ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.771.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 771/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2006 o dovolání, které podal obviněný J. K ., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 6 To 107/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 159/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 3 T 148/2001, uznán vinným dvěma trestnými činy vydírání, a to prvním podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 2001 kolem 15.00 hodin v prostoru bývalých kasáren v katastrálním území města B. mířil na JUDr. L. H. dlouhou zbraní s puškohledem, vyhrožoval zastřelením jeho i přítomného psa, pokud neopustí tento prostor a neodejde z místa, přičemž vzhledem k agresi obviněného a okolnostem jeho jednání poškozený ze strachu z místa odešel a podrobil se jeho požadavkům.
Druhého trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil podle citovaného rozsudku jednáním spočívajícím ve dvou útocích. Jednak tím, že dne 4. 7. 2001 kolem 16.00 hodin v blízkosti lesního porostu zvaného „J.“ za B. bránil v průchodu po přístupové komunikaci vedoucí k lesu Č. S. tak, že traktorem najel na cestu, výhružkami a hrubými výrazy se snažil jej přimět k tomu, aby z místa odešel zpět směrem na B., s tím, že jinak ho „dokope a roztluče mu hubu“, přičemž poté, co poškozený odmítl a chtěl kolem obviněného projít dále k lesu, jej uchopil, násilím obrátil zpět do směru příchodu a opětovně vyhrožoval fyzickým násilím, takže poškozený se svými dvěma nezletilými vnučkami z místa odešel a dále v plánované cestě nepokračoval. Další útok téhož trestného činu spočíval v tom, že v přesně nezjištěný den počátkem měsíce srpna 2001 v blízkosti B. v lesním porostu směrem na V. obviněný bránil v projití po přístupové komunikaci K. B. a M. V., vyhrožoval fyzickým napadením, pokud se nevrátí zpět a prostory neopustí, což jmenovaní ze strachu učinili.
Za to byl obviněný J. K. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to opakovací malorážky, výrobce Russia, vzor TOZ-78-01, ráže 22 Long Rifle.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Bruntále napadl obviněný J. K. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě i proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále podal obviněný J. K. dne 23. 12. 2002 dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě tohoto rozhodnutí dovolacího soudu pak rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 6 To 222/2003, tak, že z podnětu odvolání obviněného J. K. se podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu zrušuje napadený rozsudek Okresního soudu v Bruntále a podle §259 odst. 1 tr. řádu se věc vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně se znovu zabýval posuzovanou trestní věcí a po jejím projednání rozsudkem ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 3 T 159/2003, uznal obviněného J. K. vinným dvěma trestnými činy vydírání, a to prvním podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a druhým podle §235 odst. 1 tr. zák.
Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to opakovací malorážky, výrobce Russia, vzor TOZ-78-01, ráže 22 Long Rifle.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Bruntále napadl obviněný J. K. odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 4. 2004, sp. zn. 6 To 139/2004, tak, že se napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu v celém rozsahu zrušuje a věc se podle §259 odst. 1 tr. řádu vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Soud prvního stupně se po vrácení věci odvolacím soudem znovu věcí zabýval a rozhodl rozsudkem ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 3 T 159/2003, jímž shledal obviněného J. K. vinným dvěma trestnými činy vydírání, a to prvním podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 2001 kolem 15.00 hodin v prostoru bývalých kasáren v katastrálním území města B. na místě zvaném H. l., v katastrálním území S. m. u B. na pozemcích vlastníka České republiky, které užíval na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 1. 1. 1997, mířil na JUDr. L. H. dlouhou zbraní s puškohledem, vyhrožoval zastřelením jeho i přítomného psa, pokud neopustí tento prostor a neodejde z místa, přičemž vzhledem k agresi obviněného a okolnostem jeho jednání poškozený ze strachu z místa odešel a podrobil se jeho požadavkům a uložil mu za tyto trestné činy trest citovaný výše.
