ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.66.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 66/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2006 o dovolání obviněného J. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 2 To 40/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 11/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 42 T 11/2004, byl obviněný J. Z. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a pod bodem 2) trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
1) společně s obviněnými D. B., J. M., A. S. a M. S. po předchozí dohodě dne 21. 1. 2003 v přesně nezjištěné době po 19.00 hod. v P., v úmyslu získat peněžní hotovost, napadli fyzicky údery pěstí do hlavy a těla poškozeného F. P., donutili ho nasednout do vozu Toyota Combi bílé barvy, které užíval D. B., tímto vozem a vozem obviněného S., který řídil obviněný M., ho nakonec pod pohrůžkou zabití a pohrůžkou plynovou pistolí dovezli do S. ul. v P., kde přechodně bydlel, aby zde vyzvedl hotovost ve výši 200.000,- Kč, což učinil, tuto pak ihned obviněným vydal a tito se o ni podělili.
2) spolu s obviněnými L. K. a M. S. po předchozí dohodě vnikli dne 5. 10. 2001 kolem 8.45 hod. v P. – U., ul. V B., do domu manželů V. Z. tak, že obvinění S. a Z. v přestrojení za policisty zazvonili u dveří domu a když jim poškozená V. V. Z. otevřela, tak ji oba zatlačili do předsíně, kde ji strhli na podlahu, zacpali jí ústa a přelepili jí ruce a oči lepící páskou, obviněný S. prohledal blízkou pracovnu, kde vypáčil zásuvku psacího stolu a odcizil z ní finanční hotovost ve výši 220.000,- Kč, načež s penězi z bytu utekli před dům, odkud ujeli přistaveným motorovým vozidlem nezjištěné značky, které řídil obviněný K., zajišťující únik z místa činu, a to přesto, že obviněný K. dne 13. 10. 1998 vykonal trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců ve věznici s ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 9. 1994, sp. zn. 2 T 66/1994, za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. Z. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně s obviněnými L. K. a M. S. zaplatit na náhradě škody manželům V. a Ch. D. P. J. V. Z., oba bytem P., ul. V B., částku ve výši 220.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. P., bytem P., ul. P., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni obvinění včetně J. Z. odvoláními, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 2 To 40/2005, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl mimo jiné ohledně obviněného J. Z. tak, že jej uznal vinným pod bodem 1. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a pod bodem 2. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., které spáchal tím, že
1. spolu s obviněnými D. B., J. M., A. S. a M. S. dne 21. února 2003 v přesně nezjištěné době po 19.00 hod. v P., ul. O., v úmyslu získat peněžní hotovost, obvinění A. S., M. S. a J. Z. napadli fyzicky údery pěstí do hlavy a těla poškozeného F. P., donutili ho nasednout do vozidla Toyota Combi bílé barvy, které užíval a řídil obviněný D. B., tímto vozem a automobilem obviněného A. S., tov. zn. Mercedes, který řídil obviněný J. M., ho nakonec pod pohrůžkou zabití a pohrůžkou plynovou pistolí odvezli do K., kde byl za použití fyzického násilí přinucen nastoupit do vozidla Mercedes a v přítomnosti obviněných J. M., A. S. a M. S. byl přivezen k poliklinice v P., kde obvinění J. M. a M. S. z vozidla vystoupili, přičemž poškozený F. P. byl obviněným A. S. odvezen do P. ul. v P. a zde si od své manželky bez přítomnosti obviněného A. S. vyzvedl klíče od bytu a poté jej obviněný A. S. odvezl do S. ul. v P., kde poškozený F. P. sám odešel do svého bytu a přinesl finanční hotovost v částce 200.000,- Kč, kterou předal obviněným, a tito se o ni podělili.
2. spolu s obviněnými L. K. a M. S. společně po předchozí dohodě a po rozdělení úkolů za vedení M. Š. vnikli dne 5. 10. 2001 kolem 8.45 hod. v P – U., ul. V B., do domu manželů V. Z. tak, že obvinění M. S. a J. Z. v přestrojení za policisty zazvonili u dveří domu a když jim poškozená V. V. Z. otevřela, tak ji oba zatlačili do předsíně, kde ji strhli na podlahu, zacpali jí ústa a přelepili jí ruce a oči lepící páskou, obviněný M. S. prohledal blízkou pracovnu, kde vypáčil zásuvku psacího stolu a odcizil z ní finanční hotovost ve výši 220.000,- Kč, načež s penězi z bytu utekli před dům, odkud ujeli přistaveným motorovým vozidlem nezjištěné značky, které řídil obviněný L. K., zajišťující únik z místa činu, a to přesto, že obviněný L. K. dne 13. 10. 1998 vykonal trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců ve věznici s ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 9. 1994, sp. zn. 2 T 66/1994, za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 2 To 40/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 42 T 11/2004, podal obviněný J. Z. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. V. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod dále odůvodnil tím, že odvolací soud pochybil, pokud nepřezkoumal tu skutečnost, že v jednání obviněných pod bodem 2. skutkové věty chybí znak organizované skupiny, když i vrchní státní zástupce při veřejném zasedání před soudem druhého stupně se domníval, že nejsou splněny náležitosti a požadavky trestního řádu (správně trestního zákona) pro organizovanou skupinu. Dovolatel také namítl, že dokazování ohledně jeho osoby nesměřovalo k objasnění tohoto znaku – organizované skupiny a tento v rozsudcích soudů obou stupňů i v jejich odůvodněních absentuje. Odvolací osud také neuvedl vymezení znaku organizované skupiny ani o které důkazy své závěry opřel, když tento znak chybí i ve výroku samém.
