ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.358.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 358/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2006 o dovolání podaném obviněnou A. V. K. , v L., U. , státní příslušnicí Ruské federace, trvale bytem D. , Ch. , H. , v České republice bytem O. , Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 12 To 431/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 163/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují
1) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 12 To 431/2005, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 10 T 163/2004, ve výroku o vině obviněné trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a ve výroku o trestu,
2) rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 10 T 163/2004, ve výroku o vině obviněné trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 10 T 163/2004, byla obviněná A. V. K. uznána vinnou trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud druhého stupně usnesením ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 12 To 431/2005, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadla obviněná A. V. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Toto dovolání odůvodnila v samostatném podání ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Obviněná namítla, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku zavinění u trestného činu podvodu, neboť obviněná nikdy nebyla poučena o tom, co jsou rozhodné skutečnosti z hlediska rozhodování o přiznání dávek sociálního zabezpečení. Ani její znalost českého jazyka nebyla na takové úrovni, aby mohla být řádně seznámena se svými povinnostmi. Nelze proto dovodit existenci jejího úmyslu spáchat trestný čin podvodu. U trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí bylo nesprávně aplikováno ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák., neboť obviněná pečovala o těhotnou dceru a nemocného strýce. Nebyl proto naplněn znak nikoli nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, případně byly dány podmínky pro použití ustanovení o krajní nouzi podle §14 tr. zák., neboť život a zdraví její dcery, nenarozeného dítěte a zdraví jejího strýce mají přednost před „bezduchým právním formalismem“. Dovolatelka závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru argumenty obviněné vyhovují uplatněnému dovolacímu důvodu, nemohou však odůvodnit navrhovanou změnu rozhodnutí. Dovolatelka opakuje námitky, které uváděla v rámci dosavadní obhajoby a napadené rozhodnutí netrpí vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda námitky dovolatelky po obsahové stránce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Relevantními námitkami se Nejvyšší soud mohl zabývat z věcného hlediska.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Dovolatelka namítla pochybení v právní kvalifikaci obou trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. U trestného činu podvodu zpochybnila naplnění znaku zavinění, neboť nebyla poučena o „rozhodných údajích“ a její znalost českého jazyka neumožňovala seznámení s právními předpisy. U trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí namítla nesprávnou aplikaci §3 odst. 1, 2 tr. zák. z důvodu nepatrného stupně společenské nebezpečnosti jejího činu, případně se dovolávala aplikace ustanovení o krajní nouzi podle §14 tr. zák., neboť pečovala o těhotnou dceru a strýce. Tyto námitky svým obsahem odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení a předcházející řízení a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu předpokládá dovolatelkou zpochybněné úmyslné směřování obviněné ke způsobení následku. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak.
Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněná trestného činu podvodu dopustila v podstatě tím, že ačkoli dne 12. 9. 2000 bylo Policií ČR, Oddělením cizinecké policie v Rychnově nad Kněžnou pod č.j. PVC-86/IPC-RK-2000 vydáno podle §80 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. rozhodnutí o zrušení platnosti pobytu obviněné na území ČR, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2001, zároveň jí byla stanovena lhůta k vycestování z území ČR do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tedy do 26. 3. 2001, obviněná tuto skutečnost neoznámila České správě sociálního zabezpečení Praha a v období od 26. 2. 2001 do 23. 1. 2003 neoprávněně čerpala invalidní důchod, pro jehož přiznání podala dne 22. 10. 1999 žádost prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení Rychnov nad Kněžnou, s datem uplatnění nároku od 2. 9. 1999, invalidní důchod jí byl přiznán dne 23. 2. 2000 formou záloh ode dne 24. 6. 1999, a poté s účinností od 24. 6. 1999, ačkoliv byla v tomto rozhodnutí poučena o tom, že jako příjemce dávky je povinna ohlásit do osmi dnů České správě sociálního zabezpečení Praha veškeré změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu, jakož i na to, že pokud tuto ohlašovací povinnost nesplní, je povinna vrátit neprávem vyplacenou částku ode dne, od něhož dávka náležela v částce nižší nebo nenáležela vůbec, a speciálně byla poučena i o tom, že nárok na invalidní důchod je vázán na povolení k trvalému pobytu na území ČR, kdy tuto skutečnost musela prokazovat současně s podáním žádosti, přesto neoznámila ve stanovené lhůtě, že jí byl zrušen trvalý pobyt a způsobila České správě sociálního zabezpečení Praha škodu ve výši 151.993,- Kč. Obviněná dále jako společně posuzovaná osoba a zákonný zástupce své dcery nesplnila svou zákonnou povinnost písemně ohlásit Městskému úřadu v Rychnově nad Kněžnou do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu, a to i přesto, že o této povinnosti byla poučena, nesplněním své ohlašovací povinnosti a neoprávněným čerpáním dávky státní sociální podpory (přídavku na dítě a přídavku na dopravu dítěte) způsobila Městskému úřadu v Rychnově nad Kněžnou škodu v celkové výši 15.418,- Kč. Obviněná dále jakožto zákonný zástupce své dcery N. K. , nesplnila ve stanovené osmidenní lhůtě také svou povinnost nahlásit písemně Všeobecné zdravotní pojišťovně R. n. K. ukončení registrace pojištěnce u této zdravotní pojišťovny, neboť rozhodnutím Policie ČR, Oddělení cizinecké policie v R. n. K. byla její dceři zrušena platnost průkazu o povolení k pobytu, čímž ztratila právní nárok na hrazení zdravotního pojištění státem, toto rozhodnutí vedené pod č.j. PVC-92/IPC-RK-2001 nabylo právní moci dne 28. 5. 2001 a České republice vznikla v důsledku dalších plateb pojistného na zdravotní pojištění škoda ve výši 5.221,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně R. n. K. vznikla v důsledku plateb smluvním zdravotnickým zařízením za zdravotní péči škoda ve výši 1.671,20 Kč.
Ohledně obviněné tedy bylo rozhodnuto o zrušení platnosti jejího pobytu na území České republiky a byla jí stanovena lhůta k vycestování. Obviněná tuto skutečnost neoznámila České správě sociálního zabezpečení Praha, neoprávněně čerpala invalidní důchod, pro jehož přiznání podala žádost. Z hlediska posouzení subjektivní stránky jednání dovolatelky je významné zjištění, že byla poučena o tom, že jako příjemce dávky je povinna ohlásit do osmi dnů České správě sociálního zabezpečení Praha veškeré změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu. Obviněná dále nesplnila svou zákonnou povinnost písemně ohlásit příslušnému městskému úřadu do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku přídavku na dítě a přídavku na dopravu dítěte, jejich výši a výplatu, a to přesto, že o této povinnosti byla poučena. Jakožto zákonný zástupce své dcery nesplnila ve stanovené osmidenní lhůtě také svou povinnost nahlásit písemně Všeobecné zdravotní pojišťovně R. n. K. ukončení registrace pojištěnce u této zdravotní pojišťovny, neboť rozhodnutím Policie ČR, Oddělení cizinecké policie v R. n. K. byla její dceři zrušena platnost průkazu o povolení k pobytu, čímž ztratila právní nárok na hrazení zdravotního pojištění státem. Soud prvního stupně při konstrukci tohoto skutkového stavu tedy jednoznačně konstatoval skutkové zjištění, že obviněná byla poučena o povinnosti ohlásit veškeré změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávky sociálního zabezpečení – invalidního důchodu, dávky na nezaopatřené dítě resp. úhradu plateb ze zdravotního pojištění dcery. Přitom vyšel zejména z výpovědi svědkyň M. N. , pracovnice Okresní správy sociálního zabezpečení v R. n. K. a svědkyně V. Č. , pracovnice oddělení státní sociální podpory při Městském úřadu v O. (viz str. 3 a 4 rozsudku okresního soudu). Hodnocení těchto svědeckých výpovědí je přitom pro dovolací soud závazné a nemůže je měnit, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů je taxativní a přezkum hodnocení důkazů či skutkových zjištění není jako důvod dovolání uveden. Naproti tomu je Nejvyšší soud povinen respektovat skutková zjištění, podle kterých (viz str. 4 odsuzujícího rozsudku) „obviněná věděla, že povolení trvalého pobytu na území České republiky je pro ni jako pro cizince prvořadou podmínkou jak pro přiznání invalidního důchodu, tak pro pobírání dávek státní sociální podpory a úhrad pojistného. Tato skutečnost byla obviněné známa jak z jednotlivých žádostí o přiznání důchodu či dávek státní sociální podpory, tak z jednotlivých rozhodnutí státních orgánů, jakož i z osobních jednání na příslušných úřadech, jež o přiznání uvedených peněžních dávek rozhodovaly“. Nejvyšší soud se v této části zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, že obhajoba obviněné o její „nevědomosti“ o zákonných předpokladech pro přiznání dávek sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění je nevěrohodná (již s ohledem na vzdělání obviněné) a navíc byla zcela vyvrácena provedenými důkazy.
Nejvyšší soud vzal v úvahu shora popsané skutkové okolnosti a dospěl k závěru, že z nich lze bez důvodných pochybností učinit závěr o zavinění trestného činu podvodu obviněnou. Ze skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že dovolatelka byla poučena o své povinnosti nahlásit příslušným úřadům změnu spočívající ve zrušení platnosti jejího pobytu na území ČR, kterým bylo podmíněno vyplácení dávek invalidního důchodu, státní sociální podpory – přídavku na dítě a přídavku na dopravu dítěte, resp. plateb souvisejících se zdravotním pojištěním dcery. Pokud dovolatelka tento fakt svými námitkami vyvracela, usilovala o změnu skutkových zjištění, kterou nemůže Nejvyšší soud provést. Obdobně námitka poukazující na nevyhovující znalost českého jazyka směřuje proti správnosti uvedených skutkových okolností (srov. odůvodnění rozsudku, str. 2: „obviněná … umí číst český text, jemuž rozumí“).
Z hlediska námitky nesprávného právního posouzení subjektivní stránky činu je zřejmé, že obviněná minimálně věděla, že svým jednáním může škodlivý následek v podobě neoprávněného zmenšení rozpočtových prostředků státu a tedy škodu na cizím majetku způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byla s tím srozuměna. Není tak nejmenších pochyb o zaviněném jednání minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., tedy ve formě postačující k uznání viny trestným činem podvodu. Další okolnosti případu však vypovídají o nebezpečnější formě zavinění v podobě úmyslu přímého, zejména s přihlédnutím k aktivní činnosti obviněné vyvíjené k neoprávněné výplatě dávek (podání žádostí resp. opravných prostředků). Nelze pominout také právnické vzdělání obviněné, díky kterému musela mít přesnou představu o následcích, které její počínání může přivodit. Tyto okolnosti nasvědčují tomu, že obviněná následek předvídaný §250 odst. 1, 2 tr. zák. způsobit chtěla. Subjektivní stránku trestného činu podvodu tedy Nejvyšší soud ve shodě se soudem prvního stupně (viz str. 4 odsuzujícího rozsudku) shledal ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Skutek popsaný pod body 2) písm. a) a b) a pod bodem 3) rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou tedy netrpí vadou nesprávného právního posouzení subjektivní stránky. Námitky dovolatelky v této části mimořádného opravného prostředku by přicházelo v úvahu odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí namítla obviněná nesprávnou aplikaci §3 odst. 1, 2 tr. zák. z důvodu nepatrného stupně nebezpečnosti jejího činu pro společnost, případně se dovolávala aplikace ustanovení o krajní nouzi podle §14 tr. zák.
Podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu [v daném případě znaky uvedené v §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.], a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Podle §3 odst. 2 tr. zák. není trestným čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nižší než nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Chybné zhodnocení těchto okolností je obsahem dovolací námitky obviněné.
Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou se obviněná trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. dopustila tím, že „v období od 23. 6. 2003 do 20. 5. 2004 se protiprávně zdržovala v ČR na adrese O. , Š. , ačkoliv Policie ČR, Oblastní ředitelství SCPP H. K. , Oddělení cizinecké policie R. n. K. vydala rozhodnutí, kterým obviněné A. V. K. uložila správní vyhoštění s dobou platnosti dva roky, kdy jí byla stanovena doba na vycestování, uvedené rozhodnutí podle §55 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) vyloučilo odkladný účinek odvolání, přesto si proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání a dne 14. 10. 2003 nabylo právní moci rozhodnutí Policie ČR, ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha 3, kterým jí byla zkrácena doba platnosti správního vyhoštění na 1 rok, obviněná přes shora uvedené rozhodnutí ve stanovené lhůtě z území ČR nevycestovala a na území ČR se zdržovala protiprávně.“
Skutkové okolnosti uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vypovídají o maření výkonu rozhodnutí státního orgánu obviněnou, která se zdržovala na území České republiky, ačkoli jí byl ve správním řízení uložen trest vyhoštění. Nejvyšší soud shledal, že obviněná tímto skutkem naplnila znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. po formální stránce. Totožný závěr však není možné učinit ohledně materiální stránky tohoto trestného činu.
Dovolací soud se neztotožnil s tvrzením obviněné, že by nutnost péče o jejího nemocného strýce mohla založit podmínky jednání v krajní nouzi ve smyslu §14 tr. zák. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde přitom o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Stav krajní nouze předpokládá existenci nebezpečí ohrožujícího zájmy společnosti, státu či zájmy individuální, které musí hrozit přímo, tj. bezprostředně. Tím je stav, když vývoj událostí rychle spěje k poruše a nelze jej za daných okolností odvrátit jinak. Péče o nemocnou osobu by byla jednáním v krajní nouzi např. za situace, kdy by byly činěny úkony k záchraně bezprostředně ohroženého života či zdraví osoby, a to v případě, kdy by nebylo možné tytéž úkony provést např. pracovníkem záchranné služby či jiným lékařem. O takovou situaci se v dané věci nejednalo.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl k námitce obviněné, podle které pečovala o bezmocného strýce, že tento byl od 30. 8. 2004 hospitalizován v léčebně dlouhodobě nemocných a zpráva MUDr. M. (č. l. 181) potvrzuje, že od 26. 2. 2001 do 23. 1. 2003 se obviněná o svého strýce nestarala, neboť ten byl v té době vcelku soběstačný a využíval omezeně pečovatelskou službu. O strýce obviněná začala pečovat od května 2003. Společenská nebezpečnost tohoto jednání obviněné byla podle okresního soudu dána tím, že porušila zájem společnosti na ochraně „soudních“ rozhodnutí (viz str. 3 rozsudku). Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné byl podle jeho názoru zvyšován obecně významy chráněných zájmů, dlouhodobostí jednání obviněné, malicherností pohnutky a mírou zavinění dovozenou ve formě úmyslu přímého. Odvolací soud (str. 3 usnesení) se neztotožnil s tvrzením obviněné, že jednala v krajní nouzi, neboť její jednání nevykazovalo znaky uvedené v §14 tr. zák. Uvedl však, že nebylo vyvráceno tvrzení obviněné, že se v kritické době starala o manžele Ptáčkovy, kterým se však dostalo potřebné péče i bez jejího přičinění, a to v krajním případě až jejich umístěním do příslušného nemocničního zařízení. Ostatně podle zprávy založené ve spise pan A. P. byl dne 30. 8. 2004 hospitalizován v léčebně dlouhodobě nemocných.
K posouzení důvodnosti námitky obviněné jsou z rozhodnutí soudů nižší instance relevantní zjištění, že od 26. 2. 2001 do 23. 1. 2003 se obviněná o svého strýce nestarala. O strýce obviněná začala pečovat od května 2003. Přitom je jí kladeno za vinu, že se protiprávně zdržovala na území České republiky v době od 23. 6. 2003 do 20. 5. 2004. Z usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že nebylo vyvráceno její tvrzení, že se v kritické době starala o manžele P. , a že A. P. byl v léčebně dlouhodobě nemocných hospitalizován teprve dne 30. 8. 2004, tj. více než tři měsíce po uplynutí doby uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku. Zatímco pro období předcházející inkriminované době od 23. 6. 2003 do 20. 5. 2004 a pro období následující je doloženo, že se obviněná o nemocného příbuzného nestarala, pro toto stěžejní období platí závěr opačný.
Jak dále zjistil Nejvyšší soud, ve spisovém materiálu se nacházejí důkazy o tom, že obviněná minimálně po část inkriminované doby o strýce pečovala – v lékařské zprávě založené na č. l. 181 praktická lékařka MUDr. J. M. potvrdila, že se obviněná o A. P. začala starat od května 2003. Stejný závěr vyplývá také např. z čestného prohlášení V. B. založeného na č. l. 203. Tyto důkazy také citoval okresní soud na str. 3 rozsudku, aniž by však přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu neměly tyto skutečnosti vliv na společenskou nebezpečnost žalovaného jednání obviněné. V podstatě soud pouze konstatoval jejich existenci, aniž by náležitým a přesvědčivým způsobem provedl jejich zhodnocení podle hledisek ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. v rámci právního posouzení tohoto skutku.
Podle názoru Nejvyššího soudu ze skutečností uvedených soudy v rozhodnutích nelze učinit jednoznačné závěry stran doby, důvodnosti a intenzity péče obviněné o nemocného strýce. Ze stejného důvodu nelze ani zhodnotit, jaký vliv tato péče měla na důvodnost jejího setrvání v České republice a společenskou nebezpečnost posuzovaného jednání. Z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, jakým způsobem soudy vyřešily předběžnou otázku, zda obhajoba obviněné ve správním řízení byla opodstatněná. Tato otázka má přitom bezprostřední vliv na posouzení trestnosti jednání obviněné. Je také zřejmé, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nejsou dostatečně popsány okolnosti, které charakterizují stupeň společenské nebezpečnosti činu z hledisek demonstrativně uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., resp. jsou popsány způsobem nevyhovujícím požadavkům na meritorní rozhodnutí soudu v trestním řízení (srov. výše citované paušální zhodnocení materiální stránky činu v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou).
Nejvyšší soud tedy neshledal skutkovou okolnost, která by vyvracela tvrzení obviněné ohledně její péče o nemocného strýce v době od 23. 6. 2003 do 20. 5. 2004, tedy v době, ve které se měla dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Pokud soudy nevyvrátily tvrzení obviněné o této péči, měly ve svých úvahách o materiální stránce činu tuto okolnost zohlednit a zdůvodnit její vliv ve vztahu k nutnosti trestního postihu obviněné. Pokud odvolací soud konstatoval, že manželům P. by se dostalo potřebné péče i bez přičinění obviněné, a to v krajním případě až jejich umístěním do příslušného nemocničního zařízení, je tím vyvrácena možnost jednání obviněné v krajní nouzi. V žádném případě však tento závěr nevypovídá nic o hodnocení materiální stránky trestného činu obviněné ve vztahu k její obhajobě ohledně nutnosti pečovat o svého těžce nemocného příbuzného a těhotnou dceru. Není pochyb o tom, že péče o dlouhodobě nemocného rodinného příslušníka je způsobilá za určitých okolností snížit stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. natolik, že je adekvátní posouzení činu podle §3 odst. 2 tr. zák. Pokud soudy nižších stupňů v daném případě dospěly k odlišnému závěru, měly jej náležitě vyjádřit v odůvodnění svých rozhodnutí. (Srov. např. č. II/1965 a č. 13/1973-II.)
Ve vztahu k námitce nepatrné společenské nebezpečnosti výše popsaného činu tedy Nejvyšší soud shledal, že daný skutkový stav věci neumožňuje její vyvrácení. Bylo nutno přisvědčit tvrzení obviněné, že soudy obou stupňů dostatečně neposoudily skutek z hlediska §3 odst. 2 tr. zák. a jeho materiální stránkou se prakticky nezabývaly resp. ji hodnotily paušálně a bez uvedení okolností případu zvyšujících konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu. Nejvyšší soud nezpochybňuje naplnění formálních znaků trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. obviněnou. Pokud jí bylo ve správním řízení pravomocně uloženo vyhoštění z České republiky, byla povinna takové rozhodnutí státního orgánu respektovat. Na druhé straně však k trestnosti takového jednání obviněné trestní zákon vyžaduje i naplnění materiálního znaku činu, tj. vyšší než nepatrnou nebezpečnost činu pro společnost. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněná se v předmětném období starala o nemocného strýce, jehož zdravotní stav její osobní péči zjevně vyžadoval, nebotˇ následně byl umístěn v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Lze důvodně předpokládat, že přijetí do takového zdravotnického zařízení v místních společenských podmínkách obvykle vyžaduje delší časové období, po které musí péči o takovou osobu zajistit rodina. V posuzovaném případě z obsahu spisu lze konstatovat, že o těžce nemocného A. P. osobně pečovala právě obviněná. V průběhu soudního řízení se nepodařilo vyvrátit její obhajobu, že právě nutnost postarat se o svého strýce byla tím důvodem, pro který nerespektovala rozhodnutí orgánu státní správy o vyhoštění z České republiky.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení zjistil důvodnost té části dovolacích námitek obviněné, v níž vytýkala porušení hmotně právního ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou tedy spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z podnětu podaného dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 12 To 431/2005, a to v části, v níž byl ponechán beze změny výrok o vině obviněné trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a výrok o trestu a v tomto rozsahu zrušil současně i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 10 T 163/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., který měl svůj podklad v nezrušené části obou napadených rozhodnutí, zůstaly tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčeny a jsou tudíž nadále v právní moci. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová