ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.347.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 347/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2006 o dovoláních, která podali obvinění A. P., a J. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 To 50/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění A. P. a J. F. byli rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 35 T 1/2004, uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustila obviněná A. P. jednáním popsaným pod body 1. až 5. ve výroku o vině tohoto rozsudku a obviněný J. F. jednáním popsaným pod body 6. až 12. téhož rozhodnutí, tedy tím, že v P. a na jiných místech Č. r. jako zaměstnanci podnikatele R. J. – A., se sídlem v P., s předmětem činnosti nákup a prodej v oboru nákupu a prodeje teplem tvrditelných práškových barev, a současně jako osoby samostatně výdělečně činné, konkrétně A. P. v období od 1. 3. 2000 do 9. 5. 2000 a J. F. v období od 1. 3. 2000 do 31. 3. 2000, vstupovali do konkurenčních obchodních vztahů s aktuálními i potenciálními zákazníky svého zaměstnavatele a prodávali jim jako účastníci sdružení fyzických osob – podnikatelů vystupující pod obchodním jménem M. se sídlem v P., teplem tvrditelné práškové barvy, jejichž sortiment byl zastupitelný se sortimentem jejich zaměstnavatele, konkrétně:
A. P. osobně
1. nejpozději dne 7. 4. 2000 nabídla podnikateli L. s., J. S., se sídlem B., dodání barev, tento podnikatel pak nakoupil zboží dne 7. 4. 2000 a dne 14. 4. 2000, za celkovou částku 20 740,- Kč od dodavatele M. – J. F.,
2. nejpozději dne 6. 3. 2000 nabídla společnosti M., s. r. o., se sídlem M. u L., dodání barev, tato společnost pak zakoupila zboží dne 6. 3. 2000 a dne 28. 4. 2000 za celkovou částku 9 395,- Kč od dodavatele M. – J. F.,
3. nejpozději dne 13. 3. 2000 reagovala na poptávku společnosti E., a. s., se sídlem P. u Ch., po nákupu barvy a dohodla její prodej, který se uskutečnil dne 13. 3. 2000 za částku 158 600,- Kč, dodavatelem byl M. – J. F.,
4. nejpozději dne 22. 3. 2000 nabídla společnosti Z. D., a. s., se sídlem V. P., dodání barev, prodej se uskutečnil dne 22. 3. 2000 za částku 12 200,- Kč od dodavatele M. – J. F.,
5. nejpozději dne 28. 3. 2000 nabídla podnikateli R. J. – M. C., se sídlem N., dodání barev a na podkladě této nabídky nakoupil J. R. dne 28. 3. 2000 zboží za částku 9 912,50 Kč od dodavatel MATRIX – J. F.;
J. F. osobně
6. na podkladě poptávky společnosti P., a. s., se sídlem H., uskutečněné nejpozději dne 6. 3. 2000, dodal dne 6. 3. 2000 barvy za částku 72 590,- Kč s uvedením dodavatele M. – J. F.,
7. nejpozději dne 6. 3. 2000 sjednal s podnikatelem J. M., se sídlem P. B. dodávku barev, a tyto dne 6. 3. 2000 prodal za částku 20 496,- Kč s uvedením dodavatele M. – J. F.,
8. nejpozději dne 13. 3. 2000 sjednal se společností R., k. s., se sídlem J., dodávky barev, tyto jí dodal dne 13. 3. 2000 za částku 18 031,60 Kč s uvedením dodavatele M. – J. F.,
9. nejpozději dne 13. 3. 2000 sjednal se společností T., s. r. o., se sídlem S. P., dodávky barev, tyto jí dodal dne 13. 3. 2000 za částku 3 507,50 Kč s uvedením dodavatele M. – J. F.,
10. nejpozději dne 15. 3. 2000 nabídl podnikateli J. S. – p. l., se sídlem P., dodání barev, a dne 15. 3. 2000 uskutečnil dodávku zboží za částku 8 936,50 Kč s uvedením dodavatele M. – J. F.,
11. nejpozději dne 22. 3. 2000 oslovil společnost J. K., s. r. o., se sídlem B., s nabídkou dodávky barev a ve dnech 22. 3. 2000 a 28. 3. 2000 uskutečnil dvě dodávky zboží za celkovou částku 17 110,50 Kč s uvedením dodavatele M. – J. F.,
12. nejpozději dne 28. 3. 2000 nabídl družstvu M., v. d., se sídlem Ch., dodávky barev a dne 28. 3. 2000 dodal zboží za částku 9 699,- Kč s uvedením dodavatele M. – J. F.
