ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1354.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1354/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 11 To 304/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci králové pod sp. zn. 2 T 61/2005, takto:
Z podnětu dovolání obviněného J. B. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 11 To 304/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 2 T 61/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 2 T 61/2005, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že
1. dne 10. 9. 1996 obviněný uzavřel s M. V. smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byl rodinný dům situovaný na stavební parcele v katastrálním území N., a dále pozemek (zahradu) nacházející se v uvedeném katastrálním území a obci, vše v celkové kupní ceně ve výši 600 000,- Kč. Tuto částku M. V. uhradil v několika splátkách před podpisem kupní smlouvy, přičemž obviněný se současně zavázal nejpozději do 30 dnů od výzvy uzavřít s M. V. kupní smlouvu. Na písemné výzvy k uzavření kupní smlouvy však obviněný nereagoval, kupní smlouvu s M. V. neuzavřel a výše označené nemovitosti daroval na základě darovací smlouvy ze dne 27. 9. 2001 svému synovi P. B., aniž by M. V. vrátil kupní cenu ve výši 600 000,- Kč, a způsobil mu tak škodu v uvedené výši;
2. dne 2. 5. 2002 obviněný uzavřel darovací smlouvu, kterou na svého syna J. B. převedl rodinný domek v N. postavený na stavební parcele v katastrálním území N., a zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví v hodnotě 320 000,- Kč, přestože věděl, že je povinen vrátit M. V. částku 600 000,- Kč.
Za to byl obviněnému J. B. uložen podle §256 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený M. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové napadl obviněný J. B. odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové zamítl usnesením ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 11 To 304/2006, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému J. B. doručen dne 14. 8. 2006, jeho obhájci dne 3. 8. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 1. 8. 2006.
Obviněný J. B. napadl dne 10. 10. 2006 prostřednictvím svého obhájce usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele ve smyslu §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. Obviněný zejména považuje za nesprávný skutkový stav věci, ke kterému dospěly soudy obou stupňů. Jak uvádí obviněný ve svém dovolání, zjištěné skutkové okolnosti nasvědčují spíše tomu, že jeho jednání není trestným činem, popřípadě tomu, že trestnost činu již zanikla. Závěr o zániku trestnosti posuzovaného trestného činu přitom obviněný opírá o okamžik získání údajného neoprávněného majetkového prospěchu, ke kterému došlo před podpisem smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 10. 9. 1996, tedy – jak uvádí obviněný – v poslední den prokazatelného převzetí peněžní částky za koupi nemovitostí. Dále obviněný polemizuje se závěry soudů nižších stupňů, pokud jde o určení výše škody způsobené stíhaným trestným činem. Podle obviněného měla být skutečná výše škody v popisu skutku určena tak, aby o ní nevznikaly pochybnosti, přičemž škodu zjištěnou pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně považuje obviněný svým obsahem za neodpovídající „materiálnímu znaku trestného činu, pro který byl uznán vinným“. V případě pokračování v trestném činu by se navíc škoda způsobená jednotlivými dílčími útoky měla sčítat, což by podle názoru obviněného u něj znamenalo v případě obou uvedených skutkových jednání celkovou škodu ve výši 1 200 000,- Kč. Obviněný se domnívá, že pro správné posouzení materiální stránky citovaného trestného činu se soud prvního stupně měl zabývat i jeho majetkovými aktivy a v napadeném rozhodnutí konstatovat, zda při určování výše škody vzal tato aktiva v úvahu. Obviněný ve svém dovolání rovněž zpochybňuje zejména ty důkazy, jimiž byla prokazována existence závazkového právního vztahu uzavřeného mezi ním a poškozeným M. V., a obviněný současně soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly dokazování ohledně převzetí jednotlivých splátek kupní ceny. Za nezákonný považuje obviněný takový postup soudů nižších stupňů při prokazování jeho viny, kterým tyto soudy toliko převzaly závěry z rozsudků civilních soudů, v nichž byla obviněnému stanovena povinnost vrátit poškozenému částku 600 000,- Kč. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný namítá i to, že jeho trestněprávní postih je nepřípustný, neboť prostředky trestněprávní represe údajně nemohou sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy.
Závěrem svého dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. B. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně poukazuje ve svém vyjádření na neopodstatněnost námitky, kterou obviněný vytýká údajné promlčení jeho trestního stíhání. Podle státní zástupkyně totiž ke zmaření uspokojení věřitele, a tím i k dokonání posuzovaného trestného činu, došlo teprve okamžikem, kdy obviněný daroval předmětné nemovitosti svým dvěma synům. Vzhledem k tomu, že ke zcizení těchto nemovitostí došlo ve dnech 27. 9. 2001 a 2. 5. 2005, nemohla podle jejího názoru uplynout pětiletá promlčecí doba stanovená pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Navíc státní zástupkyně považuje za zřejmé, že zahájením trestního stíhání dne 30. 4. 2004, resp. dne 16. 7. 2004, byl přerušen běh promlčecí doby. Jak dále uvádí státní zástupkyně, nelze přisvědčit ani té námitce obviněného, kterou soudům nižších stupňů vytýká nesprávné stanovení výše škody. Podle státní zástupkyně byla výše škody zjištěna správně a v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. Státní zástupkyně je rovněž přesvědčena, že trestní stíhání obviněného je odůvodněné, a proto nelze akceptovat námitku obviněného o údajném nesplnění předpokladů jeho trestněprávní odpovědnosti. Podle názoru státní zástupkyně není opodstatněná ani námitka obviněného, kterou zpochybňuje materiální znak citovaného trestného činu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. B. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného J. B. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, a to v rozsahu odpovídajícím těm dovolacím námitkám, které lze zahrnout pod uplatněný dovolací důvod, jakož i správnost řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Obviněný J. B. především tvrdí, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily výši způsobené škody, což mělo mít též zásadní význam z hlediska naplnění materiální stránky trestného činu poškozování věřitele, jímž byl obviněný uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud konstatuje následující. Jak vyplývá z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný J. B. převzal od poškozeného M. V. v několika splátkách peněžní částku v celkové výši 600 000,- Kč představující kupní cenu za nemovitosti blíže specifikované v tomto výroku. Dále je z uvedeného popisu skutku patrné, že obviněný tuto částku jednak nevrátil poškozenému a jednak v inkriminované době převedl jak zmíněné nemovitosti, tak i další svůj majetek na své dva syny P. a J. B. Takové jednání obviněného kvalifikoval soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Nejvyšší soud se neztotožňuje s tímto právním závěrem soudů nižších stupňů a považuje ho za předčasný. Ze skutkového děje popsaného výše totiž podle názoru Nejvyššího soudu nevyplývá, zda obviněný J. B. svým jednáním způsobil škodu ve zmíněné výši, a tudíž ani to, zda tato škoda dosáhla částky stanovené trestním zákonem pro kategorii značné škody, kterou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí částka dosahující nejméně 500 000,- Kč. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž především není zcela zřejmé, jestli považovaly za takovou škodu hodnotu nemovitostí specifikovaných pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které obviněný převedl na své syny, nebo peněžní částku ve výši 600 000,- Kč, kterou obviněný obdržel od M. V. jako kupní cenu za nemovitosti konkretizované pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, anebo nějakou jinou částku.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že za škodu způsobenou trestným činem poškozování věřitele ve smyslu §256 odst. 3 tr. zák. je nezbytné považovat především hodnotu zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, jestliže by pachatel (tj. obviněný) nejednal způsobem předvídaným v ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato škoda však odpovídá výši zmařené pohledávky jen tehdy, pokud je hodnota majetku dlužníka, s nímž disponoval uvedeným způsobem, stejná nebo vyšší (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006, publikované pod č. T 924. v sešitu 29 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Pro právní závěr o tom, v jakém rozsahu pachatel jako dlužník zmařil uspokojení pohledávky věřitele a zda tím způsobil značnou škodu, tedy musí mít soud dostatečný podklad ve skutkovém zjištění, jaká byla hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku pachatele a jakou výši měla pohledávka věřitele (resp. její neuspokojená část), jejíž uspokojení tím pachatel zmařil. V posuzované věci je z rozhodných skutkových zjištění sice zřejmá výše pohledávky poškozeného M. V. (600 000,- Kč), ale soudy nižších stupňů neučinily odpovídající skutkový závěr o tom, jakou hodnotu měly všechny nemovitosti, které na úkor uspokojení uvedené pohledávky obviněný J. B. převedl na své dva syny, tj. zcizil je ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a zda tato hodnota odpovídala výši zmařené pohledávky, nebo byla vyšší či nižší. Pouze v popisu části skutkového děje obsaženého pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v odpovídající části odůvodnění je uvedena hodnota převedených (darovaných) nemovitostí ve výši 320 000,- Kč, avšak v popisu pod bodem 1. téhož výroku zcela chybí údaj o hodnotě (ceně) nemovitostí, které obviněný daroval svému synovi P. B. Ani jeden ze soudů nižších stupňů v tomto směru neučinil ve výroku o vině nebo v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačné skutkové zjištění, z něhož by bylo možno učinit právní závěr o rozsahu zmaření pohledávky uvedenou částí jednání, a tím o výši způsobené škody. Zmíněný nedostatek právního posouzení má ovšem význam nejen z hlediska materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jak namítal ve svém dovolání obviněný, ale též pro naplnění formálních znaků tohoto trestného činu.
Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud upozorňuje na další vadu v právním posouzení stíhaného činu, protože soud prvního stupně v tzv. právní větě výroku o vině svého rozsudku dospěl k závěru, že obviněný J. B. „odstranil část svého majetku“. Z několika alternativ jednání pachatele ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. však přicházelo v úvahu posoudit jednání obviněného jako „zcizení“ svého majetku, jelikož v obou případech obviněný daroval svůj majetek synům P. a J. B. Takové jednání nejlépe odpovídá právě pojmu „zcizení“, jehož podstata spočívá v převedení majetku na jinou osobu bez získání odpovídající protihodnoty použitelné k uspokojení pohledávky věřitele. Ve srovnání s tím se pod pojem „odstraní“ zahrnují případy, když dlužník ukryje svůj majetek nebo jeho část, a tím ho znepřístupní jiným osobám včetně věřitele, ale nadále si uchová možnost s takovým majetkem disponovat, popřípadě ho i využívat. Darováním předmětných nemovitostí svým synům tedy obviněný neodstranil svůj majetek, ale zcizil ho na úkor uspokojení pohledávky svého věřitele M. V.
Další pochybení spatřuje Nejvyšší soud v úvahách soudu prvního stupně o tom, zda a proč obviněný J. B. spáchal trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. formou pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Jednotlivými dílčími útoky tohoto pokračujícího trestného činu mají být podle soudu prvního stupně ty části skutkového děje, které jsou popsány pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku tohoto soudu. I když není vyloučeno, aby byl trestný čin poškozování věřitele spáchán pokračujícím jednáním pachatele jako dlužníka, v posuzovaném případě tomu popis skutku neodpovídá. Každý dílčí útok pokračujícího trestného činu totiž musí naplňovat všechny zákonné znaky jeho (základní) skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 3/2001 Sb. rozh. tr.). Skutkový popis obsažený pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně však odpovídá spíše trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák., nikoli trestnému činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., jelikož se v něm konstatuje nevrácení kupní ceny v částce 600 000,- Kč a způsobení škody v celé této výši, přestože – jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše – není zřejmé, jaká je hodnota (cena) nemovitostí, jež obviněný daroval svému synovi P. B., a zda i touto částí jednání obviněný zmařil uspokojení pohledávky jeho věřitele M. V. Navíc na tomtéž následku (resp. účinku v podobě škody) se mělo podílet i jednání obviněného popsané pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které sice odpovídá trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale jeho následek (účinek) v podobě způsobení škody je vyjádřen jen pod bodem 1. téhož výroku. Jinak řečeno, skutkový popis uvedený pod každým ze zmíněných bodů výroku o vině obsahuje jen některé ze zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, takže nemůže jít o jeho „dílčí útoky“, ale všechny znaky skutkové podstaty podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. by mohl naplňovat až souhrn skutkových okolností popsaných pod oběma body výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Uvedená nejasnost je ostatně vyjádřena pochybnostmi obviněného v podaném dovolání, zda při sčítání škody způsobené dílčími útoky pokračujícího trestného činu mu nebylo kladeno za vinu způsobení škody ve výši 1 200 000,- Kč, což je dvojnásobek částky 600 000,- Kč, o které se soud prvního stupně zmiňuje pod oběma body výroku o vině svého rozsudku.
Jestliže se soudy obou stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný J. B. uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na druhé straně Nejvyšší soud nemohl akceptovat ostatní dovolací námitky obviněného, které buď neodpovídají citovanému důvodu dovolání, anebo jsou zjevně neopodstatněné.
V podaném dovolaní obviněný J. B. totiž dále namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily skutkový stav věci a nedostatečně vyhodnotily či dokonce neprovedly některé důkazy, které jsou údajně rozhodné pro posouzení jeho viny. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení §265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. B., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný J. B. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval též ze svých námitek proti hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování opodstatněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. B. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný J. B. ve svém dovolání dále poukazuje na údajně nesprávné hmotně právní posouzení skutkových okolností z hlediska promlčení trestního stíhání podle §67 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že promlčením trestního stíhání zaniká trestnost činu, a to uplynutím promlčecí doby, jejíž délka v posuzovaném případě trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. činí ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. 5 let. Pro počátek běhu promlčecí doby obvykle rozhoduje okamžik dokonání trestného činu, kterým se rozumí naplnění všech jeho zákonných znaků, a to případně i postupnými kroky završenými způsobeným následkem. V trestní věci obviněného J. B. to pak znamená, že k dokonání citovaného trestného činu došlo až ke dni, kdy nastaly účinky převodu vlastnictví nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 2. 5. 2002 uzavřené mezi obviněným a jeho synem J. B. (srov. §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Teprve tímto momentem totiž obviněný zcizil zbytek svého majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele M. V., a tím došlo ke způsobení následku (resp. účinku) trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), případně i odst. 3 tr. zák. Pro jeho dokonání a z hlediska počátku běhu promlčecí doby přitom nemá význam okamžik, kdy se měl obviněný obohatit na úkor poškozeného M. V., tj. kdy od něj obdržel kupní cenu odpovídající částce 600 000,- Kč, jak se obviněný mylně domnívá, protože podstatou trestného činu poškozování věřitele není obohacení dlužníka, ale jeho poškozovací jednání na úkor uspokojení pohledávky věřitele. Od dokonání tohoto trestného činu tedy v posuzované věci dosud neuplynula zmíněná promlčecí doba, nehledě již na úkony trestního řízení, které mezitím stejně přerušily její běh ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Proto uvedené závěry vylučují úvahy o zániku trestnosti činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, takže dovolací námitka obviněného založená na jiném názoru je zjevně neopodstatněná.
V dovolání uplatnil obviněný J. B. rovněž námitku, kterou zpochybňuje opodstatněnost svého trestního stíhání, které považuje za nepřípustné, neboť podle názoru obviněného prostředky trestněprávní represe nemohou sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Přitom ustanovení §256 tr. zák. o trestném činu poškozování věřitele chrání závazkové právní vztahy, které jsou svou podstatou především soukromoprávní povahy, takže zde není důvodu, aby nebyly předmětem trestněprávní ochrany právě před takovými trestnými činy, jaký je kladen za vinu obviněnému. I zmíněná část argumentace obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Po zjištění, že dovolání obviněného J. B. je ve výše uvedeném směru částečně důvodné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 11 To 304/2006, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 2 T 61/2005, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Hradci Králové tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného J. B. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom zejména provede důkazy nezbytné ke zjištění hodnoty nemovitosti, kterou obviněný převedl na svého syna P. B. darovací smlouvou ze dne 27. 9. 2001. Na základě výsledků původního a doplněného dokazování potom soud prvního stupně opětovně určí výši způsobené škody, důsledně posoudí, zda jsou případně splněny podmínky pro použití přísnější právní kvalifikace podle §256 odst. 3 tr. zák., odstraní další nedostatky zmíněné výše a učiní nové rozhodnutí ve věci.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného J. B. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y