ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1588.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1588/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným V. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 23 To 633/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 62/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 6 T 62/2005, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích v trvání čtyř roků a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 23 To 633/2005, rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný V. P. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Mimořádný opravný prostředek obviněný podal proti výroku o vině i výroku o trestu (tyto výroky byly vysloveny rozsudkem soudu I. stupně, s nimiž se soud odvolací svým rozhodnutím o zamítnutí odvolání ztotožnil). Obviněný nepovažoval za správný právní názor soudu II. stupně, který odmítl aplikovat ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 tr. zák. S ohledem na změnu výše jednotlivých kategorií škod pozdější právní úpravou, jejímž dopadem bylo zmírnění postihu za způsobení škody v téže nominální hodnotě, nebyl by trestný čin, za který byl v minulosti odsouzen a vykonal uložený trest, považován za zvlášť závažný podle §41 odst. 2 tr. zák. Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. je podle názoru dovolatele třeba vztahovat i na obsah zákonných pojmů uvedených v trestním zákoně, a tedy i pojmů vymezujících v §89 odst. 11 tr. zák. výši hranice škody pro stanovení kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže. Zvýšení spodní hranice značné škody z částky 200 000,- Kč na 500 000,- Kč je okolností, která obviněnému prospívá, neboť v případě předchozího odsouzení za zvlášť závažný trestný čin byla výše škody jím způsobené 211 397,30 Kč. Podle dřívější právní úpravy se jednalo o škodu značnou, v době rozhodování Okresního soudu v Českých Budějovicích v dané věci však nikoli. Pozdější právní úprava byla proto pro obviněného výhodnější a soudy z formálního i materiálního hlediska pochybily při hodnocení podmínek uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. V rámci komplexního hodnocení osoby pachatele pak soudy nevzaly v úvahu, že obviněný je osobou trpící dissociální poruchou osobnosti, které však nebyl umožněn výkon ochranného léčení. Obviněný z důvodu pobytu ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody nebyl podroben léčbě v léčebném zařízení a tento fakt mohl mít dopad na jeho jednání. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám rozhodl podle §265m tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru byl v daném případě zákonný znak zvlášť nebezpečné recidivy naplněn po stránce formální i věcné. Všechny námitky dovolatele lze zařadit do kategorie zjevně neopodstatněných, proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl dovolacími námitkami naplněn také z obsahového hlediska, a zda je možno relevantním námitkám přisvědčit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný svými námitkami tento dovolací důvod z obsahového hlediska naplnil, když uvedl, že se na něj s ohledem na změnu výše jednotlivých kategorií škod v §89 odst. 11 tr. zák. vztahovalo ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru došlo k posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty bez ohledu pozdější právní úpravu, která byla pro obviněného výhodnější. V další části dovolání označil některé další okolnosti vylučující v předmětné věci aplikaci §41 odst. 1 tr. zák. Uvedené námitky zpochybňovaly zákonnost užití hmotně právních ustanovení trestního zákona, jak předpokládá obviněným uplatněný důvod dovolání. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. ukládá soudu hodnotit naplnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy z formálního i materiálního hlediska. Stanoví, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán (tzv. formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy), se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy). Podle odstavce 2 téhož ustanovení jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Pozdější, pro pachatele příznivější zákon, se ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. zásadně uplatní pouze v případě, dokud nebylo o vině pravomocně rozhodnuto. Došlo-li ke zmírnění právní úpravy po právní moci rozhodnutí o trestném činu, mohlo by to mít vliv pouze na případné rozhodování o milosti prezidentem republiky, neboť tato okolnost zásadně není důvodem ani pro podání mimořádného opravného prostředku. Obdobně není možno s ohledem na následnou změnu objektivního práva zpochybňovat pravomocné rozhodnutí v rámci úvah o formální existenci odsuzujícího rozsudku za určitý trestný čin, jsou-li předpokladem posouzení trestnosti jiného (později spáchaného) trestného činu. Tento postup by v podstatě znamenal přezkum skutkového stavu věci, jež se stal podkladem vydání dřívějšího rozhodnutí z hlediska odlišné právní úpravy mimo řádné či mimořádné opravné řízení a směřoval by k popření formální i materiální právní moci rozhodnutí. Takový faktický zásah do právní moci rozhodnutí by byl v rozporu s účelem §16 odst. 1 tr. zák., neboť toto ustanovení lze aplikovat pouze při posuzování trestnosti činu, pro který je vedeno trestní řízení v dané věci.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin potrestán a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení splnění této tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nelze předchozí pravomocné odsouzení (opětovně) hodnotit z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., tj. zda i podle pozdějšího zákona se jedná o odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin. V tomto případě je třeba vycházet z právní úpravy účinné v době původního rozhodnutí a není možné nově posuzovat tehdy spáchaný delikt podle právní úpravy, jež nabyla účinnosti později. Došlo by tím ke zpochybnění pravomocného rozhodnutí vydaného v souladu se zákonem platným v době jeho vydání. Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. jednoznačně stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Z této zásady pak zákon v navazující větě stanoví výjimku formulovanou však tak, že podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Ze znění této právní úpravy tedy vyplývá, že užít pozdějšího zákona je možné jen za podmínky, že o trestném činu nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Změna právní úpravy, k níž dojde po právní moci rozhodnutí a která by byla pro pachatele příznivější, není např. ani důvodem pro podání mimořádného opravného prostředku v jeho prospěch.
Proto je splněna podmínka §41 odst. 1 tr. zák., že pachatel byl potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, i v případě, že v době rozhodování o dalším trestném činu uvedenému v §41 odst. 2 tr. zák. dřívější úmyslný trestný čin by již dle nové právní úpravy nepatřil mezi zvlášť závažné např. tím, že horní hranice trestní sazby u něho není alespoň osm let. Taková situace může nastat například vzhledem ke změně v peněžním vyjádření výše jednotlivých kategorií škod (§89 odst. 11 tr. zák.) a s tím související úpravy použití vyšších trestních sazeb u majetkových trestných činů. Jedná se o výjimku ze zásady, že se pozdější, pro pachatele příznivější právní úprava, užije i na obsah zákonných pojmů, které jsou podmínkou trestnosti. Z dikce §41 odst. 1 tr. zák. totiž vyplývá (srov. „již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán“), že je třeba hodnotit fakt, že byl pachatel za zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán v minulosti. Posouzení této formální podmínky je tudíž třeba činit výlučně v návaznosti na pravomocné odsuzující rozhodnutí vydané před novelou zákona.
Z hlediska naplnění formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nezáleží na tom, jakou konkrétní společenskou nebezpečnost dříve spáchaný čin vykazoval a nezáleží na konkrétní výměře trestu za něj. Jak již bylo uvedeno, zmírnění postihu za způsobení škod v téže nominální hodnotě budoucí právní úpravou nemůže mít vliv na použití §41 odst. 1 tr. zák. v tom smyslu, zda bylo dřívější pravomocné odsuzující rozhodnutí vydáno pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Hodnocení (formální) existence odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin v minulosti však nelze směšovat s úvahami o tom, zda fakt předchozího odsouzení pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (tzv. materiální stránkou zvlášť nebezpečné recidivy). Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti dříve spáchaného činu je možné zohlednit v rámci úvah o naplnění tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, event. při ukládání trestu v řízení probíhajícím. V rámci těchto úvah je možno zohlednit také změny zákona, k nimž došlo v době po vydání předchozího rozhodnutí. Tyto změny jsou výrazem potřeby společnosti určitým způsobem regulovat (sankcionovat) lidské jednání, tedy výrazem aktuálního stupně společenské nebezpečnosti tohoto jednání. Pokud je tento stupeň podle aktuální právní úpravy snížen natolik, že trestný čin by v případě jeho spáchání v době účinnosti nového zákona již nepatřil mezi zvlášť závažné, neznamená tato okolnost bez dalšího vyloučení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Může však závěr o její existenci ovlivnit a je třeba k ní přihlédnout. Stupeň společenské nebezpečnosti dříve spáchaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu posuzovaný z hledisek aktuální právní úpravy však nemůže mít vliv na existenci dříve vydaného formálně nezměnitelného pravomocného rozhodnutí o něm ani na budoucí závěr o zákonnosti tohoto rozhodnutí.
