ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.684.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 684/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Roušalové a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. července 2006 dovolání podané obviněným P. M. N. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 473/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 31/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 473/2005, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 1 T 31/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §222 odst. 2 tr. ř. se věc obviněného P. M. N., pro skutek spočívající v tom, že dne 25. 3. 2005 v prostorách provozovny obchodu se spotřebním zbožím a textilem v B., R. ul., v rozporu s právy majitele ochranné známky uvedenými v §§8, 15 a 18 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, které umožňují užít jiné osobě než majiteli ochranné známky ochrannou známku pouze se smluvním oprávněním jejího majitele, úmyslně bez takového oprávnění zasáhl do zákonem chráněných práv k ochranné známce tím, že nabízel k prodeji příslušenství k mobilním telefonům zn. Nokia, a to nejméně 6 ks výměnných krytů a 3 ks koženkových pouzder, neoprávněně označených ochrannou známkou společnosti N. C., ačkoliv věděl, že se nejedná o originální výrobky, avšak o padělky opatřené falzifikáty ochranné známky této společnosti, a právo k této ochranné známce mu nepřísluší,
p o s t u p u j e Městskému úřadu P., neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 1 T 31/2005, byl obviněný P. M. N. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., za který mu byl podle §150 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 6 000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §55 odst. 1 tr. zák. byl vysloven trest propadnutí věci a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami a obviněného P. M. N. a rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 473/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného P. M. N. uznal vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., za který mu podle §150 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výměře 6 000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §55 odst. 1 tr. zák. dále krajský soud uložil obviněnému trest propadnutí věcí a to celkem pěti kusů předního-zadního krytu mobilního telefonu zn. NOKIA v barvách tmavomodré, světlemodré, hnědé, šedé a stříbrné, dále horního krytu mobilního telefonu zn. NOKIA červenočerné barvy a 3 kusů koženkových pouzder zn. NOKIA černé barvy. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. Č., s. r. o., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Praze dále rozhodl podle §256 tr. ř. tak, že odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný P. M. N. v celém rozsahu dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. A. J. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání obviněný podal v rozsahu odpovídajícímu výroku o vině i trestu.
Vadné právní posouzení skutku spatřoval obviněný v porušení ustanovení §3 tr. zák., resp. především odstavce 4 tohoto ustanovení trestního zákona, tedy stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Podle názoru obviněného soud druhého stupně nesprávně posoudil splnění materiálního znaku daného trestného činu ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák., když za rozhodující hledisko považoval v podstatě pouze objekt trestného činu jako jeden ze znaků skutkového podstaty. Obviněný jako cizinec provozuje na území České republiky po delší dobu stálou „kamennou“ prodejnu, která je jediným zdrojem jeho obživy. Zevrubnou kontrolou státních orgánů bylo přitom objeveno jen zanedbatelné množství zboží, jež formálně odpovídalo naplnění znaků trestného činu podle §150 tr. zák., které však mělo mizivou hodnotu a bylo navíc prodáváno formou komisního prodeje. Obviněný tedy nebyl jeho vlastníkem. Nebezpečnost činu pro společnost byla snižována osobou obviněného, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl spáchán a mírou zavinění. Obviněný se měl dopustit trestného činu tím, že prodával 6 kusů výměnných krytů mobilních telefonů a 3 koženková pouzdra v celkové hodnotě 495,- až 531,- Kč, přitom nebyl nikdy trestán ani projednáván pro přestupek, je osobou naprosto bezúhonnou a svým životem by mohl být příkladem pro velkou část občanů České republiky. Zmíněné zboží koupil na burze a sám jej na trh neuváděl. Nejednalo se ani o stánkový prodej a následek jednání je zcela zanedbatelný. Uložený trest považoval rovněž za nepřiměřeně přísný, a jeho výši zjevně ovlivnilo jednání (prodej 24 párů obuvi), za které však nebyl napadeným rozhodnutím uznán vinným. Odsuzující rozsudek má přitom závažný dopad na další život obviněného, může způsobit jeho existenční i životní nejistotu. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedla, že všechny podstatné okolnosti nasvědčují tomu, že závěr soudů obou stupňů o splnění materiální podmínky trestného činu je nesprávný. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nedosahuje intenzity předpokládané v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Vyjádřila názor, že s ohledem na dobu spáchání činu již věc nelze projednat jako přestupek. Nad rámec dovolacích námitek státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zpochybnila i naplnění subjektivní stránky trestného činu s tím, že uvedené zboží obviněný nakoupil od renomované firmy, byť bez dokladů, ale nikoliv za výrazně nižší cenu, než která je obvyklá. Připustila tedy, že obviněný mohl mít určité pochybnosti o pravosti nakoupeného zboží, ovšem ty se mohly pohybovat v rovině nedbalosti. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci veřejného zasedání intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství upravil vyjádření tohoto orgánu k dovolání tak, že prekluzivní lhůta dosud neuplynula a je tedy možné věc projednat ve správním řízení jako přestupek.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Námitky obviněného zpochybňovaly naplnění materiálního znaku trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. a §3 odst. 4 tr. zák., tedy posouzení podle ustanovení hmotného práva a z obsahového hlediska je bylo možno podřadit citovanému dovolacímu důvodu.
Nejvyšší soud na podkladě dovolacích námitek obviněného přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo doveze, vyveze nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže, tedy ochrana subjektů vstupujících na trh, konkrétně zájem na ochraně ochranné známky, obchodního jména a označení původu výrobků. Při stanovení rozsahu následku tohoto činu je nutno přihlédnout zejména k druhu a významu neoprávněně užitého označení, k druhu a množství výrobků nebo služeb takto označených, k velikosti trhu tím ovlivněného a je-li to možné, i k vyčíslitelné škodě nebo získanému prospěchu.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu (v daném případě znaky uvedené v §150 odst. 1 tr. zák.), a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Podle §3 odst. 2 tr. zák. není trestným čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nižší než nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého je při úvahách o existenci materiálního znaku trestného činu nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný.
Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu se obviněný dopustil jednání spočívajícího v tom, že „dne 25. 3. 2005 v prostorách provozovny obchodu se spotřebním zbožím a textilem v B. v R. ulici v rozporu s právy majitele ochranné známky uvedenými v §8, §15 a §18 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v platném znění, která umožňují užít jiné osobě než majiteli ochranné známky ochrannou známku pouze se smluvním oprávněním majitele ochranné známky, úmyslně bez takového oprávnění zasáhl do zákonem chráněných práv k ochranné známce tím, že nabízel k prodeji příslušenství na mobilní telefony zn. NOKIA, a to nejméně 6 výměnných krytů a 3 koženková pouzdra, neoprávněně označená ochrannou známkou společnosti N., ačkoliv věděl, že se nejedná o originální výrobky, avšak o padělky opatřené falzifikáty ochranné známky této společnosti, a právo k této ochranné známce mu nepřísluší“.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku v rámci úvah o stupni společenské nebezpečnosti činu (str. 3) uvedl, že tento je dán významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen a je zvyšován skutečností, že jde o rozšířenou trestnou činnost, která významně poškozuje oprávněné nositele ochranných známek. Je však snižován osobou obviněného, který v České republice dosud nebyl soudně trestán a který byl uznán vinným prodejem pouze menšího množství padělků. Krajský soud konstatoval (str. 5 rozsudku), že stupeň společenské nebezpečnosti daného jednání rozhodně nelze považovat za nepatrný, a uvedl, že obviněný si byl od samého počátku vědom toho, že přebírá falzifikáty krytů a pouzder označených ochrannou známkou. V dalších úvahách poukázal na objekt daného trestného činu a konstatoval, že i v takovéto menší míře trestná činnost vážně ohrožuje základní funkce hospodářské soutěže. Proto nepovažoval odvolací soud stupeň společenské nebezpečnosti činu za nepatrný.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu dovolacích námitek, tudíž především okolností daného případu, které charakterizují stupeň společenské nebezpečnosti činu, plně přisvědčil námitkám dovolatele. Obviněnému je kladeno za vinu jednání spočívající v tom, že v rozporu s právy majitele ochranné známky bez příslušného oprávnění nabízel k prodeji 6 výměnných krytů a 3 koženková pouzdra na mobilní telefony, neoprávněně označená ochrannou známkou společnosti N., ačkoliv věděl, že se nejedná o originální výrobky.
