ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.311.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 311/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2006 o dovolání obviněného M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 13 To 262/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 23/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 4 T 23/2005, byl obviněný M. T. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 30. 9. 2004 kolem 9.30 hod. v P. na pozemní komunikaci ve směru jízdy od centra města do P. – S. řídil nákladní vozidlo značky Iveco se zapojeným návěsem zn. Asko, před křižovatkou s místní komunikací vedoucí ke společnosti H. B., a. s., překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci a nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu, povětrnostním podmínkám a ve snaze zabránit nárazu do před ním stojících vozidel odbočujících na křižovatce vlevo, přejel s vozidlem do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím trolejbusem tov. zn. Tr 14 MHD řidičky M. T., čímž porušil důležitou povinnost vyplývající z ustanovení §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, při nehodě utrpěla řidička M. T. těžké zranění, a to tříštivou zlomeninu dolního konce levé stehenní kosti v oblasti kolenního kloubu s posunem, což si vyžádalo hospitalizaci na traumatologickém oddělení Krajské nemocnice P. od 30. 9. 2004 do 12. 10. 2004 s následnou rehabilitací a pracovní neschopností nejméně 8 měsíců, cestující trolejbusu A. Ch., utrpěla těžké zranění, a to zlomeninu střední části pravé holenní kosti, zlomeninu dolní části pravé lýtkové kosti s posunem, což si vyžádalo hospitalizaci na traumatologickém oddělení Krajské nemocnice P. od 30. 9. 2004 do 6. 10. 2004 s následnou rehabilitací a pracovní neschopností nejméně 6 měsíců, J. Ch., utrpěl těžké zranění, a to tříštivou zlomeninu dolního konce pravé stehenní kosti nitrokloubní a oděrku na pravém bérci, což si vyžádalo hospitalizaci na traumatologickém oddělení Krajské nemocnice P. od 30. 9. 2004 do 26. 10. 2004 s následnou dobou léčení nejméně 8 měsíců, J. J., utrpěl těžké zranění, a to zhmoždění levého ramene s poškozením rotátorů manžety, což si vyžádalo lékařské ošetření na ortopedické ambulanci Krajské nemocnice P. od 15. 11. 2004 do 18. 11. 2004 s následnou pracovní neschopností od 30. 9. 2004 nejméně do 17. 12. 2004, další cestující J. D., utrpěla pohmoždění pravého kolena s oděrkami a pohmoždění pravé poloviny hrudníku, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Krajské nemocnice P. dne 30. 9. 2004 a 22. 10. 2004 bez následné pracovní neschopnosti, V. F., utrpěla pohmoždění obou kolen a bérců a tržnou ránu na pravém bérci v délce 1 cm, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Krajské nemocnice P. s následnou pracovní neschopností do 10. 10. 2004, B. K., utrpěla pohmoždění levého kolenního kloubu s oděrkami a pohmoždění pravého ramenního kloubu, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Krajské nemocnice P. dne 30. 9. 2004 s následným léčením do 18. 10. 2004, M. K., utrpěl tržnou ránu na hlavě v délce asi 10 cm zasahující ke kalvě, odlomení základního článku konce malíku levé horní končetiny a dislokovanou zlomeninu nosních kůstek, což si vyžádalo lékařské ošetření na úrazovém oddělení Krajské nemocnice P. s následnou dobou léčení nejméně 3 týdnů, V. L., utrpěl tržně zhmožděnou ránu čelní krajiny vpravo o velikosti 4x1 cm, zhmoždění levé ruky, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Krajské nemocnice P. dne 30. 9. 2004 s následnou dobou léčení do 11. 10. 2004, J. N., utrpěl tržnou ránu na bradě v délce 3 cm a zhmoždění levého bérce s krevním výronem v měkkých tkáních, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Krajské nemocnice P. dne 30. 9. 2004 s následnou dobou léčení do 15. 10. 2004, M. N., utrpěl vymknutí krční páteře, pohmoždění hlavy, tržnou ránu na nose a horním rtu, luxaci 11. zubu a subluxaci 12. zubu, což si vyžádalo hospitalizaci na neurochirurgickém oddělení Krajské nemocnice P. ode dne 30. 9. 2004 do 1. 10. 2004, ošetření na stomatologickém oddělení s následnou rehabilitací a pracovní neschopností od 30. 9. 2004 do 21. 11. 