ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.651.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 651/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2006 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 10 To 59/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 130/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 10 To 59/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 3 T 130/2005, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 24. 10. 2003 kolem 09.50 hodin řídil v areálu Š. A., a. s., M. B. po místní komunikaci zvané „V.“ ve směru od tř. V. K. služební osobní vozidlo zn. Škoda Octavia a v úseku u k. nedbal zvýšené pozornosti před vyznačeným přechodem pro chodce a zavinil tak na něm střet s chodkyní T. K., přecházející z levé strany, čímž jí způsobil lehký otřes mozku a výron krční páteře s obvyklou dobou léčení 5-6 týdnů a s dosud subjektivně přetrvávajícími bolestmi krční páteře.
Za tento trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen podle §223 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená T. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. P. odvoláním, o kterém Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 10 To 59/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, přičemž jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 10 To 59/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 3 T 130/2005, podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce JUDr. L. T. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že jednak soudy obou stupňů učinily nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, poněvadž zjištěné skutkové okolnosti nenaplňují znaky žádného trestného činu, a jednak odvolací soud svým usnesením zamítl odvolání obviněného co do výroku o vině a trestu, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Stěžejní pochybení spatřuje dovolatel v nesprávném posouzení a interpretaci otázky porušení důležité povinnosti a dále též subjektivní stránky souzeného trestného činu. Obviněný dále rozvedl, že nalézací soud vyslovil spoluúčast poškozené na předmětné dopravní nehodě spolu s obviněným, nicméně dostatečně nevysvětlil, v čem konkrétně spočívala, respektive v jakém poměru je dána spoluúčast obviněného. Soud prvního stupně totiž vytkl poškozené stejně jako obviněnému, že se oba jako účastníci silničního provozu nechovali ohleduplně a ukázněně a dále výslovně uvedl, že poškozená svým jednáním ohrozila své zdraví a život. Soud druhé instance však bez dalšího, aniž tento závěr soudu prvního stupně výslovně neakceptoval, nedistancoval se od něho a ani se k němu nevyjádřil, dospěl k závěru, že porušení pravidel silničního provozu nelze poškozené vytýkat. Navíc nově obviněnému vytkl, že jestliže poškozená již vstoupila na přechod, měl jí obviněný umožnit bezpečné a nerušené přejití ve smyslu §5 odst. 1 písm. h) Pravidel silničního provozu, jednání poškozené pak bylo podle odvolacího soudu logickou úlekovou reakcí. Dovolatel s těmito závěry nesouhlasí, poškozená měla totiž za situace, kdy spatřila přijíždějící automobil, povinnost zůstat stát. Dovolatel tedy výslovně poukázal na rozpor mezi závěry soudu nalézacího a odvolacího ohledně spoluzavinění poškozené, navíc odvolací soud shledal porušení jiné než ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zmíněné povinnosti. Dovolatel tedy má za to, že neporušil žádnou důležitou povinnost ve smyslu §223 tr. zák., naopak poškozená z chodníku vstoupila na vozovku v okamžiku, kdy zřejmě neviděla, že zprava přijíždí vozidlo obviněného, když se tam nepodívala, a následně jí zabránil ve výhledu vpravo dodávkový automobil, který zleva přejel přechod pro chodce a vzápětí potom vstoupila poškozená rychlým krokem na vozovku. Vzhledem ke zjištěnému chování poškozené i obviněného měl soud diferencovaně posoudit, zda a jak spoluzavinění poškozené ovlivňuje stupeň nebezpečnosti trestného činu obviněného pro společnost, a zda skutek z tohoto hlediska lze vůbec jako trestný čin posoudit. Podle názoru obviněného je stupeň nebezpečnosti daného jednání obviněného menší než nepatrný. Jelikož poškozená vědomě vběhla do jízdní dráhy vozidla obviněného, následek jejího jednání – zranění – nemá adekvátní a relevantní příčinnou souvislost s tím, že obviněný před přechodem nezastavil, eventuálně ani zastavit nemohl. V souvislosti s (ne)naplněním subjektivní stránky daného trestného činu obviněným tento ocitoval též rozhodnutí č. 43/2002 Sb. roz. tr., a ve vztahu k příčinné souvislosti rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.