Za to byl obviněným A. P. a J. F. uložen každému podle §128 odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl rovněž oběma obviněným uložen peněžitý trest ve výši 10 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Uvedeným rozsudkem byla současně obviněná A. P. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěna obžaloby pro další žalovaný skutek.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadli obvinění A. P. a J. F. a také státní zástupce odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 To 50/2005, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněné A. P. doručen dne 13. 1. 2006, obviněnému J. F. dne 12. 1. 2006, jejich společnému obhájci dne 11. 1. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 1. 2006.
Obvinění A. P. a J. F. napadli dne 24. 2. 2006 prostřednictvím svého společného obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláními, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněných skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. chrání zneužívání zákazu konkurence, který zaměstnanec poruší, pokud aktivně vykonává určitou práci, jedná se o výdělečnou činnost a jestliže je předmět této činnosti shodný s předmětem činnosti zaměstnavatele. Obviněná A. P. přitom, jak je uvedeno v dovolání, z toho důvodu uzavřela dne 3. 3. 2000 dodatek ke smlouvě o sdružení, na jehož základě se neúčastnila podnikání ve sdružení M., tudíž v rozhodné době od 1. 3. 2000 do 9. 5. 2000 zde nevykonávala výdělečnou činnost, což je zřejmé i z daňového přiznání. Obvinění považují za nesprávný názor soudů činných dříve ve věci, podle kterého zmíněný dodatek je zcela formální a uzavřený se snahou zakrýt skutečnou činnost obviněné, protože tento názor údajně není podložen žádnými relevantními důkazy, tudíž obviněná svým jednáním nenaplnila formální znaky zmíněné skutkové podstaty.
Obvinění A. P. a J. F. se dále ve své dovolací argumentaci zabývají objektem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., poukazují na princip subsidiarity trestního práva a rovněž tvrdí, že z připravovaného návrhu nového trestního zákona bylo vypuštěno ustanovení odpovídající nynějšímu ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. Obvinění současně poukazují, na to, že zaměstnavatel vedl proti obviněnému J. F. civilní řízení o náhradu škody ve výši 758 721 Kč, ale v průběhu tohoto řízení vzal žalobu zpět, tudíž by bylo paradoxní, aby obviněný byl úspěšný v civilním řízení a postižen v trestním řízení.
V další části svých dovolání obvinění A. P. a J. F. dovozují, že neměli faktickou možnost vykonávat konkurenční jednání, neboť obviněná byla v rozhodné době od 1. 3. 2000 do 9. 5. 2000 na pracovišti jen 2 dny a obviněný 3 dny.
Jak dále obvinění A. P. a J. F. tvrdí, k formálnímu naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu je nutný úmysl získat výhodu nebo prospěch. Obvinění přitom uznávají, že dali popud k uzavření smlouvy s dosavadními zákazníky svého zaměstnavatele, avšak formálně mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. pouze u obviněného J. F., neboť obviněná A. P. nevykonávala výdělečnou činnost, jak již bylo zmíněno. Trestný čin však má i materiální stránku, tudíž podle názoru obviněných by měl být zohledněn i rozsah jejich jednání, tj. výše prospěchu. Obvinění přitom mají za to, že pro stanovení výše prospěchu či výhody, což považují za shodné pojmy, je nutné užít ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. stejně jako pro stanovení výše škody. Uvedený názor obvinění dovozují z toho, že jediným objektivním kritériem pro závěr o výhodnosti nebo nevýhodnosti jednání pro konkrétní subjekt je údajně prospěch hospodářské povahy, takže se zde neztotožňují s názorem soudů činných dříve ve věci, podle kterého výše prospěchu není v případě posuzovaného trestného činu podstatná. Výši prospěchu potom obvinění na základě znaleckého posudku dovozují v částce 17 618,40 Kč u obviněné A. P. a v částce 12 281,20 Kč u obviněného J. F. Obvinění doplňují, že řízení o trestném činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. vede v prvním stupni krajský soud, který jinak projednává výrazně společensky nebezpečné trestné činy, tudíž podstatou ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. by neměla být kriminalizace pachatelů jednajících jen v minimálním rozsahu na úkor poškozených. Pokud výše prospěchu nepřesáhla částku 20 000 Kč, podle obviněných nelze takové jednání posoudit jako trestný čin, neboť nebyla naplněna jeho materiální stránka.