V posuzovaném případě byl obviněný rozsudkem soudu I. stupně uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 4T 453/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 10 To 153/2001, byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonal dne 27. 1. 2002, a dále se tohoto jednání dopustil i přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 11 T 542/2002, který nabyl právní moci dne 28. 12. 2002, byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který vykonal dne 28. 11. 2003.
Splnění formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nebrání okolnost, že v případě předchozího odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin obviněný způsobil škodu ve výši 211 397,30 Kč, neboť podle dřívější právní úpravy se jednalo o škodu značnou, odůvodňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty odpovídající zvlášť závažnému trestnému činu. I po změně zákona platného v době rozhodování Okresního soudu v Českých Budějovicích v dané věci byl tedy formální požadavek předchozího odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin naplněn a změna jeho právního posouzení a dříve vydaného pravomocného rozhodnutí s odkazem na §16 odst. 1 tr. zák. nepřicházela v úvahu. Zvýšení spodní hranice značné škody z 200 000,- Kč na 500 000,- Kč (§89 odst. 11 tr. ř.) pozdější právní úpravou tedy obviněnému nemohlo prospívat způsobem popsaným v dovolání, tj. vyloučit závěr o tom, že dříve spáchaný úmyslný trestný čin byl z kategorie zvlášť závažných. Proto nezbývá než odmítnout jako zjevně neopodstatněnou námitku, podle které soudy pochybily při hodnocení podmínek uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. z formálního hlediska.
Dovolateli nebylo možno přisvědčit ani v tvrzení, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily znaky zvlášť nebezpečné recidivy také z hlediska materiálního. K této námitce obviněný uvedl, že je osobou trpící dissociální poruchou osobnosti, které však nebyl umožněn výkon ochranného léčení. Je třeba uvést, že porucha osobnosti obviněného není takové povahy, aby vylučovala či jakkoli snižovala jeho trestní odpovědnost - není tedy forenzně významná. Zjevná neopodstatněnost námitky pak vyplývá z informací sdělených v mimořádném opravném prostředku samotným dovolatelem, neboť tento podle vlastního vyjádření nebyl podroben léčbě v léčebném zařízení především proto, že se nacházel ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Tato okolnost sama o sobě nemůže být přičítána ve prospěch obviněného a vylučovat jeho kvalifikaci jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Soudy obou stupňů však existenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy dovodily z více okolností. S jejich hodnocením této otázky se přitom ztotožnil i dovolací soud.
Zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Tuto dobu nelze předem vymezit ani paušálně stanovit, vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody (srov. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Důležité je však také zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření, je třeba hodnotit celkový osobní profil pachatele, jeho charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Jak již bylo uvedeno, lze v této souvislosti zohlednit také skutečnost, že po vydání pravomocného rozhodnutí ohledně v pořadí prvního zvlášť závažného trestného činu došlo v důsledku změny zákona ke zmírnění jeho trestnosti. Taková změna může sice ovlivnit materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy při posuzování stupně společenské nebezpečnosti obou zvlášť závažných úmyslných trestných činů, avšak v žádném případě neznamená apriorní vyloučení aplikace §41 odst. 1 tr. zák. s odkazem na nedostatek materiální stránky vyžadované tímto ustanovením.
Vzhledem k obsahu dovolacích námitek, které poukazovaly na nemožnost ústavního léčení obviněného, není třeba znovu citovat veškerá zjištění soudů ve věci rozhodujících, která byla podkladem k závěru o naplnění §41 odst. 1 tr. zák. z materiálního hlediska. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné poukázat na nejvýznamnější skutečnosti.
Trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 4 T 453/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 10 To 153/2001, mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. obviněný vykonal dne 27. 1. 2002. Trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 11 T 542/2002, kterým byl obviněný odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., obviněný vykonal dne 28. 11. 2003. V letech 1994 a 1999 byl přitom obviněný dvakrát soudně trestán, a to pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. V případě prvého odsouzení se obviněný osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a hledí se na něj, jako by odsouzen nebyl. Ve druhém případě došlo k uložení podmíněného trestu, avšak bylo rozhodnuto o nařízení jeho výkonu. Trest byl vykonán dne 27. 7. 2002. Za přitěžující okolnost považoval soud prvního stupně to, že obviněný posuzovanou trestnou činností spáchal dva trestné činy a způsobil škodu, která v případě trestného činu krádeže více než dvojnásobně přesahuje hranici škody značné. V trestné činnosti navíc pokračoval po delší dobu. Okresní soud také poznamenal, že znalec vzhledem k předchozím trestním postihům obviněného vyjádřil prognózu jeho návratu k normálnímu poctivému životu jako nepříznivou.
Námitkou nesprávnosti posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty se zabýval také krajský soud (zejména na str. 13 – 15 usnesení). Uvedl, že obviněný v období od srpna 1999 do 20. 10. 2004, kdy byl v posuzované věci vzat do vazby, v podstatě kontinuálně páchal trestnou činnost majetkové povahy či se nacházel ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Na tomto místě není třeba podrobněji opakovat další skutečnosti citované v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, postačí poukázat např. na fakt, že pět dní po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 27. 7. 2002 obviněný počal s pácháním další série majetkových trestných činů, za kterou byl posléze odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 11 T 542/2002. Z výkonu trestu odnětí svobody uloženého tímto rozsudkem byl obviněný propuštěn dne 28. 11. 2003 a již 20. 12. 2003 (tj. necelý měsíc poté) se začal dopouštět nyní posuzované majetkové trestné činnosti, která spočívala ve třiceti útocích v průběhu deseti měsíců. Krajský soud také upozornil na okolnost, že trestnou činnost stejnorodé povahy si obviněný připravoval předem a opatřoval si k ní nástroje. Mezi spácháním dvou zvlášť závažných trestných činů obviněným uběhla doba tří roků a jedenácti měsíců, ovšem doba, kterou mezitím obviněný strávil ve výkonu trestu odnětí svobody byla 3 roky a devět měsíců. Odvolací soud se také zabýval intenzitou naplnění formálních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák., zejména upozornil na výši způsobené škody 2,5krát přesahující spodní hranici značné škody uvedené v §89 odst. 11 tr. zák. Také podle jeho názoru došlo k podstatnému zvýšení stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost s ohledem na prokázané skutkové okolnosti, osobnost obviněného a jeho trestní minulost. V daném případě byl přitom obviněnému uložen trest mírně nad polovinou zvýšené trestní sazby podle §42 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud přisvědčil závěrům, které ze shora citovaných okolností vyvodily soudy nižších stupňů. Vzhledem k významu a závažnosti všech okolností celkové trestné činnosti obviněného, včetně trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsobu života spočívajícím prakticky v neustálém pácháním trestných činů, celkovému osobnímu profilu pachatele, jeho charakterovým a psychickým vlastnostem, je zřejmé, že okolnosti případu pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu předchozího i aktuálně souzeného tak vylučují pochybnosti o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Tento závěr je třeba učinit nehledě na zmírnění právní úpravy výše jednotlivých kategorií škod u majetkových trestných činů, které je v posuzovaném případě dostatečně reflektováno uložením trestu odnětí svobody při polovině sazby určené podle §42 odst. 1 tr. zák. Předchozí tresty odnětí svobody ukládané obviněnému se evidentně minuly účinkem a nevedly k nápravě jeho osoby, neboť se pokaždé po propuštění ve velmi krátké době několika dnů či týdnů začal dopouštět dalšího protiprávního jednání, navíc stejné povahy. Je proto nezbytné na obviněného působit mimořádnými prostředky v podobě trestu uloženého podle zvýšené trestní sazby ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. Osoba obviněného byla proto hodnocena jako zvlášť nebezpečný recidivista v souladu s požadavky platné právní úpravy, a to z hlediska naplnění formálních i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy uvedených v §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil jako zjevně neopodstatněné a rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová