ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.454.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 454/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2006 o dovolání, které podal obviněný P. C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 8 To 147/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 12/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. C. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 41 T 12/2004, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. ve výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že dne 4. 7. 2004 kolem 14.30 hodin v P., ul. S, když před vchodem do ubytovny JP zastihl svou manželku, poškozenou D. C., ve společnosti jejího intimního přítele, poškozeného R. M., uchopil poškozenou v pase a za paži a takto ji přiměl společně poodejít na přilehlé volné prostranství, kde ji v prostém vystupňovaném afektu v úmyslu usmrtit se slovy „Tohleto potřebuješ“ zpředu uchopil za vlasy dolů k zemi, přiložil jí téměř k tělu svůj legálně držený revolver zn. Rossi, ráže 38 speciál, a jednou ji střelil do břicha, čímž poškozené způsobil průstřel břicha s dvojitým průstřelem tenkého střeva, přičemž poškozená nepodlehla zranění a ke smrti nedošlo pouze díky okamžitému chirurgickému zákroku.
Obviněný P. C. byl týmž rozsudkem uznán vinným rovněž pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem II. ve výroku o vině zmíněného rozsudku, tedy tím, že dne 4. 7. 2004 kolem 14.30 hodin v P., ul. S., bezprostředně poté, co svým legálně drženým revolverem zn. Rossi, ráže 38 speciál, střelil do břicha v úmyslu usmrtit svou manželku, poškozenou D. C., kterou zde zastihl ve společnosti jejího intimního přítele, poškozeného R. M., počal pronásledovat do té doby opodál stojícího poškozeného R. M., který se chtěl bezprostředně po výstřelu přiblížit k poškozené, a po prchajícím poškozeném v afektu dvakrát vystřelil z uvedeného revolveru v úmyslu jej usmrtit, avšak poškozeného netrefil a tomu se podařilo z místa utéci.
Za to byl obviněný P. C. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to pětiranného revolveru zn. Rossi, model 272 Pioneer, ráže 38 speciál, a podle §49 odst. 1 tr. zák. potom trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nošení, držení a používání zbraní všech kategorií a střeliva všeho druhu, k jejichž nošení, držení a používání je třeba povolení podle zvláštního zákona, a to v trvání 10 let.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný P. C. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 8 To 147/2005, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému P. C. doručen dne 5. 1. 2006, jeho obhájci dne 9. 1. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 5. 1. 2006.
Obviněný P. C. podal dne 2. 3. 2006 proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které dne 22. 3. 2006 doplnil a které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného měla být věc posouzena jako jeden skutek, neboť poškozený R. M. byl od samého počátku přítomen u jednání mezi obviněným a poškozenou D. C., přičemž závěr, že nebyl v tomto prostoru a nesledoval jednání, neodpovídá svědeckým výpovědím ani provedené rekonstrukci. Soudy činné dříve ve věci rovněž nevzaly v této souvislosti v úvahu, jak se domnívá obviněný, závěry soudního znalce o tzv. ochraně teritoria. Současně podle obviněného soudy obou stupňů „učinily nesprávné právní posouzení skutku i nesprávné hmotně právní posouzení“, přičemž v dalším odkazuje na své odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně. Jak dále obviněný doplňuje, odvolací soud údajně nevzal v úvahu všechna tvrzení uvedená ve zmíněném řádném opravném prostředku.
Závěrem podaného dovolání obviněný P. C. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. C. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. C. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. C. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svých námitek obviněný P. C. především uvádí, že poškozený R. M. byl po celou dobu přítomen jednání mezi obviněným a poškozenou D. C., přičemž jiný závěr údajně odporuje svědeckým výpovědím a rekonstrukci, resp. nebyl vzat v úvahu závěr znalce o tzv. ochraně teritoria. Obviněný rovněž odkazuje na jím podané odvolání, jehož podstatou je především tvrzení o jiném průběhu skutkového děje, než jaký zjistily soudy činné dříve ve věci, a to ve vztahu k oběma výše popsaným útokům, když odvolací soud se údajně dostatečně nezabýval všemi tvrzeními obviněného. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v uvedených směrech v tom, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a následně dospěly k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se změny jeho právního posouzení především s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, resp. s poukazem na nesprávný procesní postup soudů obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. C., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. C. namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. C. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Podle nich zjednodušeně řečeno obviněný v den a na místě zde uvedených poté, co zastihl poškozenou D. C. ve společnosti jejího přítele poškozeného R. M., uchopil poškozenou v pase a za paži a přiměl ji takto poodejít na přilehlé volné prostranství, kde ji s cílem usmrtit přiložil téměř k tělu revolver a jednou ji střelil do břicha, čímž jí způsobil zde konkretizované zranění (skutek popsaný pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), resp. že téhož dne a na tomtéž místě bezprostředně po spáchání zmíněného útoku proti poškozené D. C. počal pronásledovat poškozeného R. M., který do té doby stál opodál a chtěl se po výstřelu přiblížit k poškozené, přičemž dvakrát vystřelil z revolveru po prchajícím poškozeném s cílem ho usmrtit, avšak poškozeného netrefil a tomu se podařilo z místa utéci (skutek popsaný pod bodem II. téhož výroku). Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Jedinou dovolací námitkou, kterou obviněný P. C. zpochybňuje právní posouzení skutků a lze ji podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tak tvrzení, podle něhož soudy obou stupňů nesprávně posoudily výše popsané útoky jako dva samostatné skutky, ač se jedná o jeden skutek.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a popsaných především ve výroku o vině či následně v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obviněný P. C. uskutečnil své jednání uvedené pod bodem I. ve výroku o vině tohoto rozhodnutí s cílem usmrtit poškozenou D. C. poté, co se vzepřela přání obviněného, aby se s ním vrátila domů. Obviněný tak učinil tím způsobem, že poškozenou přiměl poodejít na volné prostranství, přiložil jí téměř k tělu zbraň a vystřelil, což doprovázel slovním výrokem „Tohleto potřebuješ“. Současně také soudy obou stupňů zjistily, že obviněný se na místo nedostavil s cílem usmrtit i poškozeného R. M., protože jednání obviněného vůči němu samostatně navazovalo až na průběh předchozího skutkového děje, tedy na útok vůči poškozené D. C. Poškozený R. M. se totiž vložil do sporu mezi obviněným a poškozenou naprosto nečekaně tím, že se snažil přiběhnout a pomoci poškozené. Teprve v tomto okamžiku se obviněný rozhodl usmrtit i poškozeného.
K uvedené problematice Nejvyšší soud obecně uvádí, že skutek, který je předmětem trestního stíhání, není jako pojem trestním právem explicitně definován, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy jeho právně relevantní jednání, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze o takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestně právně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.
K tomu je možno dodat, že v soudní praxi není vyloučeno považovat za samostatné skutky ani obdobné případy trestných činů vraždy spáchaných na více osobách, resp. pokusu těchto trestných činů, přestože byly spáchány v úzké časové a místní souvislosti. Za jeden trestný čin vraždy však lze pokládat usmrcení dvou nebo více osob, jen pokud k němu došlo jedním jednáním, tedy jedním skutkem. Jestliže pachatel dvěma nebo více samostatnými útoky postupně usmrtí dvě nebo více osob, půjde vždy o vícenásobný trestný čin vraždy (srov. právní názory vyjádřené pod č. 41/1976, s. 427 a č. 16/1986, s. 167 a 168 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č. T 416. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2002). Kdyby se v posuzované věci mělo jednat o jeden skutek, musel by mít obviněný P. C. již v době útoku na život poškozené D. C. alespoň v hrubých rysech záměr, že stejně zaútočí i na život poškozeného R. M. To ovšem z rozhodných skutkových zjištění nevyplývá.
Proto se Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností ztotožňuje s názorem, že u obviněného P. C. jde v posuzovaném případě o dva samostatné skutky. Obviněný se dostavil na místo činu, aby přesvědčil poškozenou D. C. k návratu do společné domácnosti. Poškozená tak nehodlala učinit, přičemž obviněný ji v prostém vystupňovaném afektu přiměl poodejít na volné prostranství a zde na ni vystřelil s cílem usmrtit ji. Obviněný tedy uskutečnil právně relevantní jednání a pokusil se způsobit následek ve formě smrti poškozené, která však vzhledem k okamžitému chirurgickému zákroku nenastala. Poté na tuto situaci reagoval poškozený R. M., vůči němuž obviněný původně nechtěl nijak jednat, ten se však blížil k místu činu s úmyslem pomoci poškozené. Teprve v tomto okamžiku se obviněný rozhodl uskutečnit další jednání, byť časově i svou podstatou úzce navazující na jednání předchozí, a to jednání spočívající ve snaze o usmrcení poškozeného. Obviněný ho tudíž začal pronásledovat a dvakrát po něm vystřelil, poškozeného ovšem nezasáhl.
Jak je z uvedeného patrné, obviněný P. C. spáchal první skutek, tedy útok na život poškozené D. C., a teprve následně – v reakci na změněnou situaci – přistoupil k uskutečnění dalšího skutku, spočívajícího v útoku na život poškozeného R. M. V době prvního útoku tudíž obviněný nemohl předpokládat ani v hrubých rysech, že dojde i k druhému útoku. Dovolací námitka obviněného, v níž tvrdí opak, tj. že celé jednání obviněného proti oběma poškozeným je jedním skutkem, je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný P. C. se svým jednáním ze dne 4. 7. 2004 vůči poškozeným D. C. a R. M. dopustil dvou pokusů trestného činu vraždy, a to podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jak správně rozhodl Městský soud v Praze, s jehož právním posouzením se ztotožnil i Vrchní soud v Praze. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. C. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y