ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.762.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 762/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2006 o dovolání podaném obviněným P. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 125/2003, takto:
Z podnětu dovolání obviněného P. T., se ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného L. M., podle §265k odst. 1 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 3 T 125/2003, byli obvinění P. T. a L. M. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému P. T. byl podle §256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému L. M. byl podle téhož ustanovení za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o zrušení trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 40 T 17/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 5 To 48/2001, v části týkající se obviněného L. M.. Rovněž byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obou obviněných.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný P. T. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vyslovil přesvědčení, že ve skutku vymezeném v rozsudku nelze spatřovat naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Uzavřením smlouvy o převodu obchodního podílu může dojít toliko ke změně v osobě společníka a v žádném případě nemůže dojít k následku v podobě zmaření uspokojení věřitele. Smlouvou o převodu aktiv i pasiv pak byla převáděna aktiva i pasiva ve stejné výši, obviněný nebyl její stranou a není zřejmá příčinná souvislost mezi jejím uzavřením a způsobením následku. Stejně tak nelze hovořit o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný odkázal na důkazy provedené v řízení a především zpochybnil hodnocení výpovědí spoluobviněného L. M. a svědků M. H. a JUDr. V., které učinily soudy obou stupňů. Znalecký posudek z oboru ekonomika podle názoru dovolatele trpí řadou nedostatků a právní posouzení skutku na něm založené je nesprávné. Posudek nevypovídá o zmaření uspokojení věřitele ani z něj nelze stanovit výši škody, která se pohybuje pouze v hypotetické rovině. Lze totiž jen stěží zjistit, zda a v jakém rozsahu by byly pohledávky věřitelů vymoženy a uspokojeny. Mnohé okolnosti podle vyjádření dovolatele vypovídají o nedostatcích v podkladech, o něž znalec opřel své závěry, např. některé závazky evidované znalcem jako neuhrazené byly buď zcela nebo zčásti uhrazeny. Znalec také neztotožnil všechny pohledávky společnosti E. s.r.o. Výše pohledávek této společnosti určená znalcem je tedy nepřesná. Na výkazu zisků a ztrát za rok 1997 není podpis dovolatele, nelze proto souhlasit se závěrem soudu, že musel vědět o stavu společnosti E. spol. s r.o. a při uzavření smluv jednal v úmyslu zkrátit své věřitele. Provedené důkazy byly nedůsledně hodnoceny a skutkový stav věci byl nedostatečně zjištěn. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc k dalšímu došetření do stadia „před zahájením trestního stíhání“, event. aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru se odvolací soud dostatečně zabýval věcnými výhradami obviněného a rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantní námitky bylo možno věcně posoudit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Námitky obviněného, podle kterých ve skutku vymezeném v rozsudku nelze spatřovat naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., vytýkají nesprávnost právního posouzení skutku a z obsahového hlediska odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Totéž platí také pro námitky, podle kterých uzavřením smlouvy o převodu obchodního podílu může dojít toliko ke změně v osobě společníka a není zřejmá příčinná souvislost mezi jejím uzavřením a způsobením následku a podle kterých nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek a zjistil, že dovolání je zčásti důvodné.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a způsobí činem škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Z tzv. právní věty výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolateli bylo kladeno za vinu spáchání tohoto trestného činu tím, že zcizil část svého majetku. Majetkem je přitom třeba rozumět souhrn všech majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot), z nichž lze dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. prodejem s následným utracením získaných peněžních prostředků, darováním, postoupením pohledávky apod., přičemž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k tomuto uspokojení. Soudní praxí bylo za daný trestný čin považováno jednání spočívající v tom, že obviněný vložil majetek použitelný k uspokojení věřitele do společnosti s ručením omezeným s vědomím, že vůči této společnosti nebudou moci věřitelé své pohledávky uplatnit, protože na ni nepřevedl dluhy vůči nim a jiný majetek dlužníka k uspokojení věřitelů nepostačoval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, publikované v Soudních rozhledech č. 8/2000).