Druhého trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil podle citovaného rozsudku jednáním spočívajícím ve dvou útocích. Jednak tím, že dne 4. 7. 2001 kolem 16.00 hodin na účelové komunikaci v katastrálním území S. M. u B., okres B., když přilehlé pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, přičemž je obviněný užívá na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 1. 1. 1997, bránil v průchodu po přístupové komunikaci vedoucí k lesu Č. S. tak, že traktorem najel na cestu, výhrůžkami a hrubými výrazy se snažil jej přimět k tomu, aby z místa odešel zpět směrem na B., přičemž poté, co poškozený odmítl a chtěl projít kolem obviněného dále k lesu, jej uchopil, násilím obrátil zpět do směru příchodu a opětovně vyhrožoval fyzickým násilím, takže poškozený se svými dvěma nezletilými vnučkami z místa odešel a dále v plánované cestě nepokračoval. Další útok téhož trestného činu spočíval v tom, že v přesně nezjištěný den počátkem měsíce srpna 2001 na účelové komunikaci v sousedství parcel v katastrálním území S. M. u B., okres B., jež jsou ve vlastnictví České republiky a obviněný je užívá na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 1. 1. 1997, bránil v projití po přístupové komunikaci K. B. a M. V., vyhrožoval fyzickým napadením, pokud se nevrátí zpět a prostory neopustí, což jmenovaní ze strachu učinili.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. K. další odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 6 To 107/2005. Z podnětu odvolání obviněného odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil výrok o vině pod bodem 2. písm. b) napadeného rozsudku a celý výrok o trestu a za podmínek obsažených v §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud rozhodl sám tak, že obviněný J. K. se podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby podané okresním státním zástupcem v B. dne 21. 12. 2001, sp. zn. 1 Zt 676/2001, pro skutek uvedený v žalobním návrhu pod bodem 2. písm. b), v němž byl spatřován trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a nově rozhodl tak, že podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. při nezměněném výroku o vině pod body 1. a 2. písm. a) napadeného rozsudku se obviněný J. K. odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to opakovací malorážky, výrobce Russia, vzor TOZ-78-01, ráže 22 Long Rifle. Opis uvedeného rozsudku byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 16. 9. 2005, příslušnému státnímu zastupitelství dne 19. 9. 2005.
Obviněný J. K. podal dne 16. 11. 2005 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav. Obviněný opírá tuto svou námitku o tvrzení, podle něhož soudy obou stupňů chybně vyhodnotily problematiku věcných práv k nemovitostem, na nichž měl obviněný spáchat trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. Jak dále obviněný připomíná, na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 1. 1. 1997 byl výlučným držitelem práva užívat předmět výpůjčky. V této souvislosti obviněný popisuje obecný institut užívání věci, a to v návaznosti na mimotrestní právní normu obsaženou v ustanovení §63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. V rámci právního výkladu citovaného ustanovení obviněný uvádí, že poškození nebyli oprávněni vstupovat na pozemky v jeho užívání. Těmto osobám totiž podle názoru obviněného nesvědčilo právo volného průchodu obsažené ve zmíněném ustanovení. Obviněný je rovněž přesvědčen, že se na něj jako na vypůjčitele předmětných pozemků nevztahuje shora uváděné zákonné ustanovení, a proto nemohl být ani povinen strpět omezení užívacích práv ve veřejném zájmu ve prospěch práva průchodu třetích osob. V této souvislosti obviněný poukazuje i na ustanovení §63 odst. 3 citovaného zákona, které vylučuje právo průchodu třetích osob v době, kdy může dojít k poškození porostů či půdy, nebo při pastvě dobytka. S ohledem na skutečnost, že obviněný je soukromě hospodařícím zemědělcem provozujícím faremní chov dobytka, nesvědčilo třetím osobám právo vstupovat v dané době na pastviny. Podle názoru obviněného postrádá jeho jednání základní znaky skutkové podstaty trestného činu v podobě protiprávnosti, nebezpečnosti pro společnost a úmyslného zavinění. Obviněný má za to, že pokud soudy nižších stupňů nezjistily skutkové okolnosti v takovém rozsahu, aby z nich bylo možné učinit právní závěr o oprávněnosti poškozených pohybovat se na dotčených pozemcích, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Dále obviněný J. K. tvrdí, že soudy obou stupňů provedly nedostatečná skutková zjištění, neboť blíže nezjišťovaly druh pozemků ani hospodářské určení těchto pozemků z hlediska jejich dlouhodobého užívání. Tato skutečnost by měla podle přesvědčení obviněného podstatný vliv na posouzení správnosti aplikace ustanovení §63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Současně obviněný ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem 2. písm. a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně poukazuje na rozhodnutí obce S. M. stran prohlášení účelové komunikace J. za neveřejnou. Obviněný namítá, že toto rozhodnutí neumožňuje závěr o protiprávnosti jeho jednání, přičemž odvolací soud nahlížel na uvedené rozhodnutí v rámci posouzení skutkového stavu z hlediska práva nesprávně.
Podle názoru obviněného J. K. skutková zjištění soudů nižších stupňů vylučují závěr o jeho úmyslném zavinění, když tyto soudy se prakticky nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu. Obviněný pak poukazuje na skutečnost, že zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je mimotrestní právní normou, na kterou skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. neodkazuje. Z tohoto důvodu se obviněný domnívá, že případný omyl pachatele by bylo nutno posuzovat podle zásad o omylu skutkovém, který vylučuje trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin. V případě obou skutků, jimiž byl uznán vinným, nelze podle obviněného na základě skutkových zjištění učinit závěr o jeho úmyslném zavinění.
Jak dále vyplývá z dovolání obviněného, považuje za nedostatečné posouzení stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Skutek uvedený pod bodem 2. písm. a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je podle obviněného „bagatelní“ s tím, že trestní postih za takové jednání je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, přičemž zde obviněný poukazuje na závěry dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání v této věci. Nadto se obviněný domnívá, že skutková zjištění jsou povšechná, neboť soudy nižších stupňů na žádném místě svých rozhodnutí neuvádějí, k jakým konkrétním skutkovým zjištěním dospěly ve vztahu k obsahu výhrůžek použitých obviněným. Ze všech uvedených důvodů má obviněný za to, že skutková zjištění soudů obou stupňů neumožňují právní závěr o naplnění subjektivní stránky a materiální stránky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a jejich rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 6 To 107/2005, a současně i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 3 T 159/2003, a aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání obviněného J. K. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru po zpřesnění v identifikaci nemovitostí dotčených oběma stíhanými skutky, jakož i po vyjasnění právního režimu předmětných pozemků se nelze ztotožnit s dovolacími námitkami obviněného. Státní zástupkyně odmítá tvrzení obviněného, že výklad ustanovení §63 odst. 2, 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, směřuje k celoročnímu vyloučení práva průchodu třetích osob přes pastviny. Podle státní zástupkyně nemohlo dojít průchodem přes takto účelově určený pozemek k poškození porostů nebo narušení pastvy dobytka. Na druhé straně státní zástupkyně přisvědčila názoru obviněného, že na základě prohlášení účelové komunikace J. za neveřejnou byly z práva průchodu vyloučeny všechny neoprávněné subjekty, a to včetně poškozeného Č. S. Pokud jde o námitku obviněného vytýkající nedostatek zavinění z důvodu jeho omylu o citované mimotrestní právní normě, podle státní zástupkyně takto uplatněná námitka se nedotýká části popisu rozhodných skutkových okolností vykazujících znaky trestného činu vydírání. Z tohoto důvodu má státní zástupkyně za to, že za daného stavu postrádá uvedená námitka obviněného svůj právní význam. Ve vztahu k námitce obviněného týkající se zpochybnění stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání státní zástupkyně plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že se tento soud řádně vypořádal s materiální stránkou posuzovaného trestného činu. Státní zástupkyně ve svém vyjádření rovněž nesouhlasí s námitkou obviněného, podle níž se soudy nižších stupňů nevypořádaly se skutkovými zjištěními ve vztahu ke konkrétnímu obsahu pronesených výhrůžek. V této souvislosti státní zástupkyně konstatuje, že plně postačuje, pokud byla konkretizace obsahu výhrůžek provedena v odůvodnění rozsudku. Ze všech shora uvedených důvodů považuje státní zástupkyně námitky obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. K..
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Uplatněný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter.
Obviněný J. K. spatřuje uplatněný dovolací důvod především v nesprávné aplikaci právního předpisu z mimotrestní oblasti, konkrétně ustanovení §63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Podle názoru obviněného vzhledem k tomu, že je soukromě hospodařícím zemědělcem, tedy osobou fyzickou, se na něj toto ustanovení nevztahuje. S tím souvisí i další námitka obviněného založená na tvrzení, podle něhož v jednání obviněného chybí znak protiprávnosti, neboť všechny pozemky, na nichž došlo k popsaným incidentům, má ve výlučném užívání, tudíž všichni poškození na takových místech neměli co dělat a obviněný měl právo je z nich vykázat.
Z hlediska správnosti právního posouzení předmětných činů Nejvyšší soud považuje za nutné především připomenout právní závěry, k nimž dospěl již v dřívějším rozhodnutí o dovolání v této trestní věci, tj. v usnesení ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003, a je jimi vázán i při projednávání nyní podaného dovolání. Podle nich skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (nehledě na jeho přísnější alternativy), jímž byl obviněný J. K. uznán vinným, vyžaduje, aby pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž ze strany pachatele musí jít o jednání neoprávněné. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Jak dále Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí, musela být v posuzovaném případě nejprve vyřešena otázka, zda obviněný byl oprávněn požadovat od všech poškozených, aby opustili určitá místa, kde došlo k jednotlivým incidentům, a jestliže k tomu oprávněn byl, na podkladě jakého právního titulu.
V rámci posouzení shora uvedené otázky Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle §63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny má každý (za splnění dalších zákonných podmínek) právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Podle §63 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny orná půda, louky a pastviny jsou z uvedeného oprávnění vyloučeny v době, kdy může dojít k poškození porostů či půdy nebo při pastvě dobytka.
Soudy nižších stupňů dospěly v posuzované věci k jednoznačnému skutkovému zjištění, podle něhož dotčené pozemky, na nichž obviněný J. K. spáchal trestné činy vydírání, jsou ve vlastnictví České republiky, přičemž právo hospodaření k těmto pozemkům vykonává právnická osoba V. l. a s., s. p., a obviněný měl tyto pozemky v rozhodné době toliko v užívání na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 1. 1. 1997. Tuto důležitou skutkovou okolnost, která má bezprostřední vliv na hodnocení oprávněnosti chování obviněného a poškozených, zahrnul soud prvního stupně do popisu skutků, tedy do skutkové věty výroku o vině, a odvolací soud se s takovým skutkovým závěrem zcela ztotožnil.
Nejvyšší soud neakceptoval dovolací námitku obviněného J. K., že se na něj nevztahuje citované ustanovení §63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, tj. že nebyl povinen strpět volný průchod jiných osob přes pozemky, jež užíval na podkladě zmíněné smlouvy o výpůjčce. Obviněný byl totiž jako vypůčitel podle §659 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k předmětným pozemkům v postavení detentora. Detentor není oprávněn rozhodovat o právním nakládání s věcí, nýbrž může věc toliko fakticky ovládat. Povaha tohoto faktického ovládání věci tkví v právu detentora a současně také v jeho povinnosti užívat vypůjčenou věc řádně tím způsobem, aby nedošlo ke zhoršení její podstaty. Pokud se jedná o práva a povinnosti detentora, je jejich rozsah v zásadě odvozený od rozsahu práv a povinností vlastníka věci. Jinými slovy řečeno, chování detentora je do značné míry determinováno právy a povinnostmi vlastníka věci, proto také vlastník věci nemůže přenést na detentora (ostatně ani na nikoho dalšího) víc práv a povinností, než sám má, a detentor se nemůže domáhat širšího rozsahu práv, než jaká náleží vlastníkovi věci. Navíc rozsah práv a povinností detentora je zapotřebí posuzovat s ohledem na skutečnost, že se detentor chová k věci jako k věcí cizí, a logicky mu tedy nemohou náležet ani všechna práva vlastníka, tím spíše mu pak nevznikají žádná práva nad rámec práv vlastníka. Exaktní určení práv a povinností detentora ovšem není možné, neboť v českém právním řádu chybí obecná úprava detence, proto je třeba každý případ posuzovat zvlášť zejména s přihlédnutím k právnímu důvodu, který založil postavení určité osoby jako detentora.
V projednávané věci se tedy postavení obviněného J. K. jako detentora odvíjelo od smlouvy o výpůjčce předmětných pozemků, z jejíhož obsahu mu vyplýval standardní rozsah práv a povinností vypůjčitele. V kontextu shora uvedených úvah lze výkladem ustanovení §63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny dospět k závěru, že vedle osob vyjmenovaných ve zmiňovaném ustanovení zákona měl povinnost strpět průchod třetích osob přes vypůjčené pozemky i obviněný jako detentor věci. Zavazuje-li totiž tato povinnost stát jako vlastníka vypůjčených pozemků – a o tom není žádných pochyb – musí stejná povinnost dopadat i na obviněného jako vypůjčitele a detentora předmětných pozemků. Jinak by měl obviněný v uvedeném právním postavení více práv a méně povinností než vlastník pozemků, pokud dovozuje, že byl oprávněn bránit třetím osobám v průchodu přes vypůjčené pozemky. Nesvědčilo-li tedy státu jako vlastníkovi předmětných pozemků právo bránit v průchodu přes ně třetím osobám, nemohla obviněnému založit existenci takového práva ani smlouva o výpůjčce těchto pozemků, na jejímž podkladě se stal jejich pouhým detentorem s omezeným rozsahem práv. Výklad ustanovení §63 odst. 2, 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, k němuž dospěl obviněný ve svém dovolání, je tudíž nesprávný a účelový. Oprávnění obviněného J. K. vykázat poškozené z nemovitostí, které jsou předmětem výpůjčky, by mohlo být uskutečněno toliko za splnění zákonných podmínek obsažených v citovaných ustanoveních, resp. jen kdyby se stal vlastníkem pozemků. Obviněnému sice v konkrétním případě svědčil právní titul v podobě práva užívání dotčených pozemků, nicméně měl současně zákonem uloženou povinnost respektovat právo průchodu třetích osob přes tyto pozemky.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud poznamenává, že soudy nižších stupňů správně posoudily otázku, zda v případě skutku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný J. K. byl či nebyl oprávněn vykázat poškozeného JUDr. L. H. z míst, na nichž se odehrál posuzovaný trestný čin. Tomuto poškozenému totiž svědčilo právo průchodu přes dotčené pozemky, když takové právo je obsaženo v ustanovení §63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a obviněný nebyl oprávněn poškozeného nutit k opuštění pozemků, nehledě již na nepřípustný způsob, jímž tak činil (za použití střelné zbraně). Namítá-li obviněný dále ve svém dovolání, že soudy se dostatečně nezabývaly druhem pozemků a jejich hospodářským využitím z hlediska dlouhodobého užívání, považuje Nejvyšší soud i tuto námitku za zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k ročnímu období, kdy byl trestný čin spáchán (první polovina února), nemohl poškozený JUDr. L. H. ohrozit pastvu dobytka chovaného obviněným na těchto pozemcích, a ani tím překročit zákonné omezení práva průchodu obsažené v mimotrestní právní normě v ustanovení §63 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Pokud jde o útok popsaný pod bodem 2. písm. a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obdobně jako v případě skutku předchozího obsahuje skutková věta vyjádření týkající se vlastnických či užívacích práv k pozemkům, na nichž se odehrál tento čin. Námitku obviněného J. K., že veřejný přístup na účelovou komunikaci J. byl omezen, považuje Nejvyšší soud z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 tr. zák. za nerozhodnou. Ze spisových podkladů sice vyplývá, že veřejný přístup na předmětnou účelovou komunikaci byl omezen na základě rozhodnutí obce S. M. ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. OÚ/83/95, přičemž poškozený Č. S. nebyl osobou oprávněnou k používání této účelové komunikace ve smyslu citovaného rozhodnutí obce, a nesvědčilo mu tedy právo průchodu přes ní. Na druhé straně však tato skutečnost neznamená, že obviněný J. K. jako oprávněný uživatel účelové komunikace (tj. v postavení detentora) mohl z této komunikace libovolným způsobem vykazovat třetí osoby. Posouzení neoprávněnosti této části jednání obviněného se opírá o výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu zaujatý již v jeho dřívějším rozhodnutí, podle něhož obviněný použil prostředky (nebezpečné výhružky) neodpovídající účelu, za jakým poškozeného k něčemu nutil, byť by jinak byl k tomu oprávněn. Poškozený se totiž nechoval nijak agresivně, neznemožňoval obviněnému výkon jeho užívacích práv, ani nezavdal příčinu ke konfliktu s obviněným a na místě se navíc nacházel s dvěma malými dětmi. Přitom poškozený Č. S. jednal v přesvědčení, že účelová komunikace je veřejně přístupná.
Pokud obviněný J. K. namítá, že ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. písm. a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně soudy nižších stupňů nedostatečně posoudily materiální stránku trestného činu podle §235 odst. 1 tr. zák., považuje Nejvyšší soud takovou námitku obviněného za neopodstatněnou. Soudy obou stupňů, s jejichž závěry se ztotožňuje i Nejvyšší soud, pečlivě posoudily materiální stránku uvedeného trestného činu, když z tohoto posouzení jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného vykazuje z hlediska ustanovení §3 odst. 2 a 4 tr. zák. vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti. Stupeň nebezpečnosti je v posuzovaném případě určován zejména obsahem výhrůžek obviněného vůči poškozenému Č. S., rotože tyto intenzivní slovní výhrůžky směřovaly proti tělesně integritě poškozeného. Obviněný navíc ke zdůraznění svých výhrůžek použil nevýrazný fyzický útok a žalovaný skutek spáchal před dvěma malými dětmi. Shora uváděné okolnosti považuje Nejvyšší soud za významné z hlediska existence materiální stránky trestného činu, za který byl obviněný J. K. pravomocně odsouzen. Nelze tudíž dospět k závěru, že zmíněný skutek neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu vydírání (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Proto Nejvyšší soud odmítl i námitku obviněného, podle níž trestní postih skutku popsaného pod bodem 2. písm. a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je údajně v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Uvedená zásada navíc našla výraz v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který správně – a zcela v intencích dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání – zprostil obviněného J. K. obžaloby pro nejméně závažný skutek původně obsažený pod bodem 2. písm. b) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž za další dva skutky posouzené jako trestný čin vydírání byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, jehož výměru odvolací soud stanovil na samé dolní hranici zákonné trestní sazby (podle §235 odst. 2 tr. zák. jde o sazbu od dvou do osmi let odnětí svobody), a výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu, jejíž délka je v dolní polovině zákonných možností (na dva roky).
Soudy nižších stupňů tedy posoudily stupeň společenské nebezpečnosti obou skutků naplňujících znaky trestného činu vydírání v intencích ustanovení §3 odst. 2 a 4 tr. zák. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2. písm. a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odkazuje Nejvyšší soud na shora uváděné závěry k této námitce. Obdobně postupovaly soudy obou stupňů při hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného J. K. v případě skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Nadto je v tomto případě stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen tím, že obviněný použil ke spáchání trestného činu střelnou zbraň. Nejvyšší soud shledává proto i v této části námitku obviněného o nedostatečném posouzení materiální stránky trestného činu jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud neakceptoval ani námitku obviněného J. K., podle které údajně soudy obou stupňů zcela nesprávně vyhodnotily svá skutková zjištění ve vztahu k právnímu posouzení subjektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových zjištění, jejichž správnost nemůže Nejvyšší soud v řízení o dovolání přezkoumávat ani zpochybňovat, jednání obviněného bylo vedeno úmyslem jednak nutit poškozeného k něčemu, co obviněný nebyl vůbec oprávněn po něm požadovat a co poškozený nebyl povinen činit, jednak nutit poškozeného prostředky neodpovídajícími účelu nebo cíli, kterého chtěl obviněný dosáhnout. V případě první alternativy bylo jeho jednání popsáno pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, zatímco stran druhé alternativy je jednání obviněného popsáno pod bodem 2. písm. a) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Úmysl obviněného J. K. směřoval v případě obou popsaných skutků k tomu, aby donutil poškozené k opuštění dotčených pozemků. Obviněný věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, který spočívá v ochraně svobodného rozhodování člověka, a přesto si zcela záměrně počínal způsobem porušujícím takový zájem.
Obviněný J. K. v rámci námitky proti závěru o naplnění subjektivní stránky rovněž upozorňuje na svůj případný omyl o mimotrestní právní normě, který podle jeho přesvědčení vylučuje trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin. Podle názoru Nejvyššího soudu však v této trestní věci nemůže jít o omyl o mimotrestní právní normě. Skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. totiž není konstruovaná z hlediska zavinění tak, aby vyžadovala od pachatele znalost nějakých konkrétních mimotrestních právních norem. Proto postačí, pokud jsou pachateli známé konkrétní skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit protiprávnost jeho jednání, a to jak co do požadavků, k jejichž splnění nutí poškozeného, anebo co do prostředků, které k tomu používá. Přitom v posuzované trestní věci obviněný J. K. věděl právě o všech takových skutečnostech, které činily jeho jednání neoprávněným, protože z obsahu jím podepsané smlouvy o výpůjčce předmětných pozemků mu byl znám jejich vlastník i právní režim pozemků. Obviněný tedy nepochybně věděl, že je toliko vypůjčitelem pozemků, a že mu tedy k těmto nemovitostem nesvědčí vlastnické právo. Proto musel předpokládat i určitá omezení v užívání pozemků a nakládání s nimi, včetně existence práv jiných osob, neboť právo vypůjčitele užívat takovou specifickou věc, jakou je obecně přístupný (neuzavřený, resp. neoplocený) pozemek, nevylučuje existující práva třetích osob. Obviněný tudíž nemohl jednat v právním omylu, protože neměl z čeho dovodit, že mu svědčí ničím neomezené právo bránit komukoli a jakýmikoli prostředky v průchodu přes vypůjčené pozemky. Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud rovněž tuto námitku obviněného za neopodstatněnou.
Na základě shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. se dopustil dvou trestných činů vydírání kvalifikovaných podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť skutková zjištění obsažená v rozsudku soudu prvního stupně a potvrzená rozsudkem odvolacího soudu takový právní závěr spolehlivě odůvodňují a poskytují mu dostatečnou oporu, a to jednak pokud jde o naplnění formálních znaků citovaných skutkových podstat, jednak i pro naplnění jejich materiálního znaku.
Pokud obviněný J. K. konkretizoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svém dovolání i tím, že podle jeho názoru byl shledán vinným ze spáchání posuzovaných trestných činů, ačkoli tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, nemohl Nejvyšší soud tyto jeho námitky akceptovat. Jde totiž o výhrady týkající se správnosti skutkových zjištěních a hodnocení provedených důkazů a jako takové se vymykají dovolacímu důvodu podle citovaného zákonného ustanovení.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y