Z demonstrativně uvedených hledisek stupně nebezpečnosti činu pro společnost v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud jako první hodnotil význam objektu daného trestného činu v relaci k následku, který byl činem způsoben. Porušování práv k ochranné známce je nepochybně rozšířenou trestnou činností, která je veřejností i oprávněnými subjekty negativně vnímána a v současné době Česká republika zcela legitimně vyvíjí úsilí k potírání těchto ilegálních aktivit. Je však skutečností, že přímý účinek jednání (komisního prodeje šesti výměnných krytů a tří koženkových pouzder na mobilní telefony v hodnotě kolem 500,- Kč) se nemohl jakkoli projevit na obchodních aktivitách a výsledcích hospodaření subjektu oprávněného z práv k ochranné známce, tj. nadnárodní korporace N. či jejího zástupce v České republice. Popsaným jednáním mohl obviněný způsobit toliko nepatrnou újmu na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže v oblasti trhu s mobilními telefony. Vzhledem k druhu a zanedbatelnému množství výrobků nabízených v posuzovaném případě dovolatelem k prodeji a tedy i k minimální způsobené škodě, s uvážením velikosti dotčeného trhu, jakož i s přihlédnutím k zanedbatelnému prospěchu, který mohl obviněný z případného prodeje věcí získat, je možné uzavřít, že ochrana subjektů vstupujících na trh s telekomunikačními prostředky a jejich práv k ochranným známkám byla počínáním obviněného dotčena zcela zanedbatelnou měrou. Nelze souhlasit s názorem krajského soudu, že projednávaná trestná činnost vážně ohrožuje základní funkce hospodářské soutěže.
Ani z hlediska způsobu provedení činu a okolností, za kterých byl čin spáchán, neshledal Nejvyšší soud skutečnosti, které by obviněnému výrazně přitěžovaly a ze kterých by bylo třeba dovodit nutnost represivního zásahu v podobě trestní odpovědnosti obviněného. Ke spáchání skutku došlo v souvislosti s provozem stálé prodejny, která je jediným zdrojem obživy dovolatele. K osobě obviněného přitom bylo zjištěno, že nebyl nikdy trestán ani projednáván pro přestupek a je tedy osobou bezúhonnou. Stupeň společenské nebezpečnosti činu nebyl nijak výrazně zvyšován ani mírou zavinění či pohnutkou.
Posuzovaný čin podle názoru dovolacího soudu není s ohledem na §3 odst. 4 tr. zák. běžným způsobem naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. a nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti předvídané tímto ustanovením. K odstranění škodlivého následku činu proto plně postačí uplatnění soukromoprávních prostředků ochrany zájmů poškozeného (např. odpovědnosti za škodu podle §420 a násl. občanského zákoníku) v kombinaci s veřejnoprávním postihem v podobě následků odpovědnosti za přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (viz níže). Uplatnění následků uvedených v §150 odst. 1 tr. zák. však Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu se zásadou pojímání trestní odpovědnosti jako krajního prostředku (ultima ratio) řešení vztahů, ve kterých došlo k porušení zájmů chráněných právním řádem. Podle názoru Nejvyššího soudu je tedy stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost nepatrný. Ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. proto není trestným činem a soudy obou stupňů pochybily, když jej za takový považovaly. Napadené rozhodnutí tedy trpí vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu dovolacího důvodu. Nejvyšší soud dále zvažoval, zda zjištěný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Přestupek je definován v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen přest. zák.). Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Na rozdíl od spáchání trestného činu tedy platná právní úprava ke spáchání přestupku nevyžaduje materiální znak činu v podobě vyšší než nepatrné společenské nebezpečnosti. Jako přestupek je proto v zásadě možné posoudit i čin, který z důvodu nedostatku tzv. materiálního znaku nebylo možno kvalifikovat podle trestního zákona.