Obvinění A. P. a J. F. závěrem svých dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných A. P. a J. F. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění A. P. a J. F. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím společného obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění A. P. a J. F. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obvinění A. P. a J. F. v rámci své dovolací argumentace především namítají, že obviněná A. P. uzavřela dne 3. 3. 2000 dodatek ke smlouvě o sdružení M., podle kterého se do 9. 5. 2000 nepodílela na podnikání tohoto sdružení, tudíž ani nemohla spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. z důvodu nenaplnění všech znaků jeho formální stránky.
Jak je však zřejmé z rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, kterými je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, zmíněný dodatek ke smlouvě o sdružení byl uzavřen zcela formálně za účelem zakrytí skutečného počínaní obviněné A. P., která se od počátku existence sdružení M. aktivně podílela na podnikání v jeho rámci a účastnila se oslovování zákazníků podnikatele R. J. s konkurenčními nabídkami dodávky práškových barev tvrditelných teplem. Za tohoto skutkového stavu se nelze ztotožnit s argumentací obviněné. Pachatelem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. totiž může být v obecném smyslu i účastník na podnikání více různých podnikatelských subjektů, tedy osoba s odlišným vztahem ke každému z nich, pokud však svojí činností aktivně podporuje některý z těchto subjektů na úkor jiného. To je ostatně v souladu se závěry dosavadní soudní praxe, od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci. Podle nich fyzické osoby, které založily sdružení bez právní subjektivity ve smyslu §829 a násl. občanského zákoníku, pokud provozují podnikatelskou činnost podle zvláštního zákona, lze považovat za organizaci ve smyslu §89 odst. 16 a §128 odst. 2 tr. zák. Přitom podmínka spočívající v tom, že pachatel trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. je pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací, nevyžaduje, aby měl v obou (ve všech) subjektech stejné postavení. Jeden z těchto subjektů tedy může představovat i pachatel sám jako fyzická osoba, která provozuje podnikatelskou činnost podle zvláštního zákona, protože – jak už bylo zdůrazněno – pro účely trestního zákona je považován za organizaci ve smyslu §89 odst. 16 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č. 41/1999-II., III. Sb. rozh. tr.). Přestože se tedy obviněná A. P. formálně dočasně vyvázala z působení ve sdružení M., její výše popsaná činnost zcela postačuje k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Dovolání obviněných je tak ve zmíněném rozsahu zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud pak považuje za nerozhodné tvrzení obviněných A. P. a J. F., podle nichž se v nyní probíhajícím legislativním procesu předpokládalo vypuštění ustanovení odpovídající nynějšímu ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. o trestném činu zneužívání informací v obchodním styku z nového trestního zákoníku. Při posuzování trestnosti činu se totiž zásadně vychází z platné a účinné hmotně právní úpravy (s výjimkami podle §16 tr. zák.), a nikoli z toho, jaké jsou záměry zákonodárce, zejména když se je nepodařilo prosadit. Stejně tak není možné v trestním řízení zohlednit, že civilní řízení, zřejmě vedené v obdobné záležitosti, bylo ukončeno jiným způsobem než toto trestní řízení, např. zpětvzetím žaloby. Pokud jde o posouzení viny obviněného, jsou orgány činné v trestním řízení povinny posoudit si související otázky samy (§9 odst. 1 tr. řádu) a nemohou – s určitými výjimkami podle §9 odst. 2 tr. řádu –bez dalšího přejímat rozhodnutí vydaná v civilních řízeních a zejména to nepřipadá v úvahu, pokud vzhledem ke zpětvzetí žaloby ani nebylo učiněno meritorní rozhodnutí v civilním řízení.
Podstatou další části dovolací argumentace obviněných A. P. a J. F. je tvrzení, že v rozhodné době od 1. 3. 2000 do 9. 5. 2000 byli přítomni na pracovišti u svého tehdejšího zaměstnavatele fakticky jen 2, resp. 3 dny, tudíž údajně nemohli vykonávat konkurenční jednání. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na skutkové zjištění učiněné soudy nižších stupňů, podle kterého obvinění byli v rozhodné době nadále zaměstnanci podnikatele R. J., měli soustavný přístup k materiálům a informacím týkajícím se jeho podnikání, zejména k ceníkům a seznamům zákazníků, přičemž začali kontaktovat právě tyto zákazníky svého zaměstnavatele, a to s nabídkami stejného sortimentu barev. Za uvedených okolností tedy není vůbec rozhodné, zda obvinění ve vymezenou dobu fakticky strávili na pracovišti více dnů či méně. Podstatné je, že v určitém období byli jednak zaměstnanci jednoho podnikatelského subjektu (podnikatele R. J.) a jednak jako fyzické osoby podnikali se stejným předmětem podnikání (v rámci sdružení fyzických osob – podnikatelů M.). Toto své postavení pak zneužili právě proto, že od svého zaměstnavatele měli informace o cenách a o požadavcích zákazníků podnikatele R. J. a užili je při svých vlastních podnikatelských aktivitách popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Zmíněná námitka obviněných je tudíž zjevně neopodstatněná.
Posední část dovolání obviněných A. P. a J. F. se týká zejména výkladu pojmů výhoda a prospěch, přičemž obvinění dovozují, že jimi získaný prospěch nedosahuje výše nutné pro naplnění materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Výhodou a prospěchem může v podstatě být jakékoli vylepšení postavení pachatele nebo jiné osoby, a to jak v hmotném, tak i nemateriálním smyslu. Výhoda přitom bude mít právě povahu spíše nemateriální, spočívající např. ve vylepšení pozice na trhu, prospěchem může být i hmotný zisk. Jak je opět zřejmé ze skutkových zjištění učiněných ve věci, obvinění A. P. a J. F. jednali s cílem získat možnost snadnějšího vstupu na trh s práškovými barvami, přičemž využili mimo jiné existujících zákazníků svého zaměstnavatele – podnikatele R. J., které oslovovali s nabídkami zboží, jež jim také dodávali, za současného využití znalosti trhu, ceníků apod. Zákazníci poškozeného R. J. se tak stali zákazníky obviněných, což mělo za následek pokles obchodního obratu poškozeného.
Obvinění A. P. a J. F. svým jednáním bezpochyby získali výhodu ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. v podobě usnadněného vstupu jejich podnikatelského sdružení M. na určitý trh, přičemž bezpochyby tak činili právě s úmyslem dosáhnout takový výsledek. Dalším efektem současně byl úkor na straně poškozeného R. J. spočívající v úbytku jeho zákazníků a v návaznosti na to i v poklesu jeho obratu. Formální znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. tedy byly bezpochyby naplněny.
Pokud jde o jeho materiální stránku, trestní zákon zde nestanoví žádnou zvláštní dolní hranici spočívající např. v nutnosti způsobit škodu větší než malou ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., jak se snaží dovodit obvinění A. P. a J. F. Navíc takové kritérium ani nepřipadá v úvahu již z toho důvodu, že nemateriální výhodu nelze takto kvantifikovat a že k dosažení materiální či nemateriální výhody nebo prospěchu vůbec nemusí dojít, ale postačí jen úmysl k tomu směřující. Proto je třeba při stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost vycházet z obecného pravidla podle §3 odst. 2 a 4 tr. zák. Současně je však nutné konstatovat, že i výhoda, resp. prospěch, musí vykazovat určitý rozsah, obdobně jako úkor na straně poškozeného, aby mohla být naplněna i materiální stránka trestného činu. Pokud by tedy obvinění jako zaměstnanci například jen jednorázově prodali s menším ziskem pro sebe zboží zákazníkovi svého zaměstnavatele R. J., zřejmě by se jednalo o skutek, jehož společenská nebezpečnost není vyšší než nepatrná. Pokud však obvinění v posuzovaném případě založili podnikatelské sdružení orientující se na stejnou činnost na trhu, jakou dosud prováděl poškozený – jejich zaměstnavatel, a začali opakovaně tzv. přetahovat zákazníky poškozeného za účelem získání výhodné vlastní pozice na trhu se stejným sortimentem zboží a v konečném důsledku i s cílem směřujícím k dosažení zisku, přičemž každý z nich uskutečnil několik konkrétních konkurenčních obchodů ještě v době existence pracovního poměru u podnikatele R. J., nelze takový skutek posoudit jako čin, jehož společenská nebezpečnost je nepatrná. Skutečnost, že se obvinění svým jednáním obohatili toliko v určitém relativně menším rozsahu, byla potom zohledněna ve výši trestů uložených oběma obviněným. Byl jim totiž vyměřen trest odnětí svobody i peněžitý trest ještě při dolní hranici zákonem stanovené sazby a výkon trestu odnětí svobody jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na samé dolní hranici výměry. Ani poslední námitka obviněných tudíž nebyla shledána opodstatněnou.
Obvinění A. P. a J. F. tak svým jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., tedy soudy činné dříve ve věci rozhodly správně. Podaná dovolání obviněných jsou proto zjevně neopodstatněná.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění A. P. a J. F. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc oba obvinění ve svých dovoláních v podstatě opakovali námitky uplatněné již v odvoláních. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y