ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.298.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 298/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2006 o dovolání, které podal obviněný Z. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 4 To 258/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 543/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 3 T 543/2004, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 4. 5. 2001 kolem 11.00 hodin v sídle společnosti A., spol. s r. o., v B., ul. Ž., požadoval po sekretářce společnosti E. L. vydání počítače zn. PC OFFICE Pro, monitoru zn. PREMIO 17 a faxu zn. MURATEC 700, v majetku společnosti A., spol. s r. o., s tím, že je dohodnut na zápůjčce těchto věcí s jednatelem společnosti A., spol. s r. o., Ing. L. S., což se nezakládalo na pravdě, přičemž jmenované se bezprostředně nepodařilo ověřit tvrzení obviněného a věci mu vydala, takže obviněný odvezl počítač s faxem a příslušenstvím do sídla své společnosti A., spol. s r. o., v K. a věci vydal až dne 14. 5. 2001 na výzvu policejního orgánu, přičemž tímto jednáním byla způsobena škoda společnosti A. spol. s r. o., ve výši 11 000,- Kč.
Za to byl obviněnému Z. F.uložen podle §250 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 tr. zák. peněžitý trest ve výši 10 000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené době nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Břeclavi napadl obviněný Z. F. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 4 To 258/2005, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 14. 9. 2005, jeho obhájci také dne 9. 9. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 8. 9. 2005.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Z. F. prostřednictvím svého obhájce dne 3. 10. 2005 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. K prvnímu z nich obviněný uvádí, že v posuzované věci byly dány důvody k vyloučení samosoudce z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť obviněný byl stejně jako tchán samosoudce, který rozhodoval v prvním stupni, po určitou dobu členem zastupitelstva města B., přičemž jejich vztah byl a zůstává problematický a napjatý. Obviněný tvrdí, že tchán samosoudce je výraznou a vlivnou osobou, která zasahuje do života celého města a i na obviněného byl vyvíjen nátlak, jehož účelem bylo změnit rozhodnutí a rozhodování obviněného. Podle obviněného trestní řízení představuje zpravidla výrazný zásah do práv obviněného, a je proto nezbytné, aby soudy předcházely situacím, které by mohly zakládat pochybnosti o jejich nestrannosti a nezaujatosti.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvádí, že soudy činné dříve ve věci nezjistily přesně skutkový stav věci, nesprávně provedly dokazování a následně věc nesprávně právně posoudily a uznaly ho vinným. Obviněný považuje za nesporné, že dne 4. 5. 2001 vyzvedl ve společnosti A., spol. s r. o., počítač, avšak podle svého vyjádření byl na tom domluven s Ing. L. S., který ovšem zmíněnou dohodu později odmítl. Za uvedené situace, jak dále dovozuje obviněný, stojí proti sobě jeho výpověď a výpověď svědků na straně jedné a výpověď Ing. L. S. na straně druhé. Za takových okolností je podle obviněného proti pravidlům hodnocení důkazů, aby soud přisvědčil výpovědi Ing. L. S., s nímž má nedořešené obchodní vztahy. Obviněný tak má za to, že soudy dříve činné ve věci pominuly rozpory v důkazních prostředcích a zejména zásadu in dubio pro reo a kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. řádu, ačkoli namístě byl postup podle §226 tr. řádu.
Obviněný Z. F. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, dále aby podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil rovněž další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení a rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Z. F. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod uplatněný podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, má státní zástupkyně za to, že argumentace obviněného neodpovídá svojí povahou tomuto ustanovení, neboť je vybudována výhradně na zpochybnění rozhodných skutkových zjištění. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu státní zástupkyně uvádí, že námitka, podle níž se obviněný zná s tchánem samosoudce, nemůže obsahově založit podjatost soudce a současně důvod jeho vyloučení z projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství tak závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) a e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Z. F. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Z. F. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Další dovolací důvod se opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného Z. F. opírajících se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je tvrzení, že samosoudce Okresního soudu v Břeclavi Mgr. O. R. měl být vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení. Důvodnost tohoto závěru obviněný shledává v tom, že obviněný byl stejně jako tchán samosoudce Mgr. O. R., který rozhodoval v prvním stupni, po určitou dobu členem zastupitelstva města B., přičemž jejich vztah byl a zůstává problematický a napjatý. Podle názoru obviněného je tchán samosoudce výraznou a vlivnou osobou, která zasahuje do života celého města, přičemž na obviněného byl údajně vyvíjen nátlak, jehož účelem bylo změnit jeho rozhodnutí a rozhodování.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak je zřejmé z trestního spisu a jak bylo do jisté míry zmíněno i v dovolání, obviněný Z. F. podal u hlavního líčení konaného v této trestní věci dne 15. 2. 2005 námitku podjatosti směřující proti samosoudci Okresního soudu v Břeclavi Mgr. O. R.. V jejím rámci obviněný uvedl, že samosoudce má podle jeho názoru vztah k projednávané věci, popřípadě k dalším osobám, které v ní vystupují, a to bez dalšího odůvodnění. Samosoudce rozhodl o vznesené námitce usnesením ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 3 T 543/2004, tak, že podle §30 odst. 1 tr. řádu není vyloučen z projednávání a rozhodování v uvedené trestní věci. Téhož napadl obviněný zmíněné usnesení stížností, kterou dne 15. 4. 2005 písemně odůvodnil a v níž podepřel své tvrzení obdobnými argumenty, jaké uvedl později v dovolání. O stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 259/2005, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Podle názoru stížnostního soudu nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by nasvědčovala, že samosoudce Mgr. O. R. má poměr k této trestní věci nebo k dalším osobám v ní vystupujícím, přičemž skutečnost, že tchán samosoudce je politicky regionálně činný, nemůže být sama o sobě důvodem k vyloučení osoby soudce.
Z vykonávání úkonů trestního řízení je podle §30 odst. 1 tr. řádu vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je možné mimo jiné tehdy, pokud tomu, kdo podává dovolání, byla okolnost způsobující vyloučení soudce v původním řízení známa a byla jím také před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, což obviněný Z. F. učinil.
Pokud však jde o odůvodnění zmíněného dovolacího důvodu obviněným Z. F., nemohl Nejvyšší soud přisvědčit jeho závěrům. Obviněný totiž v podstatě toliko tvrdí, že má problematický vztah s tchánem samosoudce Mgr. O. R., který je údajně regionálně vlivnou osobou. Z uvedeného ovšem nijak nevyplývá, že by přímo Mgr. O. R., který v předmětné trestní věci rozhodoval, měl jakýkoli zvláštní poměr k této věci či k obviněnému nebo jiné osobě ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu a který by tak zároveň odůvodňoval závěr o jeho podjatosti.
Nejvyšší soud navíc považuje za nutné zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu je průlomem do ústavně stanovené zásady v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak zákon stanovil příslušnost určitého soudce jeho zařazením ke konkrétnímu soudu a přidělením konkrétní věci, kterou má tento soudce projednat a rozhodnout, je jeho příslušnost zásadně dána a postup, jímž je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování přidělené věci, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v ustanoveních §30 a §31 tr. řádu je stanovena jistá výjimka. Ta ovšem nemůže být založena jen na pouhých spekulacích či nejednoznačných závěrech, ale musí být opřena o dostatečně závažné skutečnosti a argumenty, které jsou způsobilé odůvodnit průlom do citované ústavní zásady. Tomu ostatně odpovídá i formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle něhož k podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku zasahujícího do pravomocného rozhodnutí nepostačuje pouhé – nedostatečně podložené – podezření z možné podjatosti soudce, ale z okolností obsažených v dovolání a ve spise musí být zřejmé, že v dřívějším řízení skutečně rozhodl vyloučený soudce.
Nejvyšší soud k podanému dovolání v tom rozsahu, v jakém bylo opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, konstatuje, že neshledal žádné skutečnosti, které by svědčily o takovém poměru samosoudce Mgr. O. R. k projednávané věci, k obviněnému Z. F. či k jiným zákonem předpokládaným osobám, na jehož základě by nemohl nestranně rozhodovat. Proto ohledně zmíněné části bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
V rámci svých námitek k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný potom Z. F. především uplatnil názor, podle něhož soudy dříve činné ve věci nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť chybně hodnotily důkazy, resp. pominuly rozpory v důkazech a údajně porušily zásadu in dubio pro reo. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž z toho obviněný vyvozuje nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje skutečnosti uvedené v dřívějším usnesení ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1029/2004, kterým již jednou rozhodoval v trestní věci obviněného Z. F. vedené stran výše popsaného skutku. Jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemohou být procesní námitky. Formulace dovolacího důvodu obsaženého v citovaném ustanovení, který uplatnil obviněný Z. F., totiž znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Procesní postup odvolacího soudu a samotný způsob jeho rozhodování, včetně provádění a hodnocení důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak v této souvislosti ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Z. F. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z údajně vadného procesního postupu odvolacího soudu, pak napadenému rozhodnutí nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Z. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil i odvolací soud. Z těchto závěrů přitom vyplývá mimo jiné to, že obviněný na podkladě nepravdivých skutečností požadoval od poškozené společnosti vydání počítače s příslušenstvím a tyto věci následně také převzal. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný Z. F. tak svým jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jak již bylo výše uvedeno, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., tedy soudy činné dříve ve věci rozhodly správně. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Z. F. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle jednoho z citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y