ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.177.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 177/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2006 o dovoláních, která podali obvinění M. C h., M. J., J. H., a Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 4 To 141/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 77/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. byli rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 1 T 77/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 4 To 141/2004, uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že dne 17. 10. 1996 v ranních hodinách v L., okres M., v objektu společnosti Ch., a. s., po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti s dalšími neustanovenými osobami, když obviněný M. Ch. předtím jako soukromý podnikatel s vědomím neoprávněného odběru rafinovaného lihu potřebného pro výrobu, kterou mimo jiné představuje jeho soukromé podnikání, s vědomím neoprávněného odběru u jiného výrobce, než má povolení, si nasmlouval dovoz takového lihu ze společnosti Ch., a. s., L. a obviněný M. J. jako dopravce mu poskytl k odvozu dvě autocisterny poté, co si ho obviněný M. Ch. najal, přičemž o nelegálnosti této přepravy vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům věděl, obvinění J. H. a Z. Š. jako řidiči autocisteren přeměnili na svých vozidlech státní poznávací značky a přelepili loga firmy jinými nápisy, společně s neustanoveným mužem obviněný J. H. pak předložil občanský průkaz na jméno V. N., do něhož byla vlepena jeho fotografie, objednávku a plné moci vyhotovené na společnost P. a G. R., a. s., R., na destilační rafinovaný líh, místo něhož však pracovníci společnosti Ch., a. s., L. po dohodě s Okresním ředitelstvím Policie Č. r. v M. naplnili obě cisterny o obsahu 37 080 kg technickým syntetickým lihem v hodnotě 466 925,20 Kč, přičemž byly-li by cisterny naplněny podle požadavku na rafinovaný líh, byla by způsobena škoda ve výši 746 587,53 Kč, a všichni obvinění jednali jako členové organizované skupiny, když každý se podílel na její činnosti.
Obviněný M. Ch. byl rozsudkem soudu prvního stupně dále uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že dne 17. 10. 1996 ve večerních hodinách v D., okres H., v objektu svého bydliště při prováděném zákroku policie směřovanému k zajištění věcí, pocházejících z trestné činnosti nebo kterými byla spáchána trestná činnost, nereagoval na výzvy policistů, ohrožoval je perkusním revolverem, kterým na ně mířil, a poté kopl policistu kpt. J. M. do pravé ruky, a tím mu způsobil lehké zranění ruky s dobou pracovní neschopnosti od 18. 10. 1996 do 6. 11. 1996.
Za to byl obviněnému M. Ch. uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky, a podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výměře 150 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Obviněnému M. J. byl za popsané jednání uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky, obviněným J. H. a Z. Š. byl potom každému uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání 1 rok.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vydán z podnětu odvolání obviněných M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1. a ve výrocích o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému M. Ch. doručen dne 11. 7. 2005, jeho obhájci dne 12. 8. 2005, obviněnému M. J. dne 8. 7. 2005, obviněnému J. H. dne 8. 7. 2005, obviněnému Z. Š. dne 8. 7. 2005, jejich společnému obhájci dne 11. 7. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 7. 7. 2005.
Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný M. Ch. je podal dne 8. 9. 2005 a opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především podává vlastní a podrobný výklad průběhu skutkového děje týkající se jednání popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. K tomu doplňuje, že podle jeho názoru se soud prvního stupně zcela nedostatečně vypořádal se všemi důkazy. Zejména má obviněný za to, že se nezapojil do nelegálního jednání s cílem vylákat od společnosti Ch., a. s., rafinovaný líh, neboť v momentě, kdy činil objednávku, netušil, jakým způsobem a od kterého dodavatele bude odběr proveden. Stejně tak se obviněnému údajně nejevil jako zvláštní požadavek na dodání fotografie řidiče, protože věděl o používání průkazek pro vstup v řadě společností, a rovněž nemohl vědět, k čemu jsou dodané samolepky a proč byly dodány do jeho kanceláře. Podle názoru obviněného závěr soudu prvního stupně o tom, že byl seznámen s podmínkami přepravy a že přeprava neměla požadované náležitosti, jaké měla mít, je zcela nepřezkoumatelný. Odvolací soud potom, jak pokračuje obviněný, neodstranil popsané nedostatky a dopustil se ještě dalších pochybení. Závěry soudů činných dříve ve věci stran právní kvalifikace tak obviněný shledává nepřesnými a nesprávnými a jejich úvahy nepřesvědčivými a nepřezkoumatelnými.
Obviněný M. Ch. považuje na základě provedeného dokazování za zřejmé, že když projevil zájem o nákup lihu, nevěděl, odkud bude toto zboží pocházet, ani neznal způsob, jakým dojde k jeho odběru, popřípadě že jako odběratel bude deklarována společnost P. a G. R., a. s., R. Obviněný se podle svého vyjádření dozvěděl o falešném občanském průkazu, záměně státních poznávacích značek a přelepování loga na dveřích tahačů údajně až v průběhu trestního řízení. Jak dále obviněný tvrdí, směřoval svůj úmysl ke koupi lihu za takových cenových podmínek, které byly pro něj výhodné.
Obviněný M. Ch. se dále domnívá, že bez vlivu Policie Č. r. by společnost Ch., a. s., nevydala líh, neboť její zástupci od počátku věděli, že objednávka společnosti P. a G. R., a. s., je podvrhem. Obviněný v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. 597/99, který se zabývá případem policejní provokace, a dovozuje z něj, že pokud vzniklo podezření z podvodného vylákání lihu, bylo namístě postupovat podle trestního řádu a sdělit obvinění pro příslušný trestný čin či pokus o něj. K tomu však nedošlo, ani nebylo následně zváženo, zda se nejednalo o nezpůsobilý pokus. Policie Č. r. tak podle obviněného v určitém okamžiku navodila situaci se zjevnou snahou uskutečnit nebo dokonat případný trestný čin, což je excesem z hranic trestního řízení.
Odvolací soud, jak dále uvádí obviněný M. Ch., odmítl jeho tvrzení, že od dokonání trestného činu dobrovolně upustil, tudíž podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. zanikla trestnost pokusu. Tento soud měl podle obviněného za to, že všichni obvinění učinili bez přičinění Policie Č. r. vše, aby došlo k podvodnému odběru lihu, když poškozená společnost jim vydala líh, byť jiné kvality, tudíž námitka dobrovolného upuštění od jednání nemůže obstát. Podle názoru obviněného si odvolací soud protiřečí, neboť má za to, že bylo učiněno vše k podvodnému odběru lihu, ale nehodnotí již skutečnost, že obviněný dobrovolně odmítl odběr lihu.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný M. Ch. shledává pochybení v úvahách soudů činných dříve ve věci, které údajně nehodnotily konkrétní okolnosti vstupu policistů do jeho domu ani předcházející události, takže nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav. Příslušníci Okresního ředitelství Policie Č. r. v M. jednali podle obviněného nerozhodně a chaoticky, neboť při sledování kamionů s lihem ztratili přehled o jejich pohybu, nevěděli, že jedna z cisteren zůstala stát v M. a druhá pokračovala v jízdě, rovněž nezjistili, že cisterna vjela do vrat vedoucích do dvora provozovny obviněného na druhé straně ulice naproti jeho rodinnému domu. Příslušníci Policie Č. r., kteří tak podle obviněného vnikli dovnitř proto, že zde mělo být kradené zboží, byli v zásadním omylu, neboť v jeho domě se žádné takové zboží nenacházelo. Obviněný k průběhu skutkového děje dodává, že se dne 17. 10. 1996 kolem 21.30 hodin, když již byla tma, pokusilo vniknout do vrat jeho garáže několik mužů, přičemž neslyšel žádné výzvy s použitím slov „Jménem zákona“, neviděl žádné vozidlo označené nápisem Policie Č. r. ani neviděl žádného policistu v uniformě. Obviněný z provedených důkazů dovozuje, že v suterénu jeho domu proti němu zasahovali pouze příslušníci Policie Č. r. v civilním oblečení, a neviděl, zda mají něco v rukou, ani služební průkazy, byl tudíž přesvědčen, že se k němu násilím dobývají mafiáni, když rozhodně popírá, že by těmto osobám nadával do fízlů. Podle názoru obviněného tak zůstalo neobjasněno, z čeho Policie Č. r. usoudila, že v jeho rodinném domě je kradený líh, přičemž postup policistů byl údajně neuvážený a netaktický, v domě obviněného byl klid, tudíž jim nic nebránilo přijít v doprovodu uniformovaných policistů, prokázat se průkazy, sdělit účel příchodu, poučit obviněného a vyzvat ho k podání vysvětlení apod.
Otázku netaktičnosti jednání Policie Č. r. však obviněný M. Ch. považuje za vedlejší v porovnání s posouzením legálnosti jejich postupu. Obviněný má za to, že policisté, kteří vnikli k němu do domu, se nepodíleli na plnění úkolů Policie Č. r., svěřených jí na základě §2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii Č. r. (obviněný nesprávně uvádí zákon č. 293). Podle §2 odst. 1 písm. d) tohoto zákona je úkolem Policie Č. r., jak dále pokračuje obviněný, odhalit trestný čin a zjistit jeho pachatele, což se ovšem má dít v zákonem vymezených hranicích. Obviněný zejména poukazuje na ustanovení §6 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého je při provádění služebního zákroku nepřípustné, aby případný zásah do práv a svobod osob dotčených touto činností překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem. Obviněný přitom tvrdí, že účelem zákroku nebylo zajištění věcí pocházejících z trestné činnosti, neboť ho Policie Č. r. nevyzvala k vydání žádné věci, tudíž jednání policistů bylo směřováno toliko k tomu, aby ho přemohli a vyvlekli z domu, čímž údajně porušili ustanovení §21 výše uvedeného zákona o oprávnění policistů otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor, což může být učiněno jen za stanovených podmínek. Policisté tak podle názoru obviněného jednali v rozporu s ustanovením čl. 12 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (obviněný nesprávně uvádí Ústavu České republiky), zaručujícím nedotknutelnost obydlí. Obviněný dovozuje, že zasahující policisté porušili svá oprávnění stanovená ve zmíněném zákoně č. 283/1991 Sb., o Policii Č. r., takže je po vniknutí do domu nebylo možné považovat za veřejné činitele ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák., a nepožívali proto ani ochrany poskytované veřejným činitelům.
Obviněný M. Ch. se vyjadřuje i k výroku o trestu a poukazuje na to, že řízení trvalo po dobu téměř 9 let, přičemž na vzniku průtahů se nepodílel žádný z obviněných. Podle názoru obviněného se tedy všichni obvinění již osvědčili v jakési quasizkušební době. Obviněný se rovněž domnívá, že ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by délka řízení neměla přesáhnout 9 let, když po delší době trest postrádá svůj výchovný účinek.
Obviněný M. Ch. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřeném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obvinění M. J., J. H. a Z. Š. podali svá dovolání společně prostřednictvím společného obhájce dne 8. 9. 2005 a opřeli je rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru těchto obviněných jednání, jehož spácháním byli uznáni vinnými, nelze posoudit jako pokus trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Mají za to, že skutek se stal díky ingerenci Policie Č. r., jejíž činnost směřovala k nasmlouvání přepravy lihu, přičemž bez jejího přičinění by se tak nestalo. Z provedeného řízení totiž podle názoru obviněných vyplývá, že se jde o nezpůsobilý pokus, protože zástupci společnosti Ch., a. s., od počátku věděli, že se nejedná o legální odběr lihu, tudíž by na objednávku nereflektovali, po kontaktování Policie Č. r. však byl zinscenován celý odběr, takže došlo k nepřípustnému zásahu policie do skutkového děje. Kdyby totiž Policie Č. r. nezasáhla, byla by, jak dovozují obvinění, objednávka odmítnuta a nedošlo by k jednání, které je jim kladeno za vinu. Obvinění doplňují, že podle jejich mínění popsané skutečnosti potom snižují míru společenské nebezpečnosti jejich jednání pod hranici potřebnou pro spáchání trestného činu.
Obvinění M. J., J. H. a Z. Š. závěrem svých dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru uplatněný dovolací důvod připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku tak, jak ho zjistily soudy činné dříve ve věci, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování. Argumentaci obviněných týkající se skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, jejíž podstatou, jak uvádí státní zástupce, je především tvrzení, že zásah Policie Č. r. do skutkového děje představoval takovou překážku, pro níž je třeba provedené důkazy odmítnout, považuje státní zástupce za odpovídající citovanému dovolacímu důvodu, avšak shledává ji zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce poukazuje na skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a dovozuje, že obvinění učinili vše pro to, aby došlo k podvodnému odběru rafinovaného lihu na základě falešné objednávky a zfalšovaných dokladů, přičemž za této situace zástupci společnosti Ch., a. s., po dohodě s Policií Č. r. za účelem zjištění organizátorů trestné činnosti a rovněž za účelem zmírnění případně vzniklé škody vydali obviněným líh jiné kvality a ceny a následně byly autocisterny sledovány. Podle státního zástupce tak v posuzované věci ještě před vstupem policejních orgánů do obchodu s lihem byli obvinění rozhodnuti realizovat svůj záměr, tedy úmyslně se dopustit jednání vykazujícího všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a i nadále takto aktivně vystupovali bez iniciativy Policie Č. r., která tak svojí aktivitou nevyvolala uvedený úmysl obviněných.
Pokud obviněný M. Ch. ve svém dovolání v této souvislosti poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III ÚS 597/99, státní zástupce se domnívá, že jeho výrok nelze aplikovat na posuzovanou trestní věc. Současně podotýká, že ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje zásah policie do jednání pachatelů trestných činů, pokud má zásah charakter pasivního jednání, aby nepodněcovalo pachatele k realizaci toho, co nemají v úmyslu. Státní zástupce dodává, že v posuzované věci se jednalo právě o postup Policie Č. r. pasivního charakteru.
Pokud jde o námitky obviněného M. Ch. týkající se skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru státního zástupce obsahově naplňuje uplatněný dovolací důvod toliko tvrzení obviněného o nedostatku znaku skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. spočívajícího ve znaku veřejného činitele, jehož postavení policista J. M. nepožíval z důvodu údajné nezákonnosti zásahu. Státní zástupce však poukazuje na učiněná skutková zjištění a dovozuje, že zákrok policistů byl proveden v souladu se zákonnou úpravou, tedy tvrzení obviněného o jejich nesprávném postupu nemá oporu v dokazování.
Pod zvolený dovolací důvod nelze potom podle vyjádření státního zástupce podřadit ani námitku obviněného M. Ch., podle níž policista J. M. vypovídal nepravdivě, rovněž tak neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu argumentace obviněného týkající se přiměřenosti trestu.
Za popsané situace považuje státní zástupce dovolání obviněných M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. za zjevně neopodstatněná, a navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný M. Ch. v rámci svého dovolání především uvádí, že soudy dříve činné ve věci se nedostatečně vypořádaly se všemi důkazy, a předkládá vlastní verzi posuzovaného průběhu skutkového děje. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu má zejména za to, že se nezapojil do nelegálního jednání, netušil, jakým způsobem bude proveden odběr lihu, odkud bude zboží pocházet, přičemž závěr soudů obou stupňů, podle kterého byl seznámen s podmínkami přepravy a s nesplněním požadovaných podmínek přepravy, považuje za nepřezkoumatelný. Navíc podle názoru tohoto obviněného do skutkového děje zasáhla Policie Č. r. údajně se zjevnou snahou uskutečnit případný trestný čin, což je excesem z hranic trestního řízení. Ke skutku uvedenému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně potom obviněný tvrdí, že zasahující policisté jednali chaoticky, když do vrat jeho domu vtrhlo několik mužů bez uniforem, aniž by učinili zákonem stanovenou výzvu k zákroku.
Obvinění M. J., J. H. a Z. Š. potom ve vztahu k jednání, jímž byli uznáni vinnými, mimo jiné uvádí, že skutek byl spáchán v důsledku ingerence Policie Č. r., jejíž činnost směřovala k nasmlouvání přepravy lihu.
Existenci dovolacího důvodu tak v uvedeném rozsahu všichni obvinění shledávají v tom, že soudy dříve činné ve věci podle jejich mínění nesprávně hodnotily provedené důkazy, v důsledku čehož dospěly k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obvinění dovozují ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování či hodnocení důkazů. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti tyto důkazy sám prováděl či opakoval v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obvinění neuplatnili.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v jejich odůvodnění. Jak je z těchto rozhodných skutkových okolností jednoznačně patrné (skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), obvinění po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti uskutečnili odběr rafinovaného lihu ve společnosti Ch., a. s., když tento odběr domluvil obviněný M. Ch. s vědomím, že je neoprávněný a je objednán u jiného výrobce, než u kterého má odběr povolen, obviněný M. J., který o nelegálnosti přepravy také věděl, poskytl k zajištění odběru dvě autocisterny, jež jako řidiči řídili obvinění J. H. a Z. Š., kteří na těchto vozidlech vyměnili státní poznávací značky, přelepili loga společnosti jinými nápisy a při odběru obviněný J. H. předložil spolu s dalším neustanoveným mužem padělané dokumenty, a to občanský průkaz, objednávku a plné moci údajně vyhotovené společností P. a G. R., a. s., na kterou byla vystavena i faktura. Přitom zaměstnanci společnosti Ch., a. s., po dohodě s Okresním ředitelstvím Policie Č. r. v M. za účelem zjištění organizátora celé věci a za účelem omezení případných škod vydali obviněným technický syntetický líh místo rafinovaného lihu, přičemž pokud by byly cisterny naplněny požadovaným obsahem, byla by způsobena škoda ve výši 746 587,53 Kč. Přitom faktura za tento odběr byla vystavena na společnost P. a G. R., a. s., která neodebrala žádný líh, tudíž by vydané zboží nebylo zaplaceno společnosti Ch., a. s., pokud by se nezjistilo, kdo líh odebral. Rovněž je ze skutkových okolností zřejmé (skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupě), že obviněný M. Ch. dne 17. 10. 1996 při zákroku příslušníků Policie Č. r. v uniformách i v civilu poté, co ho vyzvali jménem zákona, aby zůstal stát, resp. dalšími výzvami, mířil na policisty střelnou zbraní, vyhrožoval jim, že je postřílí, a následně, když mu byla přikládána pouta, se fyzicky a slovně nadávkami bránil, kpt. J. M. kopl do pravé ruky, a způsobil mu tak lehké zranění ruky. Zmíněné dovolací námitky obviněných, které se týkají uvedených rozhodných skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Ze stejného důvodu nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani tvrzení obviněných M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š., podle kterého bylo jejich jednání popsané pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu iniciováno Policií Č. r., popřípadě že do něj tento státní orgán nepřípustně zasáhl. Jak již bylo výše uvedeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak neodpovídá právní závěr, že by jednání obviněných iniciovala Policie Č. r., a tudíž že by bylo beztrestné. K takovému posouzení by mohl Nejvyšší soud dospět jen na podkladě jiného hodnocení důkazů nebo po odhlédnutí od některých důkazů, z nichž vycházely soudy v původním řízení. K tomu ovšem, jak již bylo výše uvedeno, dovolací soud není oprávněn.