V závěru dovolání obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil obě označená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., uvedl, že ze dvou dovolatelem uplatněných zákonných dovolacích důvodů zůstal důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. prázdnou proklamací, neboť obviněný neuvedl, které konkrétní ustanovení trestního řádu měl Krajský soud v Praze při projednávání jeho odvolání porušit. Pokud jde o druhý z deklarovaných dovolacích důvodů, obviněný se při jeho konstrukci opírá o poněkud odlišný skutkový stav, než z jakého vycházel ve svém rozhodnutí nalézací soud, zejména však soud druhého stupně. Na základě skutkových zjištění poškozená nemohla pro obviněného představovat nějakou náhlou a neočekávanou překážku, na kterou by nebyl schopen reagovat. Pokud jde o namítaný nedostatek subjektivní stránky na straně obviněného lze mu přičítat nejméně nevědomou nedbalost, jak vyložil v napadeném rozhodnutí soud druhého stupně. Konečně výhrada, že se soudy nezabývaly trestní odpovědností poškozené, je zcela irelevantní, neboť proti poškozené nebylo vedeno trestní řízení a soudy by se případnými trestně právními aspekty jejího chování mohly zabývat pouze ve smyslu podrobnějšího hodnocení viny samotného obviněného. Dovolatelovým výhradám proto nelze přisvědčit a jeho dovolání je nutno označit za nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, a to na rozdíl od dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kde dovolatel žádným způsobem nespecifikoval, které zákonné procesní podmínky pro vydání rozhodnutí odvolacího soudu podle §256 tr. ř. nebyly splněny [v úvahu přicházela spíše druhá alternativa uvedená v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) §265b odst. 1 tr. ř.].
Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněného, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněným M. P. uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
První zásadní námitka obviněného se týkala nesprávného právního posouzení a interpretace otázky porušení důležité povinnosti obviněným a s tím souvisejícího nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu. V tomto směru dovolatel především zdůraznil spoluzavinění poškozené, přičemž vycházel z vyjádření obsaženého zejména ve znaleckých posudcích opatřených ve věci, a též v této souvislosti poukázal na rozporné odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu ohledně této otázky.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost ve smyslu §5 písm. a), b) tr. zák. Zavinění z nedbalosti však samo o sobě není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, a to včetně spoluzavinění ze strany poškozené. Důležitá povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložená podle zákona je formulací natolik širokou, že postihuje porušení těch možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života a zdraví lidí. Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud v tomto směru shledal v jednání obviněného porušení povinnosti vyplývající z §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), a dále zejména povinnosti vyplývající z ustanovení §5 odst. 1 písm. h) téhož zákona, které ukládá řidiči vozidla povinnost umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky, proto se musí přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo. Tento svůj závěr, uvedený na straně 3 svého rozsudku, nalézací soud opřel mimo jiné o zjištění, že obviněný mohl vidět poškozenou ještě před zakrytím jeho výhledu dodávkovým automobilem, a dále zejména o skutečnost, že dovolatel v době, kdy se blížil k přechodu pro chodce, zaregistroval pohyb osob v levé části komunikace v blízkosti přechodu pro chodce. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že obviněný místo dopravní nehody detailně znal, věděl, že se zde přechod pro chodce nachází a z jeho výpovědi též vyplývá, že před průjezdem dodávkového vozidla zaregistroval pohyb osob v levé části komunikace v blízkosti přechodu pro chodce, přičemž však zjevně na tento pohyb nijak nezareagoval. Přitom je nepochybné, že při obvyklé míře opatrnosti a obezřetnosti, kterou je nutné po řidiči požadovat, měl na situaci adekvátně reagovat například tím, že začne brzdit a sníží tak rychlost svého vozidla, když měl předpokládat, že osoby, které u přechodu pro chodce zaregistroval, budou přecházet vozovku v místě přechodu. Z toho je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že obviněný, ačkoliv věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (zdraví a život druhých osob), bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§5 písm. a) tr. zák.], a na vzniku a průběhu dopravní nehody se tak podílel společně s poškozenou, která se taktéž jako účastník provozu na pozemních komunikacích nechovala ohleduplně a ukázněně a svým jednáním ohrozila své zdraví a život.
Soud druhého stupně k odvolání obviněného částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a ve zbylé části ponechal napadené rozhodnutí nedotčené, nicméně v odůvodnění svého usnesení na straně 3 i přes své potvrzení rozsudku soudu prvního stupně rozvedl, že obviněným uplatněná obhajoba nemůže obstát, neboť podle §5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb., musí řidič umožnit chodci, který je na přechodu, nerušené a bezpečné přejití. Poškozená na přechod vstoupila (z pohledu obviněného) na levé straně, kde žádné bezprostředně se blížící vozidlo nebylo, tedy před něj nevstoupila. Poté již byla na přechodu a šla po něm několik metrů, přičemž to nebyla ona, kdo měl své chování přizpůsobovat projíždějícím vozidlům, ale naopak řidiči těchto vozů včetně obviněného byli povinni přizpůsobit se jejímu pohybu a umožnit jí bezpečné a nerušené přejití. Skutečnost, že obviněný měl výhled na to, jak poškozená vstoupila na přechod a urazila po něm první část svého přecházení, zakrytý projíždějící dodávkou (jak vzal okresní soud v pochybnostech za prokázané), ho nemůže vyvinit. Při hustším provozu, jaký v rozhodné době v daném místě prokazatelně byl, jsou takové situace zcela běžné a bylo by popřením smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb., aby byl v takové situaci upřednostněn řidič vozidla, nikoli chodec. Dále odvolací soud dodal, že za této situace jsou znalecké posudky z oboru dopravy, zabývající se především bezprostředním střetovým dějem, v podstatě nadbytečné. Podle názoru odvolacího soudu je třeba ustanovení §54 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem, vykládat tak, že tento příkaz přichází v úvahu pouze ve vztahu k vozidlům přijíždějícím k chodci zleva, tedy v pro něj bližším jízdním pruhu. Před vozidla přijíždějící zprava nemůže chodec vstoupit bezprostředně, neboť čas, který chodec potřebuje k tomu, aby se dostal do protilehlého jízdního pruhu je obvykle dostatečný k tomu, aby řidič přiměřeně reagoval, tedy přibrzdil či zastavil, jak mu ukládá zákon, a nechal chodce nerušeně přejít. Proto námitka dovolatele, že poškozená vstoupila bezprostředně před jeho vozidlo nemůže obstát. V této souvislosti dovodil u poškozené přítomnost úlekové reakce, která zapříčinila její rozběhnutí přes vozovku, když spatřila vůz obviněného, přičemž tato její úleková reakce byla logická a porušení pravidel silničního provozu jí proto nelze vytýkat.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba na základě citovaných úvah odvolacího soudu uzavřít, že tento soud na rozdíl od soudu prvního stupně nedovodil žádné spoluzavinění poškozené na předmětné nehodě a tím i vzniku jejího zranění ve formě ublížení na zdraví a navíc shledal porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb. v jiném jednání obviněného M. P. podřazeném pod toto ustanovení, než soud prvního stupně. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka dovolatele je důvodná, neboť z odůvodnění napadeného usnesení soudu druhé instance vyplývá rozpor mezi jím učiněným rozhodnutím, ve kterém potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak zároveň dospěl k závěru, že obviněný porušil v jiném směru povinnost, než kterou u něj shledal jako porušenou nalézací soud, i když obě zvažovaná jednání jsou obecně obsaženy v ustanovení §5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb. Místo porušení povinnosti, podle níž se řidič vozidla musí přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, přičemž pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo, a tím umožnit chodci, který zřejmě hodlá použít přechod pro chodce, nerušené a bezpečné přejití vozovky, jíž dovodil ve svém rozsudku soud prvního stupně, shledal odvolací soud jednáním obviněného porušenou výlučně povinnost umožnit chodci, který je již na přechodu pro chodce, nerušené a bezpečné přejití vozovky, a to v podstatě bez ohledu na to, zda vstup chodce na přechod a jeho další postup měl takový řidič možnost sledovat. Tím dovodil v podstatě „absolutní přednost chodce na přechodu“, která však z ustanovení §5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb. nevyplývá, ale naopak je uvedené umožnění nerušeného a bezpečného přejití vozovky chodcem vázáno na nutnost přibližovat se k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, přičemž pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo, jak správně ve svém rozsudku uzavřel soud prvního stupně. Tuto odlišnost soud druhé instance nijak nevysvětlil a dále ji již nerozváděl a z rozhodnutí tedy není dostatečně zřejmé, v jaké části porušení povinnosti stanovené v §5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb. spočívá porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona, což je jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Nad rámec dovolání pak Nejvyšší soud musí konstatovat, že tato skutečnost již vůbec nevyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, kde zejména musí být jednoznačně a přesně uvedena, a to nejlépe i s odkazem na příslušné ustanovení zák. č. 361/2000 Sb.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání obviněného M. P., a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 10 To 59/2006. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V dalším řízení si soud druhého stupně s ohledem na provedené dokazování zejména ujasní, jakou důležitou povinnost vyplývající ze zák. č. 361/2000 Sb. obviněný svým jednáním porušil, a to zejména s ohledem na v řízení provedené a opatřené znalecké posudky z oboru dopravy, odvětví dopravy silniční a městské, které připustily obviněným uváděnou možnost zastínění poškozené, při vstupu na přechod pro chodce a poté nacházející se již na tomto přechodu, protijedoucím vozidlem. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že uvedené znalecké posudky byly v řízení opatřeny zejména k ověření této podstatné skutečnosti a dále i za účelem zjištění rychlosti jízdy, kterou se pohybovalo vozidlo obviněného v rozhodné době před přechodem pro chodce a v okamžiku střetu s poškozenou, jakož i za účelem zjištění možnosti obou zúčastněných – obviněného i poškozené – odvrátit hrozící kolizi či vyhnout se střetu na předmětném přechodu. Jejich důležitost spočívá právě ve zjištění bezprostředního nehodového děje a Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v tomto případě rozhodně nemohou být považovány za nadbytečné, jak uvádí odvolací soud na straně 3 svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud v zásadě souhlasí s výkladem ustanovení §54 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem, jak jej podal odvolací soud, neboť je třeba toto ustanovení vykládat tak, že tento příkaz přichází v úvahu zásadně ve vztahu k vozidlům přijíždějícím k chodci zleva, tedy v pro něj bližším jízdním pruhu. Před vozidla přijíždějící zprava na vozovce s dvěma a více jízdními pruhy zásadně nemůže chodec vstoupit bezprostředně, neboť čas, který chodec potřebuje k tomu, aby se dostal do protilehlého jízdního pruhu je zpravidla dostatečný k tomu, aby řidič přiměřeně reagoval, tedy přibrzdil či zastavil, jak mu ukládá zákon, a nechal chodce nerušeně přejít, ovšem samozřejmě pouze za situace, kdy řidič vozidla přijíždějícího k přechodu pro chodce mohl chodce vstupující na přechod sledovat a nebránila mu v rozhledu na ně žádná překážka. V posuzovaném případě je však třeba vzít v úvahu, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s kterými se ztotožnil i odvolací soud, poškozená chodkyně T. K. měla vstoupit do vozovky na přechodu pro chodce v době, kdy jí obviněný M. P. přijíždějící k tomuto přechodu nemohl vidět, neboť mu výhled zakrývala v protisměru přijíždějící dodávka, což poškozená s ohledem na tuto dopravní situaci také musela zvažovat a podle toho se na přechodu pro chodce chovat (podobně je tomu pokud by chodec vstupoval na přechod za těsně před přechodem stojícím nákladním automobilem či autobusem, který by bránil v jeho spatření řidiči projíždějících vozidel přijíždějících zprava atd.). Proto je třeba v této souvislosti vzít v úvahu nikoli porušení ustanovení §54 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., ale případné spoluzavinění poškozené ve smyslu §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., podle kterého je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen se chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, jehož porušení právě shledal ve svém rozsudku soud prvního stupně (srov. druhý odstavec str. 3 tohoto rozsudku). Přitom aby bylo možno uznat, že ze strany obviněného M. P. jde o porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. č. 31/1966 Sb. rozh. tr.; shodně i č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku uvedeného v ustanovení §223 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), jak uzavřel soud prvního stupně, je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Podle zásady vyslovené přímo v §5 tr. zák. okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, je sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Porušení důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). S ohledem na tyto obecné úvahy je tedy třeba podle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že jednání obviněného bylo příčinou bez které by následek nenastal, resp. by nenastal tak, jak nastal. Přitom je však třeba se zabývat tím, zda jeho jednání ve světle všech zmíněných skutečností je příčinou dostatečně významnou a také pokrytou jeho zaviněním (§5 tr. zák.), neboť jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Stupeň způsobení následku je jednou z okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Přitom obecně může, a to zejména právě při jednání jiné osoby, které také bylo příčinou následku, stupeň způsobení následku poklesnout, až na nepatrný stupeň, kdy příčinná souvislost je prakticky bez významu a za této situace by se pak nejednalo o trestný čin pro nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Navíc trestní odpovědnost pachatele za tento následek závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním či nikoliv (srov. č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že odvolací soud vezme v úvahu tu část skutkových zjištění, spočívající v tom, že obviněný viděl přitom, jak se blížil k přechodu pro chodce, před tímto přechodem pohyb osob, směřujících zjevně k přejití vozovky na místě k tomu určeném, jimž měl v případě jejich přecházení vozovky na vyznačeném přechodu pro chodce umožnit bezpečné a nerušené přejití vozovky. Jestliže tak neučinil, na takové k přechodu pro chodce se blížící osoby náležitě nereagoval, nesnížil ani rychlost jízdy jím řízeného vozidla blížícího se k přechodu pro chodce a v důsledku toho při projíždění přes přechod pro chodce srazil přecházející chodkyni pak je třeba správně aplikovat na jeho jednání i příslušnou část ustanovení §5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb., které ukládá řidiči vozidla povinnost umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky, tím, že se musí přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo. Z tohoto hlediska je nevýznamné, že jel rychlostí v daném místě obecně dovolenou, neboť tuto obecně dovolenou rychlost je třeba ve smyslu citovaného ustanovení ještě přizpůsobit okolnosti, že přijíždí k vyznačenému přechodu pro chodce, na kterém s ohledem na konkrétní situaci mohou přecházet chodci. Porušení této povinnosti je pak třeba u obviněného shledávat ve vztahu k chodcům včetně poškozené T. K., kteří zřejmě hodlali použít přechod pro chodce, a nikoli ve vztahu k těmto chodcům již nacházejícím se na přechodu, neboť tyto v důsledku zakrytí projíždějící dodávkou v protisměru a vstupu těchto chodců na přechod za touto projíždějící dodávkou nemohl obviněný vidět. Jinak řečeno obviněný měl v daném místě, které dobře znal, reagovat na popsanou situaci včasným podstatným snížením rychlosti vozidla již v době, kdy se blížil k předmětnému přechodu a kdy posléze zaregistroval chodce včetně poškozené T. K., kteří se blížili k tomuto přechodu a zcela zjevně hodlali tento přechod použít, a to i s hledem na poměrně značný provoz vozidel včetně předmětné dodávky, která mu v rozhodné době zakryla výhled na podstatnou část přechodu pro chodce. Všechny tyto okolnosti musí odvolací soud posoudit z hlediska naplnění všech znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., a to včetně materiálního znaku ve smyslu §3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.