V závěru dovolání obviněný J. Z. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 2 To 40/2005, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze tuto věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. Z. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. dne 16. 12. 2005 pod sp. zn. 1 NZO 1329/2005, ve svém vyjádření ze dne 16. 1. 2006 uvedl, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. být nemohou. Pokud pak obviněný J. Z. namítl, že jeho jednání ve spojení s ostatními spoluobviněnými nenaplňuje znak organizované skupiny a že vyjádření tohoto znaku neobsahuje ani skutková věta výroku o vině v napadeném rozsudku, je tato námitka zjevně neopodstatněná, když skutková věta začíná slovy „společně po předchozí dohodě a po rozdělení úkolů za vedení M. Š. …“, což dostatečně vystihuje vztah pachatelů ke spáchanému skutku a ke vzájemné spolupráci při jeho spáchání a odpovídá to i ustálené definici organizované skupiny. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud ČR o dovolání obviněného rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se toto dovolání odmítá, a současně navrhl, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu uváděných obviněným v rozporu se skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů.
V rámci své jediné právně relevantní námitky dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že v jednání obviněných pod bodem 2. skutkové věty napadeného rozsudku, které odvolací soud kvalifikoval jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., chybí znak organizované skupiny.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a zároveň tento čin spáchá jako člen organizované skupiny. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Soudní praxe vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Jak Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, dovolatelem uvedenou námitkou se i přes jeho negativní tvrzení již ve značné míře zabýval soud druhého stupně, neboť ji dovolatel uplatňoval i v rámci odvolání. Odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku vyjádřil v návaznosti na vymezení skutku v tomto zrušeném rozsudku mimo jiné také předmětný zákonný znak dané skutkové podstaty, když výslovně zmínil, že zde uvedeného jednání se obviněný spolu s ostatními spoluobviněnými dopustil tak., že obvinění „…L. K., M. S. a J. Z. společně po předchozí dohodě a po rozdělení úkolů za vedení M. Š. vnikli dne 5. 10. 2001 …do domu manželů V. Z. tak, že M. S. a J. Z. v přestrojení za policisty zazvonili u dveří domu a když jim poškozená V. V. Z. otevřela … tak ji oba zatlačili do předsíně, kde ji strhli na podlahu, zacpali jí ústa a přelepili jí ruce a oči lepící páskou, M. S. prohledal blízkou pracovnu, kde vypáčil zásuvku psacího stolu a odcizil z ní finanční hotovost ve výši 220.000,- Kč, načež s penězi z bytu utekli před dům, odkud ujeli přistaveným motorovým vozidlem nezjištěné značky, které řídil obviněný L. K., zajišťující únik z místa činu, …“. Již z takto popsaného jednání obviněných jasně vyplývá pro organizovanou skupinu charakteristická a zákonem požadovaná určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy, plánovitost a koordinovanost, neboť skupinu koordinoval a vedl M. Š., z jednání každého z obviněných je zřejmé rozdělení jejich jednotlivých rolí a taktéž i připravené zajištění dopravy z místa činu potvrzuje závěr odvolacího soudu o naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., tedy že tato byla spáchána členy organizované skupiny. Odvolací soud se k tomuto svému právnímu závěru vyčerpávajícím způsobem vyjádřil zejména na straně 14 a 15 rozsudku ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 2 To 40/2005, kde z právního hlediska rozebral znaky zákonného pojmu „organizovaná skupina“ a na straně 15 tohoto svého rozhodnutí poté k jednání pod bodem 2. výroku o vině předmětného rozhodnutí rozvedl, že v tomto směru soud prvního stupně nepochybil ani v oblasti skutkových zjištění ani při rozhodování o právní kvalifikaci, neboť obvinění L. K., M. S. a J. Z. užili násilí vůči poškozené V. V. Z. a zmocnili se finanční hotovosti ve výši 220.000,- Kč, když přitom zejména z výpovědi M. S.., která je potvrzována výpovědí svědkyně poškozené V. V. Z., je patrno, že zde došlo k takovému seskupení více osob, pro něž je charakteristické určité rozdělení činností, plánovitost a soustavnost, navíc při činu obžalovaní užili násilí a čin každý z nich spáchal nejméně se dvěma osobami, tedy šlo o uskupení nejméně tří trestně odpovědných osob.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu a neshledal proto důvod k tomu, aby dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc některému ze soudů nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí, když postupem odvolacího soudu došlo k náležitému upřesnění skutkové věty výroku o vině původně vymezené v rozsudku soudu prvního stupně tak, aby přesně vyjadřovala všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. včetně znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“. Skutkové závěry soudu prvního stupně a na ně navazující právní závěry odvolacího soudu ohledně viny obviněného J. Z. jsou proto zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o vině obviněného v rozsahu, jak byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 2 To 40/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 42 T 11/2004, uznán vinným.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 2 To 40/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 42 T 11/2004, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 42 T 11/2004, v celém rozsahu z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil a nově sám ve věci rozhodl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť dovolatelem namítaná pochybení byla odstraněna již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného J. Z. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně, s kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s návrhem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.