Podle §52 přest. zák. projednávají přestupky obecní úřady nebo zvláštní orgány obcí (§53 odst. 4), orgány Policie České republiky, jde-li o přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. j) nebo stanoví-li tak zvláštní právní předpis, jiné správní orgány, stanoví-li tak zvláštní zákon. Podle §53 odst. 1 téhož zákona obce projednávají přestupky proti pořádku ve státní správě ve věcech, které jsou jim svěřeny, přestupky proti pořádku v územní samosprávě, přestupky proti veřejnému pořádku, přestupky proti majetku, jakož i přestupky proti občanskému soužití, pokud nebyly spáchány porušením zvláštních právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích, a přestupky na úseku vyhledávání, ochrany, využívání a dalšího rozvoje přírodních léčivých zdrojů, zdrojů přírodních minerálních vod a lázeňských míst. Podle druhého odstavce obecní úřady obcí s rozšířenou působností projednávají přestupky ve věcech, které spravují, a ostatní přestupky, pokud k jejich projednání nejsou příslušné jiné správní orgány. Podle §55 odst. 1 přest. zák. k projednání přestupku je místně příslušný správní orgán, v jehož územním obvodu byl přestupek spáchán.
Podle §20 odst. 1 přest. zák. nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se vzhledem k novele provedené zákonem č. 62/2002 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 4. 2002, do běhu citované lhůty nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle trestního řádu.
Jak zjistil Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu (č. l. 1), trestní řízení proti obviněnému bylo zahájeno dne 25. 3. 2005, tedy ve stejný den, který je označen za den spáchání skutku. Vzhledem k platné dikci ustanovení §20 odst. 2 přest. zák. tedy zákonná jednoroční lhůta k projednání přestupku počala běžet dnem skončení trestního stíhání proti obviněnému (právní mocí napadeného rozsudku odvolacího soudu, tj. 30. 11. 2005), a nehledě na výsledek řízení o dovolání neskončí dříve než 30. 11. 2006, tedy rok po vyhlášení pravomocného rozsudku soudu druhého stupně. V době následující po rozhodnutí dovolacího soudu tedy bude zbývat dostatek času k projednání přestupku příslušným orgánem ve správním řízení. Z důvodu procesní ekonomie a při vědomí běhu lhůty k projednání přestupku tedy Nejvyšší soud sám rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř. o zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 9 To 473/2005, jakož i rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 1 T 31/2005. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle 222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (srov. §53 odst. 2 přest. zák.), kterým je v daném případě vzhledem k ustanovení §55 odst. 1 přest. zák. Městský úřad P.
Důsledkem rozhodnutí o postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. je následné projednání skutku před orgánem, jemuž byla věc postoupena. Rozhodnutí o postoupení věci podle citovaného ustanovení (srov. též §171 odst. 1 tr. ř.) se týká vždy jen skutku a nikoli jeho možného právního posouzení (srov. č. 44/1996 Sb. rozh. tr.). Postoupit věc jinému orgánu lze jen tehdy, když je věc dostatečně objasněna z hlediska, že stíhaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Soud přitom nemůže ve svém rozhodnutí činit závazný závěr o tom, že obviněný spáchal konkrétní přestupek nebo kárné provinění a orgán příslušný ke stíhání přestupku nebo kárného provinění není vázán rozhodnutím soudu v tom směru, zda skutek je přestupkem nebo kárným proviněním, protože soud není příslušný ke stíhání skutku jako přestupku nebo kárného provinění, ale může o skutku rozhodovat jen jako o trestném činu (srov. č. 3/1974 Sb. rozh. tr.). Podle názoru Nejvyššího soudu jednání obviněného může vykazovat znaky přestupku na úseku porušování průmyslových práv a porušování práv k obchodní firmě podle §33 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Proto byla věc postoupena příslušnému orgánu k rozhodnutí v přestupkovém řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová