ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1482.2005.1
ata trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve vztahu k věřitelům společnosti L. t., a. s., neboť tato nebyla ve vztahu k nim dlužníkem.
K uvedené námitce je nutno uvést, že trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Objektem trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. je právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, kterou má vůči pachateli - dlužníku. Dlužník částečně zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele mj. tím, že reálně nebo fiktivně zmenší svůj majetek některým z jednání uvedených v ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., v jehož důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky v tom rozsahu, jako by tomu bylo v případě, kdyby dlužník uvedeným způsobem nejednal.
Jak Nejvyšší soud zjistil, ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného usnesením odvolacího soudu, je obviněným v této souvislosti kladeno za vinu jednání, spočívající v tom, že „… v úmyslu nezaplatit dluhy, které byly převedeny do obchodního jmění společnosti L. t., a. s., se sídlem L., a to především vůči F. n. m. Č. r. se sídlem v P. za privatizovaný majetek bývalého státního podniku L. t. zbytek kupní ceny ve výši 44.044.000,- Kč a jistinu úvěru poskytnutého společnosti L. t., s. r. o., I. a P. b., a. s., P. ve výši 160.000,- Kč …“ přičemž dále měli jednat tak, jak je uvedeno pod body 1) až 7) výroku o vině. Nalézací soud na straně 7 rozsudku se ohledně tohoto svého závěru týkajícího se závazků, které měly přejít spolu s vkladem podniku na nově zakládanou společnost L. t., a. s., opírá zejména o specifikaci přebíraných závazků v odborném odhadu podniku, který vypracoval Ing. P. T. Z těchto dokladů nalézacímu soudu vyplynulo, že akciová společnost měla zejména převzít závazky vůči tehdejší I. a p. b., plynoucí z nesplacených úvěrů ve výši 161.772.000,- Kč. Dluh vůči F. n. m. není specifikován, avšak podle soudu prvního stupně je evidentně zahrnut v tzv. jiných závazcích, které činily 46.620.160,- Kč. Na straně 12 citovaného rozsudku pak nalézací soud na tomto primárním úsudku postavil svůj závěr, že oba obvinění spáchali mimo jiné i trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť následně vložili movitý majetek v hodnotě 68.120.480,- Kč společnosti L. t., a. s., do společnosti L.-P., a. s., s vědomím, že vůči této společnosti nebudou moci věřitelé své pohledávky uplatnit, protože na ni dluhy společnosti L. t., a. s., nebyly převedeny. Dále na straně 13 Odůvodnění:rozsudku soud uvedl, že ve vztahu k právní kvalifikaci podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. spatřuje způsobení škody velkého rozsahu zejména ve vztahu k nesplacení úvěru poskytnutého I. a p. b. a k nesplacení části kupní ceny F. n. m., čímž měli obvinění mnohonásobně překročit hranici rozhodnou pro použití přísnější právní kvalifikace, která podle současné právní úpravy činí 5.000.000, Kč.
Posoudí-li se toto skutkové zjištění z hlediska shora uvedených zásadních námitek obou dovolatelů, je třeba s nimi sice souhlasit, že z Odůvodnění:rozsudku zcela jednoznačně nevyplývá jak k tomuto závěru soud prvního stupně dospěl, neboť zde chybí náležitě konkrétní poukaz na důkazy obsažené ve spise a také potřebná právní argumentace, nicméně po prostudování spisového materiálu se Nejvyšší soud s těmito závěry soudu prvního stupně, na které ve svém rozhodnutí odkázal i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, zásadně ztotožnil, a to z následujících důvodů:
Ve spisu – svazku označeném jako Příloha II – je na č. l. 16 založeno rozhodnutí valné hromady společníků společnosti L. t., s. r. o., jejímž prvním bodem programu bylo založení společnosti L. t., a. s., se základním jměním 223.000.000,- Kč, přičemž zakladatel sám najednou splatí celé základní jmění vkladem podniku podle odborného odhadu auditora Ing. P. T. ze dne 26. února 1995, který tvoří přílohu tohoto rozhodnutí (č. l. 80 až 89 svazku Příloha II). V návaznosti na toto rozhodnutí byla sepsána „Smlouva o převodu podniku mezi zakladatelem L. t., s. r. o., a správcem vkladu nové společnosti L. t., a. s., ze dne 27. března 1995 podle níž byl předmětem této smlouvy vklad zakladatele do základního jmění společnosti, jehož předmětem je podnik zakladatele se všemi součástmi a příslušenstvím, tak jak je podrobně specifikován v zakladatelské listině, resp. prohlášení zakladatele o založení společnosti, resp. v přílohách k těmto listinám, které všechny dohromady tvoří nedílnou součást notářského zápisu č.j. N 45/95, NZ 45/95 ze dne 7. března 1995. Podle čl. III na novou společnost přechází všechna práva a závazky zakladatele, které souvisejí s vkládaným podnikem. Pokud pak jde o rozsah závazků je třeba vyjít ze zmíněného odborného odhadu podniku provedeného Ing. P. T., přičemž je třeba souhlasit s Odůvodnění:m rozsudku soudu prvního stupně, že z tohoto odborného odhadu, který vyčísluje i závazky, vyplývá, že uvedeným vkladem podniku do základního jmění L. t., a. s., došlo mimo jiné k převodu závazků vůči I. a p. b., nyní Č. o. b., a. s., plynoucí z nesplacených úvěrů ve výši 161.772.000,- Kč (přesněji „160.000.000,- Kč“, avšak s dále uvedenou výhradou), a také vůči F. n. m. ve výši 44.044.000,- Kč, který není sice ve výčtu konkrétně specifikován, ale je zahrnut v jiných závazcích, které činily 46.620.160,- Kč (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Z toho vyplývá, že společnost L. t., s. r. o., jako zakladatel vložila do základního jmění společnosti celý podnik zakladatele, kdy předmětem smlouvy v hodnotě 223.000.000,- Kč byly veškerá práva a závazky, včetně obchodního jména zakladatele L. t., s. r. o., jakož i veškeré jeho věci a majetková práva a závazky, a to dokonce podle čl. II uvedené smlouvy o převodu podniku i ta, která nebyla předmětem ocenění, což vyplývá i z toho, že podle rozhodnutí shora uvedené valné hromady společnosti L. t., s. r. o., měla tato společnost vstoupit do likvidace – viz body B a C rozhodnutí této valné hromady. Nebyl tedy vkládán jen privatizovaný bývalý státní podnik L. t. koupený společností P., s. r. o., později přejmenovanou na L. t., s. r. o., a proto se na tento vklad nevztahuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 29 Odo 691/2003, který by bylo možno použít pouze v případě, pokud by byl vkládán (převáděn) jako předmětný podnik jen bývalý státní podnik L. t., který byl předmětem privatizace, a nikoli celý podnik zakladatele L. t., s. r. o.),
K námitce, že možný by byl jen první krok založení společnosti L. t., a. s., a vklad majetku (nikoli podniku) jen zčásti, neboť převod dluhů byl zcela nemožný, je třeba uvést, že toto tvrzení neodpovídá tehdy platné právní úpravě. Podle §59 ObchZ (v tehdy účinném znění) bylo možno vkladem společníka vložit do základního jmění společnosti i podnik nebo jeho část, což vyplývalo z odst. 3 §59 ObchZ, podle kterého, jestliže je vkládán podnik či jeho část, použijí se, pokud se týče přechodu práv a povinností, přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku (§476 a násl. ObchZ). Podle §5 ObchZ se podnikem tehdy rozuměl soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Ustanovení odst. 3 §59 ObchZ tím že stanovilo přiměřené použití ustanovení o smlouvě o prodeji podniku, podstatně usnadnilo vložení podniku jako nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti. Z přiměřeného použití §477 odst. 2 ObchZ o smlouvě o prodeji podniku vyplývalo, že na obchodní společnost přešly spolu s podnikem nebo jeho částí ze zákona všechna práva a závazky, která ke vkládanému podniku či vkládané části podniku náležely (zákonná cese). Přitom se podle §477 odst. 3 ObchZ k přechodu závazků nevyžadoval souhlas věřitelů. Společnost byla pak povinna bez zbytečného odkladu poté, co na ni přešly práva a závazky vloženého podniku, oznámit přechod závazků věřitelům; společník musel v téže lhůtě oznámit dlužníkům přechod pohledávek na společnost. Jestliže se však vkladem podniku do společnosti nepochybně zhoršila dobytnost pohledávky věřitele, mohl se věřitel domáhat podáním odporu u soudu podle §478 ObchZ, aby soud určil, že vůči němu je převod závazku na společnost neúčinný. Na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým se určilo, že je vůči věřiteli přechod závazku na společnost neúčinný, mohl věřitel požadovat od společníka, který podnik či jeho část do společnosti vložil, poskytnutí plnění i s příslušenstvím.
Z toho vyplývá, že není správné tvrzení obou dovolatelů, že na společnost L. t., a. s., shora uvedené závazky vůči F. n. m. a I. a p. b., nyní Č. o. b., a.s., nikdy nepřešly, neboť v tomto případě nebyl dán souhlas věřitelů, a že z tohoto důvodu je nesprávná konstrukce, která je uvedena v Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně, neboť jediným dlužníkem F. n. m. a I. a p. b., nyní Č. o. b., a. s., je nadále společnost L. t., s. r. o., a nikoli L. t., a. s., tudíž jakékoli další dispozice s majetkem této společnosti nemohly být učiněny ke škodě těchto dlužníků (správně „věřitelů“). Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal tyto zásadní námitky obou dovolatelů důvodnými a naopak se ztotožnil v tomto směru se závěry soudů obou stupňů.
Dalším uplatněným důvodem dovolání ze strany obviněného Z. Ú. byla námitka, podle které dovolatel považuje právní závěr soudu, podle něhož došlo k převodu majetku původního vlastníka na další subjekty, a tímto mělo dojít ke zmenšení tohoto majetku, za zásadně chybný. Obviněný s tímto nesouhlasí, neboť se domnívá, že tímto jednáním ke zmenšení majetku původního dlužníka nedošlo. Pokud původní dlužník vložil svůj majetek do jiné obchodní společnosti, tak pouze změnil jeho podstatu, nikoli jeho hodnotu. Obdobně soud dospěl k závěru o výši škody, kterou měli věřitelé utrpět. K tomuto pak dovolatel namítl, že za situace, kdy i podle skutkových zjištění nalézacího soudu doposud neskončil konkurs, v jehož rámci měli být dlužníci uspokojeni, nelze ani vyčíslit rozdíl mezi výší jejich pohledávek a výší částky, kterou na úhradu svých pohledávek věřitelé získali. Tuto posledně uvedenou námitku, byť v podstatně obecnější podobě uvedl ve svém dovolání i obviněný Ing. M. M., když uvedl, že rozhodný je skutečný rozsah závazků a pohledávek.
V návaznosti na to, co uvedl Nejvyšší soud již shora, je třeba zdůraznit, že převody majetku mezi společnostmi L. t., s. r. o., L. t., a. s., a L.-P., a. s. [viz návěta pod bodem 2) a dílčí útok označený bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně], a následně převody akcií L. P., a. s., mezi prodávajícím L. t., a. s., a společnostmi J., s. r. o., B., s. r. o., a D., s. r. o., a nakonec ve smyslu dodatků ke smlouvám jejich převody do majetku L. t., s. r. o., je třeba hodnotit nikoli odděleně, ale v celkovém komplexu z hlediska vyvedení bonitního majetku ze společnosti L. t., a. s., [viz body 3) až 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně]. Není tedy pravdou, jak tvrdí v dovolání obvinění, že po provedení těchto transakcí byly v majetku L. t., a. s., akcie L. P., a. s., které mohly sloužit k úhradě pohledávek věřitelů společnosti L. t., a. s., a že došlo jen k záměně movitého majetku za akcie L. P., a. s., jestliže byly tyto akcie uvedeným způsobem z majetku L. t., a. s., vyvedeny a v rozhodné době tam proto již nebyly. K námitce, že k žádosti správkyně konkursní podstaty byly tyto akcie do konkursní podstaty vráceny a dokonce zčásti došlo k jejich prodeji, je třeba, nehledě k tvrzenému nelogickému nakládání s těmito akciemi správkyní konkursní podstaty, uvést, že tuto další následnou událost je třeba hodnotit