ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.38.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 38/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný K. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 7 To 423/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 66/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 2 T 66/2003, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jako jediný společník a jediná osoba mající dispoziční právo k bankovnímu účtu společnosti A., s. r. o., se sídlem Ú. n. L., L., s předmětem podnikání výroba papírenského zboží, a předstírající, že je jednatelem této společnosti, v rozporu se zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, provozoval zprostředkování mezinárodní kamionové dopravy, spedice a celních služeb, přičemž společně s dosud neustanovenou osobou dispečera vystupující jako J. B. v době od 11. 10. 2001 do 17. 12. 2001 v P., R., přijal od různých objednavatelů zakázky na přepravu zboží, které následně zprostředkoval a sjednal s přepravci a tito je uskutečnili, ačkoli věděl, že finanční úhrady, které převezme od objednavatelů za provedené přepravy, sjednaným přepravcům neuhradí, což učinil v případech popsaných v tomto výroku pod body I. až XIII. (správně zřejmě měly být označeny jako body I. až XXIII.), kterými zde konkretizovaným přepravcům způsobil škodu v celkové výši 2 039 656,10 Kč a získal prospěch ve výši 1 449 779 Kč.
Za to byl obviněnému K. S. uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu soukromého podnikání v oblasti autodopravy v trvání 5 let. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo potom rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 napadl obviněný K. S. odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 7 To 423/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému K. S. doručen dne 5. 2. 2005, jeho obhájci dne 1. 2. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 31. 1. 2005.
Dne 10. 3. 2005 napadl obviněný K. S. prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve vztahu k právní kvalifikaci posuzovaného jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. podle obviněného z dokazování ani z popisu skutku nevyplývá, že by někoho uvedl v omyl a sebe obohatil. K tomu, aby se dopustil trestného činu podvodu, by obviněný musel vědět již v době uzavírání objednávek, že za přepravu nebude zaplaceno. Jednání s objednateli i s přepravci však údajně vedl J. B., takže obviněný – jak dále uvádí – toliko nebyl dostatečně obezřetný a spolehl se na něj. Pokud soudy dříve činné ve věci v této souvislosti poukazují na to, že přeprava byla přepravcům zadávána za cenu nižší, než jaká byla sjednána s objednavatelem, tak podle obviněného taková skutečnost nebyla v řízení zjištěna. Podle názoru obviněného skutková věta výroku o vině neobsahuje nic, z čeho by vyplývala existence jeho jednání, kterým by někoho uváděl v omyl, ani není patrno, zda by měl uvést v omyl objednatele nebo přepravce.
Obviněný K. S. současně namítá, že z dokazování není patrno, jakým způsobem se měl obohatit, když v této souvislosti částka 1 449 779 Kč, kterou uvádí soudy obou stupňů, byla vybrána z účtu a obviněný ji předal J. B. Podle obviněného z dokazování neplyne, že by si sám tento finanční obnos ponechal, a získal tak značný prospěch ve smyslu §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Za této situace je obviněný přesvědčen, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, takže jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, když tato vada se projevila již v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Obviněný K. S. závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného K. S. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru skutky popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně evidentně naplňují znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Státní zástupkyně se vzhledem ke skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů neztotožňuje s tvrzením obviněného, podle něhož nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. Rovněž tak státní zástupkyně považuje za správně zjištěný jak finanční prospěch u trestného činu neoprávněného podnikání, tak i skutečnost, že prostředky získané od objednavatelů přepravy obviněný nehodlal použít na úhradu přepravcům. Podle státní zástupkyně z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný K. S. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný K. S. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svých námitek však obviněný K. S. především zpochybňuje skutkový závěr soudů obou stupňů, podle něhož v době uzavírání objednávek s přepravci věděl, že jim za jejich služby nezaplatí. Podle názoru obviněného zde pouze nebyl dostatečně obezřetný a spolehl se na J. B., přičemž považuje za nesprávný závěr soudů o rozdílu v cenách, které sjednal se zadavateli přepravy a s přepravci. Jak dále obviněný tvrdí, částku ve výši 1 449 779 Kč, kterou měl vybrat z bankovního účtu společnosti A., s. r. o., předal J. B., tudíž se nemohl obohatit. Obviněný tedy s poukazem na uvedené výhrady shledává existenci dovolacího důvodu v tom, že soudy nižších stupňů dospěly po hodnocení důkazů k takovým skutkovým zjištěním, která považuje za vadná. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět, resp. doplňovat dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný K. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný K. S. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve zmíněném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného K. S. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obviněný jako jediný společník společnosti A., s. r. o., předstírající, že je její jednatel, v rozporu se zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, provozoval zprostředkování mezinárodní kamionové dopravy, spedice a celních služeb, přičemž společně s další osobou vystupující jako J. B. přijal ve vymezené době od konkretizovaných objednavatelů zakázky na přepravu zboží, které zprostředkoval a které se uskutečnily, ačkoli věděl, že peněžní platby za tyto přepravy, které převzal od objednavatelů, přepravcům neuhradí, když přeprava byla vždy sjednána za cenu vyšší, než jakou zaplatil objednavatel přepravy, a následně z účtu společnosti vybral částku 1 449 779 Kč a použil ji pro svou potřebu, resp. pro potřebu spolupachatele. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají těchto rozhodných skutkových zjištění a správnosti provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Pokud jde o právní hodnocení rozhodných skutkových okolností, lze uvést následující. Podle názoru obviněného K. S. z popisu skutků nelze dovodit, že by uvedl někoho v omyl, resp. že by sebe obohatil, a tím spáchal trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Jak ovšem vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, obviněný sjednával provedení přepravy s dalšími subjekty pro své klienty, přičemž již v této době věděl, že neuhradí platby za provedené služby, čímž bezpochyby poškozené – poskytovatele přepravy uvedl v omyl, neboť ti se na základě projeveného jednání obviněného domnívali, že se jedná o standardní obchodní vztah, v jehož rámci oni realizují služby a obviněný, resp. jeho společnost jim uhradí cenu za poskytnuté přepravní služby. Popsaný právní závěr přitom vyplývá ze shora citované skutkové věty, aniž by, jak tvrdí obviněný, nebylo zřejmé, kdo měl být uveden v omyl (ve skutkovém zjištění je obsaženo mimo jiné konstatování „… ačkoli věděl, že finanční úhrady, které převezme od objednavatelů za provedené přepravy, sjednaným přepravcům neuhradí, což učinil …“). Stejně je tak zřejmé, že obviněný následně vybral neoprávněně získané finanční prostředky ve výši 1 449 779 Kč z bankovního účtu společnosti, za niž jednal, a použil je pro svoji potřebu a pro potřebu svého spolupachatele, tudíž se obohatil. Obviněný tedy naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., stejně tak jako trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. písm. b) tr. zák, jak správně rozhodly soudy obou stupňů. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný K. S. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y