2004, M. S., utrpěla pohmoždění obou kolenních kloubů a bérců, podvrtnutí krční páteře, což si vyžádalo lékařské ošetření na úrazové ambulanci dne 30. 9. 2004 s následnou dobou léčení do 18. 10. 2004, R. S., utrpěl pohmoždění bederní páteře, což si vyžádalo lékařské ošetření na traumatologickém oddělení Krajské nemocnice P. s následnou dobou léčení do 2 týdnů, S. S., utrpěla pohmoždění levého kolena a bérce, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Krajské nemocnice P. s následnou pracovní neschopností od 1. 10. 2004 do 3. 10. 2004, I. S., utrpěla pohmoždění C páteře, levého zápěstí a hrudníku, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Krajské nemocnice P. s následnou dobou léčení 2 týdnů, H. Š., utrpěla tržnou ránu nad levým obočím, fissuru v oblasti levé očnice a komoci mozku, což si vyžádalo lékařské ošetření na úrazové ambulanci Krajské nemocnice P. dne 30. 9. 2004 s následnou pracovní neschopností do 20. 10. 2004, I. S., utrpěla poúrazovou blokádu C páteře, což si vyžádalo lékařské ošetření na úrazové ambulanci Krajské nemocnice P. s následnou dobou léčení 3 týdnů, J. Š., utrpěl pohmoždění hlavy, tržnou ránu na hlavě v délce 4 cm a podvrtnutí krční páteře, což si vyžádalo lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Krajské nemocnice P. s následnou dobou léčení a rehabilitací do 19. 11. 2004, A. V., utrpěla pohmoždění nosu a levého kolenního kloubu, což si vyžádalo lékařské ošetření na oddělení ORL Krajské nemocnice P. s následnou dobou léčení po dobu 10 dnů, došlo k hmotné škodě na nákladním vozidle zn. Iveco ve výši kolem 350.000,- Kč firmě A.-C., s. r. o., Ž. a trolejbusu ve výši kolem 350.000,- Kč Dopravnímu podniku města P., a. s.
Za tento trestný čin byl obviněný M. T. odsouzen podle §180 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti ve formě zákazu řízení osobních a nákladních motorových vozidel, k jejichž řízení opravňuje řidičské oprávnění skupiny C, CE a BE podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v trvání 8 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Zdravotní pojišťovně M. v. Č. r., pobočka H. K., W., ve výši 5.940,- Kč a J. Ch., bytem J., P., ve výši 45.000,-Kč.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. T. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl rozsudkem ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 13 To 262/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §180 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 roků, přičemž podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dohledem. V dalších výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 13 To 262/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 4 T 23/2005, podal obviněný M. T. prostřednictvím obhájce JUDr. Mgr. V. S. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tento dovolací důvod dále odůvodnil tím, že soud pochybil při stanovení právní kvalifikace jednání obviněného, neboť toto jeho jednání mělo být správně posouzeno podle ustanovení §224 tr. zák., když nenaplňuje materiální stránku trestného činu obecného ohrožení ve smyslu §180 tr. zák. Dovolatel svým jednáním sice porušil pravidla bezpečnosti silničního provozu, zejména svoji rychlou jízdou, nicméně nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že tímto navodil stav obecného ohrožení. Svým jednáním totiž pouze navodil určitou situaci, která následně mohla vytvářet do budoucna předpoklady pro naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení, ovšem k tomu mohlo dojít teprve při splnění dalších podmínek, ke kterým v daném případě posléze bohužel skutečně došlo. Dovolatel jel v rozhodné době s vozidlem sice rychlostí vyšší, než povoluje příslušný právní předpis, avšak tato skutečnost jako taková ještě sama o sobě nevytvářela stav obecného ohrožení. Teprve při dojezdu ke křižovatce přes intenzivní brždění se mu nepodařilo zastavit za jinými vozidly, která jela před ním, a ve snaze zabránit havárii s těmito vozidly dovolatel vybočil do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím trolejbusem městské hromadné dopravy. Jeho jednání před střetem bylo instinktivní a poté došlo ke splnění všech podmínek, které ovšem nemohl předvídat, tj. protijedoucí vozidlo, náhlé zastavení před ním jedoucích vozidel, když v době, kdy obviněný s vozidlem přijížděl ke křižovatce, svítila na světelném ukazateli barva zelená a tento tedy nepředpokládal zastavení kolony. Proto v této souvislosti obviněný uzavřel, že tímto svým jednáním nenaplnil předmětnou skutkovou podstatu souzeného trestného činu, a to zejména proto, že porušením jeho povinnosti, uložené mu podle zákona jako řidiči motorového vozidla, nehrozilo lidem bezprostředně a konkrétně nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví anebo škoda velkého rozsahu na cizím majetku. K této situaci došlo teprve při střetu jím řízeného vozidla s vozidlem městské hromadné dopravy. V případě, že by jednal jiným způsobem, došlo by k poškození před ním jedoucího vozidla, což byl osobní automobil, možná i ke zranění osob v něm jedoucích, a jeho jednání by pak bylo právně kvalifikováno podle ustanovení §224 tr. zák. Proto podle dovolatele nepostačuje, že svým jednáním, jímž porušil dopravní předpisy, vytvořil situaci, která je popsána v rozsudku soudu prvního stupně, ale teprve dalším zásahem, jak je uvedeno výše, mohlo dojít k obecnému ohrožení. V opačném případě by při respektování názoru obsaženého v napadeném rozsudku byla obecným ohrožením většina porušení dopravních předpisů ze strany řidičů motorových vozidel. Podřazení jednání obviněného pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. mu dává i šanci pro něj výhodnější formy uloženého trestu, a to dokonce podle jeho názoru i podmíněného trestu odnětí svobody. S odkazem na účel trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák. dovolatel zdůraznil, že by proto postačoval jako trest mimořádně účinný a dostatečný i samotný trest zákazu činnosti, jak byl dovolateli uložen. Vzhledem k těmto skutečnostem podal obviněný dovolání i do výroku o trestu, neboť tento byl sice uložen v rámci zákonné trestní sazby, ale nezohlednil další skutečnosti uvedené v ustanovení §23, §31 odst. 1, §33 písm. g), ch), j) a §60a tr. zák.
V závěru dovolání obviněný M. T. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, a současně též požádal o odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. T. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 25. 1. 2006 uvedl, že argumenty uplatněné v dovolání obviněného s výjimkou pasáže zabývající se možnou povahou trestní sankce, kterážto námitka je pro účely dovolacího řízení irelevantní, naplňují deklarovaný dovolací důvod. Námitku proti právnímu posouzení skutku v té podobě, jak je obsažena v dovolání, uplatnil obviněný již v rámci řádného opraného prostředku a soud druhého stupně se jí řádně zabýval. S jeho závěry je třeba bez výhrad souhlasit a lze na ně odkázat. Proto státní zástupce dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se toto dovolání odmítá, a současně navrhl, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Vzhledem k tomu považuje žádost o odklad výkonu rozhodnutí za bezpředmětnou.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V rámci svých právně relevantních námitek dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že jeho jednání, tak jak bylo v průběhu trestního řízení zjištěno, mělo být správně kvalifikováno nikoli jako trestný čin obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák., nýbrž jako trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §224 tr. zák., když nenaplňuje materiální stránku trestného činu obecného ohrožení ve smyslu §180 tr. zák. Tuto svou námitku blíže odůvodnil tak, že pro závěr soudu o použité právní kvalifikaci nemůže postačovat to, že obviněný svým jednáním, kterým porušil dopravní předpisy, vytvořil shora popsanou situaci. K obecnému ohrožení mohlo dojít teprve dalším zásahem, a to při střetu jím řízeného vozidla s vozidlem MHD, přičemž jeho jednání v tomto okamžiku již bylo instinktivní, a došlo ke vzniku situace, kterou nemohl předpokládat, zejména v okamžiku, kdy dojížděl ke křižovatce řízené signalizačními světly a kdy byla na ukazateli v příslušném směru barva zelená, a proto nebylo možno předvídat náhlé zastavení kolony.
Trestný čin obecného ohrožení podle §180 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku. Tyto chráněné zájmy nemusí být obecně nebezpečným jednáním ohroženy všechny, i když tomu tak zpravidla bývá. Postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů.
Jak Nejvyšší soud zjistil, dovolatelem vznesenou námitkou se již velmi podrobně zabývaly soudy obou instancí, ve věci rozhodující. Takto Okresní soud v Pardubicích na straně 5 svého shora specifikovaného rozhodnutí, v odůvodnění uvedl, že při rozhodování o vině vzal v úvahu jak doznání obviněného, tak zejména též protokol o dopravní nehodě v silničním provozu a zpracovanou fotodokumentaci, výpověď svědkyně poškozené M. T. řidičky trolejbusu, dále záznam tachografického kotouče vozidla obviněného a za účelem ověření povahy jízdy obviněného před nehodou soud provedl i výslech svědka T. L., řidiče jiného trolejbusu MHD, který obviněný se svým vozidlem krátce před nehodou předjížděl. Na základě toho pak dospěl nalézací soud k závěru, že obecné nebezpečí je třeba v jednání obviněného spatřovat v okolnostech jeho jízdy – riskantnost, rychlost cca 80 km/hod. překračující výrazně nejvyšší povolenou rychlost v obci, a v situaci, kdy obviněný takovým způsobem řídil plně naloženou nákladní soupravu s návěsem v obci. Tímto jednáním se obviněný natolik přiblížil poruše hrozící obecně nebezpečnými následky, že další průběh událostí měl charakter živelnosti a neovladatelnosti, a to nezávisle na vůli a jednání obviněného, protože stejně tak jako narazil čelně do trolejbusu, mohl narazit do čehokoliv jiného. Nalézací soud v této souvislosti tedy dovodil, že právní kvalifikace podle §180 tr. zák. je odpovídající. Odvolací soud se po přezkoumání napadeného rozsudku na základě stejné námitky obviněného v řízení o odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jen doplnil na straně 5 svého rozsudku, že pokud obviněný řídil v obci naloženou rozměrnou nákladní soupravu rychlostí výrazně převyšující nejvyšší povolenou rychlost jízdy, a poté, kdy předjížděl riskantním způsobem, vyjel do protisměru, protože nebyl schopen zastavit za jinými vozidly, která se chystala v křižovatce k odbočení, načež se následně čelně střetl v protisměru s protijedoucím trolejbusem městské hromadné dopravy, který byl obsazen větším počtem cestujících, jde skutečně o jednání, které způsobilo výrazné ohrožení velkého počtu osob s reálným nebezpečím vzniku nejméně těžkých zranění, nehledě na výrazné materiální škody na obou vozidlech. Pokud by obviněný řídil vozidlo jiné velikosti a hmotnosti, například motocykl či malý osobní automobil, pak by z případného střetu pro cestující v trolejbuse nehrozily tak závažné následky. Soud druhého stupně také zdůraznil, že reálné ohrožení velkého počtu osob v tomto konkrétním případě vzniklo zejména vzhledem k hmotnosti a velikosti vozidla a k rychlosti obviněným řízené soupravy, čímž se obviněný dopustil velmi společensky nebezpečného jednání nedbalostního charakteru.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se naprosto ztotožnil se závěry soudů obou stupňů v této věci a jen pro úplnost k tomu navíc uvádí, že obecné nebezpečí nastane tehdy, vznikne-li obecně nebezpečným jednáním pachatele situace, která svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožení znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Vznik obecně nebezpečného jednání tedy předpokládá jednak obecně nebezpečné jednání pachatele a jednak následky, spočívající v ohrožení chráněných zájmů v rozsahu a zákonem vyžadované intenzitě. V tomto směru je nutno zdůraznit, že jde o trestný čin ohrožovací, neboť obecné nebezpečí vzniká již tehdy, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity (§179 a §180 tr. zák.) bezprostředně hrozí, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob. Obecně nebezpečný následek je způsoben již provedením jednání, z něhož bezprostředně hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidí nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. V případě obviněného došlo nejen k ohrožení, ale již k poruše chráněného zájmu ve vztahu k životu a zdraví cestujících v trolejbuse a k materiálním škodám na obou kolize se účastnících vozidlech, avšak nelze opomenout, že obviněný svým jednáním ohrozil navíc i další účastníky silničního provozu ve vozidlech stojících před křižovatkou, jimž se vjetím do protisměru vyhýbal. Zákon dále vyžaduje, aby mezi obecně nebezpečným jednáním a uvedeným následkem byla příčinná souvislost, což je v tomto případě zcela nepochybně splněno.
