ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1518.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1518/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 9 To 47/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 11/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 49 T 11/2003, uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný J. K. odsouzen podle §128 odst. 3 k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit poškozené obchodní společnosti K., s. r. o., částku ve výši 629 408,- Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. řádu byla tato obchodní společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadli obviněný J. K. a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvoláními, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 9 To 47/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněný J. K. byl uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., jehož se podle odvolacího soudu dopustil tím, že v období od 17. 1. 1996 do 21. 5. 1999 v S. a jinde jako společník a jednatel obchodní společnosti K., s. r. o., a zároveň v postavení podnikatele - fyzické osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění pod jménem J. K. – M. s místem podnikání S., při shodném předmětu činnosti obou subjektů v rozporu se společenskou smlouvou (zejména s jejím bodem 6.2), kterou byla založena obchodní společnost K., s. r. o., uzavřel vlastním jménem jako podnikatel fyzická osoba, případně zcela formálně za jmenovanou obchodní společnost jako subdodavatel, smlouvy o dílo k činnostem shodným oběma společnostem se subjekty a v částkách blíže specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně. Tímto jednáním obviněný sobě opatřil, a to v důsledku uzavření smluv o dílo v neprospěch obchodní společnosti K., s. r. o., za shora uvedené období finančních prospěch ve výši 457 482,- Kč.
Naproti tomu byl obviněný J. K. citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutky obsažené pod bodem 1. a dílem též pod bodem 11. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 2 KZv 114/2002.
Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému J. K. uložen podle §128 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo též rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené obchodní společnosti K., s. r. o., částku ve výši 457 482,- Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. řádu byla tato obchodní společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému J. K. doručen dne 19. 9. 2006, jeho obhájci dne 13. 9. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 12. 9. 2006.
Dne 9. 11. 2006 podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se neztotožňuje se skutkovými zjištěními, která v posuzované věci učinil odvolací soud, protože podle názoru obviněného v rámci dokazování nezohlednil ta skutková zjištění, která učinil Krajský soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 12 Cm 1004/99, ve věci žaloby o uložení povinnosti zdržet se nekalosoutěžního jednání a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. V této souvislosti obviněný poukazuje na výpověď svědka Ing. J. V., která nebyla zpochybněna ani v civilním, ani v trestním řízení. Pokud odvolací soud vycházel při hodnocení skutkového stavu z výpovědi svědka Ing. V. S., kterou obviněný považuje za nepravdivou, dospěl podle obviněného k nesprávnému právnímu posouzení.
Závěrem svého dovolání obviněný J. K. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle ní dovolatel vznáší námitky směřující výlučně proti zjištěnému skutkovému stavu věci. Takové námitky podle názoru státní zástupkyně nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný dovolací důvod. Státní zástupkyně považuje skutkový stav za dostatečný pro správně použitou právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák.
Proto závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. K. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když zejména má za to, že soudy obou stupňů v rámci provedeného dokazování nezohlednily svědeckou výpověď Ing. J. V. učiněnou v občanskoprávním řízení, jakož i ta rozhodnutí civilních soudů o žalobě na uložení povinnosti zdržet se nekalosoutěžního jednání a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, která z této výpovědi vycházela. Zároveň obviněný zpochybňuje pravdivost výpovědi svědka Ing. V. S. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v údajně nesprávném hodnocení důkazů, přičemž z toho obviněný vyvozuje nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný J. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišného názoru na hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., jak správně uzavřel odvolací soud. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný J. K. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení některých důkazů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.
Nad rámec výše uvedené argumentace Nejvyšší soud poznamenává, že považuje za nesprávnou námitku obviněného J. K. stran údajného nerespektování výsledků dokazování provedeného v občanskoprávním řízení před civilními soudy. Jak totiž vyplývá z č. l. 505 a 507 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 11/2003, citovaná rozhodnutí civilních soudů se týkala jiného předmětu řízení (tj. nekalosoutěžního jednání obviněného) a byla učiněna i v jiných souvislostech. Navíc v trestním řízení není soud vázán – až na výjimky uvedené v §9 odst. 2 a §9a tr. řádu, které ovšem v posuzované věci nepřichází v úvahu – rozhodnutími jiných orgánů, tj. ani soudů v občanskoprávním řízení, ale podle §9 odst. 1 tr. řádu řeší předběžné otázky týkající se posouzení viny obviněného vždy samostatně a nezávisle na výsledku případného jiného řízení.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. i přes formální odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, které nejsou dovolacími důvody podle citovaného ani podle jiného zákonného ustanovení. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, odmítl dovolání obviněného.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y