ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1543.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1543/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. ledna 2006 v neveřejném zasedání dovolání obviněného M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 18/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 16 T 18/2004, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a současně byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §60a odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let a podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelných zbraní v trvání osmi let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. ATC B., ráže 6,35 mm, BROWNING, se zásobníkem a jeden ks náboje ráže 6,35 mm, BROWNING, které jsou uloženy u O. ř. P. Č. r. J. H. Podle §228 odst. 1 tr. zák. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody V. z. p. ČR, O. p., B. n., J. H., částku 48.601,90 Kč, a V. N., bytem S., J. H., zastoupenému zmocněnkyní JUDr. J. K., AK N. P. O., Č. B., částku 113.200,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. N. se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 14. 6. 2003 kolem 21.10 hod. na terase restaurace J. v B. u. v J. H. reagoval na napadení své osoby V. N., tak, že na něj dvakrát vystřelil z legálně držené pistole zn. ATC B., model 5, ráže 6,35 mm, BROWNING, a zasáhl jej do břicha vlevo pod pupkem, přičemž střela pronikla třemi kličkami tenkého střeva a do dutiny břišní, a dále do podbřišku nad tříslem, kdy tato střela pronikla ke stehenní kosti; poškozenému takto způsobeno zranění, jehož léčba je obvykle spojena s pracovní neschopností v trvání kolem sedmi týdnů, by vedlo bez včasné specializované lékařské pomoci během několika hodin k jeho smrti.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. B. odvolání proti výroku o vině i výroku o trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. M. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný vytkl soudům, že hodnotily důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. zák., neboť skutek, pro který byl odsouzen není trestným činem, protože se jej dopustil v nutné obraně podle §13 tr. zák., a rozhodnutí soudů tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný zdůraznil skutkové okolnosti, které podle něj svědčí o tom, že jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák. Uvedl, že útočníci, poškozený V. N. a R. O., byli nadprůměrně fyzicky disponovaní a útočili na něj brutálním způsobem, přičemž zpochybnil závěr soudů, že byl napaden pouze dvěma údery pěstí, a proto by se jim bez použití zbraně neubránil. V této souvislosti nebylo údajně od něj spravedlivé požadovat výstražný výstřel. Dále uvedl, že po vytasení zbraně vystřelil přímo před sebe, aniž by zamířil, a proto mu nelze klást za vinu, že byl poškozený V. N. zasažen do břicha a nikoli do okrajové části těla. Obviněný se nepokusil přivolat hosty restaurace, na jejíž terase se skutek odehrál, protože ti by jej údajně neslyšeli, a ani by zřejmě neměli zájem mu pomoci. Připomněl, že předpokladem nutné obrany podle §13 tr. zák. není nemožnost útěku, přičemž podle něj pro posouzení trestnosti skutku není právně významné jeho následné jednání.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 8 To 64/2005, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 16 T 18/2004, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného M. B. uvedla, že obviněný ve svém dovolání vychází z poněkud odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy v řádně vedeném trestním řízení. Dále podotkla, že obviněný v celém trestním řízení namítal, že jeho jednání není trestným činem, protože jednal za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. Podle nejvyšší státní zástupkyně se soudy prvního i druhého stupně zabývaly námitkami obviněného velice důkladně a jednotlivé skutkové okolnosti hodnotily ve vzájemných souvislostech a plně se ztotožnila s jejich závěry, na něž pro stručnost odkázala. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle §265c tr. ř. především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou k provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
K námitce obviněného, že jednal za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., Nejvyšší soud podotýká, že tuto námitku uplatňoval obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení a soud prvního i druhého stupně se s ní přesvědčivě vypořádal. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v tomto případě.
Nutná obrana je vymezena v ustanovení §13 tr. zák., podle něhož „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Účelem nutné obrany je dát možnost občanům k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba, pokud jsou splněny zákonné podmínky nutné obrany, vycházet i ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce. Podle platného znění §13 tr. zák. nutná obrana předpokládá jednak odražení činem jinak trestným útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem, a jednak skutečnost, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck 2004, 119s.).
Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zřejmé, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Trestní zákon v §13 připouští, aby obránce použil i podstatně důraznějšího prostředku než útočník a také, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký z útoku hrozil. Použité prostředky nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Přiměřenost obrany intenzitě útoku je však závislá na tom, jak tento prostředek obránce použije. U nutné obrany se tedy nevyžaduje naprostá proporcionalita mezi významem chráněného společenského vztahu a vztahu dotčeného. O vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost tedy půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvracení útoku, nebo když škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která útok odvracela, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Současně nelze vycházet pouze z představ bránící se osoby, popř. z jejího chybného hodnocení situace, vše je nutno posuzovat komplexně. Trestní zákon přitom nestanoví konkrétní měřítko pro určení mezí nutné obrany, a proto je nutné vždy posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a v návaznosti na to i obrany, což vyjadřuje pojem způsob útoku.
Soudy při právním posouzení jednání obviněného správně přihlédly k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké nebezpečí z útoku hrozilo a jaké konkrétní následky u poškozeného nastaly. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný na své napadení poškozeným V. N. a R. O., kteří mu zasadili nejméně dvě rány pěstí do obličeje reagoval tak, že proti poškozenému V. N. dvakrát vystřelil na jeho břicho ze vzdálenosti jednoho až dvou metrů. Ani jeden z útočníků nebyl ničím ozbrojen, v okamžiku výstřelu nebyli s obviněným v bezprostředním fyzickém kontaktu, obviněný se je nijak nesnažil odradit od dalšího útoku např. pohrůžkou zbraně či varovným výstřelem, ale zbraň přímo použil, a to tak, že proti poškozenému V. N. dvakrát vystřelil, aniž by mířil na okrajové části těla, přestože k tomu měl možnost.
Soudy v této souvislosti podrobně rozebraly i další okolnosti, k nimž při hodnocení skutku přihlédly, zejména ke skutečnosti, že se obviněný nepokusil přivolat pomoc, přestože se skutek odehrál na terase restaurace, v níž bylo asi padesát lidí a k tomu, že v okamžiku, kdy se cítil být útočníky ohrožen, případně bezprostředně po jejich fyzickém útoku pěstí, nevyužil možnosti se z místa incidentu vzdálit. Tyto okolnosti nevylučují jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák., protože podmínkou nutné obrany není subsidiarita, jak tomu je u jednání v krajní nouzi podle §14 tr. zák., ale spolu s jednáním obviněného po konfliktu umožňuje soudům posoudit skutek komplexně vzhledem ke všem okolnostem.
Na základě těchto skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně je zřejmé, že obrana obviněného byla s ohledem na způsob útoku zcela zjevně nepřiměřená útoku vedenému ze strany poškozeného V. N., a proto nešlo o nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák., ale o tzv. exces intenzivní. Tento závěr lze učinit zejména z toho, že obviněný M. B. použil proti hrozícímu fyzickému útoku pěstí neozbrojených útočníků bez jakéhokoli předchozího varování pistoli, tedy podstatně silnějšího prostředku, a to způsobem, jakým v dané situaci nebylo k odvrácení útoku zcela zjevně třeba. Obviněný totiž střílel proti břichu poškozeného V. N., tedy do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Pokud by střílel na okrajové části těla, kde nehrozí způsobení tak závažného zranění, např. na dolní končetiny, účel obrany by naplnil stejně dobře, aniž by s největší pravděpodobností způsobil zranění, jehož léčba je obvykle spojena s pracovní neschopností v trvání kolem sedmi týdnů, a které by vedlo bez včasné specializované lékařské pomoci během několika hodin k smrti poškozeného. Obviněný tedy překročil meze nutné obrany, když jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem má Nejvyšší soud za to, že právní závěr soudů obou stupňů o nemožnosti aplikace ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně je správný a odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Přitom však samotná skutková zjištění, přestože mají vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek