ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1507.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1507/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 10 To 491/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 16 T 1/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 16 T 1/2002, byl obviněný Ing. M. D. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění zákona účinného ke dni 31. 12. 1997 a byl mu podle §255 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 10 To 491/2004, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný Ing. M. D. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný nejprve rekapituloval vývoj dané trestní věci. Soud prvního stupně v původním rozhodnutí o žalovaném skutku neshledal znaky trestného činu, zejména subjektivní stránku, a k opačnému závěru dospěl až po zrušujícím rozhodnutí soudu odvolacího, aniž by odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, v řízení předcházejícím vydání odsuzujícího rozsudku prováděly jakékoli dokazování. Odvolací soud však nemůže zasahovat do volného hodnocení důkazů a utváření vnitřního přesvědčení soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak podle odvolatele odporovalo zásadám trestního řízení, když těžiště dokazování je u soudu prvního stupně. Obviněný tak považoval za správné hodnocení důkazů i právní posouzení skutku okresním soudem vyjádřené tímto původním rozhodnutím a naopak za nezákonné považoval usnesení krajského soudu, jímž byl původní rozsudek ve věci zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Z provedených důkazů vyplývá, že zástupce poškozeného V. B. ujišťoval obviněného, že proplácení zálohových faktur je v pořádku, a spolu s A. L. odpovídal za vyplácení finančních prostředků. Na stavbě navíc pracovali nepřetržitě dva zástupci společnosti obviněného jako dozor. Proto nelze v jeho jednání spatřovat subjektivní stránku v podobě nepřímého úmyslu a v úvahu by přicházelo toliko nedbalostní zavinění. Podle další dovolací námitky jednání obviněného nebylo příčinou vzniku škody, neboť finanční prostředky byly vyplaceny s vědomím poškozeného a jeho souhlasem. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a věc přikázal (zřejmě tomuto soudu) k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že soudy obou stupňů správně posoudily, že obviněný se skutku dopustil v úmyslu nepřímém , neboť nezajistil z mandátní smlouvy mu uloženou povinnost kontrolovat věcnou a cenovou správnost fakturace, a musel si být vědom rizik zálohové fakturace a možnosti přefinancování stavby. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají formálně citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a následně posuzoval jejich důvodnost.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního, zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že pod citovaný dovolací důvod nelze z obsahového hlediska podřadit ty námitky dovolatele, které zpochybňovaly předchozí zrušující rozhodnutí krajského soudu, kterým měl odvolací soud nepřípustně zasáhnout do volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Podle této dovolací námitky původní rozhodnutí odvolacího soudu odporovalo zásadám trestního řízení. Uvedená námitka sice zpochybňovala správnost řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí, ale vytýkala nedodržení procesních ustanovení trestního řádu a proto ji nelze přezkoumat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k jehož uplatnění je třeba namítnout porušení ustanovení hmotného práva. Obdobně námitku nelze přezkoumat ani prostřednictvím jiného z důvodů dovolání taxativně stanovených v §265b odst. 1 tr. ř.
Další námitky posuzovaného dovolání bylo možno z obsahového hlediska podřadit §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a bylo nutné se jimi zabývat. Jednalo se zejména o obviněným tvrzenou absenci úmyslné formy zavinění, neboť obviněný spoléhal na ujišťování zástupce poškozeného o správnosti proplácení zálohových faktur firmě B. s.r.o. Nejvyšší soud proto podle §265 odst. 3 tr. ř. přezkoumal skutkový stav věci popsaný v rozhodnutích soudů nižších stupňů a dospěl k závěru, že tvrzení dovolatele není možno přisvědčit.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je jednání, kterým vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu dané povinnosti, jak je obsažen v zákonném ustanovení nebo ve smlouvě. Může k němu dojít konáním pachatele (aktivní činností) ale též opomenutím takového konání, k němuž byl povinen. Z hlediska subjektivní stránky je u daného trestného činu nezbytné zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Pachatel proto musí vědět o porušení převzaté povinnosti z jeho strany a současně být srozuměn s možným následkem v podobě způsobení značné škody.
V posuzovaném případě se podle výroku odsuzujícího rozsudku okresního soudu obviněný trestného činu podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustil tak, že „jako majitel firmy „d p., ing. M. D.“, , se sídlem P., ul. O. (nyní sídlo P., ul. S.), který dne 30. 5. 1994 „mandátní smlouvou“ uzavřenou mezi ním a M. ú. B. n. L. – S. B., zastoupeným starostou ing. J. J., smluvně převzal jako mandatář spoluodpovědnost za zajištění výstavby ČOV v B. n. L. – S. B. a na základě této mandátní smlouvy měl jako mandatář jménem mandanta vykonávat na základě dodatku smlouvy činnosti v rámci výkonu technického dozoru investora a měl zajišťovat mimo jiné kontrolu věcné a cenové správnosti a úplnosti oceňovaných podkladů, splátkových listů a faktur, jejich soulad s dohodou o odbytovém rozpočtu a jejich předkládání k likvidaci investorovi, tj. MÚ B. n. L. – S. B., který výstavbu financoval ze státní dotace a z bezúročné půjčky ze SFŽP ČR, tuto smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek v plném rozsahu neplnil, v důsledku čehož došlo k neoprávněnému vyplacení finančních prostředků zhotoviteli firmě B. s.r.o. za práci, která nebyla provedena, čímž město B. n. L. – S. B. ztratilo kontrolu nad financováním výstavby ČOV, když vyplacené zálohy městem za období let 1994 – 1997 převyšovaly hodnotu skutečně provedených prací o částku minimálně 9. 548.700,- Kč a město bylo za dané situace nuceno odstoupit od smlouvy s firmou B. s.r.o. a akci zadat jinému dodavateli“.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku označil za prokázané (str. 24), že mezi obviněným jako podnikatelem – fyzickou osobou a MÚ B. n. L. – S. B. došlo k uzavření mandátní smlouvy, jejímž předmětem bylo mj. vykonávat funkci technického dozoru investora při výstavbě čističky odpadních vod městem B. n. L. S. B. Za nesporné označil soud i to, že součástí náplně výkonu funkce bylo zajišťování kontroly věcné a cenové správnosti a úplnosti oceňovacích podkladů, splátkových listů a faktur, jejich souladu s dohodou o odbytovém rozpočtu a jejich předkládání k likvidaci investorovi. Z provedených důkazů pak soud jednoznačně dovodil, že tato část povinností mandatářem plněna nebyla. V rámci výstavby tak byly investorem propláceny zálohové faktury, aniž by byl standardním způsobem kontrolován objem skutečně vykonaných prací. Na str. 25 rozsudku okresní soud konstatoval, že fakturace šla fakticky mimo mandatáře a zaměstnanci obviněného byli nakonec z kontroly cenové správnosti vyňati samotným obviněným a tuto činnost přestali vykonávat zcela. Nicméně i tak bylo nepochybně prokázáno, že obviněný přesně věděl o tom, jak vysoké částky jsou společnosti B. s.r.o. vypláceny, neboť právě od nich odvozoval výši odměny, kterou městu průběžně fakturoval a která mu byla vyplácena. Vzhledem ke specifikám výstavby měl technický dozor výstavby věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda vyplacené částky odpovídají skutečné prostavěnosti a měl se důrazně domáhat potřebné součinnosti. Sám obviněný své zaměstnance instruoval, aby od takového úsilí upustili. Své povinnosti více než tři roky neplnil, přesto za ně fakturoval odměnu v plné výši, přičemž riziko zálohových plateb mu za daného stavu bez dostatečné kontroly muselo být zřejmé (viz str. 25 rozsudku). K subjektivní stránce jednání obviněného soud prvního stupně uvedl, že za daných podmínek výstavby při svém vzdělání a zkušenosti v oblasti technického dozoru investic musel vědět, že neplněním povinnosti kontrolovat věcnou a cenovou správnost a úplnost faktur při stavbě takového rozsahu může způsobit přefinancování výstavby a s takovou alternativou byl srozuměn.
Soud druhého stupně na straně 5 rozhodnutí k odvolacím námitkám uvedl, že obviněný se nemůže hájit tím, že spoléhal na to, že věcnou kontrolu fakturace provádí pracovníci stavebního a ekonomického odboru města. K takovým domněnkám neměl důvod – nemohl spoléhat na to, že činnost, ke které se sám smluvně zavázal a pobíral za ni od města odměnu, za něj bude provádět někdo jiný. Soud poukázal také na fakt (viz str. 6 rozhodnutí), že obviněný je absolventem stavební fakulty ČVUT, od roku 1992 má živnostenské oprávnění k provádění inženýrských a průmyslových staveb a v průběhu roku 1995 se stal společníkem a jednatelem dvou společností, které se kromě jiného zabývaly inženýrskou a projektovou činností ve výstavbě a realizací staveb.
Se závěry soudů obou stupňů ohledně zavinění posuzovaného skutku se plně ztotožnil i dovolací soud, přičemž vycházel z výše popsaného skutkového stavu věci. S přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem nelze mít pochyb o existenci úmyslného zavinění daného činu na straně obviněného. Soudy obou stupňů k této části obhajoby, jíž obviněný uplatňoval prakticky od počátku trestního stíhání, správně vyšly z okolností týkajících se osoby obviněného, které vypovídaly o vědomostní stránce zavinění posuzovaného skutku. Vzaly v úvahu, že obviněný byl vysokoškolsky vzdělanou osobou v oboru stavebnictví a po dobu několika roků disponoval živnostenským oprávněním k provádění inženýrských a průmyslových staveb a od roku 1995 působil jako společník a jednatel dvou společností zabývajících se mimo jiné inženýrskou a projektovou činností ve výstavbě a realizací staveb. Byl tedy osobou zabývající se podnikatelsky soustavnou odbornou činností v rámci specializace v oboru stavebnictví. Jak již bylo citováno, dne 30. 5. 1994 uzavřel mandátní smlouvu s městem B. n. L. – S. B., zastoupeným jeho starostou. Z obsahu smlouvy (viz přílohový spis č. 7, bod 2) vyplývá, že její náplní byly činnosti odpovídající odborné specializaci obviněného včetně zmocnění k výkonu inženýrské činnosti po dobu realizace a ukončení stavby čističky odpadních vod a výkon funkce technického dozoru investora. Přílohou uzavřené smlouvy byl výpis činností, které byl povinen obviněný jakožto mandatář vykonávat v rámci technického dozoru investora. Obviněný tak byl povinen zejména kontrolovat čerpání rozpočtu, věcnou a cenovou správnost a úplnost oceňovacích podkladů, splátkových listů a faktur, jejich soulad s dohodou o odbytovém rozpočtu a předkládat tyto k likvidaci investorovi. O tom, že obviněný byl seznámen s rozsahem svých povinností ze smlouvy vyplývajících svědčí i fakt, že ve věci technického dozoru byl účasten uzavření smlouvy o dílo ohledně výstavby čističky odpadních vod mezi objednatelem - městem B. n. L. – S. B. a zhotovitelem – společností B. s.r.o. Ze skutkového stavu věci nepochybně vyplývá, že převzatá část povinností ze strany obviněného plněna nebyla. Dovolatel tento fakt ve svém mimořádném opravném prostředku ani nezpochybnil a není třeba jej proto na tomto místě dále rozvádět. Je třeba soustředit se na subjektivní stránku jeho jednání, jež tvořila hlavní námitku dovolání.
Obviněný věděl, že investor stavby provádí průběžně výplatu zálohových faktur, vystavovaných společností B. s.r.o., aniž by byl požadovaným způsobem kontrolován objem skutečně vykonaných prací, což patřilo mimo jiné i mezi jeho povinnosti mandatáře. O této vědomosti vypovídá také, že z důvodu zřejmě nedostatečné komunikace mezi ním a zástupci investora, odvolal obviněný své zaměstnance z provádění kontrol průběhu stavebních prací a v podstatě tak přestal zcela vykonávat mandátní smlouvou převzaté povinnosti ve vztahu ke skutečně provedeným pracím na stavbě, resp. k cenové správnosti účtovaných výkonů firmou B. s.r.o.
Také podle názoru Nejvyššího soudu obviněnému jakožto vysokoškolsky vzdělanému podnikateli působícímu v oboru provádění inženýrských a průmyslových staveb muselo být zřejmé, že neplněním jeho povinnosti provádět kontroly věcné a cenové správnosti a úplnosti faktur při stavbě čističky odpadních vod může dojít k financování ve větším rozsahu, než který odpovídal úhrnu provedených prací. O této možnosti obviněný musel vědět a byl s ní srozuměn, čemuž odpovídá jeho nečinnost – neprovádění svých povinností po dobu více než tří roků při současné fakturaci své odměny v plné výši. Obviněný navíc přesně věděl o výši proinvestovaných částek, věděl také, že ze strany města není kontrola za něj náležitě vykonávána, neboť právě za účelem jejího provádění ve specifickém prostředí výstavby takového rozsahu bylo dohodnuto provádění technického dozoru jeho osobou. Na tomto místě je třeba uvést, že v případě problémů s plněním obsahu smlouvy by obviněný předešel spáchání trestného činu, pokud by věnoval kontrole zvýšenou pozornost, důrazně se domáhal potřebné součinnosti, popř. mandátní smlouvu včas vypověděl. Nic takového však neučinil, naopak sám vlastní zaměstnance instruoval, aby od kontrolního úsilí upustili. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu si proto nelze představit jiné zavinění, než že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že porušuje svoje povinnosti, věděl o možnosti vzniku škody z jeho nečinnosti a pro případ jejího vzniku byl s tímto následkem srozuměn.
Výše uvedený závěr ohledně zavinění trestného činu nemůže zpochybnit ani námitka, podle které obviněný spoléhal na věcnou kontrolu fakturace pracovníky stavebního a ekonomického odboru města. K tomu obviněný neměl důvod, neboť vzhledem k minimální nutné míře obezřetnosti podnikatele nemohl spoléhat, že za něj nezištně zajistí jiná osoba výkon činnosti, ke které se sám smluvně zavázal a za kterou pobíral měsíční odměny v řádu několika desítek tisíc Kč. Ujišťování ze strany pracovníka města o tom, že proplácení zálohových faktur je v pořádku, nelze považovat za výkon kontroly obviněným podle uzavřené smlouvy a nijak nevyvrací závěr o spáchání daného trestného činu. I kdyby kontrola ze strany pracovníků města v určitém rozsahu probíhala, nebyla by tím vyloučena trestní odpovědnost obviněného za porušení smlouvou uložených povinností a za škodu z tohoto porušení vzešlou. V této části je tedy dovolání obviněného nedůvodné.
Podle další námitky obviněného jeho jednání nebylo příčinou vzniku škody, neboť finanční prostředky byly vyplaceny s vědomím poškozeného a jeho souhlasem. Rovněž tuto námitku Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodnou a také s ní se dostatečným způsobem vypořádal již odvolací soud (viz str. 6 usnesení). Podle jeho závěru došlo ke vzniku škody v průběhu výstavby tím, že město vyplácelo společnosti B. s. r.o. značné finanční prostředky, aniž by tato společnost za to odvedla odpovídající práce. K této situaci a vzniku škody mohlo nepochybně dojít pouze proto, že nebyla prováděna průběžná kontrola, zda skutečně hodnota provedených prací odpovídá jejich ceně, kterou investor stavební společnosti B. s.r.o. uhradil. K tomu dovolací soud dodává, že podle názoru právní teorie i praxe postačuje k závěru o existenci příčinné souvislosti, že jednání je jednou z příčin následku relevantního z hlediska trestního zákona, bez níž by k následku nedošlo. Je přitom evidentní, že při řádném provádění kontroly obviněným (plnění převzatých povinností) by bylo přefinancování stavby zabráněno. Jednání obviněného (resp. absence jeho konání) tak bylo v příčinné souvislosti se vznikem škodlivého následku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože námitkám dovolatele nebylo možno přisvědčit a soudy ve věci rozhodující se s nimi vypořádaly, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová v. r.