již jen jako částečnou náhradu škody, neboť trestná činnost obviněných byla v té době již dokonána. Navíc nelze podle názoru Nejvyššího soudu z hlediska trestné činnosti obviněných zvažovat jen účetní hodnotu majetku (účetní hodnotu movitého majetku vůči hodnotě akcií), ale je třeba posuzovat skutečnou a reálnou hodnotu takového zvažovaného majetku, zvláště když také v důsledku operací obviněných byla společnost L. t., a. s., přivedena do konkursu, což má nepochybně význam i z hlediska hodnoty jejího majetku. Podobně je tomu i s reálnou tržní cenou (kursem) akcií společnosti L.-P., a. s., ve vztahu k hodnotě vloženého strojního vybavení a zařízení v hodnotě 68.120.480,- Kč podle výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný Z. Ú. kromě shora rozvedených výhrad dále brojil proti závěru soudu, že jeho jednáním mělo dojít ke zmenšení majetku dlužníka. Takto namítl, že pokud původní dlužník vloží svůj majetek do jiné obchodní společnosti, tak pouze změní jeho podstatu, nikoli jeho hodnotu. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že to je sice z obecného hlediska pravdivé tvrzení, avšak tento právní závěr ani soud prvního stupně ani soud druhého stupně ve svých rozhodnutích nepopírají a vinu obviněného daným trestným činem spatřují v již konkrétnějších jednáních obou obviněných popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy podíl dlužníka na nově zakládaných společnostech značně změnil svou hodnotu, když mimo jiné např. akcie v důsledku jejich dalších jednání postupně ztrácely svou hodnotu, nemovité věci byly pronajaty nebo zatíženy věcným břemenem a byla takto omezena dispozice s nimi a fakticky i snížena jejich tržní hodnota, movité věci byly dále odděleny od původního podniku jako celku a byly prakticky vyvedeny z dispozice původního dlužníka, společnosti L. t., s. r. o., a později i L. t., a. s., a to vše cíleným jednáním obou obviněných a dnes již zemřelého Ing. M. M. staršího popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tito jednali zejména v pozici statutárních orgánů či členů statutárních orgánů všech zúčastněných společností. Je třeba zdůraznit, že objektem trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. je právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, kterou má vůči pachateli - dlužníku. Dlužník částečně zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele mimo jiné i tím, že reálně nebo fiktivně zmenší svůj majetek některým z jednání uvedených v ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., v jehož důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky v tom rozsahu, jako by tomu bylo v případě, kdyby dlužník uvedeným způsobem nejednal. Jednání dlužníka spočívající ve zcizení vlastního majetku podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. může spočívat též v převedení nemovitostí a movitých věcí z majetku dlužníka – obchodní společnosti na jinou obchodní společnost (např. ve formě nepeněžitého vkladu takových věcí do základního jmění společnosti), vůči níž za normálního stavu věcí věřitelé své nesplacené pohledávky uplatnit nemohou (srov. rozhodnutí publikované v časopise Soudní rozhledy pod č. 90/2000).
K další právně relevantní námitce obviněného Z. Ú., týkající se již právní kvalifikace jednání obviněných také jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že pokud dovolatel namítá, že vzhledem k vztahu ovládající - ovládaný mezi společnostmi L. t., s. r. o., a L. t., a. s., nemohlo dojít již ze samé podstaty věci ke konkurenci mezi těmito společnostmi, a proto nebyla naplněna předmětná skutková podstata, pak je třeba zdůraznit, že odkaz na institut podnikatelských seskupení a tedy ustanovení §66a a násl. ObchZ je zde bezpředmětný, neboť tato ustanovení byla do našeho právního řádu začleněna až s účinností od 1. 1. 2001, a to novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., tedy se značným časovým odstupem od jednání obviněných. Navíc i tato nová, v době jednání obviněných neplatná úprava, v §66a odst. 8 ObchZ výslovně stanoví, že nebyla-li uzavřena ovládací smlouva, nesmí ovládající osoba využít svého vlivu k tomu, aby prosadila přijetí opatření nebo uzavření takové smlouvy, z nichž může ovládané osobě vzniknout majetková újma, ledaže vzniklou újmu uhradí nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla, anebo bude v téže době uzavřena smlouva o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena. Podle §66a odst. 9 ObchZ pak, není-li uzavřena ovládací smlouva, je statutární orgán ovládané osoby povinen ve lhůtě 3 měsíců od skončení účetního období zpracovat písemnou zprávu o vztazích mezi ovládající a ovládanou osobou a o vztazích mezi ovládanou osobou a ostatními osobami ovládanými stejnou ovládající osobou (dále jen „propojené osoby“), je-li ovládané osobě jednající s péčí řádného hospodáře známa ovládající osoba, popřípadě touto ovládající osobou ovládané osoby. Ve zprávě se uvede, jaké smlouvy byly uzavřeny v posledním účetním období mezi propojenými osobami, jiné právní úkony, které byly učiněny v zájmu těchto osob, a všechna ostatní opatření, která byla v zájmu nebo na popud těchto osob přijata nebo uskutečněna ovládanou osobou. Pokud bylo ovládanou osobou poskytnuto plnění, je ve zprávě nutno uvést, jaké bylo poskytnuto protiplnění, u opatření jejich výhody a nevýhody, a zda z těchto smluv nebo opatření vznikla ovládané osobě újma, zda byla tato újma v účetním období uhrazena, anebo zda byla uzavřena smlouva o této úhradě podle §66a odst. 8 ObchZ. Jestliže ovládaná osoba zpracovává výroční zprávu podle zvláštního právního předpisu, musí být zpráva o vztazích mezi propojenými osobami připojena k výroční zprávě. Společníci nebo členové ovládané osoby musí mít možnost se seznámit se zprávou o vztazích mezi propojenými osobami ve stejné lhůtě a za stejných podmínek jako s účetní závěrkou. K žádnému takovému ani obdobnému jednání mezi propojenými osobami popsanému zejména v ustanovení §66a odst. 8 ObchZ v tomto případě však podle obsahu spisu nedošlo, přičemž obvinění ani uskutečnění nějaké podobné kompenzace nepředpokládali, a proto je i tato námitka obviněného Z. Ú. nedůvodná.
Dále je třeba zdůraznit, že ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. o trestném činu zneužívání informací v obchodním styku předpokládá uzavření nebo popud k uzavření smlouvy na úkor jedné z organizací (společností, podniků) se stejným nebo podobným předmětem činnosti, v nichž pachatel působí, tj. smlouvy v určitém ohledu nevýhodné. Za takovou se považuje smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci (společnost, podnik) vůči druhé z nich, přičemž vyjádření tohoto znevýhodnění se nemusí vždy opírat jenom o finanční hledisko, i když právě ono bude zpravidla rozhodující. Nevýhodnost uzavřené kupní nebo jiné smlouvy může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací (společností, podniků) byla takovou smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samotné, z jehož výnosů tato organizace (společnost, podnik) byla nebo mohla být schopna uhrazovat své závazky, např. nesplacený bankovní úvěr. V případě postihu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. jde svou povahou o postih nepřípustného konkurenčního jednání, byť takovým jednáním nezbytně nemusí dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku. Předpokladem aplikace §128 odst. 2 tr. zák. je proto existence určité oblasti stejného nebo podobného podnikatelského zájmu pod
nikatelských subjektů, v nichž pachatel současně působí, přičemž v úmyslu získat pro sebe nebo pro někoho jiného prospěch nebo výhodu využije svého postavení k uzavření smlouvy nevýhodné pro některý z nich. Objektem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. je ochrana před zneužíváním postavení pachatele ve dvou nebo více podnikatelských subjektech se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Předmětem činnosti těchto podnikatelských subjektů ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. není míněna jakákoliv činnost, kterou jsou potenciálně oprávněny provádět, ale pouze ta činnost, kterou skutečně provádějí, popřípadě činnost, kterou hodlají provádět, takže v oblasti, které se týká, mají určité podnikatelské zájmy a vzájemně si konkurují.
Souhlasit je třeba naproti tomu s námitkami obou obviněných, pokud se týkají skutečného rozsahu a výše závazků a pohledávek a v důsledku toho i výše škody u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a výše prospěchu u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák.
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, způsobí-li tímto činem škodu velkého rozsahu. Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1, tedy opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich, jestliže získá pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Z toho vyplývá, že u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. je třeba nepochybně zjistit výši škody velkého rozsahu a u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. výši prospěchu velkého rozsahu, a tuto uvést ve výroku odsuzujícího rozsudku a náležitě ji odůvodnit v jeho Odůvodnění:(srov. §125 odst. 1 tr. ř.).
Ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byť jsou zde uváděny různé částky, a to jak v návětě pod bodem 2), tak i v některých bodech popisujících jednotlivé útoky tvořící konkrétní kroky operací prováděných obviněnými pod čísly 1) až 7) [srov. zejména body 1), 2) a 3) až 5) skutkové věty výroku], výše způsobené škody, ani výše dosaženého prospěchu uvedena jednoznačně není, ač jde o zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Dostatečný podklad v tomto směru neposkytuje ani Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně, kde se ohledně výše škody ve smyslu §256 odst. 4 tr. zák. pouze uvádí, že „není pochyb o tom, že způsobená škoda mnohonásobně překročila hranici rozhodnou pro stanovení škody velkého rozsahu, a to zejména v důsledku nesplaceného úvěru poskytnutého I. (I. a p. b.) a nesplacené části kupní ceny F. (F. n. m.). Hranice rozhodná pro užití přísnější právní kvalifikace činí podle současné úpravy 5 mil. Kč. Obvinění svým jednáním tuto hranici mnohonásobně překročili.“ Z toho by vyplývalo, že za škodu považuje soud prvního stupně zřejmě částky uvedené v návětě pod bodem 2), kde se uvádí, že „v úmyslu nezaplatit dluhy … zbytek kupní ceny ve výši 44.044.000,- Kč a jistinu úvěru poskytnutého … I. a p. b., a. s, P., nyní Č. o. b.– divizí I., a. s., P., ve výši 160.000.000,- Kč, byť tyto částky za škodu ve výroku neoznačil. Pochybnosti dále vyvolávají další částky uvedené v bodech 1) až 7), jimiž také měla být naplněna skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Škodou velkého rozsahu se ve smyslu §256 odst. 4 se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Škodu zde představuje hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si obvinění nepočínali způsobem podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z hlediska naplnění znaku škody velkého rozsahu by tedy shora uvedené částky, představující zbytek nezaplacené kupní ceny ve výši 44.044.000,- Kč ve prospěch F. n. m. a jistiny úvěru poskytnutého … I. a p. b., a. s, P., nyní Č. o. b. – divizí I., a. s., P., ve výši 160.000.000,- Kč, s přihlédnutím ke své výši mohly naplnit škodu velkého rozsahu. Vzniká však otázka, zda lze na škodu ve smyslu §256 odst. 4 tr. zák. započítat celé tyto částky, když z provedeného dokazování vyplývá, že jednak majetek společnosti L. t., a. s., nebyl zřejmě vyveden v celém rozsahu, neboť zde měl přinejmenším zůstat nemovitý majetek, byť tento byl později zatížen nájmy a věcným břemenem [srov. zejména body 2), 6) a 7) skutkové věty výroku], poněvadž jednáním pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině mělo být převedeno formou nepeněžitého vkladu pouze strojové (správně „strojní“) vybavení a zařízení v hodnotě 68.120.480,- Kč, a proto nelze mít zřejmě za to, že škoda činí celé uvedené částky. V každém případě je třeba se s touto otázkou z hlediska výše způsobené škody vypořádat, což soud prvního stupně, ale ani odvolací soud neučinily. Navíc jak vyplývá z potvrzení založeného na č. l. 135 svazku 1, Přílohy I (příloha 18), mělo být na úvěr ze Smlouvy o úvěru č. 44-049-03 uzavřené dne 22. 12. 1993 na částku 160.000.000,- Kč zaplaceno dlužníkem L. t., a. s., 13.260.000,- Kč, a tudíž by měla být celková výše tohoto úvěru zřejmě o tuto částku snížena.
Podobně je tomu i s výši prospěchu ve smyslu §128 odst. 4 tr. zák. Ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není prospěch žádným způsobem vyjádřen, dokonce tam není ani uvedeno, kdo prospěch a v jaké výši získal, ač je to znakem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. V Odůvodnění:uvedeného rozsudku pak je uvedeno, že „pokud jde o zákonný znak získání prospěchu velkého rozsahu, lze mít za prokázané, že společnost L. P.,a. s., získala jmění společnosti L. t., a. s., L. Hodnota převedeného či pronajatého majetku byla stanovena na částku kolem 200 mil. Kč“ (viz str. 12 rozsudku). Z toho by vyplývalo, že za prospěch velkého rozsahu je považována částka kolem 200.000.000,- Kč, což však neodpovídá součtu částek, které by přicházely z tohoto hlediska v úvahu, uvedených ve výroku rozsudku [viz zejména body 1), 2), 3) až 5) a 6) skutkové věty výroku]. Navíc nelze prospěch velkého rozsahu vyjádřit pojmem „kolem 200.000.000,- Kč“, ale je třeba uvést částku, která přichází jako prospěch velkého rozsahu, a pokud ji nelze zjistit přesně, alespoň pojmem „nejméně“. Soud prvního stupně podle Odůvodnění:svého rozsudku pak prospěch zřejmě spatřuje i v částce 68.120.480,- Kč [viz návěta pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině], která vyjadřuje „hodnotu vloženého strojového (správně „strojního“) vybavení a zařízení“, uvedené v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, což je však v rozporu s tím, že tento dílčí útok nezahrnuje podle výroku o vině pod trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kde odkazuje pouze na body 2) až 7) skutkové věty, byť zcela nevhodně zároveň poukazuje na „žalobní návrh“, což je termín vztahující se k obžalobě a nikoli k rozsudku (zjevně v důsledku převzetí znění obžaloby bez příslušné úpravy – viz č. l. 918 až 921 spisu). V té souvislosti je třeba poznamenat, že nelze bez bližšího přezkoumání a konkrétního přizpůsobení výsledkům dokazování v hlavním líčení opisovat žalobní návrh obžaloby do rozsudku, což se týká i dalších částí výroku o vině, např. návěty skutkové části výroku o vině, kde se pod bodem 1) uvádí: „jako členové, případně představenstva“, když z této formulace není zřejmé, zda se jednotlivých útoků obvinění dopustili jako členové představenstva některé dále uvedené akciové společnosti nebo jako členové jiného blíže nespecifikovaného orgánu (viz slovo „případně“); dále pod bodem 1) a) výroku o vině se uvádí dvakrát firma „L. t., a. s.,“ atd. Ve skutkové části výroku o vině není také vhodné uvádět zkratky, které nejsou obecně používány či jednoznačně specifikovány, např. „vyhr.“, „příl.“, „živn.“, „zast.“ atd.
S přihlédnutím k těmto důvodům je třeba přisvědčit oběma dovolatelům, že v uvedeném rozsahu je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě porovnání učiněných skutkových zjištění relevantních zejména pro jednání pod body 1) až 7) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a právního závěru nalézacího i odvolacího soudu z těchto zjištění učiněného ohledně naplnění skutkových podstat trestných činů poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., je třeba konstatovat, že popis skutkových zjištění v tzv. skutkové větě výroku o vině a v Odůvodnění:rozsudku nalézacího soudu, se kterým se ztotožnil i soud druhé instance, obsahuje nedostatečné údaje pro právní posouzení oběma trestnými činy, a to nesprávné posouzení otázky výše škody velkého rozsahu u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a výše prospěchu velkého rozsahu u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák.
V tomto směru zatím proto není možno učinit závěr o naplnění všech zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), 4 tr. zák., a to zejména o rozsahu, v jakém měli být věřitelé jednáním obviněných poškozeni a kteří věřitelé vůbec poškozeni být mohli. Výrok o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobně je tomu, pokud jde o určení a výši prospěchu velkého rozsahu u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., jakož i určení příslušných subjektů, kterým měl tento prospěch vzniknout [v tomto směru budou nepochybně rozdílné subjekty u bodů 1), 2), 6) a 7) oproti bodům 3) až 5) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, jestliže budou všechny tyto body, a to i s přihlédnutím k §265s odst. 2 tr. ř. zahrnuty i k tomuto posledně uvedenému trestnému činu].
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných Z. Ú. a Ing. M. M. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 3 To 105/2004, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 54 T 56/2001. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení si nalézací soud především ujasní, kteří věřitelé a ve vztahu ke kterým společnostem jako dlužníkům, jejichž jménem jednali obvinění, byli či mohli být jednáním obviněných poškozeni a v jakém rozsahu, přičemž musí u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. vyčíslit škodu, která jednáním obviněných přinejmenším vznikla. Přitom bude muset respektovat i platnou judikaturu, podle níž, probíhá-li vedle trestního stíhání dlužníka pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. též konkursní řízení týkající se majetku téhož dlužníka, je třeba z hlediska trestní odpovědnosti zjistit výsledky konkursního řízení v tom smyslu, zda majetek dotčený uvedeným trestným činem byl zahrnut (vrácen) do konkursní podstaty a určen k uspokojení věřitelů (např. podle §16 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), tj. v jakém rozsahu zůstali věřitelé neuspokojeni a byli tedy jednáním dlužníka skutečně zkráceni. Uvedené zjištění může mít význam zejména z hlediska posouzení rozsahu, v jakém byl trestný čin dokonán a v jakém zůstal ve stadiu pokusu (§8 odst. 1 tr. zák.), pokud však soud prvního stupně nedospěje k závěru, že z hlediska povahy vrácení majetku do konkursní podstaty v návaznosti na provedené majetkové operace ze strany obviněných byl trestný čin i v tomto rozsahu již dokonán a jde tedy již jen o náhradu škody ve smyslu shora uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu. Srovnej k tomu rozhodnutí publikované v časopise Soudní rozhledy pod č. 90/2000. Náležité posouzení výsledků konkursního řízení však neznamená, že by soud měl, nebylo-li toto řízení dosud skončeno, vyčkávat jeho pravomocného ukončení, poněvadž je povinen tuto otázku v rozsahu potřebném pro trestní řízení, zejména z hlediska příslušných závěrů o vině obviněných, posoudit jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. Zjištění výsledků konkursního řízení je nutné i k posouzení postupu správkyně konkursní podstaty, která podle tvrzení dovolatele Z. Ú. po vydání předmětných akcií, jež byly později převedeny na tři jiné subjekty, měla část z nich prodat za minimální cenu a zbytek vrátit obviněným s tím, že nejsou předmětem konkursní podstaty. Všechny tyto zmíněné otázky je povinen soud ve smyslu citovaného ustanovení §9 tr. ř. posoudit samostatně, neboť jde o posouzení viny obviněných a nejde o otázky osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních.
Obdobně bude soud prvního stupně postupovat i ohledně určení a výše prospěchu velkého rozsahu u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., jakož i určení příslušných subjektů, kterým měl tento prospěch vzniknout.
V novém řízení se tedy bude muset soud prvního stupně vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v Odůvodnění:rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z Odůvodnění:musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud jde o uplatněnou obhajobu obviněných, je třeba se v Odůvodnění:nového rozhodnutí s touto obhajobou beze zbytku vypořádat, a proto z tohoto hlediska nelze opominout námitky týkající rozhodných skutečností vztahující se ke znakům skutkových podstat trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., včetně výše způsobené škody velkého rozsahu, nebo trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., včetně výše prospěchu velkého rozsahu. V tomto směru nelze pominout ani znalecké posudky či znalecká odborná vyjádření předložená obviněnými, s jejichž závěry je povinen se náležitě vypořádat nejen soud prvního stupně, ale v případě podání odvolání v návaznosti na jeho závěry a odvolací námitky i odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla v celém rozsahu zrušena jen v důsledku dovolání podaných obviněnými Z. Ú. a Ing. M. M. samozřejmě jen v jejich prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu: ¨
Doc. JUDr.Pavel Šámal, Ph.D.