Předpokladem uznání viny trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. není pouze jednoznačný závěr soudů ohledně výše pohledávek věřitele vůči obviněnému, jejichž uspokojení bylo jeho jednáním (alespoň částečně) zmařeno, ale i dostatečná specifikace majetku, který byl obviněným (dlužníkem) zcizen a jeho reálné hodnoty z hlediska možností uspokojení pohledávek věřitele. V tomto ohledu je nezbytnou podmínkou závěru o vině daným trestným činem zjištění, že majetek zcizený obviněným by byl způsobilý k uspokojení pohledávek poškozeného (v případě uznání viny zmařením uspokojení pohledávek věřitele v plné výši) resp. alespoň jejich částečnému uspokojení (v případě uznání viny částečným zmařením uspokojení věřitele). Účetní hodnota zcizeného majetku přitom může, ale také nemusí, odpovídat jeho reálné hodnotě. Výše škody u daného trestného činu je limitována jednak hodnotou (výší) pohledávky, jejíž uspokojení je jednáním pachatele zmařeno (dále jen ohrožené pohledávky), ale také hodnotou zcizovaného majetku. V případě zcizení majetku nižší hodnoty než je hodnota ohrožené pohledávky, je škodou hodnota zcizeného majetku, zatímco v případě zcizení majetku vyšší hodnoty, než je výše ohrožené pohledávky, je škodou hodnota této pohledávky. Soud zjišťující způsobenou škodu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. tedy musí kromě výše pohledávky, jejíž uspokojení bylo jednáním obviněného zmařeno, zjistit také hodnotu majetku zcizeného obviněným, a teprve poté může činit závěry ohledně výše škody trestným činem způsobené. Není povinen tak učinit pouze v případě, že rozdíl v hodnotě majetku a pohledávky je evidentní, i tento závěr však musí zdůvodnit (např. v případě zcizení jediného majetku společnosti – nemovitosti v ceně několika miliónů Kč bez náhrady, kterým bylo zmařeno splácení úvěru ve výši 200.000,- Kč – pouze tato částka představuje výši škody trestného činu poškozování věřitele).
Podle výroku rozsudku okresního soudu se dovolatel trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dopustil společně s obviněným L. M. tím, že dne 18. 6. 1998 po předchozí dohodě v P. uzavřel obviněný P. T. jako jednatel společnosti E., s.r.o. se sídlem P., smlouvu o převodu 100% podílu na obviněného L. M. za současné změny obchodní firmy na společnost E., s.r.o. se sídlem T., a téhož dne obviněný L. M. jako jednatel společnosti E., s.r.o. uzavřel se společností E. P., s.r.o. se sídlem P., která byla pro tento účel založena, smlouvu o převodu aktiv a pasiv, v důsledku čehož byl majetek v hodnotě nejméně 19.037.619,- Kč ze společnosti E., s.r.o. převeden na společnost E. P., s.r.o., původně téhož jednatele, aniž by za tento majetek byla uhrazena kupní cena, přičemž obvinění jednali v úmyslu vyvést majetek původního dlužníka do jiné společnosti téhož jednatele s cílem zkrátit věřitele společnosti E., s.r.o., čímž zmařili uspokojení věřitelů a pohledávek specifikovaných v citovaném výroku.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 22 a násl.) vyplývá, že podkladem závěrů soudu o finanční situaci společnosti E., s. r.o. P. byl znalecký posudek z oboru ekonomika vyhotovený Ing. A. B. a výpověď znalce v hlavním líčení. Soud učinil zjištění (srov. též str. 24 rozsudku), podle kterého citovanou smlouvou o převodu aktiv a pasiv došlo k převodu aktiv v celkové výši 19.037.619,- Kč a pasiv v téže hodnotě. Na str. 25 rozsudku pak soud prvního stupně konstatoval, že ze společnosti E. došlo k vyvedení aktiv ve zmíněné výši, aniž by došlo k odpovídajícímu plnění ve prospěch této společnosti. Kromě pohledávek a finančních prostředků došlo k vyvedení i movitého majetku v celkové hodnotě 6.769.229,- Kč, zatímco na společnost E. s.r.o. P. podle smlouvy přešly pouze závazky ve výši 4.581.438,- Kč. V důsledku jednání obviněných tedy nemohli být uspokojeni věřitelé uvedení ve výroku rozsudku, jejichž pohledávky dosáhly částky 10.972. 545,46 Kč (viz str. 25 rozsudku).
Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení (str. 8) konstatoval, že ze smlouvy o odkoupení aktiv a pasiv a jejich příloh vyplývá, že celou transakcí byly ze společnosti E. s.r.o. P. vyvedeny přinejmenším stroje, investice a majetek v celkové hodnotě 2.777.454,- Kč, dále finanční výpomoci a zálohy a DPH ve výši 7.678.376,40 Kč. Již z toho je podle názoru soudu zřejmé, že hodnota majetku, který obvinění ze společnosti E. s.r.o. P. zcizili, vysoce překročila částku 5.000.000,- Kč, která je rozhodná pro právní kvalifikaci. Za této situace bylo podle vyjádření krajského soudu zcela nadbytečné doplňovat dokazování k bližšímu objasnění skutečnosti, zda další z položek zahrnutých mezi aktiva, která převzala společnost E. s.r.o. P., byla pouze účetní hodnotou či představovala skutečný majetek.
Z předchozí rekapitulace zjištění soudů nižšího stupně je zřejmé, že krajský soud vyšel z odlišné (nižší) hodnoty majetku převedeného ze společnosti E. s.r.o. P. než soud I. stupně. Zatímco předpokladem vyhlášení odsuzujícího rozsudku okresním soudem byl závěr, že smlouvou popsanou ve výroku rozsudku došlo k převodu aktiv v celkové výši 19.037.619,- Kč a pasiv v té samé hodnotě, odvolací soud konstatoval, že předmětnou transakcí byly ze společnosti E. s.r.o. P. vyvedeny přinejmenším stroje, investice a majetek v celkové hodnotě 2.777.454,- Kč a dále finanční výpomoci a zálohy a DPH ve výši 7.678.376,40 Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 10.455.830,40 Kč. Ve svých právních úvahách o naplnění znaku škody velkého rozsahu tedy vycházel z odlišného skutkového zjištění – rozdílné výše zcizeného majetku než soud prvního stupně a to o nezanedbatelnou částku převyšující 8,5 miliónu Kč. Tuto změnu relevantních skutkových závěrů však opominul vyjádřit ve výroku o vině resp. jeho změnou v podobě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a novým rozhodnutím ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. Naopak na straně 4 usnesení odvolací soud označil skutkové zjištění provedené soudem I. stupně za správné a dostačující. Přitom při akceptaci hodnoty zcizeného majetku toliko ve výši 10.455.830,40 Kč (jak vyplývá z rozhodnutí soudu druhého stupně) a hodnoty pohledávek věřitelů ve výši 10.972.545,46 Kč by prvně uvedená částka představovala výši způsobené škody.
Námitky posuzovaného dovolání tedy shledal Nejvyšší soud částečně důvodnými. Krajský soud v napadeném rozhodnutí provedl fakticky změnu skutkových zjištění odchylných od zjištění okresního soudu, aniž by svůj odlišný skutkový závěr vyjádřil ve skutkové větě, které by pak odpovídala i právní věta. Okresní soud při právním posouzení věci totiž vycházel z toho, že obvinění svým jednáním „zmařili“ uspokojení pohledávek věřitelů. Naopak část odůvodnění usnesení krajského soudu naznačuje skutkový závěr, jemuž by měla odpovídat právní věta, že obvinění „částečně zmařili“ uspokojení pohledávek. Vzhledem k obsahu usnesení krajského soudu je rovněž nejednoznačný závěr o naplnění znaku škody. Jestliže výše škody tvoří jeden ze zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, je z hlediska správného právního posouzení nezbytné učinit jasné zjištění její výše a to alespoň v nejmenším rozsahu, tzv. „nejméně“. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že toliko výrok rozsudku má konstitutivní účinek, takže jeho nedostatky spočívající v absenci skutečností vyjadřujících některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu nelze napravovat v odůvodnění rozhodnutí (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02), jak by naznačovala dikce rozhodnutí odvolacího soudu. Nelze taktéž pominout, že případná změna okolností rozhodných pro určení výše škody by ve svém důsledku v případě patřičného promítnutí do výroku o vině mohla znamenat pro obviněného příznivější okolnosti v rámci úvah při ukládání trestu.
Dovolací námitka obviněného P. T. o absenci znaků objektivní stránky daného trestného činu je tedy důvodná a Nejvyšší soud na jejím podkladě zrušil napadené usnesení odvolacího soudu. Z tohoto důvodu by již bylo nadbytečné zabývat se podrobně ostatními námitkami podaného dovolání. Nejvyšší soud však považuje za vhodné uvést, že většinu námitek obviněného nebylo možné z obsahového hlediska podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť spočívaly ve zpochybnění aplikace nikoli hmotně právního ustanovení zákona, ale ustanovení procesního. Jednalo se zejména o výtky k hodnocení výpovědí obviněného L. M. a svědků a argumenty poukazující na nedostatky znaleckého posudku. Rozsah a hodnocení důkazů je procesní činností soudu prováděnou podle příslušných ustanovení trestního řádu a v dovolacím řízení se jí vzhledem ke stávajícímu taxativnímu vymezení dovolacích důvodů nelze zabývat.
V případě námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu pak dovolací soud obviněnému nemohl přisvědčit. Přitom vzal v úvahu skutečnosti uvedené soudem první instance (viz str. 25 rozsudku), podle kterých převod obchodního podílu byl toliko fingovaný s cílem oddlužit původní společnost a zbavit jí hrozby prohlášení konkurzu. O tom podle okresního soudu také vypovídalo, že zaměstnanci byli formálně zaměstnáni u jiné společnosti, ale přitom pracovali na stejných zakázkách a se stejným nářadím. Také podle názoru krajského soudu bylo jednání obviněného P. T. již od počátku vedeno úmyslem zbavit se dluhů, které společnost E. s.r.o. P. měla, a nadále podnikat s nižší mírou zadluženosti. Nad rámec učiněného rozhodnutí lze tedy konstatovat, že podle názoru Nejvyššího soudu skutečnosti vypovídající o subjektivní stránce činu z rozhodnutí soudů nižší instance vyplývaly.
Nejvyšší soud tedy z podnětu dovolání obviněného P. T. podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 10 To 176/2005. Protože důvod, pro který bylo učiněno toto rozhodnutí, prospívá i spoluobviněnému, zrušil dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. toto usnesení Krajského soudu v Praze také ohledně obviněného L. M. Současně byla podle §265k odst. 2 zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu bylo Krajskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu druhého stupně. Odvolací soud bude muset v novém řízení zaměřit svou pozornost na objasnění rozhodných skutečností týkajících se výše škody způsobené obviněnými bez důvodných pochybností. Škodou pak u kvalifikované skutkové podstaty daného trestního činu může být jen hodnota majetku zcizeného pachatelem, z něhož lze skutečně dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele za podmínky, že věřitel nemá možnost svou pohledávku uspokojit z jiného dlužníkova majetku (viz č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Proto nelze vyloučit ani případné doplnění dokazování v tomto směru. Teprve na základě jednoznačně zjištěných a popsaných skutkových okolností může soud činit právní závěry ohledně hodnoty majetku zcizeného obviněnými a bude muset přesvědčivě zdůvodnit, zda by tento majetek postačoval k uspokojení věřitelů obviněného a v jaké výši. V návaznosti na jednoznačně určenou výši škody alespoň v nejnižším rozsahu bude možné činit závěry ohledně právní kvalifikace jednání obou obviněných.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová