistence této smlouvy a odvolací soud se podrobně a úplně vypořádal i s touto jejich výhradou, přičemž dále k námitkám obou obviněných uvedl, že je nerozhodné, jestli úvěrové prostředky poskytnuté K. b. byly Fondu národního majetku převedeny prostřednictvím společnosti E. z. T., a. s., jíž byl úvěr ze strany K. b. poskytnut, anebo po vzájemné předchozí dohodě byly Fondu národního majetku převedeny přímo z K. b., jak ostatně vyplynulo z provedeného dokazování. Odvolací soud tedy na závěr na straně 8 odůvodnění shrnul, že nemá pochybnosti o tom, že jednání obou obviněných bylo úmyslné a že jejich úmysl směřoval k opatření neoprávněných výhod pro sebe (obviněný Ing. A. N.) či pro jiného (obviněný Ing. D. F.), neboť cílem jejich jednání bylo „získání finančních prostředků pro dlužníka společnost E. z. P., spol. s r. o., jejímž jediným společníkem byl obviněný Ing. A. N., na zaplacení kupní ceny za koupi 100% akcií společnosti E. z. T., a. s., tedy na zaplacení dluhu, který tento dlužník měl u Fondu národního majetku, a to k újmě společnosti E. z. T., a. s., poněvadž právě jí zůstala odpovědnost za splacení poskytnutých úvěrových prostředků, které však nebyly použity v souladu se smlouvou o poskytnutí úvěru na její provozní financování, nýbrž byly použity … na zaplacení dluhu E. z. P., spol. s r. o., Fondu národního majetku,“ tedy na zmíněný nákup vlastních akcií, aniž by odpovědnost za splacení prvotního úvěru nesl kupující. S ohledem na výši takto použitých finančních prostředků (165.440.000,- Kč) je naprosto nepochybné, že se jednalo o neoprávněné výhody ve značném rozsahu a současně, že oba obvinění svým jednáním porušili závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným předpisem, konkrétně ustanovení §161e obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
S ohledem na tyto závěry odvolacího soudu, se kterými se Nejvyšší soud v zásadě ztotožňuje, pak jednáním obviněného byly nepochybně naplněny všechny znaky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. K námitce obou obviněných, že postupem odvolacího soudu byla porušena dvojinstančnost soudního řízení, když odvolací soud doplňoval závěry soudu prvního stupně ohledně subjektivní stránky trestného činu podle §127 odst. 1 tr. zák., ač správně měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit, považuje za nutné Nejvyšší soud zdůraznit, že po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. je odvolací soud povinen postupovat podle novelizovaného ustanovení §259 odst. 1 tr. řádu, podle něhož, je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. O takový případ se však nepochybně nejednalo, když skutkový stav, z něhož odvolací soud v napadeném rozsudku při svých závěrech ohledně tzv. druhého úmyslu vycházel, byl soudem prvního stupně zjištěn úplně a správně (str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Pokud jde o námitky obou dovolatelů, které se týkají smlouvy o úvěru mezi společností E. z. T., a. s., a společností E. z. P., spol. s r. o., ze dne 26. 11. 1996, a dále také neprokázáním realizace případného úvěru, pak nezbývá, než konstatovat, že tyto mají skutkový charakter a v zásadě tedy nemohou být samy o sobě s ohledem na právní úpravu řízení o dovolání předmětem přezkumu na základě tohoto mimořádného opravného prostředku. Nicméně jen pro úplnost dovolací soud považuje za potřebné poukázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na straně 7 až 8, kde se odvolací soud vyjádřil k totožným námitkám obou obviněných a s ohledem na provedené dokazování uvedl, že na základě provedených důkazů nemá ani nejmenší pochybnosti o tom, že předmětná smlouva, která byla v řízení před soudem předložena pouze v kopii, existuje či existovala i v originální písemné formě, nicméně bez ohledu na to, i při absenci originálního písemného vyhotovení oba obvinění jednali v souladu s jejím obsahem. Taktéž z důkazů provedených v hlavním líčení bylo spolehlivě zjištěno, že Fondu národního majetku byla za koupi 100% akcií společnosti E. z. T., a. s., zaplacena plná kupní cena, dále bylo zjištěno, kdy a kým byla tato kupní cena zaplacena. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že z provedeného dokazování vyplynulo, že po vzájemné předchozí dohodě byly Fondu národního majetku převedeny uvedené finanční prostředky v částce 160.000.000,- Kč přímo z K. b. podle smlouvy o úvěru (č. l. 23 a 24 spisu), a proto jsou obsolentní námitky obou obviněných v návaznosti na svědeckou výpověď Ing. P. O., že mezi oběma předmětnými společnostmi nedošlo k žádným finančním přesunům, neboť k vlastnímu převodu uvedené částky na základě úvěrové smlouvy mezi E. z. T., a. s., a E. z. P., spol. s r. o., došlo přímo z K. b. na účet Fondu národního majetku, aniž by tyto prostředky byly převáděny z K. b. nejprve na první společnost, odtud na druhou, která by pak uskutečnila vlastní úhradu kupní ceny za převáděné akcie společnosti E. z. T., a. s. Tento „zkrácený postup“ však nemůže nic změnit na tom, že došlo k porušení ustanovení §161e obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), což je třeba považovat, jak již bylo shora uvedeno, za porušení pravidel hospodářského styku ve smyslu §127 odst. 1 tr. zák., neboť jde o závaznou normu obsaženou v obchodním zákoníku, která vymezuje závazné hranice (meze) hospodářské soutěže (tzv. „pravidla hry“), pokud jde o nabývání akcií akciové společnosti, když upravuje jednu z forem ochrany takové společnosti před zneužitím práva osobami oprávněnými jednat jménem společnosti či za společnost. Ostatně už z dokazování před soudem prvního stupně a z jeho odůvodnění rozhodnutí na straně 6 vyplynulo, že ke shora popsanému jednání došlo za „tichého souhlasu“ pracovníků K. b., a. s., a zřejmě i společnosti V. I. P. C., a. s., P., přičemž mezi pracovníky obou těchto společností byly blízké příbuzenské vztahy, což však obviněné nemůže vyvinit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98 (č. 23/1999-I. Sb. rozh. tr.), na které oba obvinění ve svých dovoláních poukázali, pak řešilo zcela jinou situaci, a proto ho zásadně nelze na posuzovaný případ použít.
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit k námitce obou obviněných ohledně ustanovení §161e obchodního zákoníku, na jehož porušení odkázaly oba soudy ve výroku o vině svých rozsudků, že není pravdou, že obchodní zákoník toto ustanovení vůbec neobsahuje. Toto tvrzení obou obviněných neodpovídá znění obchodního zákoníku v době spáchání činu, neboť toto ustanovení bylo do předmětného zákona začleněno v této formě novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 142/1996 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1996, a nachází se, byť v částečně pozměněné podobě (změna se netýká rozhodného obsahu normy), v tomto právním předpise doposud. Z těchto důvodů, byť nebylo na uvedenou novelu oběma soudy výslovně ve výroku napadených rozsudků poukázáno, nejsou ani tyto námitky obou obviněných důvodné.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 4 To 100/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 3 T 176/2000, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně. Současně se odvolací soud bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obou obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání obou obviněných a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněných Ing. A. N. a Ing. D. F. jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.