Pokud obviněný v rámci svého dovolání v podstatě namítl, že svým jednáním, kterým porušil dopravní předpisy, vytvořil sice shora popsanou situaci, ale že k obecnému ohrožení mohlo dojít teprve dalším zásahem, a to při střetu jím řízeného vozidla s vozidlem MHD, přičemž jeho jednání v tomto okamžiku již bylo instinktivní, a došlo ke vzniku situace, kterou nemohl předpokládat, zejména v okamžiku, kdy dojížděl ke křižovatce řízené signalizačními světly a kdy byla na ukazateli v příslušném směru barva zelená, a proto nebylo možno předvídat náhlé zastavení kolony, považuje Nejvyšší soud k tomu za nutné ve shodě s názory státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznit, že jestliže řidič jede v úseku vozovky s jedním jízdním pruhem za kolonou vozidel v obci a blíží se ke křižovatce, kde mohou před ním jedoucí vozidla odbočit vlevo, je povinen předpokládat, že vozidla odbočující vlevo mohou dávat přednost v jízdě protijedoucím vozidlům a že z tohoto důvodu budou muset zastavit před křižovatkou, příp. v křižovatce, která je pak v úseku vozovky s jedním pruhem v daném směru z tohoto důvodu zcela neprůjezdná. Tato situace nastává i přesto, že ve směru jízdy těchto vozidel svítí zelený signál semaforu. Proto shora uvedené vyjádření dovolatele, že nebylo možno předpokládat náhlé zastavení kolony, nelze akceptovat, neboť jako řidič nákladního vozidla s návěsem s ohledem na popsané okolnosti v křižovatce musel s takovým zastavením kolony počítat a měl také této okolnosti vedle ostatních již zmíněných okolností přizpůsobit rychlost a způsob své jízdy. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že po této vozovce se pohybovaly i trolejbusy městské hromadné dopravy, o čemž obviněný věděl, neboť krátce předtím již riskantně předjížděl jiný trolejbus (linky č. 7), jak to vyplývá ze svědecké výpovědi T. L., který tento trolejbus řídil. Za tohoto stavu věci je nedbalostním zaviněním obviněného zahrnuto i vytvoření obecně nebezpečné situace, jestliže se vyhnul do protisměru, kde přijížděl další trolejbus městské hromadné dopravy (linky č. 3) řízený poškozenou M. T. Celou tuto obecně nebezpečnou situaci obviněný sám svým jednáním z nedbalosti vytvořil a podle správných skutkových zjištění obsažených v rozsudku soudu prvního stupně nepřistoupil k němu žádný „další zásah“, jak uvádí obviněný, který by případně přerušil příčinou souvislost mezi jeho obecně nebezpečným jednáním a vzniklým následkem ve smyslu §180 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák., popř. který by vylučoval jeho zavinění ve vztahu k tomuto následku. Zváží-li se pak, že takto obviněný jednal při řízení těžkého nákladního vozidla značky Iveco se zapojeným návěsem zn. Asko, před křižovatkou s místní komunikací vedoucí ke společnosti H. B., a. s., když výrazně překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci a nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu a povětrnostním podmínkám, přičemž reálně ohrozil životy a zdraví velkého počtu osob, pak je třeba právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák. považovat za zcela správnou, a to i z hlediska materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. (§3 odst. 4 tr. zák).
Pokud pak jde o námitky týkající se výroku o uloženém trestu odnětí svobody, jsou tyto vázány samotným dovolatelem na případnou změnu právní kvalifikace trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zák. na trestný čin ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., pro níž však Nejvyšší soud neshledal ze shora uvedených důvodů žádného podkladu. Navíc námitky týkající se výroku o trestu opřené o poukaz na nedostatečné zohlednění skutečností uvedených v ustanovení §23, §31 odst. 1, §33 písm. g), ch), j) a §60a tr. zák. nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok o trestu může zásadně být předmětem dovolání pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu, nejde-li o nepřípustný druh trestu či o překročení příslušné trestní sazby. Je zřejmé, že v daném případě důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dány nejsou. Dále není dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uvedená ustanovení upravující v obecné poloze ukládání trestu nemají žádný vztah k právní kvalifikaci skutku a nejde ani o „jiné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 13 To 262/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 4 T 23/2005, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu k odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §180 odst. 4 tr. zák. nižší trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dohledem, přičemž v dalších výrocích ponechal napadený rozsudek beze změny. Současně se odvolací soud bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného M. T. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně, s kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.