ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1526.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1526/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2006 o dovolání obviněného Ing. P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 5 To 43/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 4 T 11/2003, byl obviněný Ing. P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěný den vyhotovil kupní smlouvu o koupi nemovitosti v P., P. V., od poškozeného M. B., datovanou 7. 5. 2002, kterou v uvedený den podepsal před advokátem JUDr. J. S., advokátní kancelář P., V. n., přesně nezjištěným způsobem nechal dne 7. 5. 2002 smlouvu opatřit falešným podpisem M. B. a kupní cenu ani dlužných 6.500.000,- Kč M. B. nikdy nevyplatil, takto padělanou kupní smlouvu nechal vložit do Katastrálního úřadu P.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. K. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. B., bytem V. s., K. M., se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. P. K. odvoláním, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 89/2004, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal Ing. P. K. vinným stejně jako nalézací soud trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který obviněný spáchal tím, že dne 7. 5. 2002 před 10.00 hod. nechal v advokátní kanceláři JUDr. J. S., V. n., P., vyhotovit kupní smlouvu mezi ním jako kupujícím a M. B., bytem K., K. 580, okr. T., jako prodávajícím, ohledně nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro P. na listu vlastnictví pro katastrální území S., obec P., a to domu s parcelami o výměře 344 metrů čtverečných – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 392 metrů čtverečných – zahrada o výměře 652 metrů čtverečných – zahrada, za 9.000.000,- Kč, které byly podle smlouvy zaplaceny při jejím podpisu, když on smlouvu podepsal před zmíněným JUDr. S., a poté, co ji nezjištěným způsobem nechal opatřit falešným podpisem prodávajícího M. B., ověřeným úřadem M. č. P., ji týž den 7. 5. 2002 s návrhem na vklad vlastnického práva podle této kupní smlouvy předložil Katastrálnímu úřadu P., kterým byl jako vlastník zapsán 21. 5. 2002 s účinky vkladu práva vlastnictví k 7. 5. 2002, ačkoliv M. B., který o této smlouvě nic nevěděl, nezaplatil ani ve smlouvě uvedených 9.000.000,- Kč, ani dluh 6.500.000,-Kč, kvůli jehož nezaplacení byly nemovitosti na M. B. dříve převedeny, a způsobil tak M. B. škodu ve výši 6.500.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl pak obviněný Ing. P. K. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž byl podle §39a odst. 3 tr. zák. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. B., bytem trvale K., K., zdržující se na adrese K., V. s., se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 89/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 T 11/2003, podal obviněný Ing. P. K. prostřednictvím obhájce JUDr. V. J. dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 338/2005, tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V následujícím řízení Vrchní soud v Praze rozhodl znovu rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 5 To 43/2005, o podaném odvolání obviněného Ing. P. K. tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 4 T 11/2003, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. P. K. vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., který spáchal tím, že dne 7. 5. 2002 před 10.00 hod. nechal v advokátní kanceláři JUDr. J. S., V. n., P., vyhotovit kupní smlouvu mezi ním jako kupujícím a M. B., bytem K., K., jako prodávajícím, ohledně nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro P. na listu vlastnictví pro katastrální území S., obec P., a to domu s parcelami č. o výměře 344 metrů čtverečných – zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 392 metrů čtverečných – zahrada a č. o výměře 652 metrů čtverečných – zahrada, za 9.000.000,- Kč, které byly zaplaceny podle smlouvy při jejím podpisu, když on smlouvu podepsal před zmíněným JUDr. S., a poté, co ji nezjištěným způsobem nechal opatřit falešným podpisem údajně prodávajícího M. B., ověřeným Úřadem městské části P., ji týž den 7. 5. 2002 s návrhem na vklad vlastnického práva podle této kupní smlouvy předložil Katastrálnímu úřadu P., kterým byl jako vlastník zapsán 21. 5. 2002 s účinky vkladu práva vlastnictví k 7. 5. 2002, ačkoliv M. B., který o této smlouvě nic nevěděl, nezaplatil za tyto nemovitosti nic, ani ve smlouvě uvedených 9.000.000,- Kč, ani obecnou tržní cenu nemovitostí 15.200.000,- Kč – když neuhradil ani svůj dřívější dluh 6.500.000,- Kč, vzniklý jednak podle smlouvy o půjčce 1.000.000,- Kč z 9. 4. 2002, k uhrazení dalšího závazku, zajištěného zástavou těchto nemovitostí pro K. b., P., jednak podle smlouvy o půjčce 5.500.000,- Kč z 30. 1. 2001, ve spojení s níž byla týž den 30. 1. 2001 uzavřena mezi majitelkou nemovitostí a zástavcem J. K. na straně jedné a věřitelem M. B. na straně druhé ohledně těchto nemovitostí jednak zástavní smlouva, jednak i smlouva kupní, na základě níž bylo uvedeným katastrálním úřadem vyznačeno 22. 2. 2002 s účinky vkladu k 1. 2. 2002 vložení vlastnického práva pro M. B., přičemž uvedená kupní smlouva byla, jako smlouva sjednávající v rozporu s úpravou zástavního práva občanským zákoníkem tzv. propadnou zástavu pro obcházení zákona podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, obžalovaný ale vycházel z toho, že vlastníkem je podle této smlouvy M. B., a proto nechal sepsat a nepravým podpisem M. B. opatřit již uvedenou kupní smlouvu ze 7. 5. 2002, aby tak nemovitosti v hodnotě 15.200.000,- Kč získal ke škodě M. B. pro sebe, přičemž by tak byla jejich nezaplacením způsobena škoda ve výši 6.500.000,- Kč, když ale pro neplatnost uvedené kupní smlouvy z 30. 1. 2001 byly nemovitosti stále vlastnictvím J. K.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. K. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. B., trvale bytem K., K., se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto novému rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 5 To 43/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 T 11/2003, podal obviněný Ing. P. K. prostřednictvím obhájce JUDr. V. J. opět dovolání, opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel k jím tvrzeným dovolacím důvodům uvádí následující námitky:
V první části dovolání obviněný Ing. P. K. uvedl, že důsledkem absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 1. 2001, uzavřené mezi prodávající J. K. a kupujícím M. B., pro obcházení zákona podle §39 občanského zákoníku, je logická nemožnost získat předmětné nemovitosti obžalovaným ke škodě M. B. V této souvislosti poukázal dovolatel na skutečnost, že jeho sestra, která měla být jeho jednáním poškozena, odepřela souhlas s trestním stíháním obviněného, a proto podle jeho názoru bylo vedeno proti němu trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné. Dále dovolatel namítl, že vzhledem k tomu, že je mu neoprávněně bráněno v realizaci jeho práva nahlížet do spisu v trestní věci, vedené pod sp. zn. 2 VZV 13/2004 u Vrchního státního zastupitelství v Praze, má také za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Následující výhradou obviněný vyjádřil svou domněnku, že nebyla zachována totožnost skutku, jelikož byl pokaždé popsán jinak a v průběhu celého řízení nebylo vůbec zjištěno, jak se měl skutek odehrát. V každém případě je zcela nesprávné jednak právní posouzení otázky, o který trestný čin se jedná ve vztahu k M. B., o jaké vývojové stadium trestného činu jde, kdo měl být poškozenou osobou a jaká je výše případné škody způsobené M. B., přičemž došlo i k nesprávné aplikaci základních zásad trestního práva v této věci.
V další části svého dovolání obviněný výše uvedené námitky dále rozvedl a namítl, že pokud se obviněný nestal v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy mezi J. K. a M. B. z 30. 1. 2001 vlastníkem předmětných nemovitostí, nedošlo ke škodě spočívající v tom, že by dosavadní vlastník M. B. byl o tyto nemovitosti připraven a nedošlo proto k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., navíc odvolací soud za této situace pochybil i v tom, že M. B. přiznal postavení poškozeného, neboť jemu nemohla být způsobena ani morální újma. Poškozenou byla tedy J. K. K tomu ještě obviněný doplnil, že to byl M. B., kdo sjednal amorální tzv. propadnou zástavu, a s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku zdůraznil, že M. B. se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 92/2002, domáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a jinou žalobou pak žádá u téhož soudu v řízení pod sp. zn. 13 C 136/2002 zaplacení částky 1.000.000,- Kč z půjčky, přičemž důkazy těmito spisy nebyly provedeny.
Poté obviněný doplnil, že zástavní smlouvou s neplatnou kupní smlouvou bylo zajištěno pouze zaplacení částky 5.500.000,- Kč ze smlouvy o půjčce, a zbývající částka 1.000.000,- Kč, kterou B. obviněnému půjčil, aby tento mohl uhradit část dluhu firmy svědka Š. K. b., aby se tato vzdala zástavního práva k předmětné nemovitosti, se zajištěním první pohledávky M. B. ani s převody předmětných nemovitostí nesouvisela. V této souvislosti také dovolatel zdůraznil, že pan B. paní K. za nemovitosti v rámci neplatné kupní smlouvy nic nezaplatil, stejně jako obviněný dosud nesplatil panu B. první ani druhou pohledávku vůči jeho osobě. Pokud se nyní M. B. nachází v situaci před převodem předmětných nemovitostí na jeho osobu, pak mu jednáním obviněného žádná škoda vzniknout nemohla a není tudíž ani poškozeným. Dovolatel v tomto směru vytkl napadenému rozhodnutí též to, že se otázkou přiznání postavení poškozeného M. B. odvolací soud nezabýval i přesto, že mu toto nepřímo uložil soud dovolací, který v této věci již jednou rozhodl.
Odvolací soud také podle názoru obviněného porušil vedle zásady in dubio pro reo i zásadu, podle které je vyloučen jednočinný souběh u pokusu a dokonání téhož trestného činu, který byl spáchán jedním skutkem. Na základě argumentu a simili k výše uvedenému pak dovolatel dovodil, že jediným poškozeným, kterému by byla ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí jednáním obviněného způsobena škoda, je jeho sestra J. K., která však nedala souhlas s jeho trestním stíháním. Proto je proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona je nepřípustné. Ze shora uvedených důvodů je obviněný toho názoru, že byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pro případ, že by dovolací soud posoudil postup odvolacího soudu jako správný a v souladu se zákonem, poukázal dovolatel na nesrozumitelnosti obsažené v napadeném rozsudku, které v odůvodnění dopodrobna rozvedl. Dále uvedl, že je nepochybné, že orgány činné v trestním řízení neučinily ani náznakem předmětem skutkového zjištění jeho znalost či neznalost právních norem, když odvolací soud v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, bez provedení jakéhokoli dokazování, konstatuje, že obviněný nemohl vědět o neplatnosti shora uvedené smlouvy kupní ze dne 30. 1. 2001.
Podle mínění dovolatele je tak právní posouzení skutku odvolacím soudem, jakož i jiné hmotně právní posouzení, nepochybně nesprávným, přičemž k tomuto shrnul, že poškozeným nemůže být M. B., škoda, která mu byla či měla být způsobena nečiní 15.200.000,- Kč, respektive vzhledem k zákazu reformace v neprospěch obviněného 6.500.000,- Kč. Ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. nemůže být pro orgány činné v trestním řízení zcela irelevantním, přičemž je nutno dodržovat v trestním právu zásadu subsidiarity ohledně vývojových stadií trestné činnosti, v rámci níž se pachateli přičítá jen nejzávažnější forma a naopak neplatí ambivalentní zásada „neznalost práva sice neomlouvá, ale současně se jeho znalost nepředpokládá“.
Poslední pochybení pak dovolatel spatřuje v tom, že Vrchní státní zastupitelství v Praze svým usnesením ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 VZV 13/2004-1157, opětovně zahájilo proti němu trestní stíhání mimo jiné pro návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu zasahování do nezávislosti soudu podle §169a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kdy se měl s třetí osobou domluvit s cílem přinejmenším odvrátit hrozbu jeho nástupu do výkonu uloženého trestu, že třetí osoba bude kontaktovat další osobu, která bude působit na rozhodování členů senátu Vrchního soudu v Praze, vedeném pod sp. zn. 5 To 89/2004 o odvolání Ing. P. K., podaném v trestní věci sp. zn. 4 T 11/2003. Z logiky věci podle něj vyplývá, že tento senát Vrchního soudu v Praze tak nemůže být vůči němu nepodjatý.
V závěru dovolání obviněný z výše uvedených důvodů žádal o předložení spisů s návrhem na přerušení výkonu trestu k rozhodnutí bez zbytečného odkladu Nejvyššímu soudu podle §265h odst. 3 tr. ř., a dále navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl odložení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. a současně též navrhl, aby v případě, že věc bude přikázána soudu druhého stupně, byla pak přikázána k projednání a rozhodnutí jinému soudu, respektive jinému senátu tohoto soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. P. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že k dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno uvést, že tato jeho námitka nebyla uplatněna v návaznosti na zákonný důvod vyloučení soudců ve smyslu §30 tr. ř. Dále nelze přehlédnout, že v době rozhodování předmětné trestní věci jím tvrzený dovolací důvod vyloučení ještě nenastal, když dále je třeba konstatovat, že další případné pochybnosti o objektivitě přístupu uvedeného senátu odvolacího soudu nelze dovozovat jen s poukazem na výrok odsuzující povahy a způsob jeho odůvodnění. Proto má státní zástupkyně za to, že odůvodnění tohoto dovolacího důvodu je zjevně neopodstatněné. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zmínila, že dovolatel zde vychází z jiné než přisouzené konstrukce skutkového děje. Dovolatelovo jednání, založené na podvodném vylákání nemovitosti jeho sestry prostřednictvím uzavření kupní smlouvy s třetí osobou žádným věcným právem v uvedeném směru nedisponujícím nebylo objektivně způsobilé vyvolat jím zamýšlený trestný následek, a proto se nelze ztotožnit s jeho názorem, že nebýt překážky v podobě nedání souhlasu jeho sestrou k jeho trestnímu stíhání, bylo možno uvažovat o dokonání podvodného jednání právě vůči této osobě. Závěr o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného pro jednání, které mohlo směřovat do majetkových práv J. K. ještě nezakládá zákonný důvod jeho nepřípustnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., a proto i tuto část dovolatelovy argumentace je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou. K poslednímu dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že je nutno plně přisvědčit použité právní kvalifikaci dovolatelova jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť jeho jednání bylo po subjektivní stránce vedeno úmyslem připravit M. B. o jeho domnělé majetkové hodnoty. Obviněný tedy jednal v uvedeném skutkovém omylu, který byl při dosaženém stupni společenské nebezpečnosti takového jednání zcela správně spojen s vyvozením jeho trestní odpovědnosti za pokus podvodného útoku, a proto i zbylou část jeho právních námitek zařadila do kategorie zjevně neopodstatněných. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud ČR o dovolání obviněného rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se toto dovolání odmítá, a současně navrhla, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil především dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z něho vyplývajících skutkových okolností případu tak, jak se udál podle obviněného.
V rámci námitky, týkající se tohoto dovolacího důvodu, obviněný vznesl výtku proti právnímu posouzení jeho jednání odvolacím soudem, neboť pokud se obviněný nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, nedošlo ke škodě spočívající v tom, že by dosavadní vlastník M. B. byl o tyto nemovitosti připraven, a nedošlo proto k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Navíc odvolací soud za této situace pochybil i v tom, že M. B. přiznal postavení poškozeného, neboť jemu nemohla být způsobena ani morální újma.
K této dovolací námitce je třeba uvést, že z právní kvalifikace jednání obviněného použité v napadeném rozsudku Vrchním soudem v Praze je zřejmé, že obviněný spáchal pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Již z této právní kvalifikace a dále samozřejmě též z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze a ostatního spisového materiálu vyplývá, že nejde o dokonaný trestný čin, neboť chybí účinek jednání obviněného ve formě způsobené škody M. B., který však nenastal nikoli z vlastní vůle obviněného, ale proto, že vzhledem k faktickému sjednání propadné zástavy mezi původní majitelkou předmětné nemovitosti J. K. a věřitelem, zástavním věřitelem a kupujícím M. B. je třeba kupní smlouvu, která byla uzavřena dne 30. 1. 2001 mezi ním jako kupujícím J. K., sestrou obviněného Ing. P. K., jako prodávající, považovat za absolutně neplatnou, a proto předmětné nemovitosti vlastní i nadále J. K., a to přesto, že M. B. byl zapsán příslušným katastrálním úřadem jako vlastník na základě této neplatné kupní smlouvy. Jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 5 Tdo 338/2005, byla tato smlouva absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro obcházení zákona. Nicméně jak vyplývá ze skutkového zjištění soudu prvního stupně obviněnému toto nebylo známo, a proto jeho úmysl směřoval k vylákání předmětné nemovitosti na úkor M. B. a k jejímu převedení na svou osobu. Pokud pak obviněný v odůvodnění dovolání rozvádí své úvahy o znalosti či neznalosti právních norem, a v té souvislosti uzavírá, že odvolací soud v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, bez provedení jakéhokoli dokazování, konstatuje, že obviněný nemohl vědět o neplatnosti shora uvedené smlouvy kupní ze dne 30. 1. 2001, je třeba k tomu uvést, že toto jeho tvrzení neodpovídá skutečnosti, když z celého provedeného dokazování a nakonec i z podávaných opravných prostředků, včetně dovolání proti původnímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 89/2004, vyplývá, že se domníval, že vlastníkem předmětných nemovitostí je M. B., a proto s ním „uzavíral“ i kupní smlouvu ze dne 7. 5. 2002, kterou pak sám předal na katastrální úřad. Toto zjištění jednoznačně vyplývá i z jeho vlastní výpovědi (viz č. l. 64 až 65, 163 až 165 spisu).
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestním zákonem vyžaduje, aby i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když nedošlo k následku, resp. účinku, neboť pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku, resp. účinku. Pokus na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, resp. účinku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. V případě jednání obviněného Ing. P. K. pak jde o zvláštní případ tzv. nezpůsobilého pokusu, byť vzhledem k tomu, že předmětem útoku byly popsané nemovitosti, které obviněný nevlastnil a byly vůči němu cizí věcí, nemohlo jít o tzv. pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, neboť tyto nemovitosti byly jinak jako součást cizího majetku předmětem způsobilým k spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Omyl obviněného Ing. P. K. se však týkal skutečnosti, ke škodě kterého majetku tyto nemovitosti zamýšlel získat a který majetek svým jednáním skutečně zasáhl, a proto šlo v tomto případě o právně významný omyl v konkrétním objektu, kterým je zájem na ochraně majetku konkrétního poškozeného, tedy v tomto případě zájem na ochraně majetku poškozeného M. B. na rozdíl od zájmu na ochraně majetku poškozené J. K. Podstatou nezpůsobilého pokusu, kromě příčin nezpůsobilosti samotné, je omyl pachatele. Na rozdíl od omylu v předmětu útoku, u něhož jde o záměnu v osobě nebo věci, na níž pachatel trestným činem bezprostředně útočí, tedy jde o omyl v totožnosti tohoto předmětu, právně významný omyl v konkrétním objektu znamená, že pachatel se mýlí v tom, který konkrétní, jedinečný chráněný společenský zájem svým trestným činem ve skutečnosti zasahuje.
Na trestnosti shora popsaného skutku kvalifikovaného jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. při splnění materiální podmínky, spočívající v dosažení stupně nebezpečnosti činu pro společnost požadovaného pro trestný čin (viz níže), nemůže nic změnit ani nemožnost pro nedostatek souhlasu ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř. vést trestní stíhání v té části skutku, v rámci níž by mohla být poškozenou J. K., nehledě k tomu, že jednání obviněného vůči ní subjektivně nesměřovalo a objektivně ji ani zasáhnout nemohlo, neboť i přesto, že původně byl příslušným katastrálním úřadem jako vlastník zapsán M. B. a nyní je jako vlastník zapsán v důsledku shora uvedené podvodné smlouvy obviněný Ing. P. K., vlastní uvedené nemovitosti stále J. K. S přihlédnutím k tomu nelze na tuto situaci aplikovat zásadu subsidiarity vývojových stadií trestného činu, podle které je v dokonaném trestném činu zahrnut pokus i příprava. Tato zásada se uplatní jen pokud jde o jednání, které směřuje vůči totožnému konkrétnímu objektu trestného činu, tedy vůči zájmu na ochraně majetku konkrétního poškozeného, a nikoli, pokud v důsledku omylu pachatele jednání směřuje vůči zájmu na ochraně majetku jiné osoby, vůči níž však k dokonání trestného činu nedojde a ani nemůže dojít. Opačný postup by v podstatě vylučoval pokus v případech, kdy jednání pachatele zasáhne v důsledku jeho omylu majetek jiné osoby (jiného poškozeného), než obviněný jako pachatel trestného činu zamýšlel a který je vůči němu majetkem cizím. Trestněprávní posouzení takových případů jako pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. však teorie i praxe nevylučuje, jestliže současně takový pokus dosahuje stupně společenské nebezpečnosti požadovaného pro konkrétní posuzovaný trestný čin (srov. k tomu také podobné posuzování omylu v kausálním průběhu – aberratio ictus).
V návaznosti na tyto právní závěry je třeba hodnotit odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, ve kterém tento soud při respektování právních názorů uvedených v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci na straně 13 rozvedl své právní úvahy v souvislosti s právní kvalifikaci jednání obviněného, když tuto odůvodnil tak, že neplatnost kupní smlouvy z 30. 1. 2001, výše specifikované, a z toho plynoucí následky, včetně nemožnosti získat předmětné nemovitosti obviněným ke škodě poškozeného M. B. předstíráním uzavření kupní smlouvy mezi nimi, musí pak vést k jinému názoru na právní posouzení věci, než jaký byl orgány činnými v trestním řízení včetně odvolacího soudu zaujímán dosud. Pokud obviněný předmětné nemovitosti nezískal, nepoškodil o ně M. B., byť jeho jednání k tomu směřovalo, a nedošlo tak ke škodě na straně jedné ani k obohacení na straně druhé, když škoda i obohacení byly představovány předmětnými nemovitostmi. Za této situace lze jednání obviněného, který podvodně předstíral uzavření kupní smlouvy, aby dosáhl svého zapsání jako vlastníka katastrálním úřadem a aby se tak současně vyhnul splacení dlužných peněz poškozenému, posoudit nikoli jako dokonaný trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., ale toliko jako pokus tohoto trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Z tohoto důvodu odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodl podle svého shora uvedeného právního názoru, se kterým se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. V rámci tohoto posouzení totiž soud druhé instance správně uznal obviněného vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se obviněný dopustil skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně, avšak s tím rozdílem, že ke škodě na majetku poškozeného M. B. a k obohacení obviněného nedošlo, neboť případná škoda by se vztahovala k hodnotě nemovitosti, která však nebyla ve vlastnictví M. B., ale ve vlastnictví třetí osoby, a dovolatelem zamýšlené jednání, ke kterému směřoval jeho úmysl, tak nebylo možné dokonat. Jednání obviněného totiž směřovalo k poškození M. B., a proto je třeba M. B. shledat poškozeným ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř., neboť vůči němu směřovalo celé jednání obviněného kvalifikované jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., byť s ohledem na popsané okolnosti případu tímto jednáním fakticky poškozen být nemohl, jak na to správně již poukázal odvolací soud v napadeném rozhodnutí, na které pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje.
Vzhledem k tomu, že za individuální objekt trestného činu pokládáme zájem na ochraně společenských vztahů té povahy, na které útočí trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., tedy zájem na ochraně majetkových práv konkrétní osoby – poškozeného, a že v konkrétním případě je důležitý nejen takový konkrétní zájem posuzovaným trestným činem zasažený, ale i zájem, který pachatel zasáhnout chtěl, není důvod, abychom nezpůsobilý pokus nepostihovali podle trestní sazby stanovené na trestný čin podvodu, o nějž v tomto případě jde, resp. na pokus o něj (srov. §8 odst. 2 tr. zák.). Konkrétní zájem je významný zejména pro stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť reprezentuje svou závažností intenzitu zájmu na ochraně objektu trestného činu, jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Při hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti takového nezpůsobilého pokusu trestného činu pro společnost přihlížíme k povaze nikoli skutečného konkrétního zájmu, nýbrž takového, který pachatel postihnout chtěl. V rámci okolností, pro které nedošlo k dokonání trestného činu, je třeba zejména hodnotit, čím byl neúspěch trestné činnosti způsoben, zda náhodou či objektivní nebo subjektivní okolností, o které pachatel nevěděl, tak jako tomu bylo v tomto případě. Tento stupeň je třeba u nezpůsobilého pokusu vždy pečlivě hodnotit podle všech okolností konkrétního případu z hlediska kritérií uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., a to jak subjektu a subjektivní stránky, tak zejména též stránky objektivní, kde právě rafinovaný způsob jednání může vyvážit a také v posuzovaném případě vyvažuje jinak též z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost zvažovanou nezpůsobilost pokusu trestného činu podvodu. Všemi těmito otázkami z hlediska potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost se pak v dostatečné míře zabýval už odvolací soud, a to i ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vzhledem k znaku „škoda velkého rozsahu“, když neměl pochybnosti o naplnění materiální podmínky se zřetelem na §88 odst. 1 tr. zák., a to ani vzhledem k tomu, že trestná činnost obviněného zůstala nedokonána. K tomu správně odvolací soud dodal, že škoda, ke které obviněný svým činem směřoval, přece jen již nikoli nevýznamně převyšuje rozhodnou hranici 5.000.000,- Kč a pominout nelze ani promyšlený a ne jednoduchý způsob provedení činu obžalovaným (viz str. 14 napadeného rozsudku). K tomu je třeba dodat, že právě zejména shora podrobně popsaný způsob provedení činu podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v §3 odst. 1, 2, 4 a §88 odst. 1 tr. zák. Bez významu však nejsou ani další okolnosti, a to zejména hodnota nemovitostí, jež se obviněný Ing. P. K. snažil podvodně získat, která činila 15.200.000,- Kč, jakož i skutečnost, že pokud by nešlo o nezpůsobilý pokus a podařilo by se čin vůči poškozenému M. B. dokonat, mělo by to za následek, že dluh obviněného vůči poškozenému M. B. ve výši 5.500.000,-Kč by již obviněný nemusel vyrovnat, neboť by se mělo za to, že došlo k jeho uhrazení uplatněním shora uvedených smluv zástavní a kupní ze dne 30. 1. 2001.
Pokud obviněný v dovolání namítl, že nebyla zachována totožnost skutku, jelikož byl pokaždé popsán jinak a v průběhu celého řízení nebylo vůbec zjištěno, jak se měl skutek odehrát, je třeba k tomu uvést, že tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož lze uplatňovat jen nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, zatímco u totožnosti skutku jde na rozdíl od jednoty skutku o procesní otázku navazující na ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Navíc však tato námitka ani není důvodná, neboť od počátku trestního stíhání obviněného je toto vedeno pro stále stejný skutek, jehož podstata již od usnesení ze dne 12. listopadu 2002, ČTS: PSP-255/OOK5-2002, spočívá ve vyhotovení kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2002 mezi ním jako kupujícím a M. B. jako prodávajícím ohledně shora uvedených nemovitostí, kterou nechal opatřit falešným podpisem prodávajícího M. B. (srov. i obžalobu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. KZv 397/2002), z čehož jednoznačně vyplývá, že popisované jednání jež tvoří podstatu skutku je stále totožné, byť v popisu jsou postupně s ohledem na vývoj dokazování i právní kvalifikaci skutku některé další skutkové okolnosti doplňovány nebo uváděny zčásti odlišně, a částečně odlišně je uváděn i následek, resp. účinek spočívající ve způsobené škodě. Pro zachování totožnosti skutku postačí však zachování totožnosti jednání, které je, pokud jde o jeho podstatu, stále totožné, a v tomto rozsahu bylo také nepochybně zjištěno a prokázáno.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považoval obviněný za naplněný tím, že jediným poškozeným, kterému by byla ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí jednáním obviněného způsobena škoda, je jeho sestra J. K., která však nedala souhlas s jeho trestním stíháním. Proto mělo být v tomto případě zastaveno jeho trestní stíhání, což odvolací soud neučinil a odsoudil ho.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za nichž je trestní stíhání nepřípustné a nelze je zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., resp. v §11a tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 tr. ř., resp. v §11a tr. ř. (posledně uvedené ustanovení zde však z povahy věci nepřichází v úvahu). Podle §11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10 tr. ř.), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo
j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Z těchto uvedených důvodů nepřípustnosti trestního stíhání má obviněný Ing. P. K. v dovolání zřejmě na mysli důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., když dovozuje, že jediným poškozeným v této věci je jeho sestra J. K., která však nedala souhlas s jeho trestním stíháním. Proto mělo být podle něj v tomto případě zastaveno jeho trestní stíhání, což odvolací soud neučinil a odsoudil ho. S tímto závěrem obviněného však nelze z již shora uvedených důvodů souhlasit, neboť za poškozeného z hlediska uvedeného nezpůsobilého pokusu, je třeba považovat M. B., který tak může vykonávat práva poškozeného ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že poškozený M. B. není ve vztahu k obviněnému Ing. P. K. v poměru předpokládaném ustanovením §163 odst. 1 tr. ř., nemůže se právně relevantně vyjadřovat z hlediska tohoto ustanovení k trestnímu stíhání obviněného za uvedený nezpůsobilý pokus, a proto je třeba souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že pokud stačí k trestnímu stíhání v případě více poškozených, které má na mysli ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., souhlas pouze jednoho z nich (srov. poslední větu §163 odst. 1 tr. ř.) a nesouhlas dalších není rozhodný, tím spíše pak nebrání trestnímu stíhání nesouhlas jednoho z poškozených, který je k obžalovanému v uvedeném vztahu, předpokládaném ustanovením §163 odst. 1 tr. ř., když další poškozený v takovém vztahu k obviněnému není, takže úvahy o tom, zda tento poškozený s trestním stíháním souhlasí nebo nesouhlasí, nemají vůbec místa (srov. str. 13 napadeného rozsudku). S ohledem na to není důvodný požadavek odvolatele, aby jeho trestní stíhání bylo zastaveno s přihlédnutím k nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
Dále dovolatel uplatnil i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Zákon stanoví, že tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento dovolací důvod považuje obviněný Ing. P. K. za naplněný tím, že Vrchní státní zastupitelství v Praze svým usnesením ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 VZV 13/2004-1157, opětovně zahájilo proti němu trestní stíhání mimo jiné pro návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu zasahování do nezávislosti soudu podle §169a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství, kdy obviněný se měl se třetí osobou domluvit s cílem přinejmenším odvrátit hrozbu jeho nástupu do výkonu uloženého trestu, že třetí osoba bude kontaktovat další osobu, která bude působit na rozhodování členů senátu Vrchního soudu v Praze, vedeném pod sp. zn. 5 To 89/2004 o odvolání Ing. P. K., podaném v trestní věci sp. zn. 4 T 11/2003. Ač to obviněný v dovolání výslovně neuvedl má zřejmě na mysli vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Nejvyšší soud si k této námitce vyžádal příslušné dokumenty, a z přípisu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 2 VZV 13/2004-2205, a připojeného usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 2 VZV 13/2004-1157, vyplynulo, že skutečně dne 21. 7. 2005 bylo usnesením zahájeno trestní stíhání vůči dovolateli Ing. P. K. a dalším dvěma osobám, a to v případě obviněného Ing. P. K. pro návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle §169a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pro trestný čin nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 2 tr. zák., dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a pro přípravu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §7 odst. 1 tr. zák. k §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchanou ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že obviněný Ing. P. K. a obviněný JUDr. Z. P. se nejpozději dne 3. 9. 2004 domluvili s cílem přinejmenším odvrátit hrozbu nástupu výkonu trestu uloženého Ing. P. K., že obviněný JUDr. Z. P. bude kontaktovat další osobu, která bude působit na rozhodování členů senátu Vrchního soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 5 To 89/2004 o odvolání obviněného Ing. P. K., podaném v trestní věci sp. zn. 4 T 11/2003, v níž byl rozsudkem senátu Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2004 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do výkonu trestu do věznice s dozorem, aby zneužili svou pravomoc a způsobili tím jiný zvlášť závažný následek spočívající v porušení zákona a nestrannosti rozhodování soudu pouze na základě hodnocení důkazů a v rozporu se zákonem a skutkovým stavem rozhodli ve prospěch Ing. P. K. tak, že by zrušili výrok o trestu a jeho výkonu, uložili trest snížený pod zákonnou trestní sazbu a jeho výkon odložili na zkušební lhůtu, ač k tomu nebyly zákonné podmínky, nebo rozsudek zrušili zcela a věc vrátili soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, s tímto požadavkem a slibem úplatku se JUDr. Z. P. obrátil nejpozději dne 20. 9. 2004 na JUDr. J. V., který s tím byl srozuměn a na základě této žádosti, ač si byl vědom toho, že tímto jednáním může způsobit zvlášť závažný následek, spočívající v tom, že členové senátu poruší svou pravomoc, a v rozporu se zákonem a skutkovým stavem věci uloží trest snížený pod zákonnou trestní sazbu a jeho výkon odloží na zkušební lhůtu, ač k tomu nejsou zákonné podmínky, nebo rozsudek zcela zruší a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a tohoto následku dosáhnout chtěl, nejpozději po 20. 9. 2004 opakovaně kontaktoval dosud přesně neustanoveného člena odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze 5 To a přinejmenším jej přemlouval, aby zneužil svou pravomoc a ke zneužití pravomoci přiměl i ostatní členy tohoto senátu, a tím způsobili jiný zvlášť závažný následek spočívající v porušení zákona a nestrannosti rozhodování soudu pouze na základě hodnocení důkazů při rozhodování o zvlášť závažném trestném činu, a to aby v rozporu se zákonem a skutkovým stavem věci rozhodli ve prospěch Ing. P. K. tak, že by zrušili výrok o trestu a jeho výkonu, uložili trest snížený pod zákonnou trestní sazbu a jeho výkon odložili na zkušební lhůtu, ač k tomu nejsou zákonné podmínky, o postupu JUDr. J. V. byl informován JUDr. Z. P., který pak pravidelně informoval obviněného Ing. P. K., přičemž oba byli s jeho postupem srozuměni, nejpozději dne 26. 11. 2005 (správně zřejmě 2004) obviněný Ing. P. K. přislíbil zúčastněným osobám, tj. J. Z. P. a jeho prostřednictvím JUDr. J. V. a členům senátu 5 To úplatek ve výši 2 miliony, s čímž byli JUDr. Z. P. a JUDr. J. V. srozuměni, rozsudkem sp. zn. 5 To 89/2004 však byl Ing. P. K. po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 11/2003 znovu uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen v souladu se zákonem nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let.
Nejvyšší soud poté v souvislosti s tímto usnesením o zahájení trestního stíhání vznesl dotaz na členy senátu 5 To Vrchního soudu v Praze ohledně kontaktu popsaného výše v usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 VZV 13/2004-1157, a v této věci mu bylo členy tohoto senátu sděleno, že v předmětné trestní věci jim nebyly a nejsou známy žádné okolnosti, jež by svědčily pro jejich podjatost, jak to má na mysli ustanovení §30 tr. ř. Shodně též prohlásili, že ke kontaktu s JUDr. J. V. v předmětné trestní věci nikdy nedošlo. S ohledem na to, že uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání vychází podle svého odůvodnění při popisu uvedeného jednání obviněných zásadně jen z odposlechů telefonních hovorů, které byly opatřeny podle §88 tr. ř., přičemž z nich nevyplývá, že by bylo nepochybně potvrzeno, že ke kontaktu JUDr. J. V. s některým členem senátu 5 To skutečně došlo, pro což nesvědčí ani dovoláním postupně napadená shora citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 89/2004, a ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 5 To 43/2005, Nejvyšší soud neshledal důvody pro podjatost a v důsledku toho i pro vyloučení senátu 5 To Vrchního soudu v Praze, který o věci jednal ve druhém stupni, resp. některého z jeho členů, a to JUDr. K. Š., JUDr. H. N. a JUDr. J. K. z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i tato dovolací námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše tedy uzavřel, že všechny shora uvedené dovolací námitky obviněného opřené o uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 5 To 43/2005, jako pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaného obviněným Ing. P. K., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud druhého stupně jako soud odvolací po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu toto odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 338/2005, se všemi námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených (s výjimkou námitek týkajících se vyloučení senátu Vrchního soudu 5 To nebo jeho členů) s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného Ing. P. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s návrhem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.