Proto i když není pochyb o tom, že Policie Č. r. vstoupila do zmíněného skutkového děje, nelze učinit skutkový závěr odlišný od toho, na němž je založeno napadené rozhodnutí, totiž že by snad Policie Č. r. sama vyprovokovala trestnou činnost obviněných M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š., nebo ji jinak nepřípustně iniciovala. Ostatně touto otázkou se soudy obou stupňů dostatečným způsobem zabývaly a náležitě odůvodnily, proč zásah policie nebyl nepřípustný, a tudíž ani nezákonný. Nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99 (publikovaný pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), na který v této souvislosti ve svém dovolání poukazuje obviněný M. Ch., se tudíž nemůže v posuzované věci uplatnit, protože žádná ze skutkových okolností, z nichž soudy obou stupňů vycházely, nesvědčí o vyprovokování trestného činu Policií Č. r. Z rozhodných skutkových okolností v posuzované věci totiž mimo jiné vyplývá, že to byli obvinění, kteří se samostatně – bez jakékoli nepřípustné ingerence policie – rozhodli uskutečnit neoprávněný, resp. podvodný odběr rafinovaného lihu. Ani k námitkám tvrdícím opak proto Nejvyšší soud nemohl přihlédnout.
K postupu Policie Č. r. Nejvyšší soud považuje za nutné doplnit následující. Zaměstnanci společnosti Ch., a. s., sice skutečně, jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, věděli, že objednávka lihu učiněná obviněnými, na níž byla jako odběratel deklarována společnost P. a G. R., a. s., je podvržená. V tomto okamžiku však bezpochyby nebyly dány podmínky pro zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu, jak namítal v dovolání obviněný M. Ch., neboť nebylo známo, kdo vlastně tuto objednávku podal, a kdo se tedy pokusí spáchat trestný čin. Rovněž bylo velmi pravděpodobné, že řidiči autocisteren, kteří pro líh přijedou, nebudou jeho skutečnými odběrateli a nehodlají si ho ponechat pro vlastní potřebu, ale předají ho dalším osobám, jak se také stalo. Lze proto jistě akceptovat postup Policie Č. r., která bez jakéhokoli svého zásahu nechala proběhnout skutkový děj do okamžiku, kdy mohlo být zjištěno, které osoby se podílí na páchání trestné činnosti, resp. do doby, než mohly být zjištěny další okolnosti umožňující zahájit trestní stíhání.
Obviněný M. Ch. ve svém dovolání k jednání popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu dále uvedl, že dobrovolně upustil od dokonání činu, tudíž podle jeho názoru zanikla trestnost činu ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. S takovým závěrem se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Obviněný M. Ch. a další spoluobvinění učinili vše nutné k tomu, aby byl uskutečněn neoprávněný odběr rafinovaného lihu, tedy zejména odebrali líh za užití zfalšovaných dokumentů a autocisternami ho odvezli do místa určení, aniž by svého jednání jakkoli dobrovolně zanechali. Ke skutečnému a obviněnými plánovanému odběru rafinovaného lihu potom nedošlo jen proto, že dodavatel, společnost Ch., a. s., po dohodě s Policií Č. r. nechal naplnit autocisterny technickým syntetickým lihem místo rafinovaného lihu. Okolnost, že obviněný neměl zájem o technický syntetický líh, a tedy v konečném důsledku nechtěl převzít skutečný obsah cisteren, není možné zaměňovat s dobrovolným upuštěním od jednání směřujícího k dokonání trestného činu a s odstraněním nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť žádné takové úkony obviněný neučinil. Zmíněná námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Stejný závěr se vztahuje i k argumentaci obviněného M. Ch., že se jednalo o nezpůsobilý pokus. Nezpůsobilost pokusu je dána především za situace, když za daných okolností není možné dosáhnout následku zamýšleného pachatelem (např. pachatel jedná ve vztahu k nezpůsobilému předmětu útoku nebo za použití nezpůsobilých prostředků). V posuzované věci však objektivně mohl nastat předpokládaný následek. Pokud totiž zaměstnanci společnosti Ch., a. s., shodou okolností zjistili, že údajná objednávka odběru lihu od společnosti P. a G. R., a. s., je podvrhem, nejde o nezpůsobilost pokusu trestného činu podvodu, protože ho nevylučoval předmět útoku, který chtěli obvinění zasáhnout, ani použité prostředky či jiné okolnosti. Navíc nezpůsobilost pokusu sama o sobě neznamená jeho beztrestnost, tudíž ani tvrzení obviněného M. Ch. o nezpůsobilém pokusu by nemohlo vést ke změně napadeného rozhodnutí v jeho prospěch. I tato námitka je proto zjevně neopodstatněná. Jednání obviněných se přitom bezpochyby dostalo do fáze pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., neboť i jen samotná příprava zfalšovaných dokladů a poté podání objednávky u společnosti Ch., a. s., s uvedením nepravého odběratele již znamená uvádění jiného v omyl a naplňuje podmínky pokusu jako jednání bezprostředně směřujícího k dokonání trestného činu.
Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný M. Ch. tvrdí, že zasahující policisté nejednali podle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii Č. r., ve znění pozdějších předpisů, tudíž údajně nepožívali ochrany poskytované veřejným činitelům. Jak je přitom zřejmé z učiněných skutkových zjištění, Policie Č. r. za účelem objasnění okolností týkajících se neoprávněného odběru lihu sledovala autocisterny do obce D. Policisté, kteří ve smyslu §2 odst. 1 písm. d) zmíněného zákona byli povinni zjistit odběratele lihu a zajistit vydaný technický syntetický líh, jehož odběrem byla způsobena větší škoda, jako věc pocházející z trestní činnosti, přistoupili k vratům domu obviněného, který zde stál, a učinili vůči němu zákonem stanovenou výzvu. Obviněný však výzvy neuposlechl, snažil se vrata zavřít a následně, když za ním policisté vstoupili, ohrožoval je zbraní bez ohledu na uplatnění dalších zákonných výzev a byl následně zajištěn. Policisté tudíž postupovali v souladu se svými oprávněními a nepřekročili nezbytnou míru k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem, tedy vystupovali jako veřejní činitelé podle §89 odst. 9 tr. zák. I tato námitka obviněného byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Obviněný M. Ch. potom v závěru svého dovolání napadá i výrok o trestu, když v podstatě shledává jeho výši vzhledem k okolnostem za nepřiměřenou. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud se jedná o dovolací řízení, ve vztahu k výroku o trestu lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, což v dané souvislosti může znamenat nesprávnost např. při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného M. Ch. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obvinění M. J., J. H. a Z. Š. v rámci svých společně podaných dovolání, jak již bylo výše zmíněno, namítali, že do jednání nepřípustným způsobem vstoupila Policie Č. r., resp. že jejich jednání bylo nezpůsobilým pokusem. Jedná se tudíž o shodnou argumentaci, jakou uplatnil ve svém dovolání obviněný M. Ch., proto o ní platí totéž, co již Nejvyšší soud uvedl výše.
Obvinění M. J., J. H. a Z. Š. rovněž tvrdí, že vzhledem ke všem okolnostem posuzovaný skutek nedosahuje potřebné míry společenské nebezpečnosti. S tímto tvrzením se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť obvinění se svým jednáním pokusili za užití zfalšovaných dokladů neoprávněně vylákat rafinovaný líh v hodnotě 746 587,53 Kč, tedy způsobit značnou škodu, a to navíc po vzájemné dohodě a v součinnosti jako organizovaná skupina. Míra společenské nebezpečnosti nutná k trestnosti činu tak byla bezpochyby naplněna. Další okolnosti potom byly dostatečně zohledněny ve výroku o trestu, protože všem obviněným byl výkon trestu odnětí svobody uložený na dolní hranici stanovené trestní sazby podmíněně odložen. I tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Obvinění M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. tak svým jednáním naplnili všechny potřebné znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., resp. obviněný M. Ch. i všechny potřebné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., jak správně rozhodly Okresní soud v Mostě a Krajský soud v Ústí nad Labem. Právní posouzení skutku ani jiné hmotně právní posouzení tedy nevykazuje vady, které mu obvinění vytýkají ve svých dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění M. Ch., M. J., J. H. a Z. Š. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y